Od toho dne byl bělovlasý komorník jako na trní. Nebylo jeho zvykem, aby snad kdy v životě pociťoval něco jako nervózní vibrace, které by mu procházely celým tělem a znemožňovaly mu pořádně dýchat. Ve většině případů, ať v raném dětství, dospívání, či potom, co se přidal k sektě Jashinistů, se dokázal naprosto perfektně ovládat a zachovat chladnou hlavu, vždy si vše s pečlivostí rozmyslet. Díky jeho obrovské postavě měl výhodu v tom, že s ním většina lidí nechtěla jít do žádného sporu, což poklidné řešení různých situací skvěle podporovalo. Vždy si vše v ledovém klidu promyslel, ať se jednalo naprosto o cokoliv, ať o prosté rozkazování svým vlastním služebníkům ve starém a napůl schátralém rodinném sídle, či o naplánování chladnokrevné vraždy.

Proto to, jak se nyní cítil, pro něj byla docela nepříjemná novinka. I když byl Deidara dvakrát menší než on a o dost slabší, i tak mu bylo naprosto jasné, že je zcela odhodlaný k tomu, splnit svoje vlastní cíle. I když se navenek zdál jako ta nejmilejší osoba na světě tvářící se každou chvíli jako štěstím nabité a vysmáté sluníčko, pod povrchem a tlustou krustou ze všech těch úsměvů byl schovaný pěkně vypočítavý prevít. A on, muž, který se nikdy nikoho a ničeho nebál, najednou tušil, že by si na něj měl dávat moc velký pozor.

Od jejich malého konfliktu toho prvního dne uteklo již několik týdnů a z mrazivého a ledového února se pomalu, ale jistě stal deštivý, studený a vlhký březen. I když jaro klepalo na dveře a blížilo se mílovými kroky, v noci teploty ještě stále padaly pod bod mrazu, a tak mu nezbylo nic jiného, než vydatně a usilovně topit. Jak si předtím usmyslel, snažil se plavovlasému nováčkovi dávat takové domácí práce, aby se pokud možno vůbec nepřiblížil k přípravě pokrmů, ale bohužel na něj také nemohl dohlížet věčně. Deidara mu sice tenkrát dal ultimátum, ale bez přesného času a to jej nutilo, své finální rozhodnutí stále déle a déle odkládat. 

Avšak zlatovlasý nebyl žádný idiot. Toho, že Hidan jen hraje o čas, si byl moc dobře vědom, a tak při každé příležitosti, kdy to zrovna šlo a kdy spolu zrovna byli osamotě, na něj uhodil, aby se konečně vyjádřil, nebo rovnou konal, jinak to vezme do vlastních rukou. Normálně by nebyl ochoten, si kvůli jednomu rusovlasému zmetkovi umazat ruce, ale tentokrát šlo vážně o hodně. Jednalo se o jednu z finálních částí jejich plánu a to už šla veškerá legrace stranou. Byli opravdu jen malý krůček k tomu, dostat jednoho z posledních šlechticů, kteří byli regentovi blízcí a pak si to mohli vyřídit rovnou s ním. Stačilo jen, využít té pravé příležitosti a pořádně ho přirazit ke zdi. A tady už úplně stačilo, aby Akasunu nechali, uspořádat další společenskou akci a pozvánku poslat jen a jen jemu, a podříznout tomu zlosynovi krk. A to, že Sasori bude v ten okamžik už dávno prdět do hlíny? To vůbec nebyl jeho problém.

***

Jedné deštivé noci ležel Hidan v posteli v soukromých pokojích svého pána zahrabaný v těžkých péřových přikrývkách s rukama za hlavou a za svitu jedné matné plynové lampy, která jen zlehka, sotva znatelně, osvětlovala pokoj, sledoval jeho poklidně spící tvář. Hrudník se mu pravidleným oddechováním zvedal v líném tempu a oči pod zavřenými víčky se čas od času pohly jedním, či druhým směrem, jak se mu nejspíš něco zdálo. Sledoval jeho plné rty, které ještě stále byly jemně zduřelé z toho, s jakou intenzitou jej přibližně před hodinou líbal, a jeho jemně zarudlé tváře. Bylo to už několik týdnů, co si ho zval do postele a naprosto pokaždé jej pak poslal do vlastní světnice, ale tentokrát, tentokrát usnul znavený dravým sexem ještě dřív, než vůbec stačil promluvit. A on sám se k nějakému odcházení neměl. Proč taky? Peřiny byly teple vyhřáté, vzduch v místnosti voněl pachem mužného potu, sexu a bylinek a i jemu samotnému se pomalu, ale jistě klížila víčka.

