Měla jsem dojem, že asi špatně slyším. ,,Cože to sakra?"

 ,,Jak to myslíš?" vyhrkla Agnes, než mi stihla Ochránkyně odpovědět. ,,Jak by to mohla vědět, vždyť je to věc přece."

 ,,Jo," protáhla jsem. ,,Nebo mi chceš zkusit namluvit, že naše koule má vlastní vědomí, uši a zásobu nadávek, který prská na všechny, co se jí zkusej zeptat, kde je v zemi zdejší vodní nádrž nejmocnější?"

 ,,Nechci ti namlouvat nic, já nevím, jak z koule tuhle informaci dostat," zakroutila Juniper hlavou. ,,Ale podle všeho je tohle schopnost, kterou má, a Anastasica sama nejspíš netuší, jak si s koulí poradit. Proto potřebuje vaši mámu."

 Proč proto? Nechápala jsem ani slovo z toho, co řekla. K čemu jí máma může být dobrá? Copak ví, jak donutit kouli, aby jí ukázala, co chce vidět? 

 ,,Dává smysl, že chce přístup k slzám," přikývla zamyšleně knihovnice. ,,Podle toho, co jsem o ní zatím slyšela teda."

 Jestli to dává smysl? Ha. Dává to větší smysl než všechno ostatní, co jsem se o Ezari doteď dozvěděla. Chce ovládnout všechny světy, na který si vzpomene, ne? Tak to tvrdilo to pitomý proroctví. Kdyby se k tomuhle zdroji moci dostala, nedokázala jsem si představit, že by ji ještě bylo možný zastavit. Jestli zjistí, kde je, tak jsme skončili. Všichni.

 Jenže to zřejmě nezjistí, dokud z naší mámy nevyrazí informaci, jak s koulí pracovat. Jakýmkoli způsobem, co ji napadne. Zamrazilo mě v zádech a zkřivila jsem obličej do úšklebku. Proč sakra zrovna naše máma, proč zrovna celá naše rodina? A jak by jako ona mohla vědět, co s koulí dělat? Nemá žádný schopnosti, potlačila je a přeskočilo jí kvůli tomu.

 Nemohla se naše milovaná královna stínů splést? Fakt je máma tím, koho pro rozluštění tajemství koule potřebuje?

 ,,Ale co když máma nic neví?" rozhodila Claire nešťastně rukama a aniž to věděla, zopakovala tak moje obavy nahlas. ,,Co jí udělá?"

 ,,Má ke kouli moc silnou vazbu, aby nevěděla, jak ji použít," zavrtěla Ochránkyně hlavou a já po ní hodila překvapeným pohledem.

 Vážně?

 ,,Jak to myslíš?" ozvala jsem se trochu ostřejším tónem, než bylo v plánu. Nebo možná ne.

 ,,To, že není Nahlížeč ani cokoli jiného, neznamená, že v ní koule nic neprobudila."

 Tos mi toho řekla fakt hodně. Ale i z tý jedný věty jsem měla pěkně blbej, svíravej pocit v žaludku.

 ,,Co jako?" zavrčela jsem. Moje máma je v rukou Anastasicy. Dost pravděpodobně ji mučí nebo něco podobnýho. A kdo ví, jestli pro to má vůbec důvod, protože ona se kvůli kouli zbláznila. Minimálně. Co dalšího jí ještě ta křišťálová zrůdnost provedla?

 ,,Uvědomění," pronesla Juniper s trochu tajemným náznakem v hlase. ,,Umění vycítit, jak kouli používat. Má k ní tak silné pouto, že ji musí nějakým způsobem znát líp než my."

 Znát ji líp než my. Převalovala jsem ty slova na jazyku. Chutnaly děsivě. A možná až moc smysluplně. Jasně že když se jí koule dostala do mysli tak moc, že jí poničila psychiku, mohla způsobit i něco takovýho. Propojení. Pochopení. Sakra, bylo to divný.

 Ale ne nemožný.

 ,,Lépe než Anastasica," doplnila Suz pochmurně.

 Očividně. Otázkou je, jak dlouho jí máma dokáže odolávat. Jestli vůbec dokáže. Protože jaký metody tak královna může používat? Pochybovala jsem, že ji mile poprosí, aby jí řekla, co chce vědět. Lepší bylo ptát se, kam až je ochotná zajít, když máma odmítne. Něco mi říkalo, že daleko. Hodně.

 A mně se z toho svíralo srdce a na pár sekund jsem měla pocit, že už se nezvládnu znova nadechnout.

 ,,Dostane to z ní, že?" pípla Claire po chvilce do tíživýho ticha. ,,Ublíží jí a zjistí to a my ji nestihneme zastavit…"

 ,,Tak si tu chceš radši rovnou sednout a rozbrečet se?" utrhla jsem se na ni z ničeho nic a cítila, jak ze mě na povrch probublává doteď zadržovanej vztek na všechny a na všechno. Už jsem nemohla dýl snášet ten tlak, co mi drtil plíce.

 Ne, neměly jsme velkou šanci. Nedokázala jsem si představit, že to k mámě stihneme včas. A nemohly jsme zabránit tomu, aby jí Anastasica ublížila. Ale rozhodně jsem se nehodlala vzdávat předem. To teda ne, ne dokud bude aspoň malá naděje na úspěch.

 Jenže to ona očividně vůbec nechápala. A já toho měla už dost. ,,Fňukáš celej život kvůli pitomostem a celej život radši zdrháš, než abys něco riskla. Neumíš si s ničím poradit, brečíš kvůli každý kravině a všechno hned vzdáváš. Protože seš zbabělec, největší, jakýho znám, a už mě to s tebou fakt nebaví."

 Tak.

