V obličeji mě šimraly stébla trávy.

Přistála jsem na břiše a tak tak jsem před sebe stačila strčit ruce, abych si nepřerazila nos. Čas se pořád ještě nerozběhl. Kolem mě panoval ten zvláštní ohlušující druh ticha a já se chvíli nebyla s to ani pohnout. Jen jsem ležela na zemi a v hlavě se mi pořád dokola a dokola odehrával jeden a ten samej výjev.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínů. Oslepující modrá záře.

Nechápala jsem to. Nedokázala jsem si připustit, že se to vážně stalo, že je to skutečnost, přestože moje tělo to vědělo víc než dobře. Hrdlo se mi svíralo, srdce v hrudi bolestivě tepalo a celá jsem se třásla. Tak, že když jsem se poprvý zkusila nadzvednout na rukách a rozhlídnout se kolem, nepovedlo se mi to.

Podruhý už ale jo, a tak jsem pomalu zvedla hlavu a očima přejela okolí. Pořád panovala noc a všechno kolem mě bylo zalitý jasným modrým světlem. Ležela jsem za vysokým železným plotem, jako bývají kolem honosných rezidencí – zdobeným a s ostrýma špičkama nahoře. Přímo přede mnou se v něm nacházela doširoka otevřená, elegantní brána. A svítila.

Svítila.

Ve zlomku vteřiny mi došlo, že to tudy jsme proběhli do Zeweiah. A záře znamenala, že bych se pořád mohla vrátit na druhou stranu. Pořád bych stihla skočit do Ezari a vrhnout se za…

Claire.

A v tu chvíli se čas znovu rozběhl jako o překot. Vyskočila jsem na malátné nohy, aniž bych tušila, kde ještě beru energii, a vrhla se k bráně. Někdo na mě zakřičel a něčí ruka se natáhla po mým rameni, ale setřásla jsem ji. Bylo to jen pár kroků. Než mě kdokoli stihl zastavit, vběhla jsem napůl oslepená do toho podivnýho prázdna kdesi mezi světy.

Vynořila jsem se ve skalách ozářených úplně stejným světlem a divoce se rozhlížela kolem. Jenže jsem nenašla ani stíny, ani sestru. A čím usilovněji jsem je hledala, tím hlasitěji mi v uších duněly údery srdce a tím víc se mi svíral žaludek. Očima jsem horečně propátrávala okolí ve snaze najít aspoň nějakej náznak jejich přítomnosti, ale…

Ne. Ne, nemohla být přece pryč. Nemohla jsem ji ztratit! Nemohla jsem přijít pozdě.

Prosím…

Chystala jsem se rozběhnout do kopce a zkusit je dohonit. Chtěla jsem běžet tak dlouho, dokud se k nim nedostanu a pak jim vyrvat Claire z náruče klidně i holýma rukama, když nebudu mít nic jinýho. I když ani jedno z toho nebylo možný. Ale než jsem se stačila dát do běhu, někdo mě chytil za paži.

Pokusila jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale nepustil mě. V hlavě mi hučelo tak, že jsem nebyla schopná pochopit, co mi říká, jen jsem slyšela zvuk jeho hlasu. Ani jsem nedokázala určit, kdo mluví. Očima jsem zírala před sebe a nedokázala jsem je odtrhnout od místa, kde jsem Claire viděla naposledy, ani proto, abych se ohlídla a zjistila, s kým mám tu čest. Pálily mě a hrdlo se mi svíralo a připadala jsem si jako v mlze. A tou mlhou zničehonic proniklo několik zřetelných vět, roztrhalo ji a zasadilo mi ránu přímo do hrudi.

„Už jsou pryč, Ev. Je mi to líto. Stíny umí cestovat neuvěřitelnou rychlostí, když chtějí. Jsou pryč.“

Pryč. Ne. To nešlo. Odmítala jsem se s tím smířit. Potřebovala, abych se k ní co nejrychleji dostala, potřebovala moji pomoc a já tu zatraceně nemohla jen tak stát a… a…

Zaplavila mě vlna naprostého zoufalství a prudce jsem se tomu člověku vytrhla. Rozběhla jsem se do kopce, bylo mi fuk, jak dlouho budu muset utíkat, abych ji dohnala. Musela jsem něco udělat. Copak jsem ji mohla nechat stínům napopsas? Sakra, copak jsem mohla?!

Ale udělala jsem jen pár kroků, než mě někdo strhl zpátky a kolem pasu se mi omotaly čísi ruce. Do uší se mi zařízl výkřik a možná byl můj, možná někoho jinýho, ale zněl neuvěřitelně zoufale a vyděšeně. Kopala jsem kolem sebe a snažila se prát, ale držel mě pevně. Jenže já se nehodlala vzdát.

„Pusť mě, sakra! Nech mě na pokoji! Pusť mě a radši mi pomoz, musíme ji jít zachránit, musíme si pospíšit!“ Ječela jsem tak jako ještě nikdy, a bylo mi úplně jedno, jak teď musím působit. Že najednou nevypadám ani trochu silně a drsně. Na ničem z toho nesešlo, protože jsem musela pomoct Claire.

Odpovědi jsem nerozuměla. Ale nepustil mě. A vlekl mě zpátky, ať jsem se prala, křičela a nadávala sebevíc. Nakonec mě znovu protáhl do Zeweiah a někdo další mi přímo před nosem zabouchl železné mříže brány. To už sevření kolem mýho pasu povolilo a já se málem zhroutila na zem. Ale udržela jsem se na nohách a okamžitě se natáhla po masivní zatočený klice.

Neotevřela mi. Samozřejmě. Zacloumala jsem s ní, jako by to snad mohlo něco změnit, a potom znovu a znovu.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínů. Oslepující modrá záře.

To už mě ale někdo odtrhl a vlekl pryč. Žádný z mých protestů mi nebyl nic platný a ten obraz se mi před očima odehrával pořád dokola a dokola a dokola.

Teprve když se mi do zornýho pole dostala ubrečená tvář Suzette, vrátila jsem se zpátky do reality. Přestala jsem kolem sebe kopat. Zavřela jsem pusu a ochabla v sevření toho, kdo mě držel. Teď už jsem poznávala postavu jednoho z neznámých Ochránců. A když jsem si vybavila ten hlas předtím, došlo mi, že musel patřit Juniper. Suz se na mě dívala, oči plný slz, a já se najednou cítila strašlivě prázdná, unavená a zlomená. Zírala jsem na ni a nedokázala jsem přijít na to, co bych měla říct nebo udělat.

