Evelyn Wendelová

S rukama překříženýma na hrudi jsem se ramenem opírala o zeď a sledovala sestry a kamarádku sedící na jedné ze dvou postelí v místnosti. Oknem dovnitř neproudilo vůbec žádný světlo, dávno se setmělo. A my už nevím kolik hodin dřepěly tady a ven vylezly jen kvůli jídlu nebo návštěvě koupeny.

Poté, co se nám podařilo vyrazit z Ochránkyní odpovědi aspoň na to nejhlavnější, nám totiž navrhly, že u nich můžeme pro dnešek zůstat a že se o nás postarají, dokud se nevymyslí co dál. Měly jen jedinou podmíku – že nebudeme otvírat první dveře vpravo na chodbě vedoucí ven z tohohle domu. Jinak řečeno že nepolezeme do pokoje jen o jedny dveře od toho, kde jsme teď seděly.

Já je výměnou za to mile požádala, ať ony zase laskavě nelezou sem k nám.

Holkám se totiž nakonec povedlo mě přemluvit a pak jsme strávily celý zbytek dne zavřený v tomhle pokoji, kde jsme na dvou postelích dospávaly včerejší noc a pak mezi sebou probíraly všechno, co jsme se od těch dvou dozvěděly.

A že opravdu bylo o čem se bavit. Tolik šílených věcí jsem neslyšela od tý doby, co se mě matikářka snažila naučit exponenciální funkce.

Takže my máme mít nadpřirozený schopnosti – dokonce i já – a čeká se od nás, že zabráníme zlým stínům ovládnout svět. A nejen ten náš, ale i všechny ostatní, o kterých jsme až do dneška neměly ani tušení. Lepší by to snad už ani být nemohlo.

,,A vážně si myslíte, že ty další světy existujou?" zeptala jsem se jich asi před hodinou. Tahle otázka mi ležela v hlavě už od chvíle, kdy nám to Georgia oznámila, a já se jí pořád nedokázala zbavit.

,,Nevím, proč tě po těch všech věcech překvapuje tohle zrovna," zabručela Agnes a zkoumala při tom obal tý svý knížky.

,,Protože všechny ty věci jsem viděla," opřela jsem se ramenem o zeď a založila si ruce na hrudi. ,,Jiný světy ne. Nemáme žádnej důkaz o tom, že do nás akorát necpou pitomosti." I když by existence dalších světů nejspíš hodně věcí vysvětlila.

Třeba odkud se v tom našem berou lidi jako Suzie. Protože aby někdo odtud mluvil, jak kdyby snědl knížku, to prostě nemůže být normální.

,,Vysvětlily nám tolik věcí, skutečně si myslíš, že v tomto by nám lhaly?" promluvila přesně tímhle způsobem svým jemným, uhlazeným hlasem.

,,Nevím," odfrkla jsem si trochu frustrovaně. Dnešek byl dlouhej. Tahle debata taky. Nejradši bych se vrátila k tomu spaní, mozek už mi přestával fungovat. ,,Třeba ne, ale za důkaz bych byla fakt ráda."

,,Rozumím," pousmála se chápavě a já si tiše povzdechla.

A pak se na nějakou dobu rozhostilo ticho a každá z nás se zabývala svýma myšlenkama.

Já osobně nedokázala pochopit to, proč sakra Ochránkyně nechávaly tu kouli u nás doma, když měla být tak strašně důležitá. Vyřešilo by se s tím spoustu problémů. Máma by se nezbláznila. My tři bysme neměly žádný nadpřirozený schopnosti a nikdo by po nás nemohl chtít, abysme všechno zachraňovaly. Nejspíš by totiž ani nebylo co zachraňovat, protože by tu kouli nikdo neukradl, kdyby si ji vzaly někam k sobě a mohly ji hlídat pořádně.

Ochránkyně roku, jen co je pravda.

,,Takže… Pomůžeme jim?" položila po delší chvíli Agnes zásadní otázku a přejela nás všechny pohledem. ,,Zkusíme to?"

,,Samozřejmě že ano," přikývla Suzette. ,,Pokud jsme opravdu jediná naděje pro všechny ty světy, nemůžeme se k nim obrátit zády."