 Tlak byl pryč. Prozatím. Ale vřelo to ve mně dál, měla jsem v sobě moc pocitů a strachu a bolesti na to, aby mi jedno naštvaný prohlášení mohlo ulevit. Nejradši bych se rozkřičela na všechny. Na Suz, že je furt mimo ve svý pitomý hlavě. Na Agnes, že má neustálou potřebu mlít a neumí zavřít pusu. Na Juniper, že z ní naopak člověk musí slova dolovat a div ji nepodplácet, aby něco vysvětlila. Na Ochránce, že to všechno tak příšerně zvorali. A především na Anastasicu za to, že unesla moji mámu a je taková mrcha a… a…

 Musela jsem si připomenout, jak se vlastně dýchá, a silou vůle donutit vztek, aby se stáhnul hlouběji. Když jsem měla strach, křičela jsem. Ale snažila jsem se teď ovládat, jak to jenom šlo. Jenže udržet v sobě to, co jsem Claire prskla do obličeje, fakt nešlo.

 ,,To přeci není pravda," ohradila se Suzette okamžitě a stiskla sestře rameno. ,,Claire…"

 Ta se na mě podívala s bolestí v očích a já na chvíli zaváhala, jestli jsem neřekla moc. Ale ne. Byly jsme uprostřed šílený situace, měla jsem nervy v kýbli a poslední, co jsem chtěla, bylo omlouvat se jí za něco, co je pravda. Nepřiznala bych to nahlas, ale celá ta záležitost s mámou… Měla jsem pocit, jako by mě to rozežíralo zevnitř a s každým dalším šokem, co přišel, pořád víc. Už jsem přišla o tátu. A teď o mámu. Protože jsem ji neochránila. Protože jsem se o ni dost dobře nestarala.

 Protože jsem nebyla tak dobrá dcera, jako jsem měla být. Možná kdybych neházela na Suzette většinu starostí ohledně domácnosti a všeho, co by normálně máma měla dělat, kdyby byla v pohodě, něco by se změnilo. Možná kdybych se jí víc věnovala, snažila se navázat s ní hlubší vztah. Ale ne.

 Nepřipadalo v úvahu si ani připouštět, že ji nedokážeme zachránit. Musela jsem věřit, že jo, celým zbytkem svýho rozpadajícího se, zatracenýho srdce, protože jsem cítila, že ve chvíli, kdy si řeknu, že jsme bez šance, to bude pravda. V tom okamžiku budou všechny naděje pryč. Protože když člověk přestane věřit, ztratí vůli bojovat a nechá svět, aby ho převálcoval. A pak může konstatovat, že měl pravdu a žádná šance nebyla.

 Jenže ona tam je. Dokud se nevzdáme, tak tam je. A já jsem nehodlala dopustit, aby se někdo z nás vzdal.

 Přidala jsem do kroku a dalších několik hodin šla úplně zticha. Agnes by si mohla vzít příklad. Jenom jsem si v hlavě pořád opakovala Junipeřinu praštěnou legendu a to, že tentokrát musím být lepší. Lepší, abych dokázala mámu zachránit. A i když ze mě vztek způsobený silným emočním vypětím postupně vyprchával, omlouvat Claire jsem se nechystala. Vždyť ji neustále taháme z problémů my, pořád ji musíme zachraňovat. Včerejšek toho byl důkazem. Není schopná se o cokoli postarat sama, protože se bojí udělat pár kroků bez toho, aby ji někdo podpíral. Měla jsem ji ráda, záleželo mi na ní, ale byla to pravda. Furt na někom visela, nic nezvládla a já už toho měla plný zuby. Potřebovala jsem, aby se sebrala. Aby začala trochu bojovat. Aby se sakra snažila, aspoň kvůli mámě, a neodepisovala hned všechno předem, protože jinak se nikam nedostaneme.

 Cesta se po nějaký době přestala vinout pastvinama mezi kopci a zamířila na západ. Nebo jsem aspoň hádala, že tím směrem je západ. Místo širokých plání nás teď obklopovaly mírnější kopce, sem tam pár hájků a skaliska. Terén kolem byl pěkně kamenitej.

 Abych vyhnala protivný myšlenky z hlavy, snažila jsem se soustředit na všechno, co cestou míjíme. Na všechno. Klidně i na úplný blbosti jako kytky. Viděla jsem pár druhů, co rostly určitě i u nás, ale pojmenovat bych je nedokázala, ani kdyby mi vyhrožovali, že mě donutí vstát ještě před svítáním. Většinu jsem ale nepoznávala. Což mohlo být i mezerama v mým botanickým rozhledu, ale byla jsem si celkem jistá, že temně červený květy, co vypadaly jako koule složená ze čtyř částí, co se od sebe maličko oddálily, jsem na žádný kytce v našem světě neviděla.

 Každopádně během dne Ezari ani trochu nepřipomínalo děsivou krajinu jako vystřiženou z hororu jako včera v noci. Což ovšem neznamenalo, že jsem mu tuhle přetvářku věřila. Něco tady bylo celý špatně, možná vzduch, možná úplně všechno. Ale čím víc jsem z něj viděla, tím míň se mi v něm líbilo.

✴✴✴

 Když vám někdo oznámí nějakej šílenej fakt, tak nějak máte sklony předpokládat, že už vás pak svět nechá zbytek dne na pokoji a žádný další komplikace nepřijdou. Ale asi bych si měla zvyknout, že v Ezari nic takovýho rozhodně neplatí.

 Podle mýho geniálně nepřesnýho odhadu mohlo být tak devět dopoledne, když přišla komplikace číslo jedna. Nebe nad náma se začalo zatahovat a na krajinu kolem padat temný stín. Slunce se schovalo za tmavý mračna a já trochu s obavama sledovala oblohu. Vypadalo to na pořádnej déšť.