Claire byla pryč. A já se už nemohla vrátit zpátky, a i kdyby ano, nedokázala bych jí pomoct. Protože co bych zmohla proti stínům? A jak bych je vůbec mohla dohonit?

Připadala jsem si, jako by mě někdo propíchl a vyprchal ze mě všechen vzduch, energie a emoce. Zůstala jenom prázdná slupka.

Ochránce mě pustil, ale pořád jsem na sobě cítila jeho pozornej pohled. A bylo mi to fuk. Protože mi došlo, že Juniper měla pravdu, nelhala. Claire zmizela a já neměla sebemenší šanci s tím cokoli udělat.

Nebrečela jsem. Nesesypala jsem se k zemi ani se jinak nezhroutila. Jen jsem cítila, jak se vzdaluju od všech kolem i od sebe samotný, jak mě naplňuje prázdnota a jak mě pohlcuje otupělost.

Pořádně jsem nevnímala, kudy jdeme, ani jak vypadá sídlo, ke kterýmu se blížíme. Zaznamenala jsem jen to, jak je obrovský. Tyčilo se před námi do výše jako hradba, a dveře, skrz který jsme vešli dovnitř, připomínaly spíš bránu. Připojili se tam k nám další dva  muži, potom co jim Juniper něco naléhavě zašeptala. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, spolu s jedním z nich okamžitě zmizela někde vpředu.

Chodby tu byly široký a světlý a tvořily hotový bludiště. Ani kdybych dávala pozor na cestu, netušila bych už po pár minutách, kudy se dostanu zpátky ven. Naše kroky se odrážely od stěn s dunivou ozvěnou. Skoro jsem ji nedokázala rozeznat od hlasitých úderů vlastního srdce. A čím víc jsem na tohle přirovnání myslela, tím víc jsem měla dojem, že opravdu slyším svý srdce. Až se mi z toho zamotala hlava a ten zvuk vyplnil všechno kolem.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínů. Oslepující modrá záře.

Udělalo se mi špatně. Žaludek se mi sevřel a plíce zrovna tak, najednou jsem se znovu nemohla nadechnout. Před očima mi ubíhala chodba, ale já ji skoro neviděla.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínu. Oslepující modrá záře.

Teprve když se mi do uší zařízl zvuk jiných kroků, přerušil to zlověstný bubnování. Zamrkala jsem a uviděla, že k nám rychlým krokem míří nějaký další Ochránce. Vysoký, světlovlasý, stejný plášť jako všichni. Ale z toho, jak se na nás díval, mi došlo, že to nebude jen tak někdo. Když mi pak oči spadly k Juniper jdoucí po jeho boku, nemusela jsem dlouho přemýšlet, o koho jde.

Její táta. Bratr Georgie a manžel Pam. Ve tváři měl trochu podobný výraz, jako jsem nejspíš musela mít já.

„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se okamžitě, jakmile k nám dorazil. Automaticky jsme všichni zastavili. Postupně si nás tři přejel pohledem a na každý se na chvíli zastavil očima. Musel vědět, kdo jsme, Juniper mu to určitě řekla. Na rozdíl od svýho syna s naším věkem nejspíš neměl problém, nebo to minimálně nedával najevo.

„A-asi ano,“ vykoktala Agnes.

Ne. Ani náhodou ne. Už jen proto, že rozhodně nejsme všichni.

Další část hovoru jsem vypustila. Vnímala jsem jen, že se ptal na Georgii a Pam, protože s námi očividně nebyly. Chtěl vědět, jak se to se stíny všechno stalo, ale jakmile tu otázku vyslovil, Jaylon přede mnou důrazně zavrtěl hlavou.

„To počká, tati,“ prohlásil tiše. „To hlavní už ti Jun řekla, zbytek si můžeme povědět zítra. Nech je, ať si trochu odpočinou.“

Nenuť je o tom mluvit hned teď, slyšela jsem mezi řádky.

Po tváři jeho otce přeletěl omluvný výraz. „Máš pravdu. Měli byste si všichni dojít na ošetřovnu a pak si lehnout. Promluvíme si zítra.“

Ne, to asi těžko.

„Ne,“ zopakovala jsem nahlas a oči všech se stočily ke mně. „To nejde. Já… Nemůžeme přece čekat, nemůžeme se tu zdržovat. Čím dýl mluvíme, tím dál i s Claire jsou a… Copak není nic, co byste pro ni mohli udělat? Kdokoli?“

Nezněla jsem naštvaně. Ani odhodlaně. Jen zoufale.

Sourozenci si vyměnili pohledy.

„Ev, teď jí nejvíc pomůžeš tak, že se necháš ošetřit a pak si zkusíš odpočinout,“ obrátil se ke mně Jaylon. „Opravdu.“

Zavrtěla jsem hlavou, a pak znovu. „Nemůžu. Copak je na to čas? Copak pro ni nic neuděláte? Nemáte žádnej plán?“

„Zatím ne,“ přiznal. „Ale vymyslíme ho. A čas je, věř mi. Určitě na to, abyste se trochu vyspaly. Nikdo Claire napospas Anastasice nenechá. Zachráníme ji, slibuju.“

Nevím, co přesně měl v hlase nebo v obličeji, že mě to přimělo mu uvěřit. Obzvlášť po tom, co jsem na něj celej den štěkala. Ale něco tam být muselo, protože jsem jenom sklonila hlavu, uhnula očima a přikývla. Pak jsem se nechala dovést na ošetřovnu, prohlédnout a ošetřit, a po krátké zastávce v koupelně i odvést do pokoje, kterej pro mě vybrali. Suzette měla přespat hned vedle a Agnes ještě o dveře dál, ale skončilo to tak, že jsme se smáčkly na moji postel, protože ani jedna nechtěla být sama. Suz dlouho do noci vzlykala a já neměla ani na to, abych ji utěšila. Jen jsem ji držela kolem ramen. Agnes plakala tiše a tiskla se ke mně z druhý strany.

Já nebrečela vůbec. Ani dlouho potom, co obě usnuly a nastalo naprostý ticho. Ležela jsem na zádech, upírala oči ke stropu někde vysoko nade mnou a ačkoli jsem si pořád připadala otupělá a prázdná, spánek nepřicházel. Byla to snad nejdelší noc, jakou jsem kdy zažila, každá minuta mi připadala jako věčnost a když jsem nakonec konečně zavřela oči, pronásledovaly mě sny plný modrýho světla.

