Autor: mondycz

Pan Rybka se té noci ubíral domů ve zvláště dobré míře, předně proto, že vyhrál svou partii šachu (to byl pěkný mat koněm, liboval si cestou), a za druhé proto, že napadal čerstvý sníh a měkce mu chrupal pod nohama v tom pěkném a čistém tichu. Bože, to je krása, mínil pan Rybka; město pod sněhem, to je najednou docela malé město, takové starosvětské městečko — člověk by skoro věřil v ponocné a v dostavníky; to je zvláštní, jak sníh vypadá starodávně a venkovsky.

Křup, křup, pan Rybka si hledal nepošlapanou cestičku, jen pro tu radost, že to tak křupe; a protože bydlel v tiché zahradní uličce, ubývalo těch šlépějí, čím dál šel. Heleme, tady u těch vrátek ubyly mužské boty a ženské střevíčky; nejspíš manželé — jsou-li pak mladí? řekl si pan Rybka měkce, jako by jim chtěl požehnat. Tadyhle přeběhla kočka a nechala ve sněhu své ťapky, podobné kvítkům; dobrou noc, číčo, budou tě studit nožičky. A teď už je tu pouze jeden řádek šlépějí, mužských a hlubokých, rovný a jasný řetízek kroků, jejž rozvíjel osamělý chodec. Kterýpak soused tudy šel? řekl si pan Rybka s přátelským zájmem; tady chodí tak málo lidí, ani jedna kolej není ve sněhu, jsme tu na okraji života; až dojdu domů, ulička si přitáhne bílou duchnu až k nosu a bude se jí zdát, že je jenom hračka pro děti. Škoda, že ráno nám to tu pošlape babka s novinami; ta nadělá šlápoty křížem krážem, jako zajíc —

Pan Rybka se najednou zastavil: právě když chtěl přejít přes běloučkou ulici k svým vrátkům, viděl, že i ty šlépěje, které tu byly před ním, odbočují z chodníku a míří přes ulici k jeho vrátkům. Kdo by to ke mně šel? řekl si zaraženě a sledoval očima ty jasné šlépěje. Bylo jich pět; a přesně uprostřed ulice se končily ostrým otiskem levé nohy; dál už nebylo nic, jen neporušený a nedotčený sníh.

x-x-x

Nejdřív si myslel, že ho snad šálí zrak. Že mu možná stoupl do hlavy příliš silný punč, nebo si z něj dělá dobrý večer záludná šalba stínů. To si však jen lhal do kapsy a moc dobře to věděl. Na alkohol svést vinu nemohl. U pana Klímy, nad jehož šachovým stolkem se dnes celý večer zamyšleně hrbil, si dal jen jeden šálek jeho speciálu (samozřejmě až po partii; šach je náročná a důstojná hra, k níž nelze přistupovat jako barbar z dávných časů – opít se, vyskočit na koně a vrhnout se v bezhlavém útoku na nepřátelské věže). A stejné to bylo i s těmi stíny. Plynové lampy vysekávaly do nehybného zimního vzduchu své žluté kužele naprosto jasně a neponechávaly žádný prostor pochybnostem či planým nadějím. 

Ty stopy tu zkrátka byly… a najednou nebyly.

„To je mi ale divné,“ zabručel pan Rybka do prostříbřelého kníru a přidřepl si, aby si mohl vše lépe prohlédnout. Stal se snad svědkem nějaké transcendentální manifestace, nanebevstoupení nebo dokonce návštěvy z jiného světa? Vrhl podezíravý pohled k nebi, kterým jako by říkal: Jestli v tom máš prsty TY, tak si mě vážně nepřej! Pan Rybka nebyl nijak zvlášť pobožný ani pověrčivý, neodpovídalo to jeho naturelu. Měl rád pořádek, a to jak doma, tak v hlavě. Všechno muselo mít své místo, svůj řád. Jeho víra v nadpřirozeno se proto omezovala na jistotu, že každý den najde na zápraží lahev čerstvého mléka a ranní noviny.

V náhlém popudu se rozhlédl po okolí, ale s úlevou – a jen s pranepatrnou špetkou zklamání – musel konstatovat, že ani žádný ďábelský zločin nemá ty nečekaně končící stopy na svědomí. Sněhová pokrývka kolem nich byla cukrově čistá, bez žádných rudých skvrn, brázd vyrytých patami vlečeného těla nebo jiných podezřelých drobností, které většinou nevěstí nic dobrého. Trošičku se zastyděl. Jak ho mohlo něco podobného vůbec napadnout? Kdo to kdy slyšel, aby v jejich městečku došlo k nějakému násilnému přepadení, nebo nedej bože bestiální vraždě? Směšné! Už i to noční nanebevzetí by bylo pravděpodobnější. 

