O týden později a na jiném místě, kousek od řeky Seiny, která líně protékala středem města, avšak ve stejnou denní dobu, na lůžku spokojeně pochrupoval starý, prošedivělý muž dopřávající si po náročném dni plném fyzické namáhavé práce alespoň trochu blahodárného, slastného odpočinku, tedy alespoň minimálně do doby, než bude muset o několik hodin později, těsně před svítáním, vstávat a znovu se vrátit do honosné vily svého pána. Zatímco se nerušeně a zcela sám převaloval ze strany na stranu, aby snad podvědomě našel lepší polohu, v níž se mohl uvelebit, se nad ním jako obrovská, monstrózní hora tyčil bělovlasý muž s nicneříkajícím výrazem v kamenné tváři.

Velkýma, rudofialovýma očima se zvláštními záblesky na něj shlížel, pečlivě zkoumal jeho vrásky pokrytou tvář a snažil se vštípit si do paměti každý kousíček z jeho stárnoucího vzezření, úplně stejně, jak to dělával u všech svých obětí. V dlaních schovaných pod pravými, koženými rukavicemi, posledními z mála, které nemusel kvůli nedostatku financí rozprodat, držel malý, péřový polštář, kterým se v dalších několika brzkých sekundách chystal ukončit jeho život.

Potěšení, které cítil vždy, když těm nebohým nešťastníkům, kteří mu přišli pod ruku, vyprchával z těla život za doprovodu rudé, životadárné tekutiny tekoucí z ran, se protentokrát nedostavilo. Nevěděl, proč tomu tak bylo a zda s tím mělo něco společného to, že tentokrát se svůj úkol chystal splnit bez zbytečných krveprolití, ale bylo mu to poněkud nepříjemné. Tenkrát, když před několika měsíci zabil prvního člověka ze seznamu, to byla naprostá katastrofa. Chtěl to udělat přesně tak, jak měl v plánu nyní - hezky v klidu, pokud možno neslyšně a bez důkazů, které by za sebou mohl zanechat. Avšak tenkrát to tak dobře nešlo, přece jenom byl z faktu, že se chystal vzít něčí život, pěkně otřesený. Tehdy po něm zbyla hromada krve všude kolem, což mu přišlo neuvěřitelně odporné, ale čím déle se na mrtvé tělo, z jehož ran teklo krve jak z podřízlého prasete, díval, tím rychleji ho opouštěla chuť zvracet a pocit, který nastoupil hned poté, byl mnohem lepší, zajímavější a chutnější.

Těžko říct, co ho u první vraždy motivovalo, aby se s vytřeštěnýma očima, stále lehce poháněn děsem, zvedl a začal tou rudou, po železu chutnající tekutinou kreslit na zemi různé obrazce. Na podlaze. Na zdech. Na oknech. Všude kolem sebe maloval a maloval, dokud bylo z čeho, dokud nespotřeboval všechnu ještě nezaschlou krev, rozlitou všude kolem sebe. A v ten okamžik mu došlo, jak moc se mu líbí, mít tu zvláštní a mazlavou, červenou tekutinu na rukou. Voněla mu lépe, než ty nejkrásnější rostliny na světě a když ji ochutnal, přišla mu mnohem lepší, než kdejaká, ve starých sudech zrající vína.

A nyní? Chybělo mu to. Stýskalo se mu po té nádherné barvě, která když se dostala z těla ven, znamenalo to konec života, ale svět kolem něj to najednou nádherně rozzářilo. Silně stiskl polštář v prstech, zaskřípal zuby, než se konečně odhodlal přistoupit k tomu, proč tu vlastně byl.

Pomalu se sklonil nad nic netušícího muže a okamžitě mu polštář přitiskl na ústa a na nos, tak aby, mu byly vidět jenom oči a zbytek hlavy. Jakmile se jej tkaninou dotkl a zatlačil, cizinec sebou škubl, doširoka rozevřel staré, zakalené hloubky a okamžitě je vytřeštil. Hned, jakmile to šlo, začal sebou cukat, kopat nohama a mávat rukama kolem sebe, aby se ze sevření vyprostil, ale nešlo to. Hidan se rychle přemístil za ním na postel, zasedl mu nohy, aby ho nemohl zranit, natáhl ruce a ještě více přitlačil.

Bylo mu jasné, že kdyby mu překryl celý obličej, šlo by to mnohem snáz a bezpečněji, ale když už si to nemohl užít po svém, chtěl alespoň vidět poslední okamžiky před jeho smrtí. Nebál se toho, že by ho snad dokázal přeprat a utéct a na místní policejní stanici nahlásit jeho podobu. Jen prostě chtěl vidět, jaké to bude, až odejde...

Stařec sebou škubal, vlastníma rukama se snažil, ze sebe kus látky strhnout, aby se mohl znovu nadechnout, ale nedařilo se mu to. Vysloužilýma, oříškově hnědýma očima, v jejichž bělmu se pomalu, ale jistě začaly objevovat první popraskané žilky, které mu kvůli krvi začínaly zbarvovat oči doruda, se na něj podíval a ještě více je vytřeštil. Ještě naposledy natáhl ruce a snažil se dosáhnout na svého vraha, ale marně. Bělovlasý ještě více přitlačil, vyčkal posledních pár okamžiků a s náhlým, skoro až orgasmickým potěšením ve tváři sledoval, jak se ze stařešiny vytratily i ty poslední zbytky života.

Celé to trvalo jen necelé čtyři minuty, ale Hidanovi to připadalo jako několik dlouhých hodin. Několikrát zamrkal a úšklebkem na rtech konečně slezl z postele i s polštářem, a zadíval se na svůj výkon.