Ráno jsem se vzbudila pořád zdrcená, ale navíc ještě i zatraceně naštvaná. Měla jsem vztek na Ochránce, že sestřinu záchranu klidně odložili, jako by si snad mohli dovolit čekat celý roky! Na Anastasicu, že mi sebrala nejdřív rodiče a teď už i dvojče. Ale snad nejvíc jsem ho měla na sebe. Jak jsem si mohla jen tak jít lehnout a plýtvat časem? Proč jsem se nesnažila víc, abych Ochránce přemluvila? Vždyť co jsem pro ni udělala? Nic! Vůbec nic, jen jsem sebou praštila na postel, jako by jí vlastně ani trochu nešlo o život!

Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se ke dveřím. Suzette s Agnes už byly pryč, možná v pokoji jedný z nich. Vyrazila jsem po chodbě, aniž bych tušila, kam přesně mířím, nebo se starala o to, jak musím vypadat. Narazila jsem na schodiště a když jsem po něm scházela dolů, připletla se mi do cesty nějaká neznámá ženská. Měla na sobě plášť Ochránců a když mě uviděla, překvapeně zamrkala.

„Jste vzhůru,“ pronesla a tak mě tím vyvedla z míry, že jsem zastavila a zůstala na ni zírat. Jak ví, kdo jsem?

Blbá otázka. Večer se určitě po celým domě rozkřiklo, že dorazily holky se schopnostma z dávnýho proroctví. Nejspíš teď to, kdo jsem, věděli všichni Ochránci v okruhu nejbližších pěti kilometrů.

„Jo, zdá se,“ přikývla jsem, protože mnou pořád lomcoval vztek a každou vteřinou rostl a rostl. „Byla byste tak hodná a poradila mi, kde najdu, co já vím, někoho, kdo to tady celý řídí a bude schopnej a ochotnej mi pomoct?“

„Sedí i s vaší sestrou a kamarádkou dole v jídelně,“ oznámila mi a vůbec se mým tónem nenechala vyvést z míry. Možná nějaká příbuzná Juniper. „Pod schody zahněte doleva a jděte pořád rovně, jsou to ty velké dveře na konci chodby.“

„Fajn. Dík.“ Rozběhla jsem se tím směrem málem dřív, než domluvila.

Nebylo to daleko. Dveře od jídelny jsem našla otevřený, takže jsem to fakt nemohla minout. Už zdálky jsem viděla dlouhej stůl a několik postav v pláštích sedících okolo něj. Agnesiny rudý vlasy se taky nedaly přehlídnout a ten nešťastně zhroucený uzlíček vedle ní nemohl být nikdo jiný než Suzie. Všichni společně tam snídali a jak jsem se blížila, rozeznávala jsem i takový detaily, jako co mají na talířích. Anebo třeba tvář muže sedícího v čele stolu.

Jaylonův a Junipeřin táta. Podle toho místa bych tipla, že tomu tady fakt musí šéfovat on. No to si děláte srandu. A holky si tam s ním jen tak sedí, cpou se a mě nechávají spát, aby tam náhodou neseděl taky někdo, kdo by měl koule se ozvat a začít organizovat záchrannou akci!

Vpadla jsem dovnitř a všechny oči se v tu ránu upřely na mě. Nakráčela jsem si to přímo k čelu stolu a až moc prudce se opřela o dřevěnou desku. Zadívala jsem se tomu chlapovi zpříma do očí.

„Fakt oceňuju vaši pohostinnost, pane…“

„Linton,“ napověděl mi.

„Lintone,“ dokončila jsem. Další divný jméno, že je to baví, fakt. „Ale není vám trochu blbý tu jen tak sedět a nechávat moji sestru napospas osudu, hm? Nebylo by možná dobrý začít něco dělat, dokud sakra máme aspoň malou šanci jí nějak pomoct? Co?“

„Evelyn, posaďte se,“ nasadil mírný tón, kterým mě ovšem akorát tak ještě víc vytočil. „Potřebujeme si pár věcí vysvětlit.“

„Tady není nic k vysvětlování!“ vyprskla jsem. „Co na tý záležitosti nechápete? Nikdy jste neslyšel o pojmu únos?“

„Já celou tu situaci chápu velice dobře, nemusíte se bát,“ odpověděl a teď už bylo lehce znát, že ho stojí nějakou námahu udržet zdvořilý a lehký tón. „Na rozdíl od vás, takže vás prosím, posaďte se a najezte. Budete potřebovat síly na trénink.“

Trénink? Nedokázala jsem uvěřit vlastním uším. Jakej sakra trénink? Čeho?

„Já nebudu dělat nic, co nesouvisí s co nejrychlejší záchranou mojí sestry.“

„Tak to máte štěstí, že všechno, co se vám chystám říct, jakmile se posadíte, se záchranou vaší sestry souvisí velice.“ Vyčkávavě na mě hleděl.

Ne že bych mu věřila, že to myslel stoprocentně upřímně, ale nemohla jsem riskovat. Zaplula jsem nepříliš ochotně na volné místo vedle Suzie a s povytaženým obočím se obrátila zpátky na Lintona.

„Takže?“

Jaylon na protější straně stolu se pro sebe uchechtl. V duchu jsem jeho směrem vyslala pár nadávek a dál upřeně sledovala jeho otce. Snažila jsem se ignorovat, že když jsem dosedla na měkkou židli, dostala jsem okamžitou chuť dál spát a padlo na mě strašný vyčerpání. Za těch pár hodin, co jsem prospala v noci, jsem si ani náhodou nestihla dostatečně odpočinout. Spíš se akorát ještě víc projevila všechna ta fyzická námaha ze včera. Svaly po celým těle a zvlášť na nohou mě pálily, ruce pořád na pár místech svrběly od kapiček kyseliny a hrdlo jsem měla ochraptělý od všeho toho křiku. Cítila jsem se naprosto příšerně, ale nebylo to nic v porovnání s tím, jak mi bylo po psychický stránce.

A to ten chlap mluvil o nějakým tréninku.

Agnes přede mě strčila talíř naložený ovocem, sýry, vajíčky a opečeným chlebem, ale nevzala jsem si. Neměla jsem hlad. Pochybovala jsem, že bych dokázala v žaludku udržet byť jen jediný sousto. Jen jsem ze sklenice upila trochu vody, abych ulevila bolavému krku.