Tak ale kde se tu ty stopy vzaly, no? Stál nad nimi, přemýšlel a od úst mu v mrazivé půlnoci stoupala pára. Napadly ho desítky různých možností, ale všechny rychle zavrhl jako nepravděpodobné, nesmyslné nebo dočista fantasmagorické. A ty pozůstatky rovnoměrného, cílevědomého kroku neznámého člověka na něj mezitím zíraly a drze se mu posmívaly. Dívej se na nás, jen se dívej! Stejně nás nevykoukáš a nikdy nepřijdeš na to, kdo nás tu udělal.

Chvíli z čirého zoufalství dokonce zvažoval, že by se do nich postavil a navázal na ně svými vlastními šlépějemi – čistě jen proto, aby se jich zbavil, aby na ně nemusel myslet, aby tu neležely jako důkaz selhání jeho dedukčních schopností. Ale neudělal to. Bylo by to jako odejít od rozehrané partie, nechat figurky stát uprostřed prováděného gambitu. A to by pan Rybka nikdy nedokázal. Vždyť jakmile se jednou prsty dotknou prvního pěšce, je nutné dotáhnout utkání až do konce, to dá přece rozum! A je jedno, zda vyhrajete, nebo ne.

Že on to tu na něj někdo narafičil? Někdo z jeho přátel si z něj chtěl udělat dobrý den, a tak na něj nachystal tuhle… tuhle pastičku, tuhle lotrovinu mizernou, protože věděl, jak moc mu to bude ležet v hlavě! Takový kanadský žertík by pochopitelně vyžadoval velikou pečlivost, dobré naplánování a velice, opravdu velice specifický smysl pro humor. Rychetský, to je taková liška podšitá. Sice už pán v letech, ale pořád mu to myslí, a navzdory zkostnatělé – on sám říká „tradiční“ – práci se střelci má ďábelsky nevypočitatelnou koncovku. Ten by toho byl jistě schopen. Teoreticky. Jenže tu nikde nebyly vidět stopy jeho vozíku. Jistě, Rychetský mohl někoho navést a sám stát (nebo spíš sedět) v pozadí, jenže panu Rybkovi se to nezdálo. Ne, v těch stopách neviděl ani trochu poťouchlosti, žádný kamarádský štulec s mrknutím „tak jsem tě dostal, brachu!“, nic takového. Instinkt mu zkrátka říkal, že ty stopy nemají s ním samotným nic společného. A on svůj instinkt poslouchal, vždyť jen díky němu dnes nepřijal tu nabízenou výměnu věže za pěšce, byť se tvářila lákavě jako poslední chlebíček na tácu.

Hm... Ale to ho přivedlo na jinou myšlenku. Když stopy vedly tudy a pak zahnuly v pravém úhlu sem... že by...? Tamhle ne, tam je trnkové křoví husté tak, že jím neprojde ani sousedovic jezevčík, ale co tamhle? 

Podíval se na druhou stranu ulice – několik metrů dopředu a pak pár doleva, kopíroval jeho zrak siluetu imaginárního písmene L. Zlatavé světlo lampy tam ozařovalo… panensky čistý chodník. Zamračil se. Co ho to vůbec napadlo? Taková hloupost, jak by někdo mohl… 

Ale v tu chvíli si jich všiml. Byly jen o ždibíček dál, těsně za hranicí ozářeného kruhu. Zvolna, opatrně, snad aby je nevyplašil, se k nim vydal. Ani je nemusel porovnávat, a bylo mu jasné, že jsou stejné. Stejné mužské stopy, stejný sebejistý a rázný krok – a hlavně se objevily stejně nečekaně, jako náhle zmizely šlépěje před jeho domem. Ty, které byly o kousek vzadu a trochu vpravo.

Pan Rybka se šťastně usmál, spokojeně přikývl a vyrazil k domovu.

Netušil, jak to ten dotyčný udělal, ale podobné starosti byl v tuto noční hodinu ochotný přenechat někomu jinému. Pro něj bylo důležité, že poznal, co ten člověk udělal. To mu úplně stačilo. A jak si tak s nově nalezenou dobrou náladou vykračoval k domovu, zasnil se při představě, že toho dotyčného snad jednoho dne potká a přesvědčí ho, aby ho to také naučil.

Dokonalý tah koněm.