Pondělí

Otvírám oči a aniž bych se musela koukat, vím kolik je hodin. Je totiž tolik, kolik pokaždé. Už týdny se budím ve stejnou dobu. Zprvu mě to štvalo, protože čas, který prospím, je ten jediný, který nebolí. Alespoň většinou. Bránila jsem se brzkému probouzení, bojovala s ním. Schovávala se pod peřinu a snažila se přimět svoji hlavu, aby ještě na chvíli vypnula. Aby mi dopřála pár milosrdných chvil navíc. Marně. Dneska už nebojuju, přijala jsem to.
Čistím si zuby, svazuju vlasy do volného copu a oblékám si kalhoty a svetr. Tak jako každý den. V kuchyni beru z odkapávače termohrnek. Je načichlý kávou, ale na tu nemám chuť. Vkládám do něj sáček s čajem, jednou rukou jej přidržuju za visačku a druhou zalévám horkou vodou. Bude hnusnej, tak jako pokaždé, ale je mi to fuk. Beztak ho po návratu vyliju do dřezu. Dělám to jen proto, že jsem zvyklá odcházet ráno z domu s hrnkem v ruce. V předsíni se obouvám a z věšáku beru bundu. Do uší si nasazuju sluchátka a přes ně narazím čepici.
Odemykání branky mi trvá dlouho. Okolí vládne hluboká tma, slunce nevyjde ještě skoro dvě hodiny, a já se nemůžu trefit do zámku. Světlo nad vchodem přestalo svítit minulý týden. Nikam nepospíchám, ale přesto se nezdržuju zamykáním. Přejdu štěrkovou příjezdovou cestu k našemu domu a dál pokračuju po silnici. Chodník tu není. Snažím se držet za krajnicí, ale moc to nejde. Povrch se za čárou drolí a padá do pangejtu plného páchnoucího bláta, pet lahví a dalšího bordelu, který sem přes pole navál vítr.
Po deseti minutách chůze se silnice vnořuje do lesa, který její smyčky přetínají napůl jako ledabyle odhozená stuha. Tma houstne. Zvuky okolního světa, i když jich touhle dobou moc není, utichají. První zatáčka je spíš jen líný oblouk. Ta druhá už je podstatně ostřejší, navíc klopená. Obě je bez problémů procházím. Následuje několik houpavých kopečků, ze kterých mě v autě jako spolujezdci pokaždé lechtá okolo žaludku. Ještě pár serpentin a jedna nepříliš přehledná křižovatka a ze silnice odbočuji na lesní pěšinu značenou červenou turistickou značkou. Za slabou hodinku mě dovede až domů. Srdce mi buší daleko za hranicí normální frekvence a není to jen ostrým tempem. Vyndavám z uší sluchátka a ukládám je do kapsy.