Když tu na něj takhle koukal, jak mu rudé neposedné vlasy padají do očí, nemohl si pomoct, aby uvnitř sebe necítil jakýsi zvláštní klid a hřejivé teplo, což jej nutilo přemýšlet nad volbou, která nad ním od Deidarova příchodu visela jako temný bouřkový mrak. Kousnul se do rtu, když se mu myšlenky stočily od vzpomínek na přirážení do jeho horkého těsného těla k tomu, že nejlepší pro všechny by asi bylo, kdyby se tu nad ním přestal rozplýval, pevně stiskl jeho křehký krček v mohutných dlaních a dusil ho, dokud by ze sebe nevydechl i ten poslední náznak života, až by mu popraskaly všechny žilky v očích, stejně jako před několika měsíci jeho starému komorníkovi.

Normálně neměl rád tenhle zženštilý způsob vraždy, něco takového se hodilo akorát tak na Konan, nebo možná ještě na ženskou připomínajícího Deidaru, ale ne na něj. Miloval, když se ostrým nožem mohl zabodnout do živého masa, miloval ten okamžik, kdy jeho oběť poprvé bolestně vykřikla, kdy se v jejích očích objevil ten šílený děs a hrůza z toho, že vidí vlastní krev, svaly a vnitřnosti, a ve výjimečných případech, když se jednalo o opravdu silného jedince, taky kosti, a neuvěřitelnou touhu po rychlé smrti, kterou jim beztak nikdy nedopřál. Když se tu ale na něj díval, na to, jak křehce a bezbranně vypadal, když spokojeně a plně uspokojeně spal, nedokázal si představit, že by něco takového měl udělat zrovna jemu.

Nikdy si nemyslel, že by snad mohl najít člověka, u kterého by neměl chuť, stáhnout ho pořádně ostrým nožíkem z kůže od hlavy až po špičky u nohou, ale Akasuna, to bylo něco jiného. A on nechápal proč. Nepřišlo mu, že by do něj byl nějak extra zamilovaný, samotnému mu přišlo, že něco jako pravá láska byla vždy jen otřelá fráze pro náctileté mladé šlechtičny, ale uvědomoval si, že se s ním cítí dobře, a to jak on, tak jeho pravá povahová stránka, skutečná identita. Když to vzal kolem a okolo, nebyl to špatný člověk. Byl milý, starostlivý a staral se o své služebnictvo. Jistě, choval se taky dost namyšleně, ale ruku na srdce, kdo ze smetánky něco takového nedělal? Vždyť i on sám v okamžicích, kdy si nehrál na člověka prostého původu, dokázal mít nosánek pěkně nahoru. A co si budeme, k Jashinistům se nepřidal zrovna proto, že by byl nějak extra věřící, jako spíš kvůli ztracenému majetku a jménu jeho rodiny.

Tak nějak mu připadalo, že celá jejich sekta už v Bohu ztratila oporu a jela spíš na vlastní prospěch. Ostatně jako vždy každá část církve.

Zhluboka nad všemi těmi útrpnými myšlenkami vydechl a zavrtěl hlavou. I když mu to bylo silně proti srsti, bylo mu jasné, že se vlastně nad ničím rozhodovat nemusí, protože už to vlastně udělal. Nevěděl, zda to bylo už v ten první okamžik, kdy mu malý rusovlásek otevřel dveře a zíral na něj jako na boha, zda za to mohly ty dlouhé týdny, které spolu strávili a během nichž ho pozoroval při každodenním životě a při práci, nebo jestli se to v něm zlomilo až ve chvíli, kdy ho podrobil jeho mučivě slastnému trestu, ale věděl, že mu nechce ublížít. Nechtěl ho zabít a byl rozhodnutý, že to neudělá. Na to si ho až moc vážil.

To ale znamenalo jedno jediné - naprosto se vzdát všeho, čemu až do té doby věřil, za co bojoval, vložit to do Sasoriho rukou a doufat, že to nerozdrtí na popel a neotočí se k němu zády.

***

Celou noc Hidan nezamhouřil oka a utápěl se ve všech tíživých myšlenkách, které ho bombardovaly stále s větší a větší intenzitou a četností. Pečlivě nad vším přemýšlel a snažil se přijít na to, co by mohlo být nejlepším řešením, ale ať dumal, jak dumal, vždycky se dostal do jednoho jediného stejného bodu - doba, kdy se mohl nějak rozumně rozhodnout, byla dávno pryč. Tím, že ve vile nyní přebýval Deidara, se všechno naprosto pokazilo. A pokud tedy nechtěl pokračovat v tom, v čem započal a pokud chtěl zachránit rusovláska, musel přijít naprosto o všechno. A on si nebyl jistý, zda měl dost kuráže, ten poslední krok udělat, a zda za to Sasori vůbec stál. Tady nešlo přece jenom o něj, ale o jméno celé jeho rodiny a všech služebníků, kteří pro něj pracovali. Co byl život jednoho mladého muže oproti jménu starobylého rodu?

