Hidan si informaci o tom, že se u jeho nového zaměstnavatele doma má konat večírek, na němž se sejde ta nejvlivnější smetánka, která je ještě mezi živými, raději nechal pro sebe. Jistě, moc dobře věděl, že Pein i ostatní z jejich sekty by něco takového měli a rozhodně chtěli vědět, ale na druhou stranu si byl jistý, že pokud se mu podaří celou situaci vyřešit o samotě a v tichosti, mohlo by to pro něj a jeho téměř zkrachovalý dům znamenat jen to nejlepší. Právoplatný král byl sice ještě stále malé děcko, ale trůn patřil jen a jen jemu, ne žádnému hloupému regentovi, který místo toho, aby ho učil, jak být správným a spravedlivým panovníkem, využíval svého postavení pro to, aby získal pokud možno co nejvíc moci a bohatství. Bělovlasý muž byl přesvědčený, že pokud se mu podaří, se Filipa zbavit a dostat k moci Ludvíka, odvděčí se mu chlapec tím, že mu vrátí zpátky všechen jeho majetek a všechno bohatství, o nějž během let přišel.

A to pro něj bylo nejdůležitější. Každý z Jashinistů šel do tohoto úkolu kvůli jednomu jedinému cíli - aby Francie dostala zpět svého právoplatného panovníka, ale každému do jednoho z nich bylo jasné, že i když si navenek hráli na šiřitele božího slova (samozřejmě se svými vlastními obměnami některých částí), měli ve skutečnosti i své vlastní sobecké důvody. Hidan žádné z nich neznal a vlastně ho ani nezajímaly, ale tušil, že každý z nich si chtěl nějakým způsobem společensky přilepšit. A ten, kdo zasadí to jednu jedinou osudovou ránu, na tom bude úplně ze všech nejlépe.

Proto se snažil udělat všechno pro to, aby akce, kterou Sasori o víkendu pořádal, byla perfektní. Zatímco se staral o chod domácnosti, přičemž zjišťoval, že fyzická práce mu přináší kupodivu dost duševního odpočinku a pohody, a čas od času úkoloval mladou dívku, která párkrát do týdne chodila pomáhat s úklidem, snažil se si všechno naprosto skvěle naplánovat. Převzal si od svého pána seznam s úkoly, které bylo zapotřebí do sešlosti vyřídit, ať se jednalo o přestavění salónu, či o objednání různých pokrmů, dezertů a nápojů v podobě výborného piva a ještě lahodnějšího, toho nejkvalitnějšího vína z vinic jižní Francie, které se měly na slavnosti podávat.

Snažil se, aby všechno bylo naprosto prvotřídní, aby si na něj nikdo z hostů a dokonce ani sám Akasuna no Sasori nemohli stěžovat. Když to vzal kolem a okolo, stále ještě neměl naprosto naplánované, jak přesně Filipa zbaví života, ale byl si jist, že pokud to udělá, pokusí to pokud možno udělat bez svědků a bez podezření. Bylo mu jasné, že něco takového půjde jen velice těžko, přece jenom byl rudovláskův nový komorník, který se čirou náhodou objevil právě ve chvíli, kdy ten starý a po dlouhá léta věrný rodině zemřel. A to všechno v období, kdy se městem toulala banda sériových vrahů.

Hidan se kousl a pro jistotu přeleštil skleničku, kterou držel v ruce, ještě jednou, než jí konečně postavil na ručně vyřezávaný stolek k ostatním. Rozhlédl se po salonku, který se díky jeho namáhavé práci přeměnil na menší sál, po jehož obvodu stálo několik gaučů a křesel, kde se hosté mohli v klidu posadit a debatovat, rudofialovýma očima přejel přes švédský stůl a všechny ty pokrmy ukryté pod stříbrnými poklicemi, aby nezačaly okorávat a zůstaly čerstvé, a unaveně vydechl. Musel uznat, že mu všechna ta příprava dala vážně zabrat, ale jestli ho něco ve skutečnosti trápilo, byla to proveditelnost jeho plánu. Ještě před několika málo dny mu přišel naprosto dokonalý, ale čím víc se pořádaná akce blížila, tím víc byl nervóznější. A to ho popravdě děsilo. On totiž nebyl nervózní nikdy.