 Zvedl se vítr, co rychle zesiloval, a začal mi cuchat vlasy a honit je kolem mýho obličeje. V duchu jsem si zanadávala, že jsem si je ráno nehodila aspoň do culíku. Otráveně jsem si odhrnula z čela pár pramenů, aby mi nebránily ve výhledu na mraky, a šklebila jsem se na nebe pořád usilovněji. Fakt musí pršet? Nestačily by všechny ostatní nepříjemnosti, musí být nepříjemný i počasí?

 Teplota kolem rychle klesala s já si objala trup rukama po jednom zvlášť ledovým závanu větru. Mraky houstly a za chvíli se po okolí rozlilo znepokojivý šero. Něco viselo ve vzduchu, cítila jsem to. Stáhla jsem ze zad batoh a vydolovala z něj ten stupidní plášť, kterej jsem do něj předtím schovala, protože bylo poměrně teplo. Vítr mi ho rval z rukou a ve mně sílil divnej pocit, co mi radil, abych utíkala. Kamkoli. Pryč.

 Jenže kam a před čím? Před pár kapkama? To určitě, nejsem snad z cukru. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a myšlenky se mi rozbíhaly všemi směry a mozek přicházel s pěkně absurdními nápady.

 Co tady vůbec prší z mraků, obyčejná voda? Nebo tu mají, co já vím, třeba ohnivej déšť?

 Tak jo, už jsem paranoidní. To, že mě zkusil zabít les, neznamená, že mě teď budou vraždit mraky. Oheň z nich padá jen těžko, protože příroda kolem vypadala normálně, nebyla nijak spálená ani poničená. Teda, na místní poměry normálně. Asi. Jen jsem hádala. Kdyby tu nepršela voda, tak by to zanechalo stopy, ne?

 Jednoduše se zdálo, že všechny promokneme na kost, což sice bylo pitomý, ale ne nijak příšerně znepokojivý. Ale studený vítr jako by mě mrazil až v kostech a nesl s sebou zlou předtuchu

 ,,Takže tys říkala," snažila se ho Agnes překřičet, ,,že Anastasica chce infromaci o ovládání koule dostat z Carrie. Ale v mojí knize je napsaná taky?"

 Tu ani blbý počasí a fakt, že musela zvyšovat hlas, aby byla vůbec slyšet, nedonutilo přestat se vyptávat. I když jo, tohle byla zajímavá otázka.

 ,,Měla by," souhlasila Juniper, zatímco si pevně zavazovala plášť na rameni. ,,Nevím kde přesně, ale jestli o ní bude někde zmínka, tak tady."

 ,,Podívám se po ní," slíbila zrzka a přetáhla si kapuci přes hlavu. Pak pod ní zkoušela nacpat všechny svý vlasy. Žádná sranda vzhledem k tomu, kolik jich měla a jak byly dlouhý. ,,Až se dostaneme… kam vlastně jdeme teda."

 Jestli se tam dostaneme, doplnila ji moje pesimisticky laděná stránka a já se ušklíbla. Ve chvíli, kdy mi tahle myšlenka prolítla hlavou, mi na ruku spadla první kapka. Voda, jak překvapivé. Otřela jsem ji do pláště. Vzduch okolo nás postupně roztínaly i další jako lesklý nitě. Bylo to tady, průtrž mohla začít. Trpitelsky jsem si povzdechla a zamračila se nad představou příštích pár hodin.

 Nebyla příjemná. Slejvák jsme fakt nepotřebovaly, zdrží nás a můžeme akorát prochladnout a – 

 Ve zlomku vteřiny mi všechny myšlenky zmizely z hlavy, protože místo na ruce mě začalo pálit, jako kdybych se o něco škrábla a rozsekla si kůži. Zvedla jsem ji k očím a zůstala na ni beze slova zírat. Nebylo možný, abych se o něco píchla, takže mě musel zranit asi vzduch. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to v Ezari bylo možný.

 Až na to, že jsem na hřbetě neměla škrábanec. Ale zarudlou skvrnu, co pálila jako blázen, a byla přesně v tom místě, kam mi před pár vteřinami dopadla kapka.

 ,,Sakra," ujelo mi hlasitě, když mi na ruce přistály další dvě a já si obě spěšně setřela. Jenže ne dost rychle. Obě místa mě začaly pálit skoro okamžitě.

  S nevěřícným jsem výrazem zvedla obličej k mrakům. Takže nejsem paranoidní. Ha, ale kéž bych byla. Protože jestli tohle je jen voda, tak asi nově patřím k těm pár desítkám lidí na Zemi, co na ni maj alergii.

 ,,Juniper?"

 ,,Jo?" ohlídla se po mně. Sama byla do pláště úplně zabalená a přes hlavu měla přetaženou hlubokou kapuci, takže na ni ještě žádná kapka spadnout nestihla. Ale jak jsem tak koukala kolem, už se opravdu dávalo do deště. Za chvíli se tomu nevyhne ani ona.

 Valila se na nás obrovská masa temných mraků a mojí jedinou útěchou bylo, že vítr by je snad celkem rychle mohl zase odfouknout o kus dál. Snad. Měla jsem pocit, že jestli se do nich budu dívat ještě chvilku, vtáhnou mě do sebe a pohltí a živá se nikdy z Ezari nedostanu.

 K mý smůle jsem nechala obličej zakloněnej o půl vteřiny dýl, než jsem měla. Na pravý tváři jsem náhle ucítila chladnej polibek deště, kterej se vzápětí změnil v pálící potůček. Trhla jsem sebou s srdce mi prudce zabušilo v hrudi eknutím a sílící hrůzou z neznámýho. Zatraceně, na obličej ne!