Tehdy

Kávovar opět stávkoval. Chvíli chroupal, pak zachrčel a nic, tvářil se, že má hotovo. To teda ale neměl, mou porci ranní kávy mi ještě nedodal. A já ji vážně potřebovala. „Ty ještě nejsi hotová?" zjevil se na schodech Radek. Tepláky a mikinu vyměnil za džíny a sako, v ruce se mu houpala kožená aktovka, kterou ode mě dostal k loňským vánocům. Vlasy měl ještě vlhké ze sprchy.
„Nejsem, ten krám zase nefunguje. A vůbec, já na tebe čekám každý ráno, než si oběhneš to svoje kolečko."
„A já si toho fakt vážím, ale dneska prostě musím být v práci včas," poklepal si na hodinky a doprovodil to významným pohledem, „mám konzultačky."
„Ale jo, vždyť já vím. Už to snad bude." Znovu jsem na přístroji zmáčkla tlačítko, které mi mělo zajistit šálek oblíbeného životabudiče, ale scénář se opakoval.
Radek s rezignovaným povzdechem odložil aktovku na naleštěnou desku kuchyňského ostrůvku a strčil hlavu mezi mě a kávovar. „Ukaž, co je s tím?"
„To netuším, ale párkrát už to udělal."
Zkontroloval nádržku na vodu, sběrnou nádobu na kávové puky, odklopil víko zásobníku na kávu a jemně zrnka promíchal. Kuchyní se rozlila příjemná vůně čerstvě pražené kolumbie a moje chuť na kávu zase o kousek vzrostla. Pak znovu stiskl příslušné tlačítko a napjatě čekal. Kávovar zavrčel a ztichl. „Nemůžeš si koupit kafe někde cestou?"
„Není kde, cestou nic použitelnýho nemám."
„Tak to je smůla, ale já už vážně -"
„Vydrž, ještě něco zkusím," zarazila jsem ho a dlaní několikrát udeřila na plocho do boku kávovaru. Další stisk tlačítka už přinesl kýžený výsledek. Mlýnek uvnitř stroje se naplno rozjel a za chvíli už byl připravený hrnek plný.
„To jsi to nemohla udělat hned?" zakroutil Radek hlavou, ale na mou reakci nečekal. Popadl aktovku, rychle mrkl na hodinky, povzdechl si a rázoval ke dveřím. Já si mezitím zhluboka nasála tu úžasnou vůni a přiklopila hrnek víčkem.
„To bych mohla, kdybych věděla, že to zabere. Ale příště to zkusím jako první, přísahám. Ani mu nedám šanci nefungovat a rovnou ho zmlátím."
Radek se uchechtl. „Tak už pojď, nebo fakt přijdu pozdě."

Úterý

Venku je tma jako v pytli. Z postele se mi nechce, ale stejně vylézám. Nemusela bych, ale přesto spím na své straně postele. Ta jeho je prázdná. Ustlaná a nedotčená. Už týdny. Stejně jako všechny věci, které tu nechal. Se stlaním té své se nezdržuju. Obléknout, hygiena, čaj.
Cestou k brance  se moc nerozhlížím, ale hned za ní mě překvapí všudypřítomná mlha. Valí se přes pole, usazuje se mezi brázdami zorané zeminy a zakrátko i na mém oblečení, vlasech, obočí. Usměju se, nasazuju sluchátka a vyrážím. Jednotlivec by se měl na silnici pohybovat vlevo, že jo? Vím to, ale je mi to fuk. Už nějakou dobu chodím zásadně po pravé straně. Jdu rychle a neustále přidávám. Hudbu musím po chvíli zesílit, protože ji přes svůj dech a bušení srdce pomalu neslyším. Jdu rychle, ale neběžím. Nikdy neběžím. On běhal hodně a rád, já moc ne. A teď už tuplem ne. Z principu. Občas mi někdo běh poradí jako součást terapie, že prý pohyb a endorfiny a odreaguju se. Ne.
Oni mi vůbec všichni radí spoustu věcí. A taky mě od začátku všichni dokola chlácholí. „Buď trpělivá, čas vše vyléčí", „Nemysli na to, stejně nic nezměníš", „Každá rána se jednou zahojí". Všechno jsou to jen kecy pro lidi, kteří neví co jiného říct. Kdyby radši mlčeli. Jeden z důvodů, proč mám ráda tyhle svoje rána je, že tu nikdo není. Nikdo, kdo by blbě pindal nebo zmlknul pokaždé, když vejdu do místnosti.
Les. První zatáčka. V druhé mě míjí červená avie naložená pískem. Kopečky, serpentiny, odbočka na lesní cestu. Vyndavám sluchátka a pokračuju volnějším tempem. Ty tři kilometry po silnici jsem zdolala za necelou půlhodinu. Funím a stoprocentně vypadám jako kdybych tu půlhodinu strávila v sauně. On nikdy nefuněl a nikdy nebyl rudý. Parchant.
Vracím se do prázdného domu, vylévám čaj. Sleduju, jak tenký hnědý pramínek odtéká do výlevky a když tam dopadne i poslední kapka, mrštím hrnkem směrem ke schodišti do patra. Na zdi zůstává rýha a nepatrná šmouha modré barvy. Hrnek s kovovým rachotem skáče ze schodů, kutálí se po podlaze a zarazí se o moji nohu. Jako by mi chtěl naznačit, že je to beztak všechno marný a zbyli jsme si jen my dva. Já a hrnek.