Nevěděl, čím to je, ale čím více nad tím přemýšlel, tím častěji se mu v hlavě zobrazoval obrázek v podobě mladého muže s rudými vlasy, oříškově hnědýma očima, které čas od času, zejména v době práce zdobily brýle s kulatými obroučky, a se šťastným výrazem ve tváři. Nemohl si pomoct, ale jeho zaměstnavatel se mu líbil čím dál víc. Nepřicházel s ním do kontaktu tak často, aby se dalo mluvit o nějaké lásce, nebo hlubších citech, ale minimálně po vizuální stránce se mu zamlouval opravdu hodně. A když přivřel obě oči, dalo se nějakým způsobem přežít i o jeho snobství...

Vždyť kdo z bohatých lidí nebyl tak trochu snob? Možná, že jedině ten, kdo si neprošel chudobou, nebo osobním bankrotem. A těch u dvora momentálně moc nebylo...

Zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal všechny přebytečné myšlenky a sám pro sebe si kývl. Byl rozhodnutý, udělat všechno proto, aby se mohl zbavit regenta a pokud možno tím nijak nepoškodit Sasoriho. Nápad, že ho unese, dostane z něj všechny informace a pak ho zabije, už ho dávno opustil. Ze začátku byl sice pro, ale to ještě nevěděl, že se v jeho přítomnosti bude cítit tak... dobře. Bylo to zvláštní.

Ještě naposledy zkontroloval, zda je všechno v pořádku připravené, než několikrát zamrkal a vyrazil probudit svého pána. Bylo sice již půl druhé odpoledne, ale Akasuna si velice rád během dne dopřával krátké šlofíčky. A teď, když měl pozvané tak vzácné hosty, jeden potřeboval víc než kdy jindy.

Bělovlasý se starostmi vepsanými v obličeji vyšel ze salónku, prošel chodbou a vyrazil na točité schody, které jej zavedly až do druhého patra. Jako první zamířil do Akasunovy soukromé šatny, aby našel oděv, který si pro ten den vybral a pak se konečně vydal do jeho vlastní ložnice. Jemně, aby mu dal najevo, že se již může začít probouzet, kloubky prstů zaklepal a opatrně otevřel. Nejdřív dovnitř prostrčil hlavu, aby zkontroloval dění v místnosti, než mu na základě tichého pochrupování došlo, že mladší muž ještě stále spí. Jen obrátil oči v sloup, vešel dovnitř, přehodil donesené oblečení přes paravan a přistoupil k posteli s nebesy, aby ho vzbudil.

V okamžiku, kdy stanul přímo před ním a zadíval se na jeho poklidně spící obličej, si vzpomněl na moment, kdy takhle nad někým stál naposledy a jednu malinkou sekundu zatoužil, vzít polštář a ukončit rusovláskův život úplně stejně jako život jeho starého komorníka. Na malý moment chtěl znovu vidět ten pološílený výraz plný jasného a definitivního přesvědčení o tom, že moc dobře tuší, že velice brzy zemře, ale i tak se pokusí, udělat všechno pro to, aby jej od sebe odtáhl, aby se ještě jednou mohl nadechnout krásného, čistého vzduchu, aby ještě chvíli mohl dýchat, než by mu z nedostatku kyslíku popraskaly žilky v bělmech a po pár minutách by se konečně přestal vzpouzet a zůstal jen nehybně, s očima vytřeštěnýma do prostoru, ležet.

Představil si to jen na několik krátkých sekund, ale i tak se mu v jeho zvláštních, rudofialových hloubkách nebezpečně zalesklo. Jeho touha ale zmizela stejně rychle, jako se objevila, až musel zhluboka pod náporem všech těch náhlých emocí vydechnout a prohrábnout si dozadu sčesané, leskle bílé vlasy. Nakonec se nad svého pána sklonil a místo toho, aby udělal to, co ještě před chvilkou chtěl, jím jemně zatřásl.

