I když byl bělovlasý hromotluk dost vyrovnaným a klidným mužem, pokud se teda zrovna nevrhal do nějaké akce, kde měl někoho zardousit, podříznout a rozpatlat jeho krev všude kolem, musel uznat, že tentokrát ho jeho zaměstnavatel vážně dostal, jelikož i několik hodin poté, co jej viděl téměř nahého, nedokázal na ten okamžik a hlavně na jeho drobné, ale i přesto jistě dost pružné tělo přestat myslet. Nemohl si pomoct, ale již od malička byl i vzhledem k upadajícímu jménu jeho rodiny vychováván ve vší počestnosti, ostatně jako každý mladý šlechtic, a tak jej jeho náhlá nahota dosti vykolejila. Jistě, za několik posledních měsíců ve svém životě zažil spoustu věcí, kterými by se ve společnosti asi úplně vytahovat a vychloubat nemohl, ale všechno mu to bylo jakýmsi zvláštním způsobem bližší než nahota. Všechna ta životodárná tekutina rozetřená všude kolem, mrtvá těla a oči bez jiskry, to všechno dokázal vstřebat mnohem snadněji.

Těžko říct, proč. Možná, že byl nějakým zvláštním způsobem narušený, nebo to s ním udělala honba Jashinistů za spravedlnost pro lepší Francii, ale jediné, čím byl naprosto přesvědčený, bylo, že by se měl velmi brzy sebrat a začít se svými reakcemi něco dělat, nebo se prozradí. Sasori měl totiž naprostou pravdu.

Pokud o sobě chtěl tvrdit, že až doteď žil bez domova a že se v hierarchii Paříže nachází až na úplném konci mezi tím největším póvlem a mezi pobudy, bude se tak muset začít chovat. Vždyť bezdomovci, děvky a šlapky, zlodějíčci a další odpad, byli na takovéhle věci naprosto zvyklí a pohled na obnažené tělo jim nedělal problém. Pokud chtěl ve svém úkolu uspět, musel se chovat jako ten největší podvraťák z ulice. Tedy v rámci možností, samozřejmě. Pokud by to až moc přepískl, nejspíš by velice rychle skončil na dlažbě, bez práce a bez příležitosti splnit svůj úkol.

Na to ale bylo dost času později. Akasunovy hosté konečně dorazili a zábava byla v plném proudu. Namyšlené, v krásných oblečcích navlečené paničky se promenádovaly zavěšené v pažích svých vlivných manželů a snažily se těsně předtím, než se rozutečou za ostatními ženami, aby pomluvily každého, koho znali a na nikom nenechali nit suchou, alespoň trochu předvést před ostatními. Co jiného mohlo ostatním napovědět, že byl člověk bohatý, než to, že měl velice dobře oblečenou manželku?

Hidan mezitím procházel mezi nimi, nejdřív s talířem jednohubek, podruhé s lahodným vínem, a ačkoliv se snažil nenavazovat moc velký oční kontakt, pokaždé, když mohl, se na moment pozastavil a zaposlouchal se do cizích konverzací, ale samozřejmě pouze tak dlouho, aby si jej nikdo nevšiml. I když se svým způsobem sám stále řadil mezi šlechtu, nebál se toho, že by ho snad někdo poznal. Jeho rodina byla kvůli dluhům a špatné finanční situaci způsobené momentální vládou dost v ústraní, takže už to byla pěkná řádka let, co se někdo z jejich rodu takhle otevřeně objevil. Druhou věcí, která ho uklidňovala, byl fakt, že moc dobře z vlastní zkušenosti věděl, že vznešení páni, ani dámy, většinu sloužících kolem prostě a jednoduše nevnímali a jen velmi výjimečně se jim dívali do obličeje, nebo do očí. Tak moc byli namyšlení.

Hodiny plynuly, ale jeho budoucí oběť se stále ještě neukázala. Místo toho, aby mohl svůj plán vykonat co nejdříve a mít všechno za sebou, všechny kolem sebe obsluhoval s připitomělým úsměvem na rtech, který měl nakázaný od Sasoriho a sledoval, jak se jeho zaměstnavatel afektovaně směje a culí na ostatní muže kolem sebe, což ho Jashin ví z jakého důvodu neuvěřitelně přivádělo k šílenství. Za těch několik málo týdnů, které spolu strávili, viděl jeho úsměv už mnohokrát, a proto s čistým svědomím mohl říct, že tenhle, který měl po celou dobu vystavený na tváři, byl pěkně falešný. I tak mu to ale lezlo na nervy. Nejspíš se jim i přes své bohatství snažil vlézt co nejhlouběji do zadku, aby mohl najít uplatnění pro svůj podnik s cizokrajným nábytkem a uměním.

Když ale nakonec velké, ručně vyřezávané kyvadlové hodiny konečně odbily sedmou hodinu večerní, dvoukřídlé, tmavě hnědé dveře se otevřely a sál ztichl. Za doprovodu půvabné dívky vešel dovnitř vysoký muž s vlnitými, černými vlasy, jako uhel černýma očima a velkým, i když poměrně dost dobře vypadajícím nosem. Oblečený byl do prvotřídních šatů z nejlepších látek, takových, které se rozhodně daly sehnat jen u královského dvora, a na všechny kolem shlížel, jako kdyby neměl co dočinění se svými nejbližšími, ale spíš s členy personálu vlastního domu.

