Ten den Hidan svého zaměstnavatele již neviděl. Hned, co se akce rozpustila, se zavřel se sklenkou vína v pracovně a do večera již nevylezl. Zatímco bělovlasý služebník sklízel po hostech všechen natropený nepořádek, utápěl se ve vlastních myšlenkách. I když mu ta představa nebyla vůbec příjemná, musel uznat, že tohle se mu tedy podařilo parádně podělat. Plán, který měl na vraždu regenta vymyšlený, byl naprosto perfektní a pokud by se mu podařilo vše dotáhnout do konce, mohl by si již během dalších pár týdnů krásně hovět ve svém sídle, které by se pomalu, ale jistě začalo proměňovat do podoby, kterou mělo v okamžiku, kdy byl jeho rod na výsluní, ale jediné, co mu po té představě zbylo, bylo jen zoufání si, těžké srdce a hodně špatná nálada. Za dobu, co patřil k Jashinistům, se mu nikdy nestalo, aby něco tak strašně moc pokazil. Vždycky se soustředil jen a pouze na svůj cíl, šel přes mrtvoly a bylo mu úplně šumafuk, kdo další kvůli jeho pohnutkám a plánům jeho sekty dojde k úhoně.

Pokaždé pracoval rychle a čistě, nikde se dlouho nezdržoval a nedělal si žádné známé, ani se k nikomu jinému citově či přátelsky nevázal, tak co se, pro Jashina, pokazilo tentokrát?! Jakmile na to jen pomyslel, v hlavě se mu téměř okamžitě objevila rusovláskova podobizna a hned na to výjev z okamžiku, kdy se ten malý, nenechavý prevít plazil po Filipovi, a celým tělem mu projela tak silná vlna vzteku, že silně stiskl ručně broušenou a jistě velmi drahou skleničku, kterou zrovna svíral v ruce, až se skřípotem praska, rozletěla se na kousky a pořezala mu dlaň.

Normální člověk by nejspíš vyjekl bolestí, ale on se na svou ruku jen zadíval rudofialovýma očima a zaujatě sledoval, jak mu z roztržených částí kůže stékají horké kapky krve a v pravidelných intervalech odkapávají na podlahu. S myšlenkou, že to nejspíš bude muset co nejdříve vydrhnout, aby na parketách nezůstaly skvrny, vyrazil do koupelny si poranění omýt studenou vodou z vědra. Když si ji pak ovazoval do čistého hadru, aby už nic jiného neumazal, podíval se na sebe do zrcadla a unaveně vydechl. Druhou rukou si promnul obličej, aby se trochu probral.

Pravdou bylo, že za těch několik týdnů, co pro Sasoriho pracoval, dost zlenivěl. I když tohle ve skutečnosti nebylo jeho pravé Já a Hidan rozhodně nebylo jeho skutečné jméno, svým způsobem se mu líbilo, být na nějakou chvíli někým úplně jiným. Navíc, když mohl sloužit někomu tak zvláštnímu a pohlednému, jako byl právě rusovlásek. Několik okamžiků se ještě díval na svůj odraz, než se pobaveně ušklíbl. Nejspíš nemělo cenu si cokoliv nalhávat. To, že ty dva spolu viděl, jej naprosto vykolejilo a vyvedlo z míry. A přesně kvůli tomu všechno zkazil.

Nemohl říct, že by snad byl do rusovláska zamilovaný, nebo tak něco, ale dost se mu líbil a zjišťoval, že v jeho přítomnosti rád tráví čas. A to mu k návalu agrese v momentě, kdy jej viděl s jiným mužem, úplně stačilo.

Ještě chvíli zíral do zrcadla, než se otočil a odešel zpět do sálu, přestavit jej na původní podobu salonku. Zatímco s poraněnou rukou přesouval nábytek, aniž by si snad nějakého zranění všiml, přemýšlel nad tím, jak bude postupovat dál. Jeho troufalý, ale geniální plán mu nevyšel a bylo potřeba vymyslet nějaký nový, nejlíp takový, při kterém Akasuna nepřijde k žádné úhoně. Teď to bylo definitivní. Nechtěl, aby se mu něco stalo a byl připraven vše dovést do zdárného konce i přes tuto malou překážku.

Upřímně jen doufal, že se o jeho malém fiasku nedozví nikdo ze sekty. To by mu totiž mohlo všechny vyhlídky v pohrávání si se Sasorim dost pokazit.

***

O několik dní později seděl rudovlasý muž v již přestavěném salónku a ladně jako výstavní model upíjel hrnek odpoledního čaje se svým nejlepším přítelem, ostatně jako každé úterý. Několik chvil ještě posrkával, než postavil hrneček na podtác, spokojeně se uvelebil v lenošce a přehodil nohu přes nohu.

