Rudovlasý muž zíral na nově příchozího, jako kdyby na prahu jeho dveří stanul symbol samotné podstaty sexuality. Nasucho polkl a potlačil nutkání, celého ho sjet od hlavy až k patě. I když měl neuvěřitelnou chuť, okamžitě se tomu člověku vydat na milost a nemilost, vůbec ho neznal a kdo ví, kdo to mohl být, rozhodně se nechtěl prozradit hned takhle na začátku. Třeba by v okamžik, kdy by zjistil, že jeho choutky neodpovídají klasickým normám, zpanikařil a někomu jej nahlásil. Velice nerad by stanul před odsuzujícíma, bodavýma ostřížíma očima svatých mužů a zpovídal se ze svých hříchů. Ne, to ani náhodou. Byla to už nějaká doba, co si naposledy dopřál fyzické potěšení s jiným mužem a ještě delší čas od doby, co naposledy s někým odzkoušel svoje zvrácené choutky, ale teď, když stál před tímhle člověkem, měl najednou neutuchající pocit, že co není, může být. A velice brzy. Jen ho nejdřív bude muset pořádně poznat.

Tohle všechno a ještě více se mu prohnalo hlavou v první sekundě, co se na něj podíval. Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Ležérně, aby nevypadal jako nějaký snob, kterým vlastně ve skutečnosti byl, se opřel o futra dveří, v ruce stále drže malou lucerničku. Absolutně ignoroval fakt, že kdyby ten muž byl tím údajným vrahem, co se tady několik posledních měsíců po nocích potuloval, nejspíš by ho dokázal zardousit a zlomit vejpůl během prvních několika vteřin a rozhodl se, věřit svému pomalu se probouzejícímu libidu.

"Takže Hidan, ano? Dnes jste můj první zájemce, tak prosím, račte dál," zamrkal ladně a ústa nechal stáhnout do letmého úsměvu. Ustoupil stranou, aby jeho možný budoucí služebník mohl projít a konečně si jeho postavu pečlivě prohlédl od shora až dolů a při pohledu na jeho pozadí obdivně kývl. Nemohl si pomoct, ale v okamžiku, kdy před ním stanul tak dobrý úlovek, se jeho jindy počestné myšlenky začaly stáčet k nemravným nápadům. A u tohohle kousku si byl stoprocentně jistý, že zjistí jeho preference, ať to stojí, co to stojí.

Moc dobře věděl, že Itachi by s jeho názorem nesouhlasil. Jako jediný z jeho přátel o jeho zvláštní úchlyce a zalíbení v jiných osobách silnějšího pohlaví věděl a naštěstí to nijak nekomentoval, ale v poslední době byl neuvěřitelně posedlý všemi těmi odpornostmi, které se v Paříži děly a rozhodně by se mu zrovna dvakrát moc nelíbilo, že si chystá vybrat zaměstnance je podle toho, jak skvěle tvarovaný má zadek, aby se měl při práci na co dívat.

A že teda bylo na co!

Povětšinou na jeho dobré rady dal, ale nyní... Nyní byl stoprocentně přesvědčený tím, že toho chlapa vezme za každou cenu! I kdyby nevěděl, jak vypadá smeták a lopatka, nebo i kdyby v ruce nikdy předtím nedržel mop! Nakonec to bylo stejně úplně jedno. Vždycky si mohl najmout ještě nějakou služku, která by tohle všechno dělala za něj a on by jen dohlížel a velel jako správný komorník.

"Prosím, následujte mě," řekl nakonec, když konečně přestal studovat jeho oblé pozadí a předběhl ho. Potemnělým domem se vydal přímo za nosem do salónku, přesně tam, kde ještě před několika málo hodinami seděl s Uchihou a když byl konečně na místě, pohledem lehce nespokojeně přejel přes dva prázdné hrnky od čaje, a zamračil se. I když si předtím stál za tím, že rozhodně po sobě nebude nic uklízet, nyní se cítil jako idiot. Věděl o sobě, že co se týkalo práce holýma rukama, neměl k ní absolutně žádný vztah a že se rád nechal rozmazlovat jinými, ale najednou před tím člověkem zase nechtěl vypadat jako úplná princezna. Už Už se po nádobí natahoval, když ho druhý předběhl.

"Dovolte mi, abych to uklidil!" vychrlil ze sebe, energicky přiskočil ke konferenčnímu stolku, ale Sasori ho okamžitě zarazil.

"Ne, ještě nejste zaměstnaný," rozesmál se zvonivě, tak, jak to uměl jen ve chvílích, kdy se snažil na nějakého velmi zazobaného a pohledného muže udělat dojem, mávl nad tím rukou a pokynul mu k lenošce, na které předtím seděl Itachi, "Prosím, posaďte se."

