„Jako obyčejně jsem si vyšla do ulic Weredonu, zjistit co je nového a koupit něco k snědku." Začala vyprávět svůj včerejší příběh, který rozhodně nepatřil k jejím normálním denním činnostem, jak by se na první pohled mohlo zdát. „Najednou jsem zaslechla zoufalý, dívčí křik, šlo to odněkud z Temné uličky."

V té ulici se vždy děli ošklivé věci, vraždy a loupeže, nevedla tam žádná okna jen pár oprýskaných dveří a panovala tam nepříjemná atmosféra. Všichni se jí většinou dlouhým obloukem vyhýbali nebo alespoň chodili nalepení na stěně domu na druhé straně ulice. Říkalo se, že je tam brána do jiného světa, světa hrůzných stvůr s obřími zubysky, které lační po lidském mase. Je to až k popukání, že takovým hystorkám věřili i dospělí. Eris tomu nevěřila; brána temnoty přímo uprostřed města? Jak by se tam vzala?

„Doběhla jsem tam a zjistila, že se tam někdo snaží odvléct malou Yui, nevím, kdo to byl" odvětila, když viděla jak chce něco namítnout. „Jakmile mě uviděl pustil jí a vrhl se na mě, asi mu došlo, že holka v pubertálním věku bude lepší než malá holčička, která nedokáže vyvinout jakoukoli sílu nebo alespoň ovládat magii." opláchla si houbičkou špinavé rozbolavělé rameno. „Pak se semlela rvačka, on mě nějak přepral a odvlekl do jeho pevnosti, tedy jestli se tomu pevnost říkat dá. Myslím, že se mě snažil rituálně obětovat nějakému z bohů nebo jen chtěl zábavu na večer. Přikláním se spíš k té druhé možnosti." Mladík se zarazil a počastoval ji vyčítavým pohledem. Eris se uchechtla, pořád o ní měl strach, i když už se o sebe dokázala postarat sama. Ve městě sice bylo dost dívek hledajících partnera, jenže ona je všechny přitahovala jako magnet aniž by věděla proč nebo jak to dělá, vpodstatě to ani nechtěla.

„Potom, co jsem se s ním poprala, což nebyla žádná procházka růžovou zahradou, protože používal tekuté zlato," Zachvěla se při pomyšlení na tu věc a její bratr pocítil stejný pocit, hned jak si promnul obvázané zápěstí, nejspíš památka na tu samou zkušenost. Všichni by se pomlátili kvůli jednomu kousku zlata, ale oni se ho nemohli ani dotknout. Nevadilo jí to, protože ji stříbro od malička přitahovalo víc, ale mělo to i jisté nevýhody. „se celá pevnost zřítila, no a teď jsem tady díky bohům." obrátila oči ke stropu, jakoby mohla vidět až do nebe a děkovat bohům.

Nijak se neobtěžovala s podrobnými detaili, protože by se mohlo taky klidně stát, že se její bratr vydá pomstít svou drahocenou sestřičku, což by znamenalo pro toho muže, který ji unesl, rýt nosem v zemi.

Eris sebou škubla směrem ke svému bratrovi.
„Kde je vlastně Yui?!"
„Tak to netuším, celý den jsem ji neviděl." odvětil s pokrčenými rameny. To ani nemohl, kdo by se v noci honil po městě, navíc s ryzikem, že skončí na noc ve vězení. Protože tohle město mělo jasně danou večerní hodinu, po které se prostě nesmělo vycházet a když už tak jen kvůli vážným důvodům, kterých pro stáže neexistovalo příliš mnoho, měli rádi, když se jim někdo připletl do cesty a oni ho mohli beztrestně zmlátit.

Uvědomila si, že tam v pevnosti nejspíš nechala svoji oblíbenou dýku a hlasitě zaklela. Musí se pro ni vrátit až se vykope z vany a zkontroluje Yui.
„Copak?" zeptal se jí bratr, když nadávky utichly.
„Nechala jsem tam... tu dýku."
„Nech to být," Její pohled mu napověděl její úmysly, které se mu úplně nezamlouvaly. „Ne, nevracej se tam, prosím. Co když ten hajzl pořád ještě žije."
„Tak skončí s hlavou ve zdi." zasmála se nad jeho obavami.

~
Utáhla si kožený opasek se zavěšeným tesákem, rozrazila dveře a vyběhla ven. Mladík se jen uchechtl, když se díval na vzdalující se siluetu.

Eris doběhla na rušné Náměstí bouřkové noci. V tuhle dobu vždycky býval trh, ať se dělo cokoliv, vždy byl, ne, že by na tom nějak záleželo. Náměstí přetékalo stánky, lidmi a nekonečným množstvím věcí jako obvikle. Černou noc pomalu vystrkovaly paprsky raního sluníčka, která se stále stydlivě schovávalo za obzorem.
„Kupte si čerstvou rybu!" muž za stánkem mával s mrtvým pstruhem nad hlavou, zatímco vyřvával svou nabídku. Ten pstuh z toho asi nebyl příliš nadšený.
„Nože, nůžky, dýky."
„Čerstvé ovoce, je voňavé, přijďte ochutnat!" ta jablka se leskla, vypadala tak sladce, ale co neudělá kapka leštidla na boty.
„Dobytek z nejlepšího chovu."
„Odpustky, kupte odpustky!" církev si takto přividělávala často, ale podle Eris to bylo nechutné. Mylsí si, že je bohové poslouchají na slovo! Spousty lidí se snažily prodat svoje výrobky, věci, co vypěstovali nebo velmi bohatí lidé i svůj dobytek.