Nebylo to tak perfektní jako jindy a rozhodně mu to nepřinášelo tolik potěšení, ale dílo bylo dokonáno a ten muž byl mrtvý. Jednu část úkolu, tu jednodušší, se mu podařilo splnit a teď před sebou měl tu druhou, těžší a mnohem horší. Na druhou stranu měl před očima vidinu, že by si to i tak mohl užít, pokud byly všechny informace od Peina správné a pokud Akasuna no Sasori opravdu dával přednost mužům.

Nakonec nad tím je zavrtěl hlavou, donutil končetiny, aby se rozpohybovaly a došel až k tělu. Naposledy se zadíval do jeho vyschlých hloubek, než mu dvěma prsty zatlačil na víčka. Pak o kousek ustoupil a sám pro sebe si kývl. Stařec vypadal, jako kdyby umřel ve spánku a on rozhodně nepochyboval o tom, že až ho tady za nějakou dobu najdou známí a nahlásí jeho úmrtí na policii, že vydedukují úplně ten samý závěr. Proto se tedy konečně otočil a s potěšeným výrazem v obličeji se pod rouškou tmy z jeho domu a dokonce z celé čtvrti co nejrychleji vypařil.

Nyní byl nejvyšší čas na druhou fázi jeho plánu.

***

O pár dní později

"Myslím si, že si zahráváš s ohněm, Sasori," nakrčil obočí černovlasý muž sedící v drahém, polstrovaném křesle s tyrkysovou tkaninou a pozlacenou konstrukcí. Dlouhé, černé vlasy měl svázané v jednoduchém culíku, který měl přehozený přes rameno a každou chvíli se za něj nevědomky zatahal, jako kdyby to byl nějaký jeho podivný rituál. Pohodlně se opíral o měkké opěradlo nábytku dovezeného od předních výrobců z Afriky a ladně přehodil nohu přes nohu. "V téhle době není moudré, hledat si nového sluhu."

Rusovlasý sedící naproti němu na stejně vypadající lenošce si jen odfrkl a nechápavě zavrtěl hlavou. Zlehka se naklonil, vzal do rukou porcelánový hrneček a zlehka upil bylinkového, již vlažného čaje.

"Nevím, co s tím pořád strašíš, Itachi. Jistě, pár lidí tu našli vyvržených a podříznutých, ale je to už několik týdnů. Navíc jsem mluvil s doktorem, Hawari prostě zemřel stářím. Na jeho těle se nenašly žádné známky vnějšího zásahu a ani uvnitř něj."

Jmenovaný jej sledoval, než se lehce otřásl. Ti moderní doktoři jej děsili. Vzali mrtvé tělo, rozřezali ho na kousky, jako kdyby to byl nějaký opravdu delikátní dortík, zhodnotili, že vlastně nejsou z mrtvoly schopni vůbec nic vyčíst a zase ji zpátky zašili jako panenku do původního stavu.

"Můj názor znáš," povzdechl si, postavil se, pokynul majiteli domu, aby udělal to samé a podal mu ruku, aby se rozloučil, "Tak za mnou pak nelez, až tě bude chtít někdo zabít."

Sasori se zazubil, stiskl mu dlaň v té své na rozloučenou a kývl. "Rád jsem tě viděl jako vždy. Miluju, jaký jsi optimista. Doprovoď se sám, první adept na služebného mi přijde až za pár hodin a já na tyhle společenské nesmysly nemám čas."

I Uchiha mu na znamení odchodu lehce pokýval hlavou, sebral z konferenčního stolku svůj zdobený, černý klobouk, nasadil jej na uhlové vlasy a vyrazil pryč. Ostatně, Sasori měl pravdu. Cestu znal. Zanechal tam tak za sebou rudovláska v celém obrovském domě zcela samotného.

Akasuna si povzdechl, položil prázdný hrneček od kávy na stolek a sám vyrazil do pracovny. Nemělo cenu, aby po sobě ten nepořádek uklízel. Nového služebného chtěl přece jenom najmout už toho dne a to do té doby určitě počká. Znepokojeně se otřásl nad představou, že by měl dělat takovou podřadnou práci a zavrtěl hlavou. Nechtěl by žít takový život. Práce komorného a služebníka v jedné osobě byla velice náročná, kterou by dělat nechtěl a nemohl. Musel ale uznat, že sám by byl bez těhle lidí zcela bezradný.

Na několik dalších hodin se zavřel v pracovně a procházel všechny různé dokumenty, které se týkaly jeho businessu, a sice dovozu drahých serepetiček a nábytku ze všech možných destinací do Francie a hlavně na královský dvůr, což mu popravdě vynášelo dost velký balík, a proto, když u jeho dveří o nějakou dobu později zazvonil ohlušující zvuk zvonu zavěšeného na zápraží, polekaně sebou cukl.

Z obličeje si sundal brýle na čtení, které při takových pracovních příležitostech vždycky nosil, do rukou vzal malou plynovou lucerničku, která mu poskytovala alespoň trochu světla a vyrazil domem až ke dveřím. Musel uznat, že i když nad těmi báchorkami o vrazích a dalších nesmyslech vždy mával rukou, nyní mu nebylo příjemné, když si musel jít otevřít úplně sám.

Avšak v okamžiku, kdy s lehce třesoucí rukou otočil koulí na dveřích, otevřel a zadíval se na muže, který stál před ním, oněměle vykulil oči a zvedl hlavu, aby tomu dlouhánovi viděl do pohledného obličeje.

"Zdravím," zazubil se bělovlasý cizinec a následně na to se mile pousmál, "Jsem Hidan a přišel jsem se ucházet o místo služebného ve vašem domě. Můžu dál?"