Linton spolkl sousto a konečně otevřel pusu. „Jde o to, že vy všechny máte zřejmě schopnosti, které ve vás probudily hvězdné slzy. Ale neumíte je ovládat, nevíte, co si s nimi počít. Stejně tak jste asi nikdo z vás ještě nedržel v ruce žádnou zbraň.“

„Já ano!“ ohradila se Agnes, která za sebou měla několik let šermu a lukostřelby. Holt úchylka na fantasy knihy se pozná, ale to on samozřejmě nemohl vědět.

„Tím líp,“ přikývl. „Ale vy dvě tedy ne a potřebovat to budete všechny. Musíte se naučit jak pracovat se svými schopnostmi i jak se bránit bez nich. Takže vás během následujících několika týdnů budeme pečlivě trénovat a vynasnažíme se, abyste se v obou těchto věcech zdokonalily co nejvíc.“

Nedokázala jsem uvěřit svým uším. „Několik týdnů?!“ To nemůže myslet vážně. V žádným případě. V absolutně žádným zatraceným případě! „Co si myslíte, že je moje sestra zač? Šutr, co necítí bolest a kterýmu se nedá ublížit? Kterej za pár týdnů určitě najdeme přesně v tom stavu, v jakým je dneska?“

„Několik týdnů tady, Evelyn,“ zadíval se na mě upřeně, „není totéž jako několik týdnů v Ezari.“

Zmateně jsem zamrkala a veškeré protesty mi odumřely na rtech. Suz se ostře nadechla, Agnes vykulila oči. Najednou mi všechno, co jsem mu ještě před chviličkou chtěla vmést do ksichtu, úplně vypadlo z hlavy.

„Prosím?“ vymáčkla jsem ze sebe překvapeně a těkala očima mezi ním a jeho dětma sedícíma naproti mně. „Tomu mám rozumět jako jak?“

„Tak, že tady plyne čas pomaleji,“ ozvala se Juniper. „Časy mnoha světů se liší od toho na Zemi a v Ezari. Jsou i místa, kde naopak ubíhá rychleji, a v Zeweiah zkrátka zpomaluje. Proto si můžeme dovolit tu na několik týdnů zůstat.“

Zírala jsem na ni a přemýšlela, co bylo v tý vodě, kterou mi podstrčili.

„Takže mi chcete říct…“ nedokončila jsem větu, netušila jsem jak. Jen jsem na ty tři koukala a snažila se to nějak zpracovat.

„Jak přesně to funguje?“ promluvila Agnes. „Kolik času za těch několik týdnů uběhne v Ezari? A zůstaneme tady kolik týdnů přesně?“

„Došli jsme k závěru, že nejlepší bude šest týdnů,“ oznámil Linton. „Za tu dobu uplynou v Ezari asi dva dny.“

Dva dny. Převalovala jsem jeho slova v hlavě. Dva dny.

Byla jsem z týhle informace zaskočená. Samozřejmě. Ale když jsem se nad tím trochu zamyslela, už mě to vlastně ani nepřekvapovalo. Viděla a zažila jsem tu už tolik šílených věcí, že jsem byla ochotná přijmout jiný plynutí času za pravdu bez větších cavyků. Tak ubíhá jinak. No fajn.

„Jenže k hradu je to odtud ještě kolik dní cesty, v ezarijským čase?“ zamračila se Agnes. „Tři?“

Linton přikývl.

„To dává celkem pět dní. To už nezní tak skvěle,“ podotkla a já jí musela dát za pravdu.

„Nemůžeme Claire a mámu nechat Anastasice napospas celejch pět dní!“ zvýšila jsem hlas. „To je sakra hodně, ani náhodou. V žádným případě.“

„Ale když to uděláš, budeš mít mnohem větší šanci je zachránit,“ promluvil Jaylon a já se k němu vztekle otočila. „Naučíš se bojovat a pracovat se svýma schopnostma, aspoň na nějaký úrovni. To je lepší než neumět vůbec nic. Hodně to zvedne vaše šance, věř mi.“

To už bych radši věřila ředitelce svý školy, že budu třídní premiant v matice. „Kolik si myslíš, že toho vydržej? Jsou to jenom lidi, Jaylone, pochop to. Pět dní je sakra moc.“

„Tak chceš vyrazit hned a nechat se zabít a stejně je nezachránit?“

Ty jeden idiote.

„Dokázala bych je zachránit,“ zavrčela jsem. „Dokázala.“

„I ty jsi jenom člověk, Ev,“ zakroutil hlavou. „Proti Anastasice bys neměla nejmenší šanci. Takhle budeš mít aspoň nějakou.“

„No, to je o moc lepší,“ ucedila jsem, ale musela jsem v duchu uznat, že má možná pravdu. Čemu by pomohlo vyrazit okamžitě, když bych se k nim nejspíš ani nedostala? Když tu zůstaneme, třeba se nám to vážně povede. Jenže to má nějakou cenu. Fakt se vyplatí takhle riskovat?

Věděla jsem, jaká je správná odpověď. Vyplatí. Jenom se mi nechtělo si ji připustit.

„Šest týdnů je moc,“ vrátila jsem se pohledem k Lintonovi. „Zůstaneme měsíc.“

Na pár chvil se zamyslel. „A co takhle? Uvidíme, jak na tom po měsíci budete, a když dobře, nebudeme vám bránit vyrazit.“

Přikývla jsem. „Fajn. Teda jestli jsou pro i holky.“

„Já jo,“ souhlasila Agnes. „Zní to jako dobrej kompromis docela.“

Suzie se zmohla jen na nevýrazné přikývnutí.

„Tak dobře,“ pronesl Ochránce. „Najezte se a potom se do toho dáme.“

Nevěřila jsem, že do sebe dostanu byť jen jediný souto, a tak jsem od sebe odstrčila talíř a naklonila se k Suzette. Nevypadala dobře. Byla úplně bílá, oči se jí leskly a zírala někam do prázdna. Když jsem se podívala na její talíř, všimla jsem si, že ruka, ve které drží vidličku, se jí třese.

„Suzie? Jak je ti?” zeptala jsem se potichu, aby mě nikdo další neslyšel.

Při té otázce sebou trhla, jako kdyby až teď vzala pořádně na vědomí, že sedím vedle ní. Upřela na mě skleněné oči a ve tváři měla naprosto strhaný, zničený výraz. „Jak by mi asi mohlo být…”

Nevím, co jsem čekala, že uslyším. Ale z jejího hlasu mě píchlo u srdce.