Tehdy

„Proč mi aspoň jednou nemůžeš zavolat do práce normálně, na mobil?" povzdechla jsem si do sluchátka jako už tolikrát předtím.
„Protože nechat se na tebe přepojit asistentkou je větší legrace. Navíc, to, jak si tahle nová šlape na jazyk, je taky vcelku vtipný."
„Dospěješ ty někdy?"
„Myslím, že pravděpodobnost, že se to stane, se limitně blíží nule. Podle mě přejdu z puberty rovnou k senilitě."
„Bezva, od blbejch fórků rovnou k alzheimerovi. To jsou teda vyhlídky."
„Takovýho mě miluješ."
„Jo, to je asi fakt. A voláš kvůli něčemu konkrétnímu? Nebo jsi jen potřeboval doplnit hladinku humoru?"
„Tak humor se nikdy neztratí, ale hlavně jsem chtěl vědět, jestli platí ten oběd."
„Sakra, to je dneska?" připlácla jsem si volnou dlaň na čelo. Hned pak následovalo zuřivé listování diářem. Oběd s Radkem tam byl, ale v tom množství ve spěchu načmáraných schůzek s klienty se dočista ztratil.
„Tys na to zapomněla, že jo?"
„Jako na smrt. Strašně se omlouvám, mám přes oběd jednání, které fakt nemůžu odložit. Ta paní odjíždí na dovolenou a -"
„To je v pořádku."
„Ne není. Mrzí mě to. Zvlášt když nám společný oběd vyjde jednou za uherskej rok. Omlouvám se."
„Neřeš to, to je zkrátka daň za to, že mám úspěšnou ženu. V kolik končíš? Budeš chtít zas nabrat?"
„To vlastně nevím. Lucie je dneska v Oloumouci na Vrchňáku, bude se projednávat odvolačka v tom případě, jak jsem ti říkala. Ten s tou malou holčičkou."
„Jak ji dědeček... to?"
„Jo, přesně ten. Takže jestli Vrchňák potvrdí rozhodnutí kraje, tak asi půjdem slavit."
„A když to nedopadne?"
„Tak nevím."
„A dáš mi teda vědět?"
„Jasně." chtěla jsem se ještě zeptat, v kolik to dnes zabalí, ale ozvalo se zaklepání a ve dveřích se zjevila hlava naší asistentky. Zakryla jsem sluchátko rukou a vykoukla zpoza monitoru. „Ano, Kláro?"
„Máte tady paní Jonášovou. Na desátou, paní doktorko."
„Aha, jistě. Tak ji pošlete dál." Se slibem, že se ozvu, jsem se s manželem chvatně rozloučila a snažila se v šanonu najít složku paní Jonášové.

