Torukové žili jen díky magii a když vymizí magie ani torukové by to nemuseli přežít. Tenhe by měl kouzly přímo sršet, při doteku by to cítila, ale jeho magie byla sotva postřehnutelná. „Copak se děje?" pohladila ho po jemňoučké srsti na tlapkách. Zatřepal ušima jakoby chtěl něco naznačit, ale Eris netušila co tím myslí.

Všechno naznačovalo jediné věci - co když se magická síla ze světa pomalu vytrácela, co by se stalo, kdyby úplně zmizela?! Možná by se nestalo nic, ale taky by mohl nastat konec světa. Kdo ví? V hlavě se jí zjevil obraz, visící v hlavní síni radnice - čtyři jezdci apokalipsy hlad, mor, smrt, válka. Co když se tihle čtyři pomalu chystají na nepříjemnou návštěvu našeho světa. Přinutila se zavrhnout apokaliptické návrhy na konec světa. Ale než se vrhne na unáhlené závěry, musí si to pořádně ověřit.

Eris se zvedla a pomohla mu na nohy. Z brašny vytáhla řemínek s orlím pírkem a zavázala mu ho kolem krku. Už se jí nebál, ale přesto sebou znovu cuknul, když ho pírko na krku zalechtalo. „To jen kdyby jsme se znovu potkali." pokýval hlavou na pozdrav a odběhl do houští, ze kteráho se před chvílí tak vystrašeně přihnal.
~
Trosky, ze kterých minulou noc vylezla připomínaly spíše hromadu kamení, ze které trčelo pár sloupů, tedy těch pár, co se udrželo. Už se nemohla dočkat až zase jednou něco prošmejdí; trosky představovaly dokonalou příležotost, kterou prostě jen tak nešlo hodit za hlavu. Nemusela se sem vracet, ale když pomyslela na svou oblíbenou dýku, kterou dostala od svého brášky k patnáctinám, jak někde jen tak leží a snáší se na ni prach, tak se jí zvedal obsah žaludku až do krku. Znechuceně polkla.

Pro jistotu si vytáhla tesák, jen pro případ, že by ten hajzl ještě žil.

Prázdná zeď trůnního sálu stále ještě stála stejné jako jedna místnost vedle; Eris si jí předtím nevšimla, ale hodlala ji prozkoumat.

Protáhla se puklinou ve zdi a ocitla se v tolik nenáviděném trůním sále, kde se předtím málem utopila ve zlatě.

Zarostlý, kamenný trůn stále stál, což Eris deprimovalo a měla hroznou touhu si do něj kopnout, ale neudělala to, stejně by jí to přineslo akorát tak bolest nohy a duševní útěchu ani v nejmenším.

Barevná vytráž v oknech byla rozsypaná na zemi; Eris si je chvíli prohlížela, jakoby to bylo něco zajímavého. Pomalu se sehla pro jeden skleněný úštěpek, pak s ním chvíli otáčela v ruce, ale potom ho bezstarostně zahodila za sebe. Byl bezcenný stejně jako tohle místo, tak co s ním jiného.

Když se rozhlédla, neviděla nikde mrtvolu rozplácnutou pod balvanem ani krvavý flek, což by znamenalo, že jestli nezemřel tady tak se někam odplazil a líže si rány nebo je z něj chodící zombie a opravdu se přijde pomstít. Nemrtví bývají v tomto ohledu často staromódní.

Po chvilce zkoumání trůnu a rozpadajícího se zbytku sálu okolo, se pomalu vkradla do místnosti vedle.

Vypadala pořád stabilní, ale to nic neměnilo na tom, že by trochu silnější větřík nemohl zapřičinit opakování včerajšího večera, protože souboj proti větru nemůže domeček z karet vyhrát. Tehdy si uvědomila, že tentokrát by se mohli bohové náhodou koukat jinam, aby mohli kazit život někomu jinému a ona by nerada skončila s hlavou pod balvanem, což by její kouzla asi nezvládla vyléčit, takže si musela pospíšit.