 Co má tohle ksakru znamenat? Fakt bych chtěla tolik, kdybych si přála obyčejnej déšť? To tady do háje nemůže být normální vůbec nic?! Nevěděla jsem, co mi ty kapky udělají, co jsou zač a jak nebezpečný to může být, a děsilo mě to o to víc.

 Cítila jsem, jak se mi zrychluje pulz, i když jsem se snažila zůstat v klidu a nemyslet hned na ty nejhorší možný scénáře. Vztekle jsem zaháněla z hlavy děsivý úvahy typu ,,co když mi to propálí díru až na kost", protože byly zaprvý nereálný, zadruhý nemožný a zatřetí směšný a… Zatraceně, co tohle je?!

 Claire o vteřinu později hlasitě vyjekla a začala si zběsile otírat prsty o kápi. A kapek kolem nás padalo pořád víc a víc. Co jestli to dokáže propálit i pláště? Co potom?

 ,,Co je to?" ptala se Suzie s očima plnýma zmatku a obav, když si naprosto hloupě jednu z kapiček setřela z tváře dvěma prsty. Ucukla a vyděšeně na ně zůstala zírat. Do hlasu se jí vkradla panika. ,,To není déšť!"

 Přísahala bych, že i přes vítr slyším, jak si v tu chvíli pro sebe Juniper zamumlala nejmíň tři nadávky ve třech cizích jazycích najednou. Nerozuměla jsem jí, ale tón hlasu byl celkem jasnej. ,,Ne, není," potvrdila znepokojeně a okamžitě se začala rozhlížet kolem. Očima přejížděla po krajině okolo nás a něco hledala, aniž by zpomalila v chůzi. Pak se opatrně podívala nahoru a já měla dojem, že jsem i ze svýho místa viděla, jak jí srdce vyskočilo až do krku.

 ,,A co to je teda?" vyhrkla Agnes nervózně a přitáhla si látku blíž k tělu. Těkala očima mezi náma všema, jako by se tím mohla dozvědět odpověď.

 Ale Ochránkyně ji ignorovala. ,,Běžte támhle k těm skaliskům, hned," ukázala někam dopředu a sama přidala do kroku. Věděla jsem, že se ze všech sil snaží zůstat klidná, ale její maska se rozpadala. ,,A rychle. V tomhle zůstat venku nechcete."

 ,,Jak nám to pomůže?" píplo dvojče, když se pokusilo ještě zrychlit tempo. To jí ale moc nešlo, protože byla zraněná. Ksakru. Jak má s něčím takovým asi běžet? A jak se má vyhnout tomu dešti, jestli teda nemůže běžet? Srdce mi naráželo do hrudníku jako ocelová koule.

 Naštvala mě. Štvala mě svojí nesamostatností. Ale kdyby to bylo nutný, svlíkla bych si svoji kápi, dala jí Claire a ještě ji kryla vlastním tělem. Tady se nehrálo na neschopnost, byla pomalejší, a to pro ni znamenalo nebezpečí. Nic jinýho nebylo důležitý.

 ,,Poskytnou nám závětří a s trochou štěstí se vmáčkneme pod nějaký převis," rázovala Juniper dopředu, jak kdyby na tom závisel její život. A jak jsem tak cítila to otravný, neznámý pálení na obličeji, možná fakt závisel.

 Tep mi vystřelil až někam nahoru k těm zpropadeným mrakům.

 ,,Co se to děje sakra, Juni?" zopakovala zrzka svoji otázku hlasitěji. ,,Co je to, když ne voda?"

 Juniper na moment zavřela oči a nadechla se. Možná zvažovala, že uteče a nechá ji tu, aby nemusela vysvětlovat další nestvůrnost, kterou mělo Ezari v zásobě. Ale pak je zase otevřela a zračily se jí v nich upřímný obavy. Nemělo cenu dělat, že bude všechno v pohodě.

 ,,Je to kyselina."

 Cože?!

 Div jsem se nezakuckala a reflexivně jsem se do pláště zahalila ještě pečlivěji. Snažila jsem se ovládnout naprostý šok, který se mě zmocnil. To si dělá srandu. Musí si dělat srandu. Jinak na nás teď padají kyselý kapky.

 ,,Promiň, ale to znělo, jako bys řekla kyselina," zdrůraznila jsem poslední slovo ve snaze ještě zkusit zvrátit celou tuhle šílenost. ,,Zkus to znova a líp."

 ,,Řekla jsem kyselina," potvrdila mi ale zachmuřeně Ochránkyně. ,,A řekla jsem, že máte běžet."

 S největší radostí.

 Tentokrát už se nikdo nedal dvakrát přemlouvat. Měla jsem pocit, že tady skončíme, nejspíš tu všichni zhubneme tak pět kilo. Nejradši bych ze zad shodila batoh, aby mě nezdržoval, protože to, co mě po jejím oznámení zachvátilo, se nedalo nazvat jinak než rychle se stupňující panika.

 Kyselina padající z nebes. Jo. Normálka. A s každým okamžikem déšť houstnul. Nepotřebovala jsem slyšet nic víc, abych pochopila, že teď nám jde vážně o zdraví. A ne kvůli Anastasice a jejím špehům, ale kvůli počasí tohohle šílenýho světa. Do jaký noční můry jsme se to dostaly?

 ,,Běž, jak nejrychleji můžeš," nařídila se vší vážností Ochránkyně Claire a přehodila si jednu její ruku přes rameno. Na prsty jim oběma začaly okamžitě dopadat kapky, ale Juniper jako by to nevnímala. ,,Opři se, dělej, co potřebuješ, ale tak rychle, jak to půjde, jasný?"

