Těžká slova dopadla na jejich hlavy ostře jako bič a zařízla se hluboko do jejich srdce. Někteří z nich, ti slabší na duchu, se ještě stále nesrovnali s tím, že aby vrátili vládu právoplatnému dědici trůnu a nastolili ve Francii konečně pořádek, musejí proto brát životy jiným lidem. Několik z nich mělo v hlubokých očích dávno zakořeněný strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby někdo zjistil, že všichni do jednoho mají na rukou krev - ať přímo, či nepřímo. Ještě stále se obávaly hněvu všemohoucího boha, který by je v posmrtném životě mohl srazit z oblohy až do hlubin těch nejtemnějších, démonických pekel. Řád, z něhož jejich sekta vzešla, věřil v to, že každý člověk, bez ohledu na to, jak se pokusí vést svůj život, má již dopředu od pána dáno, zda bude zatracen či nikoliv. A oni všichni měli být těmi, kteří se ráje rozhodně nedočkají. Všichni z nich v to věřili, ale ne každý se s tím dokázal srovnat.

"Nuže," promluvil znovu ten, který si říkal Pein a rozhlédl se ze strany na stranu, aby temným zrakem přejel přes všechny členy. Někteří z nich si těžké kápě nechaly nandané, aby jim nebylo vidět do obličeje, jiní si je sundali, nebo naopak, jako bělovlasý, vůbec nenadali, "Kdo z vás se toho ujme?"

Několik dlouhých minut nikdo nic neříkal, než se konečně ozval další z přítomných, tmavovlasý muž s mnoha jizvami v obličeji. Nikdo z nich nevěděl, co přesně se mu stalo, ale nejspíš to nebylo nic hezkého. Vlasy vykukující zpod kápě měl mastné a ve tváři mu hrál vychytralý výraz.

"Co nám o nich povíš? Jak vysoce jsou postavení? Co jejich majetek?"

Pein kývl hlavou na znamení, že je rád, že se někdo zeptal.

"Je mi jasné, proč se ptáš Kakuzu. Oba dva mají ke královu regentovi opravdu blízko, Uchiha Itachi možná trochu blíž. Pochází z opravdu dobře zabezpečené rodiny, která se sem přestěhovala teprve před pár lety."

"Je moudré, jít na to právě přes něj, když je Filipovi tak blízko? Co když pojme podezření, že další na řadě je on a učiní jistá bezpečnostní opatření?" nadhodila zvědavě modrovlasá žena.

Další z nich, drobný plavovlásek, jenž se vždy tvářil, jako že něco chystá, na to okamžitě zareagoval.

"A neudělal to už teď? Vždyť městem se už prohnalo několik zpráv, jak se královský dvůr obklopuje těmi nejlepšími strážemi."

Do té doby mlčící Hidan kývl hlavou a poprvé od té doby, co se objevil, konečně promluvil.

"Deidara má pravdu. Naše aktivita začíná být možná až příliš nápadná. Za několik posledních měsíců jsme se zbavili všech šlechticů, kteří nám stáli v cestě a nechávali za sebou jejich těla jako varovnou zprávu pro ostatní, aby se měli na pozoru."

Nestávalo se moc často, že by se bělovlasý nějak zásadně vyjadřoval k dané diskuzi a po většinu času prostě a jednoduše poslouchal, na čem se ostatní domluvili a pak, když bylo potřeba, aby něco zařídil, prostě jen kývl hlavou a úkol splnil. Nic víc, nic míň.

"Co tím chceš naznačit?" zeptal se Pein a zamračil se, což způsobilo, že jeho obličej kvůli kusům železa vypadal ještě děsivěji, než normálně. Neměl rád, když někdo zpochybňoval jeho vedení a zrovna fialovooký byl dost dominantním jedincem, i když se nahlas zrovna dvakrát moc neprojevoval.

"Co udělají, až zjistí, že jsme oddělali toho, kdo je k regentovi nejblíž? Akorát ho někam schovají a my se k němu už nedostaneme. Chce to vymyslet něco nového, třeba únos, kdy z toho člověka vyždímáme ještě poslední informace, než půjdeme na Filipa. Pak už je jedno, jestli se po převratu objeví další mrtvola, nebo ne. Všichni se budou bát a nikdo si už proti nám nic nedovolí," odpověděl a zpříma se mu zadíval do tváře.

Nechápal, jak v ksichtě mohl mít zapíchané všechny ty věci. Vždyť kolem byla taková zima, že jim všem šlo od úst pára! Vůbec by se nedivil, kdyby to zrzkovi v nejstudenějších zimních měsících dělalo omrzliny.

Nějakou chvíli se měřili pohledy, než Pein nakonec přikývl.

"To není špatná poznámka. Takže tedy únos a až pak vražda," řekl a pak pokračoval: "Tentokrát to chce udělat promyšleněji a nejspíš to zabere i delší dobu a dost příprav. Jak už jsem řekl, Uchiha tu pobývá teprve několik let, takže bude k cizím lidem dost nedůvěřivý. Všechen svůj personál si vždycky pečlivě proklepne a velmi důkladně ho vybírá, aby věděl, kdo mu bude chodit po sídle. Kdežto Akasuna je místní, vyrůstal tu od malička a má v obyvatele Paříže dost velkou důvěru, což by mohlo hrát v náš prospěch. Je silně věřící, nebo to o sobě aspoň říká, ale má jeden tajný, nepřirozený koníček, o kterém by rozhodně nechtěl, aby o něm někdo věděl. Přes ten bychom se k němu mohli dostat."