Na stěně před ní visela velká mapa světa, stůl vedle ní praskal pod tíhou věcí na něm a knihovny kolem přetékaly knihami. Knihy! Eris si je zasněně prohlížela.

Přes to, že místnost byla dobře vybavená, všude poletoval prach, který se usazoval na už tak dost velkou vrstvu špíny, takže tu místnost nikdo nepoužíval už delší čas. Ten idiot se sem musel nastěhovat teprve nedávno, protože by jinak tuhle místnost využil nebo alespoň prošmejdil. Stálo ji veškeré sebeováldání, aby nezačala vřeštět nad tou spoustou knih a svazků v knihovně.

Opatrně přešla ke stolu, ze kterého se znechucenou grimasou otřela prstem prach. Stále tam ležel otevřený zápisník na stránce s podobiznou nějaké příšery; vlastně nebyla tak ošklivá, ta chlupatá ouška vypadala roztomile. Ten, kdo tu žil předtím, nejspíš odešel v spěchu nebo vůbec neodešel, náhle zemřel nebo tak něco. Neznala ji, i když v poznávání různých tvorů byla hodně dobrá. Ta stránka byla vytržená! Podle typu papíru nejspíš nepatřila k deníku ale k hodně staré knize z pergamenu. Pomalu ji zvedla a papír zašustil, když si ji pozorně prohlížela; pod obrázkem a vrstvou prachu se skrývalo nějakou cizí řečí napsáno něco o té... o té věci, ale ona ten jazyk neznala.

S pokrčením rameny stránku schovala do tašky a dál si prohlížela stůl. Za hromadou papírů, kterou se jí nechtělo probírat a tak ji prostě nechala být, stály nějaké lahvičky s barevnými tekutinami uvnitř. K jedné si přičichla. Ta vůně ji praštila do nosu tak silně, že jí to odradilo od zkoumání ostatních zkumavek.

Ty věci ji lákaly, ale uvědomila si pro co tu je a tak s těžkým srdcem opustila místnost. Ale před tím si stihla nabrat ještě pár svazků do tašky, nemohla je tam přeci jen tak nechat ležet!

Svou dýku asi po půlhodině našla zabodnutou v polorozpadlém stole na opačné straně pevnosti, ale vůbec netušila jak se tam dostala. Při jejím hledání se určitě nenudila, tedy nevěděla to jistě, protože cestou narazila na sklad zbraní, kde ji ohromě pobavil pohled na tu spoustu věciček spojených s krví a na chvíli se v ní probudily psychopatické sklony, které jí zatemnily normální myšlení. Což vedlo k tomu, že si s kostrou, kterou našla, zatančila pak ji rozpižlala a rozsekala válečnou sekerou, kterou jen stěží dokázala zvednout. S házecími kudlami si potrénovala postřeh s krysami, které se tak laskvě nabíly jako pohyblivý cíl - nedobrovolně. Pak se probrala a přistihla se jak líbá lebku se zabodnitým šípem ve spáncích. Okamžitě usoudila, že je to nechutný, takže někde sehnala vodu a div se v ní neutopila, když se snažila vykloktat tu hnusnou pachuť z pusy. Cestou zpět sebrala ještě jeden hezký nůž s rukojetí ze srnčího parohu, který se jí zalíbil. Možná se tam ještě někdy vrátí, ale teď toho měla dost.
~
Ležela před mohutným krbem na měkké, červené, ohněm rozpálené pohovce s knížkou v ruce pohupujíc nohama tam a zpátky. Před sebou měla kožený zápisník zpola zaplněný všeliakýmy zápisky o světě, příšerách, životě i o tom, co následuje po něm. Nyní byl, ale otevřen na prázdné dvoustránce. Doprostřed si položila bílý brk, ale zatím na něj ani nesáhla.

Jak se to vůbec mohlo stát? Proč se magie začala ztrácet?