"Vstávejte, pane," zašeptal tiše a s hraným úsměvem velkého hromotluka sledoval, jak se to malé klubíčko zahrabané v peřinách pomalu, ale jistě probouzí, "Za chvíli sem dorazí první hosté, musíte se připravit."

Sasori sebou ještě nějakou dobu mlel, než konečně otevřel víčka a zamžoural na velikána nad sebou.

"Kolik je hodin?" zeptal se rozespale.

"Budou dvě hodiny. Nejvyšší čas začít se připravovat."

***

Potom, co se Akasuna opláchl a vyčistil si zuby, se začal konečně převlékat. Zatímco Hidan stál kousek opodál a vzpomínal na to, jaké to bylo, když byl ještě malé dítě a jejich rod měl ještě nějaké peníze, aby si mohl dovolit podobné přepychové slavnosti a krásné oblečení, se Sasori postavil za paravan a stáhl si šaty k sobě, aby se oblékl.

"Hidane? Pojďte sem, rád bych znal váš názor," poručil mu a vytrhl tak bělovlasého ze vzpomínání.

Aniž by snad starší muž něco namítal, automaticky obešel zástěnu a zadíval se na svého pána, čekaje, že už bude oblečený, aby ho mohl zhodnotit, ale velice ho překvapilo, když ho spatřil ještě napůl nahého. Srdce se mu zběsile rozbušilo, když jeho zvláštně zabarvené hloubky pohlédly na jeho alabastrovou pokožku a v hrudi mu zatrnulo, jak ten výjev nečekal. Nebylo časté, aby se před sebou lidé v jejich době převlékali, či veřejně ukazovali nahotu, a ta scéna zahýbala i tak silným mužem, jako byl právě Hidan.

Pohled mu automaticky, aniž by ho snad zvládl ovládnout, sjel přes celé jeho drobné, avšak i tak poměrně pružně a vypracovaně vypadající tělo. Rychle kmitl přes ploché bříško s náznakem břišních svalů a musel si trochu povolit límeček, když si všiml rudé, tenké cestičky, putující od pupíku až ke spodnímu prádlu.

Jestli ho jeho pán hodlal něčím naprosto odzbrojit, bylo to tohle.

Sasori vypjal hruď a několikrát naprosto nevinně zamrkal. "Omlouvám se, jestli je vám ten pohled nepříjemný. Čekal jsem, že z poměrů, z nichž pocházíte, budete zvyklý na horší věci," usmál se jako andílek.

To, co říkal, byla samozřejmě lež. Jeho nový komorník se mu líbil už od první chvíle, co ho spatřil, a tak si nějak potřeboval ověřit, že jsou jejich sympatie vzájemné. A co bylo lepší, než právě "léčba šokem"? Navíc, pokud ovšem pocházel z ulice, určitě byl na nahotu zvyklý mnohem víc, než kde jací vznešení páni.

"Já... Ne, samozřejmě, že není. Vypadáte velice dobře, pane," zamrkal Hidan, když se konečně uklidnil a donutil se, se jemně pousmát. Snažil se to na sobě nedat znát, ale tahle malá příhoda ho vykolejila mnohem víc, než hektolitry krve rozlité po zemi.

Menší nakrčil obočí, vzal šaty do rukou a udělal jeho směrem několik kroků. Zastavil se těsně před ním, natáhl ruku a položil mu malou dlaň na tvář. Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu, když si všiml, jak tím druhého muže šokoval ještě víc, než už byl a měl sto chutí, se hlasitě a nadšeně rozesmát. Strašně rád si hrával s muži, kterým se dvořil a Hidan vypadal, že ho z jeho drzé a otevřené prostopášnosti raní mrtvice. Měl nad ním moc a to se mu líbilo.

"Líbí se ti, co vidíš, komorníku?"

Odpovědí mu bylo pouhé šokované ticho.

"Tak jestli se dnešek vydaří, můžeš se těšit na náležitou odměnu," ušklíbl se, svěsil paži a zvedl ruku, v níž svíral své šaty, "A teď mi pomoz se obléknout. Hosté tu budou co by dup."