,,Taky si myslím," ozvala se váhavě i Claire. ,,Nebylo by správné se na ně vykašlat. Všechno by se tím zničilo."

Oči všech tří holek se upřely na mě a já jen výmluvně pokrčila rameny. ,,Co?"

,,Když do toho nepůjdeš s námi, nebude to mít smysl," prohlásila Agnes. ,,Musíme to zkusit všechny."

,,Zapomínáš, že naší skupince pořád chybí pátej člen," zarazila jsem ji. ,,Ochránce. Myslíte si, že se mi bude chtít zachraňovat vesmír s Juniper nebo Georgiou za zadkem?" Moje povytažené obočí mluvilo za všechno.

,,Nevíme, jestli je to jedna z nich," připomněla mi Suzie. ,,Třeba jde o někoho úplně jiného."

 ,,No to doufám," zavrčela jsem v odpověď. Ne že bych snad proti těm dvěma měla něco tak zásadního… Ale jejich nejednoznačný odpovědi mi lezly krkem, všechno to, co zkazily a způsobily, mi lezlo krkem a málem mi lezl krkem i kus železa. Zachraňovat světy s někým, kdo mi u něj držel nůž, fakt zrovna nepatřilo na seznam mých největších přání.

Jenže… Vykašlat jsme se na to nemohly. Ani já ne, i když jsem měla tolik sarkastických a nevěřícných poznámek. Jestli nebyl nikdo jiný, kdo by toho šílence zvládl zastavit, tak jsme se k nim otočit zády prostě nesměly.

Poblíž mě se stíny objevily jenom na chvilku. Ale ještě teď jsem měla v paměti hrůzu, která se objevila spolu s nima. Nehodlala jsem dopustit, aby se mi to mohlo stát znovu. Aby se to někomu jinýmu mohlo stát znovu.

A tak jsem otevřela pusu a řekla: ,,Fajn, tak dobře. Pomůžeme jim."

Na jednu stranu to bylo šílený. Nevěděly jsme, co se po nás bude chtít, ani co všechno bude záchrana světů vůbec vyžadovat. A tušila jsem, že to bude celý naprosto neskutečný. Ale na tu druhou… Potřebovali nás. Spoléhali na nás. Musely jsme to aspoň zkusit.

A tak jsme až doteď každá tiše seděla nebo stála na svým místě a nepotřebovala jsem žádnou superschopnost, abych uhodla, že nejspíš všichni přemýšlíme nad tím samým.

,,Je pozdě docela, deset pryč," protrhla to ticho nakonec Agnes. ,,Dnešek byl dlouhý. Nepůjdeme spát zase? Nevím jak vy, ale jsem pořád unavená."

Chtěla jsem jí za tenhle nápad pochválit, konečně se mi nějakej líbil. Jenže jsem nestihla ani otevřít pusu. Jakmile totiž zrzka dořekla větu, moje mladší sestra začala okamžitě vrtět hlavou.

,,Nechci jít spát," vypadlo z ní, když jsme se na ni všechny podívaly s otázkama co to sakra děláš v očích.

,,Ale prospat celý odpoledne ti nevadilo?" poušklíbla jsem se.

Jenže ona zakroutila tou svojí blonďatou hlavou znova. ,,Já nespala," pípla tak, že jsem ji sotva slyšela. Když viděla můj pohled, zvedla do vzduchu papír, co vedle ní doteď ležel na posteli. ,,Pročítala jsem si tohle."

Co to je, mi došlo, hned jak se mi podařilo vyluštit prvních pár vět. ,,Tátovy poslední slova?"

No jo, Agnes je přece vzala s sebou schovaný v tý knížce. Skoro bych na ně zapomněla. Claire ale očividně ne. Což mě nijak nepřekvapilo.

,,Snažila jsem se v tom něco najít," svěsila ramena. ,,Odpovědi, nápovědy, prostě něco. Ale… nenašla jsem nic, většinu z toho ani nechápu. Nechci jít spát." Poslední větu řekla dost naléhavým tónem.