Středa

Hygiena, oblékání, čaj, sluchátka. To samé, jako vždy. Hned zkraje civím do pole, zdá se mi, že vidím pohyb. Nakonec rozeznávám dvě srnky. Pádí ode mě pryč. Nedivím se, taky bych utíkala, kdybych neměla k běhu takovou averzi. Ta scéna v sobě má něco tak poetického, že se na chvíli zarazím a dokonce usrkávám čaj. Poprvé za celé týdny. Jen jeden malý lok. Je vařicí a chutná jako potřetí zalitej turek. Plivu ho do ojíněné trávy. Zápasím s víčkem termohrnku, i když vlastně ani nevím, proč mám potřebu ho otevřít. Víčko je pevně utažené. Tak pevně, že bych to od sebe ani nečekala. Poslední dobou jsem všechno možné, ale silná ne. V žádném významu toho slova. Jsem slaboch a to ještě všechny slabochy dost urážím. To, že ještě pořád chodím na tyhle ranní procházky je toho důkazem.  Když konečně povolí, smekne se mi ruka a část obsahu mi na ni vyšplíchne. Vyjeknu. Vzápětí kleju. Mám sto chutí hodit hrnek do polí a vrátit se do postele, ale nemůžu. Něco jsem si slíbila, tyhle procházky podnikám z dobrého důvodu. I když zatím pěkně blbě. A ten hrnek mi dal on.
Mezi poli, do lesa. Z první zatáčky se proti mně vyřítí běžec. Zprvu ho nepoznávám, ale pak mi dojde, že je to Milan. Soused. Má na sobě to směšný běžecký oblečení, co nosil na běh i Radek. Hlavu má přepásanou čelenkou s reflexními proužky. Vypadá, že kdyby zvolil jen o kousek menší velikost, hlava by mu pod tím tlakem explodovala jako meloun ve svěráku. Chvíli se zastaví a udýchaně se ptá, co já tady. Pak si sám odpoví, že samozřejmě trénuju na ten novoroční závod místních pomatenců, jako on. To o těch pomatencích samozřejmě neříká, to zůstává v mé hlavě. Pak ještě blábolí cosi o tom, že vzhledem k situaci moji účast nikdo nečekal, ale že budou mít všichni radost. Kdo jsou ti nikdo a všichni nevím, akorát tuším. V komunitě naší satelitní vísky byl z nás dvou aktivní jen Radek, měl přece jen trochu příznivější pracovní dobu a víc volného času. A nebyl workoholik. Milanovi se vymlouvám, že musím pokračovat. On s vědoucím úsměvem přikyvuje, protože jasně, svaly nesmí zatuhnout. Jestli mu bylo divný, proč se plácám po pravý straně, nedal to najevo. A já bych mu to stejně nevysvětlovala. Jakmile zmizí kdesi za mými zády, beru si znovu sluchátka a vyrážím. Snažím se dostat do tempa, ale vůbec mi to nejde. To setkání mě tak rozhodilo, že nemůžu kloudně pokračovat. Dneska to prostě nejde. I kdyby se naskytla příležitost, nezvládnu to. Obracím se zpět k domovu a pro jednou jdu po správné straně vozovky. Štve mě to, vztekle nakopávám každý  kamínek, který má tu smůlu, že se mi připlete do cesty. Doufám, že se tu od teď nebudeme potkávat pravidelně. Tohle je moje trasa. Můj svět. Můj způsob, jak z toho pryč. Jestli mi ho vezme, už možná nikdy nenajdu odvahu.

Tehdy

Lucie volala, že vyhráli, Vrchňák rozhodnutí Krajského soudu potvrdil. Dorazí ale později, nestíhá. A mně odpadla poslední odpolední schůzka. Narychlo jsem volala Radkovi, jestli nechce zajít aspoň na kafe. A tak jsme seděli v malé kavárně za rohem od kanceláře. On usrkával svoje americano a ukrajoval z karamelového dortu. Já už se nemohla dočkat, až mi Lucie povypráví všechno do nejmenšího detailu. Na tomhle případu nám oběma moc  záleželo a nejraději bych tam jela s ní. Jenže zrovna tenhle jsme dělaly pro bono. Chtěly jsme pomoct té holčičce a její mamince. Chtěly jsme, aby se jim dostalo spravedlnosti, a aby z toho dědek nevyklouzl jen proto, že nemají peníze, za které by se za ně někdo bil. Nekáplo nám z toho nic, jen dobrý pocit. A někdo musel dělat i na těch běžných kauzách. Placených.
„Tak posloucháš mě?" vytrhl mě Radek ze zamyšlení.
„Tak napůl, promiň. Co jsi říkal?"
„Ptal jsem se co plánujete."
„Nevím jak Lucie, ale já žádné plány nemám. Nejspíš budem improvizovat. A vlastně se jí můžeš zeptat sám, už je tady."
Radek vyskočil a vzápětí už se s Lucií zdravil krátkým objetím a líbnutím na tvář. „Tak moc gratuluju k tomu úspěchu, to se ti povedlo."
„Děkuju, ale je to stejně tak můj úspěch jako Petřin," koukla mým směrem, „nadřely jsme se na tom obě."
„Jak jinak, u vás dvou," ušklíbl se, „nerozlučná dvojka. Už od základky ve všem spolu. Kolika kamarádům z dětství se to povede, založit si spolu byznys. A úspěšnej." Na to jsme ani jedna neměly co říct. Prostě to tak bylo. „Vlastně si občas říkám, že si Péťa měla vzít spíš tebe, Luci."
Luciiným hrdlem zabublal smích. „Vždyť víš, že já bych s tím problém neměla, ale ona po holkách nikdy moc nekoukala."
„K mému neskonalému štěstí," pohladil mě po ruce. „A kam vyrážíte?"
„To ještě nevím, ale bude to velký. Tohle si fakt zaslouží oslavu."
„To je jasný, ale moc ji neznič. Jdeme ráno běhat."
„Ty vaše běhací víkendy," odfrkla si s mírným pobavením. „Nic neslibuju, znáš to."
„Právě, že znám."
„Neboj," vložila jsem se do toho, „ranní běhání není v žádném ohrožení. Počítám s tím."
Byl rád. Usmál se tak, jak to umí jen on, a pak se rozloučil a nechal nás samotné.