Prodírala se davem chtíc se dostat na druhou stranu náměstí, což jí stálo dost sil, když se kolem prohnala banda dětí a pak ji málem zajel vůz se zelím, když se zvedala ze země.

Když ze sebe oprášila prach ulice, zaslechla křik lidí. Nebyl to křik strachu, nýbrž posměchu.
„Ale ne." prorvala se davem k ne moc oblíbenému místu náměstí - pranýř. Eris se zachvěla. Byl tam připoután nějaký chudák, co nejspíš nic neprovedl, ale to se v tomto městě dělalo. Byl to krutý osud všech co se znelíbyli králi a jeho poskokům rozprchnutým po celé zemi. „Chudák." s tímhle bohužel nic udělat nešlo.

Obešla ječící dav a vydala se k sirotčinci. Byl v části města v které by nikdo nechtěl žít, ale bohužel jich tam bydlelo spousty. Lidé co neměli dobrou práci a vydělávali málo peněz, cejchovaní, nevolníci, kat, ikdyž v tomhle městě nebyl moc atraktivní, tady se netrestalo smrtí, spíše mučením nebo odebráním majetku. Purkmistr si byl moc dobře vědom toho, že čím více lidí, tím více daní, ale už mu bylo jedno, že tihle lidé nemají z čeho platit.

Ta čtvrť byla zapáchající močí, po ulicích chodili muži, co zdá se, nikdy nepotkali žiletku nebo alespoň mýdlo, pokud zrovna pršelo do ulic stékalo něco čemu se jen zřídka dalo říkat voda. Dlažební kostky byly pokryté takovou vrstvou špíny, že ani nebyla poznat jejich původní barva, nedala se snad už ani smýt.

Přišla před sirotčínec, nérvozně pootočila hlavu, když pocítila jak jí propaluje něčí pohled, z onkna na ni hleděla paní Nyasová. Byl to nepříjemný člověk, nikdo u ní nevěděl co zrovna udělá, z toho důvodu se jí všichni báli i Eris z ní měla husí kůži, která nepominula ani, když od ní odvrátila pohled. Eris ji probodla pohledem, který se skoro dal přirovnat k tomu jejímu a rozeběhla se uličkou vedle sirotčince z dosahu ochromujícího zraku.

Hbitě vyšplhala k nejvyžšímu oknu domu, nebylo to těžké, protože spousta prken byla vylámaná a poskytovala tak skvělou oporu. Moc dobře věděla komu ten malý pokojík patří, Yui jí tam jednou zavedla, ale od té doby jí tam paní Nyasová nechtěla vidět, protože se Yui smála, prý, že se z ní snaží vychovat mladou kultivovanou dámu, takže to, že se směje, když ji Eris zlechtá, nepřipadá v úvahu. Prý by se s ní neměla nikdy vídat a u vůbec ji pobízet k takovým věcem. Ta paninka jí lezla na nervy.

Dřepla si na okení prách a zaklepala na špinavé okno.
„Kdo... Kdo je tam?" zeptal se vystrašený hlas Yui.
„Zkus hádat." odpověděla se záškodnickým úsměvem. Kdo jiný by asi lezl po výškách, sedal si na parapet nebo klepal na okna sirotkům, které ani neměl šanci znát.
„Eris!" Yui vyskočila z nepohodlné postele a běžela k oknu. Když odevřela okenice, obejmula jí nohy ze samého štěstí, že ji vidí a taky proto, že výš prostě dosáhnout nemohla.
„Dobrý všechno je v klidu jasný, už mě můžeš pustit, prosím."
„Já se tak strašně bála, když jsem vyděla jak tě někam vláčí. Co se stalo?" Vyděšeně se zeptala Yui se slzami na krajíčku, ale stále jí nepouštěla. Dlouhé rudé vlasy se zaleskly v raním sluníčku, až by si mohl někdo pomyslet, že začaly hořet.

Eris jí dobrácky podrbala na hlavě.
„Znáš to, drak unese princeznu, odvleče ji do své jeskyně a chce ji sežrat, ale princezna se nedá a drakovi namlátí čumák." nechtěla, aby se Yui dozvěděla přílš mnoho drobností z jejího malého výletu.
Yui se jen pousmála a utřela si slzyčky.

