Rusovlasý muž šokem vykulil oči a několikrát nechápavě zamrkal. "O-odejít? S tebou?" vydechl a na jednu jedinou vteřinu zapomněl na absurditu celé situace a představil si, jaké by to bylo, kdyby se prostě teď rychle sebral, zabalil si pár důležitých věcí a odjel by neznámo kam? A kam jako? Dvůr měl konexe úplně po celé Francii a jemu bylo jasné, že pokud byla Hidanova sekta tak daleko, že mu k němu domů dokázala úplně bez problému nasadit dva zabijáky, nejspíš by si je i oni našli úplně všude. Navíc z čeho by žili? Jak by se živili? To by se on, šlechtic a obchodník s drahým cizokrajným nábytkem, měl po celý zbytek života spokojit s tím, že by někde támhle pásl krávy? A to vůbec nemluvě o tom, že by měl zbytek svých nejspíš velmi krátkých let strávit po boku někoho, kdo ho sice už od prvního pohledu velmi zaujal, ale kdo tady byl hlavě z toho důvodu, aby ho zabil.

Silně stiskl ruce v pěst a zavrtěl hlavou. Z očí mu samovolně znovu steklo několik slz přes tvář až k hraně spodní čelisti, odkud v nepravidelném intervalu skapaly na dřevěné parkety.

"T-tys úplně zešílel," uchechtl se najednou s náznakem hysterie. Oříškově hnědýma očima přejel přes bělovlasého po místnosti a snažil se najít nějakou únikovou cestu, kterou by se mohl vydat a ještě se pokusit, si nějakým zázrakem zachránit svůj život. Moc dobře věděl, že naděje moc velké neměl, ale byla sobota a z několika posledních týdnů vypozoroval, že jeho druhý služebník, Deidara, vstával ten den docela pozdě. Úplně jen stačilo, sebrat všechny poslední síly a utéct tomu hromotlukovi, který jej teď momentálně svíral za jednu paži. Třeba nakonec přece jen bude mít štěstí a podaří se mu vyklouznout a utéct na nejbližší policejní stanici. I přesto, že nyní věděl všechny ty strašné věci, mu pomyšlení na to, že by měl bělovlasý skončit za mřížemi, nebo dokonce popravený, vůbec nelíbilo, ale přece to nemohl nechat jen tak, no ne?

Zlehka se kousl do vnitřku tváře, aby uklidnil zběsilý dech a ze všech sil se pokusil, chovat se nenápadně. Zavrtěl hlavou a znovu se ušklíbl.

"A jak si to jako představuješ, hm? Že ti tady teď po tom všem všechno odkejvu, chytneme se za ručičky a odkráčíme spolu do západu slunce jen proto, že jsme si několikrát dobře zašukali?" zeptal se zostra a škubl sebou tak silně, až se druhému vytrhl. Aby na sebe však nestrhl žádnou pozornost, zůstal stát na místě a nepatrně se posunul jen o několik málo centimetrů směrem k posteli. Dveře na chodbu měl momentálně kousek za zády a nerad by na sebe upoutal víc pozornosti než bylo nutné.

Druhý to ale v ten okamžik vůbec nevnímal. Ve tváři se mu na vteřinu zazrcadlil skoro až zoufalý výraz, než ho hodně rychle potlačil a nasadil bezvýraznou, kamennou masku. Jediné, co v ten moment hovořilo o jeho momentálním rozpoložení, byly jeho zvláštní rudofialové oči, které se leskly, jako kdyby se na Akasunu díval samotný ďábel.

Hidan zaskřípal zuby a několik chvil byl úplně zticha, než se zhluboka nadechl a nakonec mykl rameny.

"Jak jsem říkal, za městem mám malou usedlost a nedaleko odtud, v jedné zapadlé uličce, mám schovaný starý kočár. Když vyjedeme ještě teď, dokud Deidara spí, stihneme to ke mě do hodiny a pak se můžeme vydat, kam budeme chtít. Seberu, co se dá a-"

"Vždyť to je úplný nesmysl, sakra! Proč-... Jak-... aghhhrr!" vyjekl rozrušeně rusovlásek a pažemi si na vteřinu překryl hlavu, "Proč tohle děláš, proč si myslíš, že bych s tebou šel?!"