Listovala velkou knihou, snažila se najít nějakou informaci, nějakou zmínku o starobilých kouzlech, o torucích nebo alespoň o kouzlech, ale marně. Někde slyšela o jakýchsi Magických krystalech, takže to byl další předmět jejího hledání. Nevěděla co jsou zač, ale mohly by pomoci s momentální situací.

Hlava jí začala bolet, bylo toho moc, až příliš mnoho zbytečných informací, které se nedají v normálním životě nijak použít, jako třeba: ‚Proč se Venedie nejmenuje Traskánie' a podobné nesmysly. Vztekle zavřela knihu, když dolistovala na konec a přivalila se na záda. Nic tam nebylo, nic co by se týkalo, alepoň magie, jen samá fakta z hystorie, proč se to v tom případě jmenuje ,Historická magie našeho světa'. Chlupatá kočka vyskočila na pohovku, vystoupala jí na hrudník a pak se schoulila do klubíčka. Jako na rozkaz začala vrnět, když jí panička pohladila po huňaté srsti. Eris se usmála, povolila hlavě položit se na polštář a naštvaně zatla pěsti. Kočka slezla z břicha a lehla si vedle deníku, jakoby se snažila paničku donutit k práci. Eris se otočila zpět na břicho, tázavě se podívala na svou čtyřnohou kamarádku. „Opravdu si myslíš že tam něco najdu?"

Kočka se podívala na Rema - Erisina bratra, co zrovna kráčel ze schodů s hromadou knih v náručí. Položil je vedle pohovky a dál si hleděl své práce. Kočka se podívala na první knihu, spíše by se dalo říci deník, co byla na vrchu. Eris se usmála a otevřela ji na první stránce: „Kouzla a čáry vědecký deník o magii. Myslíš to vážně?" Kočka jen sladce zavrněla, kdo ví, co tím chtěla naznačit. Eris protočila oči a otočila na další stranu. „Magie - to je velice starý a mocný dar od bohů seslaný ze samotného nebe..."
~
Deník ležel na stole s nakreslenou mapou, na které se rýsovalo pět míst propojených čarami; společně vytvářely znak pentagramu - pěticípou hvězdu, která mohla symbolizovat boha smrti nebo starobylá kouzla, nevěděla, co to znamená teď, ale rozhodně to bylo fascinující, protože taková znamení pod sebou většinou nesou mnohá tajemství z dávných dob.

Na protější stránce stála spousa zápisků, škrtanců i nesmyslných slov, která ovšem jí dávala smysl. Jako jediná se dokázala vyznat v tom chaosu a směsi písmen. Psalo se tam o krystalech moci, které jsou prý zdrojem magie, přeci jenom jí ten deník o magii něco přinesl.

Eris létala pokojem a házela různé věci, obelčení, jídlo, mapy i talismany do kožené tašky a do sedlových brašen.
„Opravdu musíš?"
„Promiň Remi, ale mám zase jednou záminku vyjet si někam na delší vandr, takže jestli to má, co dělat se záchranou magie, tím líp. Pokusím se vrátit co nejdřív, ale neslibuju, že se vůbec vrátím, takže pokud se neobjevím do roka tak..." Odmlčela se. Vzala tu vytrženou stránku, jenž našla v té pevnosti, a založila ji do koženého zápisníku.

Remus se snažil vymyslet nějaký pádný důvod proč by měla zůstat doma - třeba proto, že nepotřebuje mrtvou sestřičku, ale to se špatně vysvětluje, když je ta sestřička tvrdohlavá jak mezek.