 Vyděšeně přikývla a já jí chtěla taky nějak pomoct, jakkoli, ale černovláska se na mě zamračila. ,,,Já se o ni postarám. Nezdržuj se."

 Chtěla jsem namítnout, že je to moje sestra, že nemůžu dovolit, aby se jí něco stalo, i když jsem na ni vyjela. Ale něco v mulatčiných očích mě umlčelo. Možná přímý rozkaz, kterej jsem v nich viděla, možná němý slib, že ji ochrání, možná prosba, ať jí věřím. Ale rozběhla jsem se dopředu, jak mi to jen síly dovolovaly, a hnala se ke skalám. Bylo mi jedno, že cítím na obličeji a rukou další a další bolestivý píchnutí. Jen jsem si snažila aspoň trochu chránit oči, protože jsem doopravdy nehodlala zjišťovat, co by s nima ta kyselina provedla.

 Když poběžím dost rychle, můžu zkusit najít nějaký místo, kde bysme se všechny mohly schovat…

 Naštěstí to aspoň nebylo tak daleko. Jakmile jsem se ke skalám dostala, se srdcem v krku jsem je začala obíhat kolem dokola. Hledala jsem na nich, v mezerách mezi nima, všude. Muselo tu přece být něco, co nás ochrání, kde se můžeme schovat, než se tohle přežene. Jenže stěny byly z většiny příšerně hladký a rovný.

 ,,Sem!" vykřikla jsem nakonec s úlevou a zvedla ruku do vzduchu. Našla jsem to. Jenom kousek nad zemí vyčníval z jedný skály úzký převis. Moc místa tam opravdu nebylo, ale nic lepšího se nenabízelo a mohly jsme být vděčný, že převis nebyl na návětrný straně. Když se smáčkneme a skrčíme, vejdeme se.

 Bude to nepříjemný, ale ani z poloviny ne tak jako zůstat venku.

 ,,Vlezte tam a doufejte, že to brzo přestane," instruovala Juniper holky, když s funěním a sykáním dorazily ke mně. ,,Batohy s sebou," zarazila Suzie, co se chystala odhodit náklad ze zad někam pryč, aby nezabíral místo. ,,Jestli nechcete, aby se s věcmi uvnitř něco stalo."

 Agnes si k hrudi ochranitelsky přitiskla svůj vak a vlezla pod převis jako první. Pak jsme pomohly Claire a potom Suzie a my dvě se vmáčkly dovnitř jako poslední. Blondýnka měla pravou ruku celou pokrytou rudými fleky a po vystrašený tváři se jí koulely slzy. Vzlyky se snažila polykat, ale moc jí to nešlo. Neměla jsem ale dojem, že by naříkala kvůli bolesti. Ona se prostě bála. A tentokrát jsem i já uznávala, že bylo proč.

 I tak bych byla ale mnohem radši, kdyby se vzchopila a zadržela to v sobě. Suz se k ní nahnula, vzala ji kolem ramen a tiše se ji pokoušela uklidnit.

 Juniper jako by si svoje popáleniny ani neuvědomovala, jen vyhlížela zpod okraje výběžku ven a s obavama sledovala, jak už déšť zhoustl a kolik se ho z mraků řine. Já je vzala na vědomí až teď. Přibylo mi jich dost, všechny prsty jsem měla červený. Některý z nich už začaly spíš svědit než bolet, ale když jsem se jich dotkla, bolest se zase připomněla. Nebylo to dvakrát příjemný a hruď mi pořád svírala panika.

 A co teprv kdybych zůstala na dešti ještě dýl? Mělo by to i další důsledky? Vždyť sakra pršela kyselina! Moje hlava protestovala už jenom proti pravděpodobnosti něčeho podobnýho.

 Zády jsem se přitiskla ke stěně ještě pevněji a na několik vteřin zavřela oči. Nohy jsem musela mít přitažený co nejblíž k tělu, aby mi chodidla nekoukaly ven. Jestli tu budeme muset vydržet delší dobu, bude to fakt sranda. Ale byla jsem vděčná, že nemusím běžet po cestě tam venku.

 ,,Jak je možný něco takovýho?" pronikla Agnes do hlasu zvědavost smíchaná s naprostým šokem – akorát že u ní to vypadalo, že je šokovaná a fascinovaná, ne šokovaná a zděšená jako normální lidi. ,,A co je to přesně za látku? Co způsobuje? Odkud se vzala?"

 Nic. Je to naprosto bezpečný, proto se schováváme a já musím sedět vedle tebe a poslouchat tě a všechny po sobě máme rudý skvrny.

 ,,Taktéž by mě zajímalo, jak je to možné," podpořila ji i Suzie. Ta aspoň vypadala, že jí to dělá starosti a vzbuzuje pořád větší respekt ke světu, ve kterým se pohybujeme.

 Já žádnej respekt necítila. Jenom sílící odpor.

 Ovšem k čemu já kdy cítila respekt, že… Ušklíbla jsem se.

 ,,Je to následek nějakého kouzla," zamračila se Juniper na kapky padající z nebe. ,,Další černé magie. Říkala jsem, že si vybírá daň, když ji člověk použije."

 Tak tohle teda muselo být asi fakt velký kouzlo, jestli to spustilo z oblohy kyselej déšť. Okamžitě mě napadlo, že Anastasica něco provedla mámě, a ztuhla jsem. Co udělala? Jaká příšernost by mohla vyvolat takovýhle důsledky?

 ,,Víš, co je to za látku?" zajímala se dál Suzie a viděla jsem, že má ve tváři pořád úzkostlivější výraz.

