S trhnutím se probudila a zmateně se rozhlédla kolem. Co to bylo za šílence? Dech se jí zadrhával jako struhadlo, takže se musela několikrát zhluboka nadechnout, aby na místě nezkolabovala z nedostatku vzduchu.

K jejímu překvapení její hřebec stál u lesní říčky. Proud šuměl a stahoval s sebou suché spadané listí, větvičky i drobné kamínky usazené na dně. Zrovna se na obzoru střídala klidná noc, která hlídala oblohu i zalesněnou zemi, se dnem, jenž se nemohl dočkat až probudí všechny ty ospalé dušičky ranním sluníčkem.

Hřebec byl lehce neklidný, opíral se mu o sedlo totiž toruko, kterého už Eris jednou potkala, tam, tam v tom lese. Pořád měl na krku uvázané to pírko, byl to on a nikdo jiný. Usmála se na něj. On to opětoval a naklonil hlavu na stranu.

Po té noci v sedle jí odporně ztuhly nohy, až měla pocit, že jí upadnou. Pokusila se slézt z koně, ale spíš to vypadalo, jakoby z něj spadla. Kostrč jí nepříjemně zavrzala, když si stoupla. Po chvíli protahování si dřepla před něj a podrbala ho za ušima. Zavrněl. Musí najít způsob, jak mu pomoci! Možná tu celou výpravu dělala jen kvůli němu, přirostl jí k srdci a to spolu byli jen chvíli. „Takže ty chceš jít s námi?" Toruko se jí jen vetřel do ruky a zavrtěl ocáskem. „Opravdu? Ale bude to hodně dlouhá cesta." Pohladila ho po hřbetu. „Ale pokud chceš, budu jen ráda, Toro." To jméno jí přišlo ideální a jemu se asi také líbilo, protože se jí vysápal na ramena a otřel se jí o tvář. Toro.
~
Konečně, skoro po dvou dnech, které strávili na dlouhé cestě na severovýchod, se Eris, toruko a černý hřebec dostali k hranicím národa Gri. Bylo zrovna poledne, slunce vysušovalo chladnou tundru, ale nedokázalo svými paprsky zahřát ani jediný píď země, vítr jenom dotvářel popraskanou zem a sekal jí do tváře. Stromy, tedy spíše vyschlé kmeny s trochou větví, praskali pod sílou severského větru, na obzoru se honily černé mraky, zvěstující blízký liják. To nepříjemné počasí asi mělo co dočinění s jejich drsnou náturou. Dlouhé hranice hlídaly vysoké kamenné hradby spojené strážními věžemi. Vedl tam jediný vchod a to mohutná brána, kterou pouštěli jednou denně domluvené zboží. Bylo obtížné se dostat dovnitř, ale ona věřila, že to zvládne. Musela; i když zatím vůbec netušila jak. Třeba se jí to podaří bez menších problémů. Skrývali se za travnatým kopečkem, asi padesát stop od brány a pozorovali ji. Stráže znuděně postávali s kopími v rukách na hradbách; neměli ani tušení co je čeká, jenže ona to nevěděla taky.
~
Měsíc zářil vysoko na noční obloze, osvětloval spolu s hvězdami vyschlé ledové pláně i hranice národu Gri. Byly to naprosto dokonalé podmínky pro noční vloupání, tedy až na tu zimu, zimu, která by překvapila i ledního medvěda, ale s tím se bohužel nic dělat nedalo. Eris celé odpoledne meditovala, aby nabrala co nejvíce sil. Zahříval je pouze malý ohníček, jenž jen stěží plápolal na hromádce vyschlého dříví a oblečení nebo přpadně huňatá srst. Takže na sebe byli namačkaní, aby udrželi alespoň nějaké to teplo. Upřela svůj zrak přímo na masitou bránu se železnými znaky. Gri kromě toho, že byli zdatní bojovníci, měli také jedny z nejlepších kovářů v širém okolí, je sice pravda, že Eldernu se nic nevyrovná, ale i tak sem jezdilo hodně kupců, kteří se pokoušeli zmocnit alespoň jedné čepele; na trhu by to prodali velice výhodně a davy by se jen hrnuly. Většinou se už nevrátili, jen málokomu se podařilo přežít s pár zpřeráženými žebry. To se jí nesmělo stát! S kapucou pláště přetaženou přes hlavu a páskem ověšeným zbraněmi se vydala k hradbám. Přitiskla se k ošoupané hradební zdi, na které čas od času rostl nějaký mech. Začala vypalovat kouzlem díru do hradeb. Jako posledně u toho pedofila, u toho pitomce, co jí chtěl utopit ve zlatě. Uchechtla se. Tohle kouzlo nebylo zase tak těžké, i když to, že jím ničila kamennou zeď by mohlo někoho zarazit. Když byla škvíra dostatečně široká, vzhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. Co čert nechtěl, koukal na ni zezhora nějaký nováček a jen valil bulvy. Lidé obdařeni magií se zas tak často nevídali a když už, tak to veřejně nepotrubovali, prostě to nebylo zvykem, ne tady na severu. Eris jen protáhla obličej a proklouzla škvírou. V tom se ozval jekot nejspíš toho mladého, jenž jí věštil blízký souboj. Pak se všude ozýval jen křik sprostých nadávek; možná mezi nimi byl i nějaký rozkaz. Zřejmě to vůbec nečekali, že by se někdo pokusil projít jinudy než branou. Třeba by jí dnes mohli dát bohové pokoj, ale to by to nesměla být ona. Pohlédla dírou na Toruka stojícího na kopečku a usmála se. Ne, nemohli si jednou všímat někoho jiného a kazit mu život.            S pohledem upřeným k nebi si připravila kouzlo.