Chápala jsem proč, nemusela jsem se ptát. Nikdo se nemusel ptát. To ty její sny. Být na jejím místě, taky by se mi do postele dvakrát nechtělo. Vidět každou noc něco z toho, co můj mrtvý táta řekl těsně před smrtí, a ani nechápat, co to vůbec znamená… Nakonec možná nebylo tak špatný, že se u mě zatím žádný schopnosti neprojevily.

Potom mě ale něco napadlo.

,,A co takhle ukázat ten papír těm dvěma?" Hlavou jsem pohodila směrem ke dveřím. ,,My nic z toho nechápem, ale oni by mohly."

,,Myslíš?" zadívala se na mě Suzie zvláštním pohledem.

Agnes mě ale nenechala odpovědět, udělala to sama. I když po svým. ,,Přemýšlely jste vy tři, jak je možný, že váš táta popsal před smrtí přesně to, o čem se teď zdá Claire?" přejela po nás všech očima.

,,Trochu," pípla blondýnka. ,,Ale nemám tušení."

,,Ty snad ano?" obrátila se k ní Suzette.

,,Zní to jako nesmysly, což?" pokračovala Agnes v chrlení otázek. ,,Jenže už víme, že to nesmysly nejsou, aspoň u něčeho z toho teda. S hlídáním koule měl pravdu a myslím si, že ji bude mít i v dalších věcech ještě. Neříkal hlouposti, nějaký smysl v tom je."

Když to podala takhle… Musela jsem uznat, že na tom něco asi bude. Napadlo mě, že by to nemusely být úplný kraviny, už hodněkrát. A od chvíle, co na nás Ochránkyně vybalily všechny ty ztřeštěnosti, který mi zněly mnohem šíleněji, mi to dokonce přišlo jako dost pravděpodobný. Jenže nikdy mi nedošlo, že by mohl….

,,Ty myslíš, že něco věděl?" vydechla Suzie. ,,Něco o tomhle všem? Mohl s tím mít něco společného?"

 ,Mohl být součást tohohle šílenství?" přeložila jsem její větu a tázavě se zadívala na naši knihovnici.

 ,,Musel být," přikývla.

,,Máš pravdu," souhlasila s ní o několik vteřin později i Suzie. ,,Měly bychom jim tedy ten papír ukázat. Nebo…" hodila po Claire váhavým pohledem. ,,Co myslíš ty?"

Věděla jsem, proč se ptá zrovna jí. Kdo jiný by měl rozhodnout o tom, kdo si ty věty bude moct přečíst, než ten, kdo je vidí každou noc ve snech?

,,Myslím, že jo," přikývla ale Claire. ,,Třeba nám pomůžou. Těžba něco z toho pochopí."

,,Souhlasím, musíme to udělat," prohlásila jsem rozhodně a znovu si založila ruce na hrudi a přivřela oči. ,,A zeptat se, co o něm ví, krom toho, že je mrtvý. Věděly o mámě, věděly, že umřel. Hádám, že to nebylo jen proto, že by se zajímaly o rodinu, co jim hlídá důležitej hvězdnej předmět."

,,Jo," kývla s trochu zamračeným obličejem Agnes. ,,To je další věc, co s tím souvisí, a kterou by nám měly vysvětlit."

,,Takže dohodnuto," uzavřela jsem. ,,Ale do zítra to ještě počká."

,,Rozhodně," praštila sebou zrzka na postel. ,,K smrti utahaná jsem."

,,Já taky," hlesla Claire a opřela se o zeď vedle ní. Jen…" nedokončila ani větu.

,,Třeba dnes žádné sny nepřijdou," zkusila ji uklidnit Suzette. ,,A i kdyby ano, zítra ti je Ochránkyně vysvětlí."

Claire se na ni dlouho dívala váhavýma modrýma očima. Nakonec ale jenom sklonila hlavu a přikývla.

Upřímně se mi ulevilo. Půjde si lehnout. To bylo dobře. Potřebovala to stejně jako my všichni.

,,Musím si ještě odskočit," zašklebila jsem se po chvilce. ,,A Suz, jestli mě vzbudíš tak strašně brzo jako dneska ráno, můžeš si jít lehnout třeba na ven za dveře, je mi to fuk."