Čtvrtek

Jestli jsem včera doufala, že setkání se sousedem Milanem bylo jenom jednorázové, dnes už mi žádná naděje nezbyla. Nemám sice brýle ani čočky a okolí vládne tma, ale já bych stejně přísahala, že se na mě zubí už z dálky. Prý to je super, že se zase potkáváme. Začal teď, s blížícím se závodem, trénovat jednou tolik a tak musí vyrážet dřív, aby to stihl. Zatímco mi popisuje svoje tréninkové plány, běží u toho na místě, to víš, svaly nesmí zatuhnout. Nedostatek interakce z mojí strany ho nijak netrápí. Mele si svoje.
Když se konečně rozloučí a kluše dál, mám chuť křičet a brečet. A taky křičet. Sebral mi to poslední, co mě drželo nad vodou. Tyhle procházky. Dávaly mi možnost existovat v jakémsi bezčasí. Nerealitě. Ve světě, který existuje i neexistuje zároveň. Ve kterém jsem jen já a nikdo po mně nic nechce, ani mě nelituje. Ve kterém ani já sama nemám čas se litovat a přemýšlet. Slibuje mi řešení, jen co se odhodlám. A on mi tohle všechno najednou jen tak sebere? Chytám se za hlavu a řvu. Řvu tak, že mě pálí plíce a nedostává se mi dechu. Padám na kolena a termohrnek zvoní o asfalt. Hystericky brečím. Zalykám se. Nenávidím se za to, jak jsem slabá, ale nejde to ovládnout. Proč? Proč to všechno?
Z dálky před sebou slyším zvuk motoru. Blíží se a já doufám. Pak mi dojde, že jsem na té špatné straně silnice. Míjí mě. Troubí a z otevřeného okénka se ozývá cosi o debilních kravách. Zdá se mi, že řidič toho huláká mnohem víc, ale klakson huláká hlasitěji. Zvedám se a prostě to vzdávám. Vracím se domů. Stejně jako včera, ani dnes nemám sílu pokračovat. Kouzlo je pryč.
Jenže čas se krátí, Vánoce jsou za pár dní a já je nechci trávit sama. Bez něj.