Když se rozeběhla dál, z hradeb na ní zamířilo asi deset nabitých těžkých kuší. Běžela dál, musela se dostat k vnitřnímu paláci, tam už bude v bezpečí. Strážci vystřelili. Kouzlem zastavila ostré šípy, které by ji jisto jistě zabily nebýt obranného kouzla.

Nezastavovala se, prostě běžela dál s dýkou v ruce připravenou prolít krev. Kapitán něco vyhlásil, ale Eris byla moc daleko, aby ho slyšela, vlastně jí to bylo jedno jakým způsobem se jí pokusí zabít. Z jedné strážní věže se vynořilo pět jezdců na zdatných, těžkých koních. Vytvořila si další kouzlo, ale běžela dál. Jezdci už jí skoro doháněli a každý z nich vytáhl jednoruční meč. To mi ještě scházelo! Pomyslela si. Ve výšce jejích ramen prosvištělo ostří, ale minulo svůj cíl. Modré kouzlo schodilo jezdce ze sedla. Eris se vysápala na koně, i když jí to stálo značné akrobatické dovednosti, protože kůň měl, zdá se, svého pánečka rád. Za ní jeli ještě další čtyři jezdci, musela je setřást, obrátila koně. Dýka prosvištěla vzduchem, což znamenalo jistý konec pro jednoho z jezdců. S mečem v ruce se rozjela proti drsně vypadajícímu vojákovi v sedle. Čepele o sebe zatříštily a královský jezdec nedobrovolně opustil sedlo. Další dva vojáky opustil dech, když k nim dorazila zásilka ostrých čepelí. 

Otočila koně zpět k městu a zděsila se, když uviděla řadu dalších vojáků před sebou napínajících luky. V podstatě to čekala, ale i tak jí to vyděsilo. Zastavila koně, poplácala ho po hřbetu a sesedla. Kůň na ni vrhl pohled ve smyslu ‚Co si myslíš, že děláš?!' Vydala se směrem k nim s uzdou v ruce. Za nimi zářilo město jako západ slunce nad velkým hrdinou, co právě zachránil několik nevinných životů, ze spárů dravé šelmy. Teď to bylo naopak - velký hrdina nikde a jeden ne úplně andílek proti desítce hrdlořezů s nataženými luky. Stáli proti sobě čekajíc na to, až se nepřítel rozhodne zaútočit. Kapitána to už, zdá se, začalo nudit a tak zavelel: „Namířit!" Doufal, že jí tak přinutí vzdát se a získá dalšího otroka do svých služeb? Tak to se spletl. Eris stála jako přikovaná k zemi, jiskřícíma očima pozorovala svého nepřítele. Kapitán povytáhl obočí. Spařila ho pohledem a za zády začala soustředit energii. Královský hřebec na ni jen nevěřícně hleděl: ,Takový šílenec a já musím být na jeho straně když na ni míří desítka naostřených šípů!'