,,Neměj strach," ujistila mě trochu dotčeně a já z pokoje zmizela ven na chodbu.

Jo, tohle bude ještě sranda.

Vlezla jsem do prvních dveří nalevo, vyřídila, co jsem potřebovala, a zase vyšla ven. Připadala jsem si unavená. A otrávená. Světě div se, nebyl to můj běžný stav, i když to tak často působilo. Otráveností jsem většinou jen maskovala strach, nervozitu, zmatenost, nechápavost a podobný věci. Ale teď…

Upřímně se mi nechtělo zpátky k Suziiným filozofickým žvástům, Agnesině chytračení a děsivýmu tichu Claire. Sice už mluvila, ale pořád míň než dřív a taky hodně potichu. Byla jsem ráda i za to, jenže stejně mě děsila. Pořád jsem o ni měla strach.

Ne že bych se to snad před ostatníma chystala dát nějak najevo.

Opřela jsem se o zeď vedle koupelny a zamračeně zírala do chodby. Ty tři jsem měla ze srdce ráda, ale byly chvíle, kdy jsem s nima v jednom pokoji prostě nedokázala vydržet. Myšlenky se mi rozběhly tímhle známým směrem.

A potom jsem si toho všimla.

Dveře jen kousek ode mě, přesně ty, za který jsme měly zakázáno chodit, byly pootevřené.

Ne moc. Vlastně jen na úzkou škvíru. Ale byla pořád dost široká na to, aby skrz ní ven na chodbu prosvítalo nějaké zvláštní světlo.

Když jsem minutu zpátky koukala ven z okna v pokoji, nevšimla jsem si, že by svítil měsíc. Venku panovala skoro úplná tma. Světlo muselo vycházet přímo zevnitř z tý místnosti.

Přimhouřila jsem oči a natočila se tak, abych na škvíru dobře viděla. Záře, která z ní vycházela, měla namodralou barvu, s odlesky do stříbrna. Přesně takovou, jakou mi Suzette popsala, když mluvila o hvězdným světle. Jaká lampa umí takhle svítit? To by totiž mohl být dobrej dárek, konečně by ho viděl i někdo jiný než ona…

Odfrkla jsem si. Když mě něco vykolejilo, podobný úvahy se mi v hlavě objevovaly pořád. A většinou nezůstaly jen tam. Proto si o mně spousta lidí myslela, že jsem protivná, hrubá a kousavá. Jenže to všechno byla jenom maska.

Maska, kterou jsem nosila docela ráda, samozřejmě.

Zahnala jsem myšlenky pryč z hlavy a udělala malý krok blíž ke dveřím. Paprsky světla se slabě třpytily. Naklonila jsem hlavu ke straně. Co má tohle být?

Rozhodně ne nic normálního, odpověděla jsem hned sama sobě. Za ty dveře bych neměla chodit. Zatraceně, neměla bych se za ně ani dívat. Georgia musela vědět, proč nám zakazuje tam chodit. Ale to světlo…

Nebo to možná nebylo jenom světlem. Z ničeho nic jsem totiž ucítila obrovskou touhu vejít dovnitř a podívat se přímo na…

Na co vlastně?

Nevěděla jsem. Ale tam vevnitř něco bylo. Něco naprosto neskutečnýho. A pak jsem vzadu v hlavě uslyšela hlas. Volání. Naléhání. Prosilo mě, ať jdu dál. Ať se přiblížím, ať se podívám. Zachvátila mě nepopsatelná potřeba okamžitě ty dveře otevřít a dostat se za ně.

Neslyšela jsem v hlavě žádný slova. Jen jsem měla neskutečně naléhavý pocit, že musím jít dál. Bezhlesně mi to křičelo v mysli. A já se nestihla ani zděsit nad tím, odkud ksakru znám slova jako bezhlesně a zachvátit. Chtěla jsem to volání poslechnout. Chtěla jsem vlízt do toho pokoje, teď hned.

Tak co tam schovávají?