 ,,Nevím, co to je," přiznala Juniper, ,,ale vím, co ti udělá. A vy už taky," zvedla demonstrativně ruku. ,,Nevypadá to tak nebezpečně, ale kdyby na vás pršelo dýl, nebezpečný to je. A kdybyste schytaly kapku do oka, je dost pravděpodobný, že oslepnete."

 Jo, tomu všemu jsem byla ochotná věřit. A bylo to fakt výborný. Dokonce i knihovnice se přestala zvědavě rozhlížet kolem a nasadila obezřetnej výraz. Nijak zřejmě netoužila tomu vystavovat kůži. Já se jen se spolknutým nepříjemným zavrčením opřela o skálu a znovu útrpně zavřela oči. Co jsem to říkala o krajině z hororu a o tom, že se mi tu nelíbí? No prosím. Ještě že mě napadlo si oči chránit, příště si s sebou snad radši zabalím ochranný brýle. A laboratorní plášť.

 Kyselej déšť nás donutil zůstat na místě asi dvě hodiny. Claire se mezitím sebrala a ztichla, jen se dál tiskla k starší sestře, jako by tak byla ve větším bezpečí, než kdyby ji pustila. Možná fakt byla. Suz se vždycky starala, aby byli všichni v pohodě, však taky i s mámou trávila ze všech nejvíc času. Někdy mi bylo skoro líto, že o mý dvojče má potřebu pečovat, protože se rozbrečí, jakmile někde něco zašustí, ale protože já na sobě svůj strach znát nedávám, nechává mě být. Ne že bych potřebovala její objímání, samozřejmě. To rozhodně ne.

 Ale… občas jsem si připadala opomíjená, protože neměla potřebu starat se i o mě. Když neviděla, že bych dávala najevo, že mi není úplně fajn. Ale sakra, mně taky bušilo srdce a taky mě ten déšť vyděsil. Suz na mě koukala jako na samostatnou a soběstačnou a měla jsem dojem, že si občas myslí, že jsem zbytečně hrubá.

Což byl nesmysl. A vůbec, já ji nepotřebovala. Vystačím si sama, drsná jsem na to dost. Vrazila jsem si z každý strany imaginární facku za to, že vůbec nad něčím takovým přemýšlím. O samostatnost mi vždycky šlo, ne? Ať se jde s objímáním a otázkama, jak mi je, pro mě za mě klidně bodnout.

 Ochránkyně někdy po tom, co jsem si to v hlavě zase urovnala, vylovila z batohu kousky zvláštního bílýho pečiva, co tvarem připomínalo housku, ale bylo nasládlejší – jak jsem vzápětí zjistila –, a pár vařených vajec a sýra od snídaně. Jídlo přišlo po tomhle maličko traumatizujícím zážitku celkem vhod, takže jsem se takticky neptala, co ty vejce sneslo ani proč má žloutek nazelenalejší barvu než můj obličej před testem z chemie.

 Jedla jsem schválně pomalu, abych se zabavila, a pak už jsem jenom mlčky seděla a propalovala pohledem kus země venku, na kterej jsem dohlídla.

 Asi po těch dvou hodinách na pár minut déšť ustal. Juniper, která ale nechtěla nic riskovat, nám nejdřív nedovolila vystrčit ven ani nos. Jen sama vyhlídla, koukla na oblohu a zkonstatovala, že už se znova zatahuje. Jak překvapivý. Naštěstí to ale tentokrát vypadalo na normální mraky, takže jsme se konečně mohly zvednout a protáhnout. 

 Měla jsem úplně ztuhlý záda a nohy a všechno. A byla jsem ráda, že utečtu před nekonečnýma řečma mých sester a knihovnice a vlastníma myšlenkama. Ale ještě radši bych byla, kdyby už nemuselo pršet.

 Jenže to bych chtěla moc, protože za chvíli už lilo znova. Aspoň že teď už nám déšť nezpůsoboval další červený skrvny, který pořád odmítaly zmizet. Ale zaracený ezarijský počasí! Kvůli němu jsme se strašně zdržovaly, mámě běžel čas a my byly teprve na půl cesty mezi Karrsou a sídlem Ochránců. Který bylo od hradu pořád ještě dost daleko. Cítila jsem, jak na mě pomalu začíná dolíhat zoufalství.

 A pak nastal čas na komplikaci číslo dvě.

 Pršelo prakticky celej zbytek dne a já začala nadávat a vrčet už někdy po první hodině. Agnes se starala jenom o to, jak udržet v suchu naši zázračnou knížku, Juniper o udržování směru, kterým jsme měly jít, Suzette o Claire a Claire o to, aby nezůstávala moc pozadu.

 Musela jsem ale sama uznat, že se fakt snažila. Déšť nás zpomaloval všechny, i když byl normální, a ona byla navíc zraněná. A i tak se zvládala celkem držet, až jsem z toho byla překvapená a možná, jen možná jsem se zastyděla na ten svůj ranní výbuch. Zvlášť ve chvílích, kdy jsem viděla, že má zatnutý zuby a očividně ji ta noha bolí.

 Fajn, asi jsem to o kousek přehnala.

 ,,Promiň," šeptla jsem tiše, když jsme se někdy odpoledne blížily k neznámýmu lesu. Zpomalila jsem, abych šla kousek s ní, a zůstaly jsme na moment pozadu za ostatníma.

 Pořád pršelo a všechny jsme byly mokrý a promrzlý, ale já odmítala zastavit a nikdo se se mnou kupodivu nehádal. Nejspíš jsme všechny chápaly závažnost situace a snažily jsme se dohnat zpoždění, jak jen to šlo. Urazily jsme docela pěknej kus cesty. Dokonce ani Claire si slovem nepostěžovala, neprosila, abysme si daly přestávku. Když se jí někdo ptal na nohu a jestli to zvládá, odpověděla, že jo, že sice bolí, ale vydrží to a ne, zastavovat nechce, není to nic, co by se v takovým počasí nedalo čekat. Možná právě to mě donutilo vyslovit tyhle slova.