Když se mu kolem těla kolem osmé hodiny ranní, když se zrovna opíral o parapet a zamyšleně hleděl z pánova okna dolů na řeku Seinu, omotaly dvě hubené paže, stále ještě si nebyl jistý, jak by se měl rozhodnout.

“Copak, že jsi vzhůru tak brzy, můj milý?” zavrněl Sasori a ještě víc se k němu přitiskl, aby se zahřál. I přesto, že se spolu předchozího večera milovali několik hodin, stačilo, aby se nahý natiskl na jeho obnažené tělo, aby v rozkroku ucítil tolik známé a příjemné pnutí. “Co kdybys nechal řeku řekou a vrátil se se mnou hezky do postele, hm?”

Jmenovaný ostře vydechl a na vteřinu zavřel oči, než je znovu otevřel. Výraz v jeho obličeji byl v tu chvíli skoro zlomený, vyčerpaný, ale to druhý samozřejmě vidět nemohl.

“Člověk by řekl, že muž z ulice ocení teplo v posteli svého pána,” pokračoval Akasuna, když od něj nedostal žádnou odpověď.

Hidan silně stiskl ruce v pěst.

“Nejsem z ulice,” řekl jen.

“Hm,” zamručel, aniž by ho vnímal a rty se přitiskl  k jeho páteři, aby mu tam zanechal několik motýlích polibků.

“Kousek za městem mám starou vilu a malý pozemek. Dřív toho můj rod vlastnil mnohem víc, ale po tom, co přišel k moci králův regent, moje rodina a spousta dalších kvůli jeho narůstající moci hodně upadla. Dřív jsme běžně dělali společnost Králi slunce, ale on nás všechny do jednoho odstranil a vykázal ze dvora. Najednou jsme museli žít v chudobě, na kterou jsme nebyli zvyklí.”

Rusovlásek se zarazil a lehce se od něj odtáhl, ale z drobné náruče jej nepouštěl.

“Jak to jako myslíš?” nechápal a srdce mu bůhví proč z jakého důvodu začalo tlouct o něco rychleji.

“Žili jsme takhle mnoho let, ještě jsme stále měli nějaký majetek, ale nakonec jsme ho museli rozprodat, abysme vůbec měli co jíst a z čeho platit těch pár sluhů. Ve společnosti si nás nikdo nevážil a nakonec se na nás zapomnělo. Ale my jsme se nechtěli vzdát… byli jsme rozhodnutí si vzít, co nám patřilo od těch, kteří nás nahradili. A tak jsme spojili síly a začali jednat”

Sasori strnul. Tělem mu najednou bůhvíproč začal kolovat děsivý chlad, který zasahoval snad každou jeho buňku. Rychle svého milence pustil a několika křečovitými kroky od něj odstoupil.

Hidan se konečně otočil a zapíchl se do něj svýma rudofialovýma surovýma očima, aniž by něco hrál či předstíral. Konečně, po všech těch týdnech, se na něj dívalo jeho pravé já, přesně to, které takovou dobu potlačoval, aby se mu zalíbil.

“Nešlo to jinak. Právoplatný král je Ludvík, i když je to ještě dítě. To on by měl rozhodovat, co se s Francií bude dít, to jsme věděli už od začátku. Stejně tak, že Filipa musíme odstranit co nejdřív. Abysme získali prostředky, počíhali jsme si nejdřív na šlechtice, kteří mu byli blízcí. Ty jsi měl být poslední,” dořekl zcela s chladným a ledovým klidem a sledoval oříškově hnědé oči, které jako kdyby se snažily doslova a dopísmene pochopit celý význam jeho slov.

Okamžik, kdy se tak stalo, byl ubíjející.

Akasuna udělal několik roztřesených kroků vzad, ale zavrávoral a přepadl na postel. Se zděšenou grimasou otevřel ústa, aby začal křičet, ale Hidan jen smutně zavrtěl hlavou.

“Nemá cenu křičet, Deidara by ti na pomoc stejně nepřišel, ba naopak,” uchechtl se, “Není tady proto, aby ti sloužil. Je tady proto, aby mě popohnal v mém úkolu.”

“V-v-v jaké-ém ú-kolu?” vykoktal ze sebe zcela strnule šlechtic, zatímco mu po tváři tekly slzy proudem.

Druhý se jen smutně usmál, sebrat z parapetu nůž, který předtím ukradl ze zásuvky jeho nočního stolku a pomalým krokem došel až k němu.

“V tom, abych tě zabil.”

Krásné páteční ráno!

Hidan je očividně v koncích, jelikož neví, jak se má rozhodnout. Nechce se mu Sasoriho zabít, ale pokud to neudělá, je zde velká pravděpodobnost, že je zabijou oba.

Jak se nakonec rozhodne?

Máme před sebou poslední dvě kapitoly a jdeme do finále ❤moc tedy děkuji za všechnu vaší odezvu  :3

Uvidíme se v úterý.

Vaše Majo ❤