"Protože oba moc dobře víme, že mezi námi něco je," zamračil se starší.

"Byl to jen sex! Využil jsem tě jako svého zaměstnance, nic víc!" vyjekl Sasori a vyrazil směrem k jednomu z postranních oken, které mělo výhled do dvora. Jelikož se za ním hromotluk nepustil, předpokládal, že se momentálně opravdu soustředí na něco jiného a netuší, že by mu mohl utéct. Dlaněmi se opřel o parapet a zahleděl se dolů, přemýšleje nad tím, jestli by pro něj bylo rychlejší a lepší, vzít to zadním vchodem přes dvorek, nebo zda vylétnout ze dveří domu a řvát na ulici jako na lesy, dokud by nepřilákal nějakou pomoc.

Hidan udělal několik kroků jeho směrem a ústa se mu stáhla do jemného úsměvu. "To není pravda a ty to víš. Ta chemie je mezi námi už od začátku. A i když to nejdřív mohlo být jenom fyzické, tak teď tomu tak už určitě není."

Sasori se zarazil a rychle se na něj otočil. "To mě jako m-miluješ, nebo co?" zeptal se se silně bušícím srdcem.

On ale jen rázně zavrtěl hlavou. "Ne," zamítl, "Ale nevylučuju, že časem by něco takového nebylo možné. Nějaké city k tobě nejspíš chovat musím, jinak bych se nedostal do téhle situace, ale je ještě spousta času na to, mluvit o lásce."

Mladší se zamračil. "Být v jiný čas a na jiném místě, možná bysme tu příležitost měli a-"

"Ta se naskytla právě tady a teď," skočil mu do řeči bělovlasý, "Nejsem žádný romantik, ale zrovna na tohle budeme mít zbytek života, pokud tomu dáš šanci."

"A další varianta?" zeptal se Sasori.

"Smrt," řekl rovnou hromotluk.

Pán domu se pobaveně rozesmál. "Takže mi chceš říct, že když s tebou nepůjdu jako hodný beránek, tak mě prostě a jednoduše odděláš?"

"Ne," odsekl Hidan, "Ale zbytek sekty se dlouho pobízet nenechá."

Na několik okamžiků se rozhostilo tíživé ticho, během něhož měl rusovlásek možnost, se rozhodnout. Celou tu dobu si hleděli do očí, jako kdyby se snad nějak pomyslně přetlačovali a v jeden jediný moment, kdy si bělovlasý muž dovolil mrknout, druhý šlechtic na nic nečekal a prudce vyrazil směrem ke dveřím. Bylo mu úplně jedno, že je od hlavy až k patě tak, jak ho Bůh stvořil a že ho, pokud se tedy dostane ven, nejspíš velmi brzy chytí strážníci, ale to bylo jedině dobře. V momentě, když už se drobnou ručkou natahoval po klice, se mu ve tváři rozlil spokojený úsměv z toho, že se mu jeho malý naivní plán nejspíš vážně podařil, avšak v další vteřině pocítil vzadu na temeni tupou ránu a hned na to se v bezvědomí svezl k zemi.

Druhý se nad ním tyčil jako obrovitánská hora a jednou dlaní si mnul kloubky prstů pravé pěsti. Rychle jej přejel ostřížím zrakem, než nakonec jen vydechl a zavrtěl hlavou.

"Jako kdyby tvoje odpověď mohla vůbec něco změnit," zašeptal nakonec do ticha místnosti, než se otočil k posteli a vyrazil se obléknout. Minuty se pomalu, ale jistě vlekly a on před sebou měl kvůli tomu potížistovi ještě spoustu práce, kterou musel zařídit.

***

O dvanáct hodin později

Hidan naložil pytel se Sasoriho tělem do starého kočáru, který během dne stihl přistavit do jedné z nejbližších uliček, naskočil na místo pro vozku a pod příkrovem tmy vyjel do pomalu se vylidňujícího města.

"Hyjé!" zvolal a otěžemi pobídnul dvojici černých koní k vyšší rychlosti, jelikož nebylo času nazbyt.