 ,,Za to, co jsem řekla ráno. Nemyslela jsem to tak, víš, jaká jsem."

 ,,To je dobrý," odmávla to a snažila se zrychlit, jak jen to šlo.

 Takže není. Skvělý.

 ,,Myslím to vážně." Dohnat ji nebyl žádný problém. ,,Nechtěla jsem – "

 ,,Ne, to je dobrý," uťala mě znova, napjatějším hlasem, co jasně signalizoval, že se se mnou nechce bavit. ,,Máš pravdu, jsem zbabělec. A ty jsi zase bezohledná a říkáš věci, za který se pak musíš omlouvat. Tak to je."

 Zůstala jsem na ni trochu překvapeně koukat. Bezohledná? A kdo ji pokaždý tahá z maléru a nasazuje vlastní krk? ,,Dávám přednost označení upřímná a krom – "

 ,,Juniper!" zavolala Claire hlasitě dopředu na Ochránkyni. Zřejmě se rozhodla předstírat, že už neexistuju. ,,Je dobrý nápad chodit do lesa?"

 Skoro mi ani nedošlo, kam naše cesta zahýbá, dokud to sestra nevytáhla. A když se takhle zeptala, ucítila jsem, jak mě slabě mrazí v zádech. Další les. Jo, tohe byla asi oprávněná otázka, uznávám.

 ,,Kdybys šla hlouběji, tak ne," zněla odpověď. ,,My zůstaneme na stezce na kraji. Navíc je den, podobný stvoření, jako jsme viděly včera, se objevují až v noci. Nemusíš mít strach, žádný na tebe odnikud nevyskočí, slibuju."

 Snad se tomu slibu dalo opravdu věřit.

 Claire ještě zrychlila a já ji tentokrát už nechala být. Frustrovaně jsem si odfrkla. Bezva, tak já se jdu omluvit a co za to dostanu? Ignoraci a obviňování. Ale co, ji to časem přejde. A… Nahlas jsem takový věci sice říkat neměla, ale to nic neměnilo na tom, že to tak prostě bylo a udělalo by mi fakt radost, kdyby začala víc bojovat. I kvůli sobě, vždyť takhle je proti všemu úplně bezbranná, když není poblíž nikdo, kdo by se o ni postaral.

 Třeba si to uvědomí brzo sama. Fakt doufám, že si to uvědomí brzo sama.

 Mezi stromy se kousek nad zemí válela mlha a způsobovala, že jsem měla z lesa ještě horší pocit, než kdyby tam nebyla. Vznášela se mezi kmeny a bránila mi ve výhledu dál než na několik metrů. Cesta se v ní skoro ztrácela. A byla celá pokrytá bahnem a snažit se neupadnout byla docela sranda. Nelíbilo se mi tady, ten les byl divnej.

 I když možná mi teď chvíli budou připadat divný všechny lesy. A co má teprv říkat Claire. Ale ani já z tohohle místa neměla příjemnej pocit.

 Snažila jsem se zůstávat ve střehu a rozhlížet se kolem, protože kdo ví, co se z tý mlhy mohlo najednou vynořit. Jenže spíš než ve střehu jsem za chvíli začala být strašně napjatá. Když kousek ode mě něco dopadlo na zem, okamžitě jsem tím směrem střelila pohledem a srdce mi na moment zabušilo silněji.

 Nic to není, Ev. Máš jenom pocuchaný nervy.

 Opravdu to nic nebylo, ale to mi nijak nepomohlo. Protože jakmile něco křuplo pro změnu na opačný straně stezky, cukla jsem sebou a otočila prudce hlavou zase tam. A pořád znovu a znovu. Držela jsem se na konci naší skupinky a očima propátrávala každej centimetr okolí, jak jen jsem v mlze nejlíp mohla. Ruce jsem měla zaťatý v pěst.

 Ale nikdy se mi nepovedlo zjistit, co bylo příčinou všech těch zvuků.

 Nějaký pozitiva les ale přece jen měl. Skrz hustý větve nepropadlo tolik deště. Bylo tu hrozně mokro a vlivem stromů i šero, ale pořád jsme byly před deštěm chráněný víc než venku. Jenže ty samý větve, co dělaly déšť o něco snesitelnějším, dělaly i vítr o něco nesnesitelnějším, protože vydávaly hrozně divný zvuky. Jako by nestačily zvláštní stíny, co vrhaly na zem. Při každým poryvu zavrzaly, zakvílely nebo zapraskaly a mně tyhle zvuky brzo naplnily celou hlavu a začaly mě pomalu přivádět k šílenství.

 Ani poprvý, ani naposled jsem v duchu nadávala na každej kousek Anastasičina světa, kterej jsem zatím viděla. Vážně, co hezkýho jsem tu potkala?

 Za mýma zádama spadla na stezku šiška a já sebou leknutím trochu trhla. No úžasný, Evelyn, tvoje paranoia dosahuje dosud nevídaných rozměrů. Neříkala náhodou Juniper, že žádný stínový bestie tu na vás nečekaj? Co takhle zkusit jí pro jednou věřit? Jen jednou. Já vím, bude to děsnej nezvyk, ale –

 Napravo ode mě se ozval zvuk, jakej rozhodně nemohly vydat větve, zvířata ani padající šišky. A mě zamrazilo.

 Protože to zatraceně hodně znělo jako lidskej hlas.

 Ezarijský lesy mě přivedou do hrobu.