„Chceš vidět východ slunce ty moje malá hvězdičko?" Chtěla ji alespoň malinko utěšit.
„Tak dobře, ale nesmíš se mi zase někde ztratit, slibuješ?"
„Slibuju." odpověděla takřka okamžitě. Eris si jí hodila na záda a potichu jak myšky se vypařily od polorozpadajícího se domu.
~
Ohnivě rudá, jantarová, medově žlutá, slaboulince růžová, obláčkově modrá a mnoho dalších takových krásných barev se prolínalo v jedinečném východu slunce. Nádherný orel vytvářel stín před velkou rudou koulí na obzoru. Na kopečku nad lesem se honil vítr se zelenými lístečky z velkého dubu nad nimi. Bylo to kousek za městem, takže sem doléhal jen kohoutí křik a otravné zvuky dobytka. Yui jí spadla do klína. Eris si rozepla plášť a hodila ho přez svou kamarádku.
„Nesmíš mi nastydnout nebo mě paní Nyasová upálí za živa." opravdu byla trochu zima.
„Vynasnažím se."
Slunce vyšlo a dívky ještě chvíli pozorovaly kroužícího orla než se jim ztratil v lese.
~
Po té, co dovedla Yui zpět domů a vyslechla si kázání od paní Nyasové o tom, jak je nezodpovědné tahat malé dítě městem bez jejího dovolení a ještě takhle poránu, kdy je zima, usoudila, že potřebuje trochu čerstvého vzduchu a tak se vydala hledat cestu k té hromadě kamení, kterou včera tak spěšně opustila. Město zapáchalo, les krásně voněl všemožnými vůněmi květin a smůlou. To bylo něco, co mohl cítit jenom elf, ne, že by ona elfka byla, nebyla vlastně ani člověk, byla vyvrhel obou dvou ras, říkalo se jim půlelfové. Nikdo je neměl moc v oblibě, ale dokud nikdo nevěděl, co je zač, vše bylo v klidu. Z toho důvodu neměla moc přátel, aby zabránila posměchu a ostudě své rodiny. Byla prostě jen stín mezi stíny, král byl světlo a elfové krev. V tomto světě se lidé a elfové nenáviděli, nebýt temnoty útočící ze severu, hranice mezi Lesní říší a Eldernem, říší která už ovládla bezmála polovinu Terry, by vzplály ohněm nenávisti a vypukly by staleté války, které by si vyžádaly mnoho obětí. Donutila se nemyslet do předu a žít přítomností. Došla k jezeru na konci blízkého lesa. Když si uvědomila, že ušla pěkný kus cesty, najednou zjistila, žě ji začínají bolet nohy. Pobaveně se podívala na svoje boty, celý večer se prala s mužem ovládajícím tekuté zlato a teď ji začnou bolet nohy po jedné malé procházce. V houští se něco pohlo, Eris zpozorněla, ale zůstávala v klidu opřená o strom. Z křoví vystoupil mladý, vyděšený toruko; podle někoho to bylo stvoření samotného ďábla pocházející z pekla, růžky na hlavě tomu napovídaly, ale pravda stála jinde, byli to potomci samotné magie, tedy skoro, nikdo nevěděl odkud se vzali, ale byli s magií spjati tolika způsoby, že by se dalo předpokládat, že je bohové poslali na zem za účelem ochrany magických zdrojů nebo něco podobného. Chvíly zvažoval své možnosti, pak se mu z nějakého důvodu podlomily packy a on se zřítil do měkého mechu. Těžce vydechoval, možná ho něco pronásledovalo. Eris se opatrně zvedla, jestli ho něco hnalo po lese tak se to za chvíli oběví. Pomalými kroky se přibižovala k torukovi. Ležel připravený na útok nepřítele, Eris ale nehodlala lovit večeři. Přisedla si v úctyhodné vzdálenosti, nechtěla nic riskovat, torukové byli dost nebezpeční i když se to nezdálo. Položil hlavu na tlapky, ale zůstával ve střehu. Natáhla ruku, aby si ji mohl očichat. Cukl sebou. Měla docela strach, že se po ní vrhne a pokusí se jí sežrat ruku. Ve vzduchu bylo cítit napětí, které zastíralo ostatní svět. Totuko si nedúvěřivě přičichl k její dlani a Eris zatla zuby, když natáhl krk blíž, ale on ji nekousl pouze jí olízl malou ranku na její ruce, která jí zbyla jako vzpomínka na nechutnou pevnost ke které mířila. Zaznamenal něco z elfa a tak se uvolnil a nechal ji dělat mu společnost. Měla štěstí, že si všiml nejdříve elfského pachu, kdyby zaznamenal nejprve lidský tak by se z ní nejspíš stala trvalá součást lesního porostu. Přisedla si blíž a pohladila ho po zádech. Srst měl krásně jemnou a čistou, ale něco tu nehrálo, něco tu bylo špatně.

Takže .. Jelikož mám dnes narozeniny tak vám sem hodím jednu kapitolu s rekordním počtem slov čítajícím 2000. Je to docela dost na moje poměry, ale opravovala jsem to tak dlouho až to dosáhlo sem. 😁 Doufám že se líbí. Plus děkuju HanaKov a PloMaki za podporu. Jste nej 😁