„Nejdřív táta. Potom máma,” zašeptala sotva slyšitelně. „Teď i… Teď i Claire. Koho nám vezme příště, Evelyn? Tebe? Mě?”

„Nikoho,” procedila jsem skrz zuby. „Už si nevezme nikoho.”

„A kdo jí v tom zabrání?” upřela na mě unavený pohled. „Ty? To těžko. I kdybys sebevíc chtěla.”

Cukla jsem sebou, jako by mi vrazila facku, a to Suz asi nikdy nikoho nepraštila. Ale slyšet od ní tohle… Mimoděk jsem se odtáhla a cítila, jak se ve mně všechno svírá ještě o něco víc. Já se snažila. Dělala jsem, co jsem mohla, abych se o ni a o Claire postarala. A jak to dopadlo? Nezvládla jsem to.

Tak moc jsem chtěla být ten člověk, který se o sestry postará a kterej pro ně bude vždycky záruka bezpečí a kterej vyřeší všechno, s čím si samy neumějí poradit. Snažila jsem se taková být od chvíle, kdy umřel táta, protože, zatraceně, nikdo jinej tu roli převzít nemohl. A ne, ani jedna z nich se mi nesvěřovala se svýma nejniternějšíma tajemsvtíma. Ale když se Suz někdo posmíval ve škole, byla jsem to já, kdo za ním nakráčel a vrazil mu pěstí. Když se Claire nedokázala naučit bižuli, byla jsem to já, kdo s ní zůstával po nocích vzhůru a učil se s ní tak dlouho, dokud mi nedokázala vyjmenovat všechny kosti v těle od nejmenší po největší a i pozpátku. Já jsem řešila věci, s kterýma si ony poradit neuměly, a já si na sebe vzala úkol chránit je před vším zlým, co na světě existuje. Nevěděla jsem jistě, jestli to ty dvě chápou a vidí, o co se snažím, nevěděla jsem, jestli se mi to daří tak, jako by se to dařilo tátovi. Ale dělala jsem, co jsem mohla. A teď jsem to nedokázala a Suzette to moc dobře věděla.

Nemyslela jsem si, že mě tím, co řekla, chtěla ranit. Ne. Ale stalo se, a šlo to přímo do srdce.

Nezvládla jsi to, Evelyn. A nezvládneš to ani příště.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínů. Oslepující modrá záře.

Zatlačila jsem ty myšlenky hluboko do mozku a přibouchla za nima dveře. Nevěřila jsem, že tam zůstanou dlouho, ale aspoň chvilka byla lepší jak nic. Pak jsem se znova otočila k sestře a tak sebejistě, jak jsem to jen dokázala, jsem jí slíbila: „Zachráníme je, Suz. Obě. Jakmile se tu naučím, jak Anastasicu rozsekat na maděru.”

Fakt jsem použila spojení na maděru?

Ale zdálo se, že Suz to aspoň trochu taky pobavilo, protože slabě povytáhla koutky a přikývla. „Tak jo.”

„Máte vy Ochránci nějakej úžasnej plán, jak se dostat do hradu, nebo si ho musím vymyslet sama?” zaměřila jsem se na Lintona. Juniper a Georgia nám slibovaly, že v Zeweiah nám pomůžou, ale člověk nikdy neví.

„Zatím ne,” připustil. „Ale až se sem vrátíte na večeři, nějaký mít budeme. To vám všem slibuji.” Přejel si nás tři postupně pohledem. „Hned po snídani jsem svolal poradu.”

„Supr,” odtušila jsem, a opravdu se mi o trochu ulevilo. „A my mezitím…?”

„My,” ozval se z protějšího konce stolu Jaylon, „si půjdeme zacvičit.”

✴✴✴

„A to mě budeš jako učit ty?”

Linton nám milostivě sdělil, že začneme všichni spolu lekcí v sebeobraně a pak se rozdělíme, jedna půjde na lukostřelbu, druhá na šerm a třetí si vyzkouší boj s dýkami. Potom se naobědváme, znovu vystřídáme a po večeři se pustíme do pilování našich schopností. Takhle to bude vypadat prvních několik dní, potom si každá vybereme, s kterou zbraní nám to jde nejlíp a té se budeme věnovat po zbytek času, co v Zeweiah strávíme. Znělo to docela dobře. Až na to, že se očividně zapomněl zmínit, že ty pofidérní lekce sebeobrany dostane na starost mimo jiný taky mimo jiný jeho povedený synáček a jeho sestra. A světe div se, poprvý v životě jsem si fakt přála, abych mohla strávit dobrovolně dvě hodiny ve společnosti Juniper Nebo ideálně úplně cizího Ochránce

To se mi samozřejmě nesplnilo. Juniper dostala na starost Agnes a neznámý hnědovlasý mladík Suzie. Což znamenalo, že…

Zírala naštvaně jsem naštvaně na Jaylona, kterej se na mě šklebil z druhýho konce žíněnky – nebo spíš slámou vycpanýho pytle. Pohupoval se na patách a ve tváři měl natolik nesnesitelnej výraz, že bych mu nejradši vrazila pěstí okamžitě. Ale utěšovala jsem se tím, že k tomu za chvíli dostanu nejen příležitost, ale i výslovnou výzvu.

„Věř nebo ne, ale nikdo jinej se do toho zrovna dvakrát nehrnul,” pokrčil rameny. „Krom toho asi usoudili, že jelikož už se známe, bude to pro vás příjemnější.”

„To by mě zajímalo, koho taková volovina napadla,” zavrčela jsem si pro sebe, ale dostatečně hlasitě na to, aby mě slyšel. „Juniper nebo ten cizí týpek by se mnou ve dvojici bejt nemohli?”

„Já ty dvojice fakt neurčoval. Ale neboj, už jsem pár lidí trénoval,” pokračoval a nasadil ten nejhorší oslnivý úsměv, co jsem kdy viděla. „A navíc, jsem prostě dobrej.”

„Jasně,” odfrkla jsem si pohrdavě. „To posoudím sama.”

„Určitě s tebou nebude víc práce než se všema těma děckama, který jsem zatím měl tu čest učit,” odtušil jakoby mimochodem. „To bys musela být fakt marná.”

Zaskřípěla jsem zuby. Fakt mě právě přirovnal k nějakýmu děcku? To si snad děláte srandu. Já ho zabiju. Asi by mě nemělo překvapovat, že automaticky předpokládal, že jsem v životě o sebeobraně slyšela maximálně tak ve filmu. Ale stejně mě to vytáčelo – a tím víc, že to podával tímhle stylem. Nemohl sice vědět, že už pár let chodím na judo a podle trenérky nejsem vůbec špatná, ale stačilo, aby se zeptal.