 Ani Ochránkyni v čele to neuniklo, protože okamžitě zastavila a zvedla ruku do vzduchu, abysme zůstaly všechny zticha. Ani jsem nepípla. Hodnou chvíli se neozvalo nic, ale pak, když se černovláska rozhodla jít dál a vykročila nohou dopředu, jsme to uslyšely znovu.

 Tlumený, ale přesto zřetelný a naštvaný výkřik. ,,Já se na to můžu…" Zbytek zanikl v šustění listí. Ale nebylo pochyb. Lidskej hlas.

 Otočila jsem se směrem, odkud zvuk přišel, a zaostřila na stromy v tý oblasti. Mlha se držela nad zemí, takže do korun jsem viděla. A… zdálo se mi to, nebo se v jedný z nich něco hýbalo?

 Nezdálo. Někdo tam byl.

 ,,Co budeme dělat?" zašeptala vzrušeně Agnes do ticha poté, co jsem zvedla ruku a ukázala. ,,Jdeme tam?"

 Dobrá otázka. Jdeme tam, jdeme zjistit, co se děje a jestli můžeme pomoct a zdržíme se kvůli tomu? Nebo se na to vykašleme a necháme to bejt, protože nevíme, kdo to je a co tam dělá a jestli z toho nemůžou být akorát nepříjemnosti a další zdržení? Kdyby to bylo na mně, aspoň bych tu druhou možnost zvážila. Čas běžel a mně mohl být někdo neznámej úplně ukradenej. Ale neoficiální velitelka naší skupinky byla Juniper.

 ,,Jdeme," sjela jí ruka k jílci dýky za pasem. Rozhodla se pomoct, ale zůstávala opatrná. Bylo lepší připravit se na to, že přijdou problémy.

 Protože hlasy a divný siluety na stromech… Ne, to nevěstilo nic dobrýho.

 Držely jsme se za ní, když vykročila dopředu a rozhrnula větve nízko rostoucích stromů, abysme mohly projít. I tak mě jedna švihla do tváře. Ale zůstala jsem zticha a spolu s ostatníma se hustým podrostem prodírala dál. Mlha to všechno ještě zhoršovala.

 Naštěstí jsme po pár minutách narazily na úzkou cestičku, co na mě působila jako vyšlapaná od zvěře, a vedla směrem, kterým jsme potřebovaly. Daly jsme se po ní a já se neptala, co za zvěř žije v místních lesích. Nechtěla jsem to vědět.

 Netrvalo pak už ani tak dlouho, než stromy trochu prořídly a my dorazily na okraj malý planinky. A pohled, co se mi v tu chvíli naskytl, nezapomenu nejspíš až do konce svýho života, kterej se Ezari tolik snaží přiblížit.

  Na zemi se tam povaloval batoh a hned vedle dýka a meč. Zajímavý. Kdo takhle odhodí svoje věci, když nebudeme počítat mě? S povytaženým obočím jsem na to chvíli koukala a pak pomalu zvedla pohled nahoru, k větvím stromu. A vytáhla obočí ještě výš.

 Z jedný větve se totiž táhnul provaz. A na konci toho provazu byla smyčka, ze který za kotníky a hlavou dolů visel kluk.

 Byl černovlasý a se snědší kůží, mokrý, protože očividně se dešti taky nevyhnul. Pášť, co měl na sobě, mu plandal kolem hlavy a jeho lem se skoro špinil o zem. Ruce měl volně spuštěný dolů a zdálo se, že na nějaký pokusy o osvobození už rezignoval. Když nás uviděl, nejdřív se mu tváří mihl náznak překvapení a pak útrpně zavřel oči a vzdychl, jako bysme byly to nejhorší, co ho mohlo potkat.

 Nebyla jsem si jistá, ale neměl by se spíš radovat, že mu někdo přišel na pomoc?

 Každopádně to byl tak komickej výjev, že jsem tam chvíli zvládla akorát stát, s obočím nalepeným až u začínající linie vlasů a s tázavým, pobaveným a opovržlivým výrazem v obličeji zároveň. Ruce jsem si založila na hrudi a hlavu naklonila mírně ke straně. Co je tohle pako zač? Jak se tam sakra vůbec dostal, stoupl do pasti na nějaký zvíře nebo co?

 Něž jsem se nad ním ale stačila trochu víc zamyslet nebo si ho líp prohlídnout, Juniper vedle mě vyprskla smíchy. A smála se tak, že jsem pochybovala, že ještě někdy něco takovýho uvidím. Strhla na sebe okamžitě veškerou pozornost a musela se opřít rukou o strom, aby to vůbec ustála. Div že jí netekly slzy. Nevěděla jsem, jestli zmateně koukat na ni, nebo na toho kluka.

 ,,Co-co tam prosím tě děláš?" vydala ze sebe nakonec mezi lapáním po vzduchu. ,,Jak ses tam dostal?"

,,Řekl bych, že je celkem jasný, co tu dělám," ušklíbl se kluk sarkasticky, což vzhůru nohama vypadalo ještě víc komicky než normálně. ,,Jen si tu tak visím, prý to prokrvuje mozek. Zkus to taky někdy, třeba pak budeš bystřejší."

 Tak počkat, ti dva se znají? Uniklo mi něco?

 A pak mě to najednou praštilo do obličeje, až jsem nemohla pochopit, že jsem si toho nevšimla hned. Došlo mi to vteřinu předtím, než se Juniper znova promluvila.

 ,,Jo, ty podobný věci opravdu potřebuješ," odtušila směrem k němu a pak se obrátila k nám. ,,Tak se seznamte. Támhleten mamlas, co neumí koukat, kam šlape, je můj bratr Jaylon."

 A to byla komplikace číslo tři.

Díky vám všem, kdo se mnou máte trpělivost a pořád ještě čtete. 💚