Doufááám že se váááám líbí :)

  Seděla jsem tam, kde před hodinou ostatní holky ještě uždibovaly poslední kousky rohlíků a housek, co nám sem hodili když jsme zastavili. No samozřejmě mě se do toho vůbec nechtělo. Hlavně ne po tom, co jsem viděla, Klepala jsem se jako ratlík a bála jsem se jestli znovu zastavíme a nejvíc mě děsilo to, že ty holky byly ochotné vyskočit a zemřít než aby se dostalily do cíle téhle cesty. 

 „Sněz něco." šeptla nějaká holka vedle mě, usmála se a podávala mi housku.

 „Nechci." odbyla jsem jí, otočila jsem se na bok a lehla jsem si do klubíčka. V hlavě mi běhalo snad přes tisíce myšlenek. Bála jsem se, ale i tak jsem se rozhodovala, jestli při další zastávce nevyskočím taky. Nechci vědět co mě čeká. Usnula jsem. Ve snu jsem se pořád ztrácela v temném lese. Probudilo mě až zatřesení. Pomalu jsem otevírala oči do tmy. Byla tam ta holka co mi podávala housku. Měla strhaný obličej, asi toho moc nenaspala.

 „C...co se děje?" šeptla jsem, protože ostatní holky jěště spaly. 

 „Za chvíli zastavíme. Hele... udělej pro mě něco. Když si budou vybírat snaž se ukázat co nejlépe." mluvila uplně jiným hlasem než předtím, zněl až starostlivě. Takový tón hlasu jsem slyšela hodně dávno. Pamatuji si to jenom trochu, protože jsem byla ještě malinká. 

 „Proč , co se děje?" šeptla jsem. Ona si však jenom přiložila prst na rty, opřela se o auto a tvářila se, že spí. Raději jsem si hned taky lehla a v tom jsme zastavili. Venku jsem zaslechla kroky a začala se klepat. Kdo by se přeci nebál.

 „Ven! Nebo je s vámi všemi definitivní konec!" zakřičel někdo všechny holky se začaly rychle probouzet. 

 „Nemáme na to celý den vy k*rvy !" zakřičel naštvaně. Holky rychle vybíhaly ven a já taky. Snažila jsem se podepřít rukou, ale ihned jsem ucítila nesnesitelnou bolest. Skutálela jsem se na podlahu. Někdo mě všakbzvedl za lem trička a skoro jsem se udusila.

 „Neslyšela jsi?!" vykřikl na mě a jednu pořádnou mi uvalil. Vypadla jsem přímo do louže, která byla za autem.

 "Vstávej!" Pomalu jsem se začala zvedat, mé tělo mě nechtělo poslouchat. Mé nohy si asi naštěstí uvědomily, že musejí poslouchat. 

 „Tak se mi to líbí!" Ten muž šel kousek dál všechny jsme tam stály jako solné sloupy a dívali se do blba. Co jsem si stihla všimnout, tak z původních asi dvaceti nás zůstalo jenom osm.„Dejte ruce před sebe!" zakřičel hlas zezadu. Všechny jsme se bály neposlechnout, tak za chvíli trčelo do prostoru šestnáct rukou spolu s mou obvázanou. Začali od kraje, každé nasadili pouta která byla navzájem propojená s pouty ostatních . Na mých bylo číslo sedm.

 „No poďme vy šlapky! Jdeme! Rychle, rychle!" křičeli. Táhli nás někam do budovi. Všechny jsme na sobě měly ten samý vystrašený výraz. Bály jsme se co tam bude, ale to co jsme uviděly nás všechny překvapilo.