Jenže jelikož ho to zřejmě nezajímalo… Proč bych mu to měla říkat? Jen ať kouká.

„Neboj, nemám v plánu tě úplně zmasakrovat,” prohlásil pořád s tím nesnesitelným úsměvem. „Slibuju, že na tebe půjdu opatrně.”

„Nepotřebuju žádný zvláštní zacházení,” odsekla jsem, a byla to čistá pravda.

„Jasně,” zvedl ruce ve smířlivým gestu. „Uvidíme, jak ti to půjde.”

Jen abys nebyl překvapenej, blbečku, pomyslela jsem si v duchu naštvaně, ale navenek jsem nedala nic znát a jen si stoupla na svůj konec Napodobeniny žíněnky. Ani jsem jinej přístup nečekala. Ale byla jsem odhodlaná nakopat mu zadek. I kdybych u toho měla vypustit duši.

Nechala jsem si od něj vysvětlit, jak bych měla správně stát, ale když se chystal pustit do přednášky o tom, co všechno můžu udělat, když na mě někdo zaútočí, už jsem to nevydržela.

„Kdy se začneme prát? Umírám touhou tě beztrestně praštit.”

„Než si do mě dokážeš praštit, ještě to bude chvíli trvat,” oznámil mi přezíravě. „Ale zkusit to můžeš, jestli o to tak stojíš. Jakmile ti vysvětlím aspoň základní věci.”

„Chci si to zkusit hned.”

„Fajn,” povzdechl si. „Jak myslíš. Ale nebuď překvapená, až se ti to nepovede.”

Neboj se. Z nás dvou bude překvapenej jenom jeden, a já to nebudu.

Nechala jsem ho, aby zaútočil jako první, a hravě se jeho úderu vyhnula. Trochu překvapeně povytáhnul obočí, ale vzápětí to zkusil znovu – a zase neúspěšně. To už obočí nechal nahoře. A pak jsem se ohnala já po něm a on moji ránu jen tak tak stačil vykrýt. Sakra, doufala jsem, že se mi povede mu jednu vrazit rovnou, hlavně když v můj prospěch hrál i moment překvapení, ale očividně měl fakt pohotový reflexy. Vyrazila jsem druhou rukou a mířila přímo na klíční kost, ale uhnul a změřil si mě pohledem zpod přimhouřených víček.

„Ty už jsi to někdy dělala.“

Pokrčila jsem rameny, ale nevycházela ze střehu. „Možná.“

Ohnal se po mně pěstí, já ho odrazila. Na tváři se mi roztáhl úsměv. „Hlavně mi prosím tě neubliž.“

A rázem to začalo být zajímavější. Přestal se snažit jít na mě s těmi nejzákladnějšími údery a zaútočil doopravdy. A já měla co dělat, abych všechny jeho rány vykryla. Přesto se mi to dařilo a využívala jsem každičkou příležitost, kterou mi dal, abych mu to vrátila. Několikrát se mi povedlo ho opravdu praštit, jenže jemu se zase dařilo zasahovat mě – a vypadal, že pochopil, že mě nemusí nijak šetřit. Proklínala jsem unavený svaly, který protestovaly, i zasažený místa a donutila se zatlačit bolest až na samý okraj vědomí. Neměla jsem čas se jí věnovat, veškerou mou pozornost vyžadovalo soustředění se na Jaylona. Protože, sakra, byl dobrej. Moc dobrej. Zapojovala jsem ruce i nohy a měla jsem fakt co dělat.

Ale povedlo se mi ho slušně vyvést z míry. Párkrát udělal nějakou natolik hloupou chybu, že jsem se musela v duchu smát. Ale pokaždý se vzpamatoval a já taky občas zakolísala, a on se nijak nerozpakoval toho využívat. Za to jsem byla ráda, ale zároveň jsem už před sebou fakt dlouho neměla tak silnýho protivníka. Nechtěla jsem si to ani připustit, ale možná, fakt možná, se mohlo stát, že ho neporazím.

Ne. Tak to ani náhodou.

Vlilo mi to do žil čerstvou dávku odhodlání a vzteku. Nemohla jsem si dovolit nechat svým hněvem ovládat, ale dokud jsem ho držela pevně na uzdě, představoval pro mě výhodu. Snažila jsem se ještě usilovněji, několikrát se mi málem podařilo ho shodit na zem, ale pokaždý to ustál.

Až se mi nakonec přece jen povedlo odvést jeho pozornost a využila jsem příležitosti. Okamžitě jsem zahákla svůj kotník za jeho, podtrhla mu nohu a během vteřiny ho poslala k zemi.

Tváří se mu rozlil šok a já měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. Fakt se mi to povedlo! No páni. Neuvěřitelný! A ten výraz v jeho tváři stál za všechny schytaný rány. Jeho ego muselo příšerně trpět.

Nikdy v životě jsem snad neměla z vítězství takovou radost.

„Tak jak mi to šlo? Umí ty tvoje děcka tohle, když s nima začínáš?“ založila jsem si ruce na hrudi a věnovala mu stejně nafoukanej úsměv, jakej on tak rád házel po mně. Vychutnávala jsem si každičkou vteřinu týhle chvíle.

„Kde ses tohle naučila?“ vyrazil ze sebe jen.

„Někdy v průběhu těch čtyř let juda, kdybych měla hádat,“ odtušila jsem. „Možná bych mohla trenérce říct, že jsem našla novýho zájemce pro její kurz pro začátečníky.“

Koukal na mě a v jeho pohledu se mísilo rozhořčení a ponížení s něčím, co vypadalo skoro jako obdiv. „Nejsem dneska ve formě.“

„To já taky ne,“ odfrkla jsem si. „A stejně jsem ti nakopala zadek.“

„Ty,” ozvala se Juniper za mýma zádama a očividně měla co dělat, aby nevybuchla smíchy, „seš skvělá. Jen doufám, žes ho nevyřadila z provozu na moc dlouho, budeme ho ještě potřebovat.”

„Mluv za sebe.“ Já už ho rozhodně potřebovat nebudu. Aniž bych mu věnovala třeba jen jedinej další pohled, odešla jsem si sednout na dřevěnou lavici u stěny.

Tak to by bylo.