Stiskla jsem pěsti i zuby a skoro přestala dýchat. Pomalu a opatrně jsem ušla posledních několik kroků, který mě dělily od dveří. Zůstala jsem stát přímo u nich, přímo u tý zatracený škvíry. Klidně bych se mohla podívat dovnitř…

Přesně to jsem i udělala. A to, co jsem tam vevnitř uviděla, mi vyrazilo dech.

Ta místnost byla nádherná.

Naprosto nádherná. Zůstala jsem na ni zírat s pusou dokořán, na chvíli jako by mi přestalo bít srdce. Nedokázala jsem se skoro ani nadechnout. Čekala jsem snad úplně všechno, ale tohle ne. Prsty pravé ruky jsem zatlačila na dřevo a otevřela dveře úplně.

Stěny pokoje za nimi zářily. Doslova. Viděla jsem stovky, ne, tisíce drobných kulatých světélek. Některé byly velké jenom jako špička jehly, jiný skoro jako můj nehet. Dvě největší a nejkulatější jsem viděla na zdi naproti. A všechny vydávaly tlumené modrostříbrné světlo, které jsem viděla skrz škvíru na chodbě. Vypadalo to, jako by se celý hvězdný nebe rozhodlo přestěhovat z oblohy sem. Byly to tisíce hvězd a já si nemohla vzpomenout, jestli jsem někdy v životě viděla něco takhle krásnýho.

Jenže okouzlení rychle nahradil úplně jiný pocit.

Kulatým střešním oknem nade mnou dovnitř dopadalo světlo skutečných hvězd, které zářily venku. A jejich slabá záře se společně se světly ze stěn odrážela v zrcadle stojícím uprostřed místnosti a přímo naproti mně.

Stačil mi jediný pohled, abych pochopila, že to tahle věc mě k sobě tak naléhavě volala. Ten hlas patřil tomuhle zrcadlu. Věděla jsem to, hned jak jsem se na něj podívala. A jeho hlas jsem slyšela i teď.

Pořád mě k sobě táhlo. Jako kdyby mu nestačilo, že jsem vlezla dovnitř. Chtělo, abych přišla blíž, chtělo, abych se do něj podívala. Chtělo mi něco ukázat.

Bylo vysoké, vyšší než já, nahoře i dole zaoblený a mělo neuvěřitelně složitý a propracovaný stříbrný rám. Sklo v něm se lesklo a já si najednou nic nepřála víc než dostat se blíž a nahlídnout do něj.

Ani jsem si pořádně neuvědomovala, co dělám. Popošla jsem o pár kroků blíž, připadalo mi, že snad ani nedýchám. Znovu jsem se rozhlídla po pokoji. Nikdo tady nebyl. Jenom já, zrcadlo a ty svítící zdi.

Teprve když jsem udělala dalších pár kroků, všimla jsem si něčeho divnýho.

To zrcadlo totiž nestálo na zemi.

Ne. Vznášelo se ve vzduchu, jenom kousek nad ní. Jako by viselo ze stropu na neviditelným provázku. V krku mi úplně vyschlo. Jak mohlo být něco takovýho vůbec možný?

A potom mi něco docvaklo.

To zrcadlo nemohlo být jen tak obyčejné. Ne, protože i kdybych tomu snad až do týhle chvíle věřila, teď už ani náhodou. Protože mi došlo, co mi celá tahle záležitost s hlasem a lítáním ve vzduchu připomíná.

Agnes a její knížku.

Vyvalila jsem na zrcadlo oči, ale necouvla jsem. Zůstala jsem dál stát na místě. Co je sakra ta věc zač?

Jestli se nepodívám, tak už to možná nikdy nezjistím.

Rychle jsem udělala i posledních pár kroků a zadívala se přímo do něj. Přímo na svůj odraz.

Nejdřív se nedělo nic, prostě jsem se jenom koukala do očí zmatený holce, co se snažila vypadat jako drsňačka, aby tím schovala strach, kterej měla ze všech těch věcí, co se na ni za poslední dva dny sesypaly. A pak můj obraz najednou začal tmavnout.