S posledními slovy se sám uvelebil do křesla a oříškově hnědým pohledem sledoval svého hosta, který se pod jeho zrakem trochu nervózně ošil. Jeho ústa se rázem roztáhla do širokého úsměvu, když mu došlo, že si ho konečně může pořádně prohlédnout. Hřejivými hloubkami se zadíval do jeho pohledného obličeje a téměř zalapal po dechu, když spatřil ty výrazné, malebné rysy, vystouplé lícní kosti a překvapivě zvláštní, rudofialové oči, které ještě nikdy předtím neviděl. Vlasy měl úplně bílé a sčesané dozadu, což bylo obojí velice netradiční, ale na druhou stranu musel uznat, že mu to docela slušelo. Na sobě měl obyčejné plátěné oblečení, které dokazovalo, že patří do nejnižší možné vrstvy, nad čímž pán domu lehce ohrnul nos.

Neměl tyhle pobudy rád a povětšinou se jim snažil vyhýbat. Na moment si představil, jaké by to bylo, kdyby toho člověka, co si říkal Hidan, viděl v čistých šatech vznešeného muže a nasucho polkl. Tenkými prsty vyrazil k límci od kabátce, aby si jej trochu povolil a na vteřinu zavřel oči. Na jednu jedinou sekundu si jej představil, jak je oděn do všech těch drahých a nažehlených věcí, jak jej pokládá na konferenční stolek, zcela nahého a pak se sám, knoflíček po knoflíčku, odhaluje. Jak by se cítil, kdyby jej pozoroval, jak ze sebe všechny ty jednotlivé vrstvy pomaluje shazuje, až by zůstal zcela nahý, vypadaje jako nějaká naprosto dokonalá antická socha. Jak by se nad ním Hidan sklonil, nohy mu hrubě položil na svá statná ramena a na jeden příraz vnikl do jeho zapovězeného otvoru a pak si ho dravě, skoro až s agresí bral, stále divočeji a se zvířecí chtivostí přirážel do jeho chtivé dírky, až by se mu otřásal zadek a až by se v jednom jediném momentě ozval vrzavý zvuk a ten drahý stolek by se pod nimi propadl, až by se jím doslova a dopísmene prošukali až úplně na zem.

"Nuže," zamrkal, aby vyhnal z hlavy všechny ty rajcovní představy a mile se pousmál, "Vidím, že jste dobře stavěný, takže těžká práce vám asi nebude dělat problém. Jak vidíte, mám nyní poměrně dost velký problém s nedostatkem personálu, takže jsem ochoten vás přijmout klidně i okamžitě, pokud budete mít vážný zájem. Můj starý komorník bohužel zemřel a zbytku personálu se nelíbilo mé rozhodnutí o najmutí nového v téhle nešťastné době."

Hidan kývl hlavu a vydechl. "Chápu," zamručel a milým pohledem sledoval toho člověka, snaže se v něm vyvolat dojem, že opravdu není žádný vrah, ale poměrně dobrotivý velikán, "Mezi našincema se šíří stále horší a horší zvěsti. I to mě vlastně motivovalo k tomu, najít si nějakou dobrou práci..."

"Máte kde přebývat?" nakrčil obočí Akasuna, ale odpovědí mu bylo jen rázné zavrtění hlavou, "Chápu. Pokud nemáte problém s tím, že budete tvrdě dřít do doby, než najmu ostatní služebnictvo, beru vás hned a můžu vám tu přidělit jeden z pokojů."

"Nemusíte si dělat starostí, já-"

"Ale ne, nechte si tu skromnost. Místností je tady dost, navíc... budu se cítit bezpečněji, když tu budete se mnou. Přece jenom dům je obrovský a vy jste chlap jako hora. Určitě bych se na vás ve zlých časech mohl spolehnout."

Hidan se ušklíbl. Moc dobře věděl, o čem ten snob mluví. Nebyl slepý, aby si nevšiml, že ho už od první chvíle svlékal pohledem, i když se to co nejvíce snažil zakrýt. Před ním, by něco takového ale utajit nedokázal. Sám dával přednost mužům a tak tedy věděl, jaké to bylo, potkat někoho, kdo člověku už od první chvíle padl do noty, jaké moc těžké bylo, potlačit v sobě tu neutuchající touhu to druhé, pevné a statné tělo hladit, nořit se do něj, nebo naopak nechávat druhého, aby prozkoumal i nejzazší místečka jeho těla.

Líbil se mu. A Hidan musel uznat, že ani on nebyl k zahození.

"Dobře. Kdyby se něco stalo, rozhodně se na mě můžete spolehnout. Postarám se o vás a zaštítím vás vlastním tělem, kdyby se mělo cokoliv stát," odpověděl s medovým podtónem v hlase a sledoval, jak se zorničky druhého muže šokem zúžily a jak se otřásl po celém těle.

Jo, tak tohle vážně bude jednodušší, než jsem si myslel...

"V-výborně," zakoktal se Akasuna a lehce zčervenal. Zdálo se mu to, nebo začal ten chlápek mluvit v dvojsmyslech? "Takže... vítejte na palubě!"

Při posledních slovech se postavil a podal mu ruku. O vteřinu později jeho drobnou dlaň stiskl Hidan v té své a on měl co dělat, aby se mu z toho doteku nepodlomila kolena. Oba dva si v ten okamžik pomysleli úplně tu samou, totožnou věc.

Toho chlapa musím dostat za každou cenu!