Dobrá nálada mi kupodivu vydržela i celej zbytek sebeobrany. Dostala jsem příležitost si do Jaylona ještě párkrát praštit a vrátit mu všechny blbý poznámky, čímž jsem ze sebe dostala část všeho toho vzteku. A navíc mi to trochu připomnělo časy, kdy jsem ještě nemusela řešit žádný podělaný schopnosti ani Anastasicu ani nic z toho, co se na mě teď valilo. Prostě jsem jen do někoho mlátila, jako kdybych byla zase jenom obyčejná Evelyn.

Po půlhodinové přestávce jsem ovšem musela znechuceně konstatovat, že mě ten spokojenej pocit zase hodně rychle přešel. Jako další jsem totiž měla na programu výcvik s mečem. A jak se ukázalo, ten měl na starosti taky Jaylon.

Držela jsem v rukách dřevěnej meč a nevěřícně zírala na šklebícího se mulata. Copak se ho nikdy nezbavím? Pohrával si se svým mečem v ruce, jak kdyby to byla dětská hračka, a tvářil se tak, že jsem dostala chuť ho tím svým znova pořádně praštit.

„Radila bych ti mě tentokrát nepodceňovat,“ ucedila jsem jeho směrem. „Aby z toho tvůj zadek neměl vážný následky.“

„Sice mě velice těší tvůj upřímnej zájem o můj zadek, ale mám dojem, že tentokrát tady fakt není co podcenit,“ sjel mě kritickým pohledem. Očividně se z tý prohry už oklepal. A teď se dost možná chystal mi to pořádně vynahradit.

„Co ty víš o tom, kolikrát už jsem držela meč v ruce? Třeba chodím už pět let na kroužek šermu,“ sekla jsem po něm očima.

„Tak o tom dost pochybuju,“ uchechtl se. „Nebo chodíš?“

„Možná,” odsekla jsem. „Proč si to nejdeš zjistit?”

„Protože ani nemusím,” odtušil takovým tónem, že se ve mně znovu začal sbírat vztek. „Tak zaprvý, držíš ten meč špatně. A to existuje víc možností, jak ho chytit správně. Tys nepoužila ani jednu. Zadruhý, máš špatnej postoj, a zatřetí…” Blýsklo se mu v očích a než jsem stačila jakkoli zareagovat, jediným úderem svý zbraně mi tu moji vyrazil z ruky. „Nedokážeš odrazit ani ten nejjednodušší výpad. Takže tentokrát si akorát vymýšlíš, řek bych.”

Zmohla jsem se jenom na frustrované zasyčení.

„Ale to je v pohodě, nemůže ti jít všechno,” mávl rukou, zatímco jsem sbírala meč z podlahy. „Většina lidí, kterou jsem učil, neuměla na začátku vůbec nic. Tak se s nima pracuje nejlíp, nemusím opravovat chyby, který je naučil někdo jinej. Ale i když jo, ze všech jsem dokázal udělat schopný šermíře.” Pak mě obdařil pochybovačným pohledem. „Ale taky je pravda, že na žádnýho jsem neměl jen šest týdnů a ty krom toho vypadáš na celkem velkou výzvu. A nejsi první, kdo se mi pokoušel namluvit, že umí víc, než ve skutečnosti fakt uměl. Jenom to prosím tě příště už nezkoušej, poznám to. Pokaždý.”

Jo, to jsme viděli, jen co je pravda.

„Neměl by ses přestat chvástat,” procedila jsem nasupeně skrz zuby, „a radši mě teda něco naučit?”

Poyvtáhl koutek v provokativním úsměvu. „To už je lepší.”

Následující dvě hodiny byly naprostý utrpení.

Nejen že jsem schytala tolik ran přes klouby na rukou, že jsem měla pocit, že už nezvládnu ani udržet tužku, natož meč. A kdyby to zůstalo jen u kloubů. Podezírala jsem ho, že se schválně snaží mě praštit tak často, jak jen může, a kamkoli to jenom půjde. Zaručeně se mi mstil za tu porážku předtím. Můj meč skončil na zemi víckrát, než jsem dokázala spočítat, a občas jsem mu tam dělala společnost i já. Oproti tomu Jaylon po většinu času vypadal, že se málem nudí, což mě vytáčelo ještě víc.

Ale nejhorší nebyla fyzická bolest, s tou člověk přece jenom tak nějak počítá, když se jde učit bojovat. Mnohem víc mě dopalovalo jeho komandování a komentování mýho výkonu, protože to bylo samý: „No, tak asi už vím, co si v tý sebeobraně kompenzuješ.“ a „Koukej se začít snažit, nebo tě nechám obíhat tělocvičnu.“ nebo „Páni, tohle jsem fakt ještě neviděl!“

A já toho měla tak akorát dost. „Prostě se smiř s tím, že jsem tě porazila, to snad není tak těžký.“

„Tohle taky ne. Prostě se smiř s tím, že seš fakt případ.“

Myslela jsem, že ho zabiju. A nejvíc ze všeho mě vytáčelo, že by se mi to nepovedlo, ani kdybych se zbláznila.

Ne, to nebyla pravda. Nejvíc mě ze všeho mě vytáčelo, když mi znovu a znovu ukazoval, jak mám správně chytit meč a jak si mám opravit postoj. Když jsem přesně neudělala, co po mně chtěl, prostě mě nastavil sám. Když už to udělal asi posedmý, vztekle jsem mu vytrhla ruku ze sevření a odstrčila ho od sebe. Teda, spíš jsem to zkusila, protože se nehnul ani o kousek.

„Vidíš? Takhle má vypadat správný držení těla,” oznámil mi, jako by se vůbec nic nedělo.

„Nešahej na mě,” zavrčela jsem na něj vztekle. „Přestaň.”

„A co s tebou mám asi tak dělat, když sama si postoj nejseš schopná opravit?” obrátil oči v sloup.

„Prostě přestaň,” zopakovala jsem důrazně, i když mi bylo jasný, že má nejspíš pravdu. „Můžeš mi to popsat.”

„To dělám,” připomněl mi. „A když nezkusím, jestli stojíš pevně, nemám jak zjistit, že to děláš správně.”

„Tak mi zkus trochu věřit.”

„Nebo bys mohla zkusit trochu věřit ty mně a tomu, co ti říkám,” vrátil mi to. „Nemáš jak to sama posoudit, když to děláš poprvý v životě.”

„Nedělám,” odsekla jsem. „Jenom je to s mečem trochu jiný než bez něj.”