Kvůli tomu, že jeho bývalý zaměstnavatel dělal potíže, bylo potřeba, aby svůj dokonale vymyšlený plán trochu překopal. Samozřejmě, že nečekal, že poté, co na něj všechno vybalí, se mu vrhne do náruče, ale očekával, že mu nakonec nezbyde nic jiného, než se přiklonit na jeho stranu, tedy minimálně kvůli tomu, aby přežil. Musel se přiznat, že vážně nečekal, že se na poslední chvíli pokusí vzít roha, ale svým způsobem mu to taky trochu imponovalo. Těsně poté, co jej omráčil, oblékl se, svázal a schoval ho v zamčeném kumbále, vyrazil vyřídit všechno potřebné. Nejprve bylo důležité dojít pro kočár a přistavit ho tak blízko, aby v okamžiku, až budou utíkat, mohli ihned nasednout a vyrazit. Půlku dne strávil jen sháněním všech možných i nemožných zásob, od potravin po teplé oblečení a pak konečně přišlo na řadu shánění důkazů.

Když kolem čtvrté hodiny dotáhl z ulice přímo do domu do kuchyně toho nejšpinavějšího opilého bezdomovce páchnoucího močí, zvedal se mu žaludek a jeho srdce ani trochu neplesalo nad tím, co se chystal udělat, jak tomu bylo obvykle. Nejprve si zkontroloval, zda je čistý vzduch, ale Deidara naštěstí v domě nebyl - patrně donášel všechny možné a nemožné drby Peinovi - a pak se konečně pustil do práce. Trvalo mu několik desítek minut, než se mu pořádně ostrým sekáčkem na maso podařilo oddělit kůži, svaly i šlachy od stehenních kostí a než je konečně po dlouhé namáhavé práci amputoval. Aby do domu nepřilákal zbytečný povyk, prořízl své oběti předtím krk, aby ze sebe nevydala ani hlásku a v okamžiku, kdy měl vše hotovo, naházel obě dlouhé nahé nohy do pytle a vyrazil pro Akasunu, který se již v kumbále začínal pomalu probírat.

Na nic nečekal, nahého ho nacpal do pytle tak, aby oddělené dolní končetiny bezdomovce byly zhruba ve stejné výši jako začátek těch jeho a doufal, že až narazí na Deidaru, všechno mu sežere i s navijákem.

A přesně to se stalo.

Zbytek bezdomovcova těla se už dávno pálil v kotli a oni dva byli na cestě z Paříže pryč na venkov. Nemělo cenu jezdit domů do vily a dávat vědět svým zaměstnancům. I když by byl velice rád, aby byli v bezpečí, nemohl se tím zdržovat. Stačilo, že celou přípravou na úprk strávil celý den. Těžko říct, jak dlouho mohlo trvat, než Deidarovi a zbytku sekty dojde, co vlastně provedl. A on jen doufal, že v tu dobu bude od hlavního města Francie už hodně daleko.

Doufám, že mi to odpustí... Jednou, pomyslel si v okamžiku, kdy kola kočáru definitivně opustila hranice Paříže a vydala se hlouběji do temné noci.

O devět měsíců později

Rusovlasý drobný mužík v prostém plátěném oděvu klečel na kolenou u krbu na severní straně malé chatrče uprostřed lesů, nedaleko jedné z menších zapadlých vesniček hluboko na jihu Francie a mozolatými prsty, které dříve bývaly naprosto jemné a bez jediné poskvrnky, přikládal naštípané dříví do ohně, aby alespoň trochu vyhřál zimou prolezlé místnosti. Naložil do kamenného krbu několik prkének, než se zvednul a z plotny sundal železný kotlík, který zavěsil těsně nad plameny.

Začátek prosince byl toho roku mrazivější ještě víc, než ten minulý a bylo potřeba se alespoň trochu ohřát nad hrnkem horkého bylinkového čaje.

Přesně v ten moment vešel do domku urostlý muž s delšími bílými vlasy sčesanými dozadu.

"Zavři ty dveře!" vyjel na nově příchozího Sasori, "Už takhle je tu strašná zima, nemusíš sem pouštět další chladný vzduch."

Hromotluk bez jediného slova zavřel dveře, pořádně je upevnil na petlici, aby dovnitř nepronikl již chlad a na stůl položil několik mrtvých zvířat v plátěném pytli.

Akasuna nakrčil nos. "Zase tu s tím budeš smrdět?" vyprsknul vztekle, "Proč to neděláš venku? Akorát je všude bordel, krev a kůže."