S pohledem říkajícím ,Dobře, řekla sis o to.' Kapitán zařval: „Palte!" Usmála se.
„Qu'eres la une." zašeptala do napjatého ticha, mezitím co šípy letěly vzduchem. Obrovská tlaková vlna vychýlila útočnou letku z dráhy a její zlámané jedince poslala k zemi, jezdce schodila dolů ze sedel a zvířila prach na pláni za nimi. Eris rychle nasedla na koně, zaryla mu paty do slabin a rychlostí blesku se řítila k bráně vnitřního paláce, zatím co se jezdci zvedali ze země s naraženými zadky. Celý den soustředila energii jen na tohle kouzlo? Kůň procválal kolem uraženého, možná překvapeného kapitána, který už skoro řval na lučišníky, ať se sakra už zvednou a střílí. Těch pár metrů k bráně skoro nedýchala. Kamená brána majestátně stála jako trofej pro vítěze klání, doufala, že to bude ona. Dva strážci vedle brány se probudili z polospánku a zaostřili na přibližující se vetřelce.  Namířili proti ní kopí, která se zaleskla v záři měsíce.
„Stůj ve jménu zákona!" zařval jeden z nich.
„Zastav ve jménu národa Gri!" přidal se i ten druhý. Kapitán s jeho pomlácenou jednotkou se teď zvedali za země a všechen čas jakoby se zastavil, když ten kůň i s ní vyskočil. Eris zachytila vojákův udivený, obdivný pohled během skoku nad jeho hlavou. Ta brána byla zavřená! Kůň chtěl zastavit, ale bylo moc pozdě! Když už nečekal nic jiného než smrt na otřes mozku, jeho nohy projely dřevem jakoby tam nebylo. Vlastně tam bylo něco jiného. Bylo to trochu lepkavé a tmavé jako inkoust. Nohy, hlava, náhradní páníček, a pak i zbytek těla. Nebylo to příjemné. Kůň naštvaně zafrkal a zastavil. Eris se uchechtla. „Tos nečekal co?" pokýval hlavou. Na poslední chvíli sebrala své zbylé magické síly a vytvořila portál. Všechna ta kouzla jí vysosala jak rozinku. Asi si zase chvíli nezakouzlí. 

Nocí zavalené uličky prozařovali plápolající louče se vzpurnými plameny. Soutěžily s temnotou, kdo ovládne noční uličky. Plamínky to měly prohrané, ale oheň je hold tvrdohlavý. Eris pobídla svého čtyřnohého kamaráda k chůzi. Sice se mu nechtělo poslouchat novou paničku, jenže stát tady jen tak by znamenalo bolest jeho citlivého místa. „Možná bych měla najít něco na přespání." Kůň neodpověděl, jen mrzutě zafrkal. „Jo, já chápu, že chceš zpátky ke svému stupidnímul páníčkovi, který se ani nedokáže udržet v sedle, ale teď tě ještě pustit nemůžu." S ušima otočenýma dozadu zakroutil hlavou a zařehtal, aby své dočasné paničce vyjádřil jednoznačný odpor. Ale to přeci neznamená, že bude bez večeře, uvědomil si a tak poslušně kráčel uličkami, kam ho panička vedla.
~
Eris ležela v ne příliš pohodlné posteli složené z hromádky slámy a obyčejné deky, ale byla ráda, že nemusí spát někde na ulici. Její odporující kamarád se, potom, co spořádal hromádku sena, odebral spát a teď jen spokojeně pochrupoval vedle dveří do stodoly. Eris přišlo strašně nespravedlivé, že ona si leží na měkkém seně a Toro a její hřebec mrznou tam venku, kde je může cokoli kdykoli sežrat nebo zabít. Hloubala nad tím už celé hodiny, možná proto nemohla usnout a ani klidný zpěv ženy, u které přespávala, ji nedokázal ukolébat k spánku. Nakonec se rozhodla trochu se provětrat a tak vylezla na střechu stodoly, usedla a nechala se kolébat větrem a hřát měsíčním svitem. Když už skoro spala, vyndala největší zbyteček své magické síly a poslala ji v podobě plamínku ke svým kamarádům. Nevěděla, zda tam doletí nebo jestli je tam vůbec najde, ale prostě doufala, že je alespoň trochu zahřeje.

Ahojte lidi .. Jestli to ještě někdo čtete, tak se omlouvám za pozdní zveřejnění, byli jsme na školním výletě a tam byla dost mizerná
wi-fi, takže to tak úplně nešlo.

-Bebe