Z okrajů skla se vynořilo něco, co vypadalo jako tmavý kouř. Jenže to nebyl kouř, ale něco přímo vevnitř, přímo v zrcadle. Postupně se to něco rozlévalo od okrajů ke středu, jako kdyby místo skla byla voda a někdo hned k rámu kápnul inkoust. Můj odraz se zatemňoval. Jako by přes něj někdo hodil černý závoj.

Tma vevnitř se pohybovala rychle. Stačilo jí možná deset vteřin, aby zakryla úplně všechno, co se v zrcadle lesklo. Zmizela jsem já, zmizelo světlo hvězd, zmizela záře ze stěn. Uvnitř zůstala jenom temnota.

A ta se začala měnit.

Stála jsem tam a zírala na ni. Ani mě nenapadlo, že bych měla utéct, ten pohled mě úplně pohltil. Už to nevypadalo jako závoj. Ne. Teď to připomínalo spíš černý bouřkový mračna. Hromadu mraků, které se začaly otáčet kolem dokola, jako kdybych se dívala doprostřed tornáda. Ochromilo mě to. Nedokázala jsem se ani pohnout. Jenom jsem vytřeštěnýma očima zírala přímo doprostřed vířící temnoty.

A pak se z ní ozval hlas.

Ne takový jako předtím. Tenhle hlas jsem doopravdy slyšela. Vlastně jsem jich slyšela víc, jenže jsem nedokázala rozeznat žádný slova. Jako by tisíc lidí najednou začalo něco šeptat. Pořád dokola a dokola, tak jako se stíny vevnitř otáčely. Jejich hlasy se míchaly dohromady, kvůli jednomu jsem nerozuměla druhýmu. To šepotání mi naplnilo uši, dostalo se mi dovnitř do hlavy, do srdce. Do srdce, které mi právě teď neuvěřitelně rychle bušilo strachy.

Co to je?

Co to je?!

A potom jsem v temnotě rozpoznala obraz. Obraz ženy sedící na trůně, s vysokou korunou na hlavě, uprostřed dlouhého sálu. Měla bledou pleť a oči černé jako noc. Nikdy v životě jsem nic takovýho neviděla. Jako kdyby se tím pohledem plným zla dívala přímo na mě. Najednou jsem nemohla dýchat.

Otevřela pusu a já ve změti šeptajících hlasů uslyšela ten její jasně a zřetelně. Jako by stála přímo vedle mě. Jako by mi sama šeptala do ucha.

Slova beze smyslu a naplněná něčím nepopsatelným. Čirým zlem.

,,Šepot," zasyčela mi do ucha. Škubla jsem sebou. Skoro jsem cítila, jak se o mě otřel závan jejího dechu. ,,Šepot ve tmě."

V zrcadle se zablesklo. Uviděla jsem korunu, kterou měla ta žena na hlavě. Trčely z ní desítky ostrých jehel, pod každou z nich drahokam černý jako její oči.

,,Pověz mi, co vidíš!"

Další záblesk. A já uviděla letadlo. Letadlo omotané černými stíny řítící se z rozbouřené oblohy dolů k zemi. Zalapala jsem po dechu, když mi došlo, na co se dívám. Najednou jsem neměla dost vzduchu. A ta troška, která zbyla, byla naplněná zděšením.

,,Otrávená jejich zamořenou poezií," syčel mi hlas do ucha a já se začala třást. ,,Lháři. Lháři na zdi! Dej mi svět!"

Mámina křišťálová koule. Leskla se v paprsích vycházejícího měsíce. Byl v úplňku. Někdo ji svíral dlouhými bledými prsty.

,,Pustinu, nebo monarchii," zavrčel hlas. ,,Lháři. Lháři, pověz mi, co vidíš!"

A pak jsem se zadívala přímo do jejích planoucích očí.

Síla toho pohledu mi z plic vyrazila poslední zbytky vzduchu. Nedokázala jsem najít slova, kterými bych ho popsala. Udělala jsem krok dozadu a zakopla. V hlavě se mi ozval smích, ze kterého se mi chtělo strachy brečet. Znovu jsem uslyšela miliony šepotajících hlasů...