"Protože," nenechal se z míry vyvést druhý, "Je venku šílená chumelenice a ta zvířata se musí sdělat co nejdřív, abysme je mohli naložit do soli a uskladnit. A proto, že místo abych postavil kůlnu, kde bych to mohl dělat, jsem ti musel udělat extra velkou ložnici."

"Takže je to moje chyba?" vyjel na něj podrážděně bývalý šlechtic.

Hidan jen mykl rameny, sundal si těžký kabátec a vyrazil až k němu, aby ho líbnul na tvář. Z toho, že se po něm mužík jen ohnal, si vůbec nic nedělal. Od jejich úprku uběhlo již několik měsíců a on mu údajně ještě stále neodpustil, do jakého života ho navezl, ale jemu bylo jasné, že za chladných nocí, kdy se k němu tiskl pod huňatou pokrývkou a sténal pokaždé, kdy přirazil do jeho horkého těla, jeho odhodlání zlobit se stále rychleji a rychleji opadávalo. A on uměl být hodně trpělivý. Nedělalo mu problém, si na jeho odpuštění počkat.

Místo toho, aby něco řekl, se posadil ke stolu na židli, předklonil se a předloktími se opřel o kolena. "Ve vsi jsem zaslechl pár novinek. Regent je mrtvý..."

Druhý, který se zrovna chystal svému "milému" připravit něco k jídlu, se zastavil uprostřed pohybu, rychle se otočil a vykulil oči. "T-takže se můžeme vrátit?"

On ale jen rázně zavrtěl hlavou. "Už nikdy se nebudeme moci vrátit," začal a v okamžiku, kdy spatřil ve tváři drobného rusovláska pobouřený výraz, pokračoval, "zaslechl jsem, že v jednom z blízkých městeček je starosta vážně nemocný a trpí demencí. Možná by nebylo na škodu, ukázat se na veřejnosti jako jeho ztracený synovec. Nemá žádné potomky, takže bychom si mohli přilepšit. Nebude to nic, na cos byl zvyklý, ale určitě to bude lepší než tady."

Sasori na něj několik okamžiků překvapeně zíral a srdce mu zběsile bušilo. Nakonec jen jemně kývl hlavou a vydal se připravit večeři. Když přibližně po dvaceti minutách položil na stůl krajíc chleba a kus zvěřiny z minulého dne, ve tváři mu najednou hrál zcela jiný výraz.

Hidan se ušklíbl a v duchu pomyslně zavrtěl hlavou. Ano, rozhodně se nemusel bát, že by mu jeho milý neodpustil. Stačí, když se o něj postará a jeho srdce po dlouhých měsících konečně pookřeje. Nakonec si jen povzdechl a jemně se pousmál.

Takový život si před necelými dvěma roky, když se přidal k sektě Jashinistů, opravdu nepředstavoval. Snil o tom, jak se konečně bude moci vrátit na výsluní a jaké to bude, až jméno jeho rodiny bude zase známé u dvora. Když tady ale takhle seděl a v klidu se díval na druhého muže, jak i přes všechny útrapy žvýká tuhé maso a doufá, že si časem přece jen přilepší, vlastně ani nic jiného nepotřeboval.

Nakonec nebyl tak špatný nápad, vydávat se za služebníka, pomyslel si, než se sám pustil do jídla.

KONEC

Krásný čtvrtek!

Tak a první oficiální povídka na přání je u konce! Musím říct, že když jsem tohle zadání od mé drahé QM dostala, tak jsem se vážně tetelila blahem, protože pokud něco miluju, je to přesně takováhle temná atmosféra, kterou jsem se pokusila v povídce vystihnout. Mimochodem, jen taková malá vsuvka - Filip II. Orleánský doopravdy zemřel toho roku, 1923 v prosinci na záchvat mrtvice. To jen trochu dějepisu :D

Doufám, že se vám povídka alespoň trochu líbila, protože já jsem si její psaní vážně moc užila. A jelikož jsem nedostala přesně zadáno, zda má být happy end či sad end, dopadl příběh Hidan a Sasoriho takto. Já sama v tom však vidím, že nějakou tu naději na lásku mají, no ne? :3

Nuže, všem moc  děkuji za pozornost a budu se na Vás těšit u další povídky na přání v úterý :3

Vaše Majo