Tehdy

„Lásko?" houkla jsem do telefonu a čekala, až mi rozespalý hlas na druhém konci potvrdí, že mě slyší. Na mobilu mi svítí přesně tři hodiny ráno.
„Hm?"
„Ty se na mě asi budeš zlobit."
Chvíli bylo ticho. Teda úplné ne, protože jsem se stále nacházela v jednom z pražských klubů a bylo tam snad úplně všecko, jen ticho ne. Ani na toaletách, kam jsem se s telefonem zašila. „To zatím nemůžu potvrdit ani vyvrátit."
„Ale určitě budeš," kníkla jsem a snažila se potlačit škytnutí. Doufala jsem, že nezním moc opile. „Fakt jo, vím to."
Radek si povzdechl. „A nechceš mi prostě říct, co se děje?"
„No ještě jsem venku, s Lucií."
„Budeš se divit, ale nějak mi to došlo. Vedle mě neležíš a do ucha mi duní ňákej... ani vlastně nevím co."
„To já taky nevím. Lucie se mi to snažila vysvětlit, ale moc jsem z toho neslyšela. A domů se jen tak nedostanu."
„No nepovídej, to mi asi taky došlo."
„To běhání nejspíš nestihnu."
„Já s tím ani nepočítal."
„Já jo." Škyt.
„Neřeš to a bav se, půjdu sám."
„Ale chtěli jsme trénovat na závod."
„Já trénuju a tebe to stejně nikdy nebralo. Neřeš to, máte co slavit, tak oslavuj."
„Tak jo, jseš nejlepší. Miluju tě."
„Já tebe taky," řekl. Naposledy. Za tři hodiny a dvacet sedm minut byl mrtvý. Při jeho ranním běhu ho srazil nepozorný řidič taxíku, který obšírně vyprávěl polospící pasažérce na zadním sedadle, kolik má dětí a kolik vnoučat. A že je původně účetní, ale nedávno přišel o práci, tak brigádničí v taxíku, aby jim všem mohl udělat hezký vánoce. Radka prostě přehlédl. Zrovna totiž podával dozadu fotky celé svojí rodiny.
Jak to vím tak přesně? Já si od něj ty fotky brala.

Pátek a sobota

Páteční procházka není. Budím se před šestou, jako obvykle, ale z postele nevylézám. Celý den. Lucii jen píšu, že mi není dobře a nepřijdu. Není to ode mě fér, měla jsem mít několik schůzek s klienty, ale nejde to jinak. Nejenže nevidím nejmenší důvod vstát a jít do práce, když už je stejně všechno jedno, že nevidím důvod předstírat, snažit se napravit co se dá, ale ono to ani fyzicky nejde. Ležím, civím do stropu a... nic, jen civím. Telefon občas cinkne. Později vyzvání a vyzvání. V jednu chvíli se ozývá snad i domovní zvonek. Určitě Lucie, kdo jiný. A já ležím.
Najednou jsem v obýváku. Zdobíme s Radkem stromeček. Jeho obličej nevidím jasně, ale vím, že to je on, cítím to. Obcházíme stromek kolem dokola a urovnáváme světýlka, aby byla rozprostřená rovnoměrně. Zavěšujeme ozdoby a házíme po sobě zlatým třepením. Smějeme se. Radek pak zapaluje oheň v krbu a choulíme se proti němu na zemi, v ruce hrnky s čajem. Vánoční hrnky. On hnědý se sobími parohy a červeným nosem a já ve tvaru sněhuláka. V životě jsem snad neviděla větší kýč, ale on je miluje. Jen sedíme a jsme. Oheň praská a ve vzduchu voní jehličí a láska.
Budí mě vlastní vzlyky a celý polštář mám mokrý od slz. Tohle nechci prožívat, nechci. Nemůžu. Jsem sobec? Možná. Jsem slaboch? Možná. Cítím vinu? Možná. Je mi to všechno jedno, jen už tohle nechci.
Vstávám a oblékám se. V kuchyni si dělám čaj do termohrnku. Boty, bunda, čepice, sluchátka. Do uší mi ve smyčce hraje stejná skladba jako vždycky. Gary Jules zpívá a já si potichu zpívám s ním.

Hide my head I wanna drown my sorrow
No tomorrow, no tomorrow

Už žádný zítřek. Je tma, trochu prší. Jdu po krajnici, jen tentokrát po té správné straně. Už ne zády a čekat, jestli náhodou... Dnes to udělám a chci k tomu být čelem.
Mezi poli, lesem. První zatáčka, druhá, kopečky. Ztrácím naději a pokouší se o mě panika, srdce mi buší. A pak, v serpentinách, je to tu. Proti mně jede ta pomačkaná červená avie. Moc jí to nesvítí a já jsem celá v černém, ale za tou zatáčkou stejně nejsem vidět. Čekám do poslední chvíle a pak jen pohyb do strany, ani ne tak velký.
Slyším ruch a hlasy, ale jen velmi vzdáleně. Na obličej mi dopadají dešťové kapky a mísí se se slzami. Všechno pomalu černá a já se usmívám. Už žádný zítřek.