V místnosti to zašumělo a Sasori hlasitě dlaněmi tleskl do vzduchu.

"Konečně jste dorazil, můj pane!" zahalekal a spěšným krokem k němu vyrazil, aby ho mohl přivítat.

Bělovlasý muž se zarazil na místě a rudofialovýma očima skenoval nově příchozího, který se akorát v ten okamžik začal životě vybavovat se Sasorim. Netušil proč, ale i když vypadal vcelku jako normální člověk, lezl mu na nervy už od prvního okamžiku. A určitě to nebylo jen tím, že zruinoval tolik šlechtických domů...

***

Celý zbytek večera se Filip postupně vybavoval se všemi hosty, ale nejvíc času trávil s Akasunou, kvůli čemuž začal v Hidanově nitru bublat vztek. Rusovlásek se před ním natřásal, jako kdyby byl snad nějaká samička, která se chce hned a pokud možno hodně rychle pářit, a nezastavil ho ani fakt, že kousek od nich celou dobu postávala regentova manželka. Házel po něm rozradostěnými úsměvy, které by normální člověk nejspíš ani nezaregistroval, ale Hidan, ten moc dobře rozpoznal tu zvláštní blyštivost v oříškově hnědých očích. Takhle se jeho zaměstnavatel totiž ještě nedávno díval na něj.

I když mu to neskutečně lezlo na nervy, dalo mu to dost příležitostí k tomu, se vládce zbavit. V okamžiku, kdy se Akasuna nenápadně vypařil, nejspíš, aby si odskočil na toaletu, se k němu s nicneříkajícím výrazem přikradl, a tak, aby je spolu nikdo pokud možno neviděl a později si je nespojoval, mu šeptl do ucha.

"Pán Sasori vás očekává v kuchyni," zašeptal.

Černovlasý se zvědavě otočil a nakrčil obočí. "V kuchyni?" zeptal se, ale to už byl hromotluk mezi dalšími hosty, aby je obsloužil. Zvědavě se otočil kolem své osy, aby jej tmavými hloubkami vyhledal a zeptal se na další informace, avšak hned, jak si všiml, že služebník již není k dostání, jen pokrčil rameny a na moment se zadíval na dvoukřídlé dveře a pak na svou choť, která se zrovna v ten okamžik živě bavila s ostatními dámami a vůbec si ho nevšímala.

Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. To, že byla spokojená, bylo hlavní. Teď bylo důležité, aby byl spokojený i on. Rozhlédl se kolem, poté se otočil a co nejrychleji, ale zároveň tak, aby si ho nikdo nevšiml, se vydal směrem, kde tušil Akasunovu kuchyni. Přece jenom tady nebyl poprvé, takže pochyboval, že by se ztratil.

O několik vteřin později se do té doby mile se usmívající komorník vytratil, tak, aby jej nikdo neviděl.

Ani jeden z nich si však nevšiml, že je celou dobu pozoroval jiný pár temných, hlubokých očí.

***

Hidan temnými chodbami, osvětlenými pouze malými plynovými lucerničkami, jež vydávaly matné, sotva viditelné světlo, kráčel přímo do kuchyně. Z kapsy obleku vyndal ostrý nůž, kterým chtěl Filipovi podříznout hrdlo a nadšeně se pousmál, když ucítil, jak mu rázem zabrněly prsty, jako kdyby byl s tou zbraní nějak spojený. Jako kdyby se už ani jeden z nich nemohl dočkat, až se čepel zaboří do tenké kůže na krku a navždy ukončí regentův život.

Jeho plán byl jednoduchý. Chystal se ho podříznout jako podsvinče, někam ho schovat, než všichni odejdou, vyčistit skvrny z podlahy, pokud nějaké budou a pak ho pod rouškou noci, zabaleného v plátěném pytli zatíženém kameny hodit do Seiny. V tom lepším případě zůstane u dna hodně dlouho a do doby, než konečně vyplave na hladinu, nafouklý a k nepoznání, ho budou ožírat ryby. V tom horším vyplave dřív, než by se mu líbilo, ale stále by to mělo být až poté, co nastane zvrat a k trůnu se konečně dostane mladý Ludvík. Stačilo jen, zašeptat jeho manželce do ucha, že se nečekaně sebral a odjel na jeden ze svých zámků. A jelikož byl regent svým nepředvídatelným chováním dost dobře znám, nebál se, že by mu to nevyšlo.

Potichu, aby na sebe svou kořist neupozornil, otevřel dveře od kuchyně a chystal se, všechno provést přesně tak, jak si naplánoval, ale dřív, než se stačil nadát, zarazil se na místě a zahleděl se na rusovlasého pána domu, který v ten okamžik stál na špičkách a strkal jazyk Filipovi do krku, jako kdyby mu šlo o život, a mezitím se ho snažil zbavit oblečení.

V ten jeden jediný okamžik se mu v nitru navalilo tolik vzteku a zloby, že nečekal a vyrazil!