"Co to je?" zeptala se modrovláska. I když na to nevypadala, byla jednou z nejlepších vražedkyň, co se katolické církve týkalo.

On se jen pousmál. "Nic pro tebe, Konan. Sasori totiž dává přednost mužům, takže tímhle se nám výběr i poměrně dost zužuje."

Při posledních slovech se podíval na drobného zlatovláska a na bělovlasého. "Jeden z vás by se toho měl ujmout," vybídl jej.

"Vezmu si to na starosti," kývl hlavou Hidan.

"Ty?" uchechtl se Deidara, "Po tobě vždycky všude zbydou hektolitry krve, divný obrazce a další úchylárny. Jsi si jistej, že zvládneš takhle pomalou akci? Já jsem na tohle mnohem lepší."

"Řekl, že dává přednost mužům, ne jako ženským vypadajícím individuím. Navíc, změna mi neublíží. Aspoň zkusím něco nového," odsekl a pohledem se zadíval zpátky na Peina, "Beru to. Je něco dalšího, co bych o něm měl vědět?"

"Má starého rodinného komorníka, který sloužil ještě jeho babičce. Bydlí někde u řeky, takže by možná nebylo od věci, dostat se k Akasunovi přes něj," odpověděl zrzek a sledoval, jak se zvláštní, fialové oči druhého muže blyštivě zaleskly, ostatně jako pokaždé, když před sebou měl další prácičku v podobě něčí vraždy. Bylo podivné, že se stále ještě považovali za členy církve, když páchali taková zvěrstva, ale svým způsobem to bylo uspokojující.

"Nechám ho poklidně zemřít ve spánku," ušklíbl se Hidan a tváří se mu prohnal skoro až děsivý úšklebek, "A pak si posvítím na Akasunu."

"Výborně," pochválil ho jejich velitel, "Očekávám od tebe naprosto precizní práci, ostatně jako pokaždé. Je mi jasné, že pokud se k němu vetřeš jako jeho zaměstnanec, nebudeš mít tolik času docházet na naše pravidelná setkání, ale předpokládám, že alespoň jednou dvakrát do měsíce by ses ukázal mohl. Však víš, podat hlášení."

Druhý jen kývl. "Nebojte, šéfe. Nezklamu vás."

***

Když se jejich malý sněm rozpustil, postupně, aby nebylo nápadné, že se z uzavřeného kostela uprostřed noci vyvalila skupinka lidí, jeden po jednom vyrazili ven. Hromotluk už na nic nečekal, sundal si temný plášť a nechal ho ladem ležet na skříni před vchodem. Pak konečně vyrazil po točitém schodišti nahoru. Dveře z tajné chodby do vnitřních hořejších prostor naštěstí již byly otevřené, takže nemusel hledat složitý systém kladek a západek, aby se dostal pryč. Jen krátce kývl na vrátného, mlčky ho obešel, ráznými kroky se dostal až ke dveřím a konečně vstoupil na dlážděný chodník.

Obezřetně, aby zjistil, zda se kolem nikdo nepotuluje, se rozhlédl kolem sebe, přitáhl si tmavě modrý kabátec zpět k tělu, aby zahnal nepříjemný chlad, který mu zalézal pod oblečení a vydal se směrem ke starému, oprýskanému kočáru, kde na něj již čekal jeho strachem nejspíš úplně rozhozený vozka.

"Konečně jste tady!" vyjekl, přihnal se ke dveřím vozu a rychle je otevřel a jeho pán mohl nastoupit dovnitř.

"Dnes se to trochu protáhlo," zamumlal jen, v duchu si připravuje, co všechno kvůli zadanému úkolu bude muset naplánovat a zařídit. Sledoval muže, jak přivírá dveře, aby mohl naskočit nahoru na své místo a konečně odjet domů do bezpečí a několikrát zamrkal. Těsně předtím, než stařec odešel, se vyklonil z okénka, "Makoto?"

"Ano pane?" zarazil se jeho služebník.

"V následujících několika týdnech nebudu moc doma, takže bych byl rád, kdyby ses staral o mé koně a vzal si na starosti ostatní personál," poprosil ho nepřímo.

Prošedivělý muž jen několikrát nechápavě zamrkal. "Pane, nemáte... nemáte nic společného s tím, co se v poslední době děje, že ne?" zeptal se a bojácně se mu zadíval do zvláštních, fialových hloubek, aby v nich našel stopu po záporné odpovědi. Odpovědí mu ale byl jen upřený pohled a bezvýrazná tvář, která mu akorát ještě víc rozbušila jeho do té doby již rychle bijící srdce.

"Měl bys už vyrazit, je pozdě," poručil pak jen fialovooký a opřel se do opěradla.

Makoto jen jemně, roztřeseně přikývl, zabouchl ho kabince, vylezl si na své místo a pomocí otěží dal koním příkaz, aby vyrazili skrz temnou, mlhovitou noc zpět k jejich sídlu.