O vteřinu později jsem dopadla na zem a koutkem oka znovu zachytila v zrcadle svůj odraz. Jenže tentokrát mu svítily oči.

Vykřikla jsem a zakryla si obličej rukama.

Teprve potom ty hlasy utichly.

Opatrně, pomalu jsem oddálila roztřesené prsty od tváře. Hlava se mi točila a na chvíli jsem myslela, že se snad ani nedokážu znovu postavit. Zrcadlo se už zase lesklo, všechny stíny z něj se ztratily a nezůstalo vůbec nic, co by naznačovalo, že je něčím zvláštní. Srdce mi mlátilo v hrudi jako snad ještě nikdy v životě a celá jsem se klepala. Zvládla jsem si v hlavě pořád dokola opakovat jenom jednu jedinou větu.

Co to zatraceně bylo?!

Snažila jsem se zpomalit dýchání, vrátit ho do normálu, ale před očima jsem pořád ještě měla ty její. Jak se na mě dívala… Na mě, přímo na mě. Jako by věděla, že tam jsem a že ji pozoruju... A v jejím pohledu bylo tolik… Netušila jsem, jaké použít slovo, aby vystihlo, co se jí zračilo v očích. Krutost. Temnota. Příslib utrpení a bolesti. Nenávist. Pomstychtivost. Tohle všechno a ještě stovky dalších slov. Nenazvala bych to jinak než čiré zlo.

Na pár chvilek jsem zavřela oči. Pokoj se pomalu přestával točit. Nakonec se mi konečně podařilo uklidnit aspoň natolik, abych se zvládla znovu postavit a rozhlédnout se po svítících zdech.

A jakmile jsem to udělala, málem jsem sebou sekla ještě jednou.

Protože ty dva velké kulaté body na protější stěně se pohnuly.

Srdce mi vynechalo jeden úder a já udělala krok zpět. Jako kdyby najednou vystoupily přímo ze zdi, začaly se vznášet ve vzduchu a… a přibližovaly se. Vytřeštila jsem oči a začala couvat zpátky ke dveřím. Nic jsem si nepřála víc než odtud okamžitě vypadnout.

A pak z ničeho nic zhasly.

,,Co jsi tam viděla?" uslyšela jsem známý tichý hlas.

Juniper.

A co ta tady zatraceně dělá?

,,Ty seš tu celou dobu?" vyhrkla jsem a založila si rychle ruce na hrudi, jako bych tím mohla schovat ještě pořád rychle bušící srdce.

,,Jsem," potvrdila mi. ,,Věděla jsem, že přijdeš."

,,Nevěděla jsem to ani já sama, jak jsi mohla ty?" odfrkla jsem si a snažila se neznít moc vyděšeně. ,,Vidíš do budoucnosti nebo co?"

,,Ne." Skoro jako bych v jejím hlase zaslechla známky pobavení. ,,Ale bylo mi jasné, že když ti zakážeme sem chodit a pak necháme ty dveře otevřený, zastavíš se."

Zírala jsem na ni jak na Suz uprostřed filozofickýho monologu. Ta holka mě dokázala odhadnout fakt dobře, sakra.

,,Co to mělo znamenat?" ukázala jsem místo odpovědi na její původní otázku na zrcadlo. ,,Co je ta věc zač?"

,,Ta věc je jedna z bran mezi světy," prohlásila Juniper a se mnou jako by se na okamžik všechno zastavilo. ,,A tohle bylo projevení tvých schopností."

,,Mých schopností?" zopakovala jsem nevěřícně. ,,A vy máte bránu u sebe doma? To je dobrý teda."

,,Jsi nahlížeč," věnovala se Ochránkyně zodpovězení mýho prvního dotazu. ,,A to znamená, že skrz brány dokážeš nahlížet do jiných světů."

,,Tak nahlížet do jiných světů." Musela jsem si to v duchu zopakovat ještě několikrát, abych to opravdu pochopila. Moje schopnosti se projevily. Takže nelhaly, opravdu je mám. Svým způsobem se mi ulevilo. Na druhou stranu se ve mně něco sevřelo.