„Takže poprvý,” zopakoval neústupně. „Stojíš celkem dobře, je vidět, že nějaký základy ze sebeobrany máš. Ale jakmile máš odrazit výpad, jde to do kopru.”

„Ta dřevěná pitomost mi kazí rovnováhu.”

„Jo. To dělá. Proto se tě snažím naučit, jak držet tělo, když ji máš v ruce.” Popošel o krok blíž. „A nesoustředíš se. Podívej se na to,” máchl proti mě zbraní a praštil s ní do mojí tak, až jsem se zakymácela a na nějakej postoj mohla rovnou zapomenout. „Zase špatně, protože místo aby ses soustředila na postoj, soustředíš se na štěkání po mně. Stoupni si správně, nebo mě nech, ať ti pomůžu, ale udělej to.”

Sebrala jsem meč, ignorovala brnění v celý paži a srovnala postoj. Ale byla jsem tak vytočená, že jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to dělám správně. Jaylon si mě změřil pronikavým pohledem a pak ke mně vykročil. Automaticky jsem proti němu napřáhla ruku se zbraní, ale on mi ji srazil stranou a strčil do mě.

„Špatně,” zkonstatoval. „Zase. Můžu?”

„Opovaž se.”

„Sama to ale neuděláš.”

„Opovaž se.”

„Tak dobře,” protočil oči. „Tak mě prostě zastav, slečno já-to-zvládnu-všechno-sama.”

Ohnala jsem se po něm, ale neúspěšně. Během několika dalších sekund už se můj meč válel na zemi a já se poroučela za ním. A bolelo to, sakra. Chtělo se mi křičet, a hodně sprostě.

„Znovu.”

Tentokrát mě poslal na zem snad ještě rychleji.

„Znovu.”

A tak to pokračovalo pořád dokola a dokola, dokud neuplynuly celý dvě hodiny a do dveří nestrčila hlavu Juniper s tím, že už si mě přebere. Zrovna jsem seděla na zemi a snažila se vymyslet, jestli je nutný Jaylona regulérně uškrtit, nebo stačí ho jenom pořádně profackovat a možná mu způsobit nějakou tu zlomeninu. Když uviděla můj výraz, zatvářila se poněkud zaraženě, ale nekomentovala to a stáhla se s tím, ať za ní přijdu ven na cvičiště.

Jaylon ke mně natáhl ruku. „Vstávej.”

Ignorovala jsem ho a vyhrabala se na nohy sama. Meč odletěl do kouta a já se kolem něho chtěla protáhnout ke dveřím, ale zastoupil mi cestu.

„Snažím se ti pomoct, Evelyn, a docela bych ocenil, kdybys mi to nebojkotovala.”

Jo, pomoct, to tak určitě.

„Nikdo tady tvoji pomoc nepotřebuje,” odsekla jsem a udělala krok stranou, ale on mi znovu zastoupil cestu.

„Ale jo, ty ji potřebuješ. Není nic špatnýho to přiznat a nechat mě, abych tě to naučil. Když budeš takhle tvrdohlavá, nikam se nedostaneme.”

„Přestaň mluvit jako moj-” zarazila jsem se. Jako kdo? Moje máma? Táta? Těžko mohl mluvit jako jeden z nich. Při myšlence na mámu se mi stáhl žaludek. Celou dobu jsem na ni ani nepomyslela, protože jsem měla plnou hlavu toho, jak je Jaylon nesnesitelnej. Bylo to jako nečekaná rána zezadu. „Prostě přestaň,” hlesla jsem a zabodla oči do zdi za jeho ramenem.

Mlčel, ale zůstal stát na místě.

„Víš, nešlo ti to vůbec špatně, i když jsem tvrdil něco jinýho” promluvil nakonec. „Nováčci bývají mnohem víc marný.”

Takže ty jeho blbý kecy byly jako co, pokus o motivaci? Ha, v tom případě dost bídnej. Ale furt ne tak bídnej jako tenhle pokus.

„To těžko,” odfrkla jsem si, než mi došlo, že s ním právě nahlas souhlasím. Nedokázala jsem si představit, že by to někomu mohlo jít ještě hůř.

„To se se mnou fakt budeš hádat, ať už řeknu cokoli?” povytáhl pobaveně obočí. „Myslím to vážně – a já se zásadně nepletu, tak tu pochvalu přijmi, protože má fakt velkou váhu,” dodal spokojeně.

„Jo, je mi to naprosto jasný.”

„Ev,” zvážněl. „Fakt. Seš schopná, nesnažím se říkat, že ne. Ale v tomhle potřebuješ pomoc. A když nebudeš spolupracovat, tak ti pomoct nedokážu.”

Nejradši bych mu vmetla do obličeje, že jeho pomoc nepotřebuju. Že se bez něj obejdu. Jenomže jsem věděla, že má pravdu, ať už se mi to líbilo, nebo ne – a že se mi to fakt hodně nelíbilo. Přiznávala jsem si to jen stěží a ani omylem jsem mu nehodlala dát to zadostiučinění, že bych to vyslovila i nahlas. Byla jsem marná a bez trenéra jsem neměla šanci s tím cokoli udělat.

Ale, zatraceně, nahlas to vyslovovat nebudu.

„Jo, něco takovýho už jsi říkal,” přikývla jsem tedy jen. A bez dalšího slova jsem ho obešla a vyklidila pole.

Zdravím! A rovnou i děkuju všem, kdo se dostali až sem. Zaprvé je mezi touhle a minulou kapitolou zase strašná mezera a zadruhé jsem znovu překonala svůj rekord v počtu slov :D. Nicméně doufám, že jste si čtení užili a že vám to ta délka třeba trochu vynahradila.

A teď prosím o potlesk pro úžasnou SleepyOwl42 za tenhle neskutečně povedený, vtipný a výstižný obrázek Jaylona. Já na něm můžu oči nechat a tímto ti, Sleepy, ještě jednou moc děkuju, protože je to nádhera 😍.

Ještě je potřeba zmínit, že je to celé dělané v následujícím programu: https://picrew.me/, čili defacto patří kredit za základ obrázku tvůrci právě tohoto programu a ani jedna z nás to nechce vydávat za vlastní práci (to stejné platí i pro obrázky zbytku party, které se objeví v příštích kapitolách, a že se máte na co těšit). Ale krásný je to pořád stejně.

Přeji vám všem hezký zbytek dne a uvidíme se u další části. ^^

~ A. H. Benett