Ale to už kolem něho procházela s taškami v rukách. Zamířila ke stájím, kde si začala sedlat koně. Krásný, černý hřebec zafrkal, když přes něj hodila deku. Utáhla sedlo, nasadila ohlávku, vyhoupla se na koně a kývla na pozdrav. Už se chtěla rozjet pryč, ale zastavila ji jeho ruka, chytil ji za zápěstí.
„Nemusíš tam jezdit." naléhal. Eris si všimla, že se mu lesknou oči. On plakal!
„Vrátím se, neboj." věnovala mu srdečný úsměv.
„Ještě něco." do ruky jí vložil malou lahvičku. Poletoval v ní tmavomodrý dým připomínající raní mlhu; netušila, co s tím má dělat, ale přes to si ji vzala. „Až ti bude nejhůř." Remus si povzdechl, zamával na pozdrav a díval se jak pomalu odjíždí pryč, díval se tak douho dokud mu nezmizela z očí, tak dlouho jak mu to jen dálka dovolila.

Měla namířeno na sever do ledových planin, žil tam dost krutý a nechutný národ Gri.

Byly zvyklí, si bránit své území, ať se k němu přiblížl kdokoliv, třeba jen malá neškodná holčička - oni neměli slitování s nikým, tedy alespoň stráže na hranicích. Ale, když se někdo dostal dovnitř, považovali ho skoro za svatého, měli ho za bohy provázenou osobu, což se v jejím případě stávalo docela často, bohužel ne, tak jak by se jí to líbilo. Eris se poroto vyzbrojila až po zuby, aby předešla nějaké katastrofě, jenž by klidně mohla skončit její smrtí.

Na jejich území by měla být propast a v ní první z kristalů, bohužel nikdo nevěděl, kde přesně je. Cesta neutíkala moc rychle. Hřebec klapal kopyty o lesní cestu a houpal ji v sedle. Když se začalo stmívat, přehodila přes sebe vlněný plášť, aby úplně nezmrzla Začaly se jí zavírat oči, takže se opřela o krk koně a nechala se unést do říše snů.
~
Byla připoutaná těžkými okovy k velké kamenné stěně, na stehně a pravém rameni jí štípaly hluboké rány, které stále krvácely. Nevzpomínala si, kde k nim přišla nebo jak se dostala na tohle místo, nevzpomínala si vůbec na nic.

Byl to dwimerit, co jí svíral ruce, nesnesitelně pálil, jako kdyby se ji snažil dohnat k šílenství. Trhla sebou, ve snaze uvolnit pouta, ale vzápětí toho hodně litovala, protože rána na rameni ji nemilosrdně poslala šíp bolesti skrz celou ruku. Bezmocně svěsila hlavu. Všude byla tma a někde vzadu kapala voda. Uvědomila si, že ji na očích tlačí kožená páska.

Zaslechla blížící se kroky, klapaly o podlahu a místnost zvuky vracela zpět, jakoby věděla, že jí to děsí.

Zamrazilo ji, když jí někdo přejel rukou po stehně i po vlhké ráně, rukou která určitě nepatřila něžné lesní bytosti. Strhl jí pásku z očí.

Světlo svic, které plály všude kolem a byly prakticky jediným zdrojem světla, jí oslnilo, ale když se rozkoukala, ztuhla hrůzou. Před ní stál muž v černém plášti, nebylo mu vydět do očí, ale jeho zářivě bílý, zlomyslný úsměv ji děsil víc než ostrá kosa na jeho rameni.

Prstem jí pozvedl bradu a olízl slzy, co jí tekly z očí, nevěděla proč pláče, nebyl přeci tak děsivý, nemohl být! Její krví jí nakreslil nějaký obrazec na odhalené břicho. Kruh protkaný jedenácti čarami vytvářel děsivé znamení, které jakoby se jí vpalovalo do kůže. Nedokázala udržet výkřik. Muž se jen usmál, měla pocit, že si její bolest užívá.

Chvíli si ji jen tak prohlížel a pak... Kosa se zaleskla, když ji pozvedl do vzduchu. Mocně se napřáhl a ťal!

Tak jo, jsem tu zpět s novou kapitolou a dávkou chyb .. Snažila jsem se to minimalizovat ale nic neslibuju. Co si myslíte o tom konci???
-Bebe