Co to znamená? A k čemu jsou tyhle schopnosti vůbec dobrý?

,,Může to být hodně užitečná schopnost." Jak kdyby se mi snad hrabala v hlavě. ,,Dokážeš zjistit, co plánují nepřátelé, kde a kdy se stíny chystají zaútočit, co chce jejich vládce udělat. Tak cos viděla?"

,,Nic z toho, co bys ráda," odsekla jsem. ,,Já nevím. Nějakou ženu. Královnu nejspíš. A zlou."

,,Vládce stínů," vydechla Juniper.

No tak počkat.

,,Takže proti týhle ženský my bojujeme?" namířila jsem prstem na zrcadlo. A pak jsem začala nevěřícně kroutit hlavou a dala se do zoufalýho smíchu. ,,Tak to ne. To ne. Umíš si vůbec představit, jaká moc z ní je cítit? Proti ní vy nás chcete poslat?"

,,Jste jediní, kdo má šanci," zašeptala Juniper a přešla blíž ke mně. ,,Jsme jediní, kdo má šanci," opravila se vzápětí a mně to došlo. Moje tušení bylo správný.

,,Ty jsi ta pátá."

Přikývla.

,,A já že už to nemůže být horší."

Pobaveně se mi zašklebila do obličeje. ,,Mohlas dostat moji tetu."

Úšklebek jsem ji moc ráda oplatila. ,,Jo, to máš pravdu."

,,Víš, nahlížet do jiného světa není jednoduché," vrátila téma hovoru po chvilce ticha zpátky k tomu původnímu. ,,Anastasica nechce, aby ses na ni mohla dívat. Proto má proti tomu ochranu. Dostane se ti do hlavy, najde cokoli, co může použít proti tobě – a použije to. Musíš si vyprázdnit mysl, než se o něco takového pokusíš. Úplně, jinak tě její ochrana rychle zastaví. Vidělas špatnou vzpomínku?"

,,Viděla jsem tátovo letadlo spadnout z oblohy," odpověděla jsem tiše a zabodla oči do země. Kdybych jim tam tak mohla pohledem vypálit díru…

,,Ach." Zdálo se, že ji to dost zaskočilo. ,,Tvého táty je mi moc líto. Opravdu. On byl…"

,,Co o něm víš?" přivřela jsem oči a naklonila hlavu na stranu. ,,Hm? Co vy obě o něm víte?"

,,Dost," přiznala.

,,Tak hele," zvedla jsem ruku a zastavila ji dřív, než stihla pokračovat. ,,Já už toho mám dneska dost. Jsem unavená a chci se jít vyspat. Ale zítra jsme ti všechny chtěly něco ukázat. Něco, co se ho hodně týká. Kdyby ses na to mohla podívat a vysvětlit nám to normálně a bez nepřímejch odpovědí, budeme ti fakt vděčný."

,,Určitě." Zkroutila pusu do pobaveného úsměvu. ,,Pokusím se."

,,Fajn. A teď si fakt chci jít lehnout, myslím, že na to mám právo," založila jsem si znovu ruce na hrudi. ,,Takže dobrou noc, Juniper. A ať si tvoje tetička příště podobný triky nechá, nikdo na ně není zvědavej."

S tím jsem se otočila a chystala se vrátit zpátky do pokoje k holkám. Zastavil mě ale její hlas.

,,Ona není tak špatná," prohlásila Juniper trochu rozpačitě. ,,Je jenom… zvyklá takhle mluvit a neumí dávat správně najevo emoce."

,,Tak ať se to rychle kouká naučit," zavrčela jsem v odpověď a vyšla pryč z toho pokoje.

Dveře se za mnou zavřely a Juniper i zrcadlo zůstaly schovaný za nimi.

Zase jednou o něco delší kapitola a navíc poprvé z pohledu někoho jiného než Suzette! :D Co říkáte na Evelyn? Doufám, že jste si kapitolu z jejího pohledu užili a že se mi povedlo vás pobavit i napnout (v ideálním případě vyděsit, ale natolik si zase nevěřím :'DD). Děkuju všem, kdo si část přečetli, a budu se na vás těšit zase příště! ^^