"Řeknu ti, že to byla hotová katastrofa. Už jsem ho měl zpracovaného. Všechno šlo podle plánu, dokonce jsme se i čirou náhodou potkali v kuchyni, takže jsem ho jak idiot nemusel nikam lákat. Chybělo jen takhle maličko, abych ho dostal," postěžoval si s obličejem staženým ne zrovna moc příjemnou vzpomínkou a palcem a ukazováčkem pravé ruky naznačil ve vzduchu, kolik mu k dosažení jeho plánů chybělo, "Ale pak tam vtrhnul můj nový komorník a všechno bylo v tahu. Musím říct, že normálně jsem s ním dost spokojený, protože přece jenom je to kus, což sis asi musel všimnout a na jednu stranu mě potěšilo, s jakým žárlivým zápalem na nás ten dobrák koukal, ale sakra, to nemohl přijít o pár minut později?! Stačilo jen, dostat se Filipovi do kalhot, trochu si s ním užít a hned bych se měl líp. Konečně bych mohl opustit tuhle barabiznu a přestěhovat se blíž ke dvoru!"

S posledními slovy naštvaně zaprskal a uraženě složil ruce na hrudi.

"Tohle je hrozná díra," dodal.

Uchiha naproti němu se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Sasoriho věčné stěžování si ohledně jeho bydlení ho už pomalu, ale jistě přestávalo bavit a kolikrát se nedržel zpátky a hezky pěkně mu to řekl do obličeje. Znali se spolu už velmi dlouho a ani jeden z nich se nemusel bát porušit společenskou nepsanou dohodu o slušnosti a jen se mile a přiblble usmívat. Tentokrát tu byl ale z úplně jiného důvodu.

Přehodil si nohu přes nohu a trochu se v křesle zavrtěl, aby tak získal lepší polohu. Nechápal, proč se tak strašně moc hnal za tím, aby se dostal pod přímý vliv královského dvora. On sám byl sice o jednu společenskou příčku výš, ale nikdy nijak extra netoužil po tom, líbat ostatním lidem zadky jen kvůli majetku a nemovitostem a raději trávil čas na venkově na rodném panství, než tady v Paříži ve vile.

"Já si nemyslím, že by to byl omyl, Sasori," zamručel nespokojeně, ale ostražitě. Moc dobře věděl, že si o něm druhý myslel, že je kvůli všem těm vraždám paranoidní, ale on by to označil spíše za obezřetnost.

"Jak to jako myslíš?" nechápal jeho hostitel.

Itachi si povzdechl a jen se mile pousmál. "Chci tím jen říct, že to nebyla náhoda. Těsně předtím, že se tohle celé stalo, jsem tvého sluhu viděl, jak něco špitá Filipovi do ucha a pak se sám za ním vydává. Nejspíš ho tam chtěl nalákat," řekl, předklonil se a zhluboka se mu zadíval do oříškově hnědých, naivních očí, "Zamysli se, pustil sis sem cizího chlapa. Co když je to vrah?"

Druhý muž na něj několik okamžiků jenom zíral, až si chvíli černovlásek myslel, že se mu snad povedlo jej přesvědčit, aby začal používat mozek, ale ten nakonec jen zavrtěl hlavou.

"Nesmysl. Ten chlap je obrovský štěně, neublížil by mouše. Nejspíš mu jen poradil cestu, Filip tu už dlouho nebyl a nemůže si všechno pamatovat."

***

Týden utekl jako voda a byla opět sobota, které měl komorník trávit volné, ale protentokrát mu na ten den Sasori vyhranil zasloužený trest. Itachiho obavy o tom, co vlastně může být bělovlasý zač, smetl ze stolu ještě v úterý a do té doby na to zcela zapomněl. Co se týkalo Hidana, už mu zmaření jeho obchodního plánu skoro odpustil, ale nemohl to nechat jen tak, a proto se rozhodl, mu konečně po všech těch dlouhých týdnech plných morbidních a zvrácených představ, ukázat svůj sklep.

Z věšáku těsně u vchodu vzal jeden svazek klíčů, otočil se na Hidana, který stál přímo za ním a významným pohledem mu pokynul, aby ho následoval. Pak odemkl jedny z dveří, za nimiž starší z nich netušil, co se ukrývalo, vzal do ruky příruční plynovou lucernu a pokračoval dolů po schodech do sklepa. Několik krátkých okamžiků kráčeli po kamenném točitém schodišti, než se konečně dotkli podlahy.

Akasuna pokračoval dál pod vilu do samotných útrob sklepa, zabočil doprava a šel ještě několik metrů, než narazil na těžké ocelové dveře. Nakonec se otočil na svého sloužícího a zamračil se. Zvedl hlavu a zadíval se mu přímo do napětím stažené tváře.

"Tady," ukázal na dveře za sebou, "Bude vykonán tvůj trest. To, co dneska zažiješ, by mělo zcela pokrýt závažnost tvého činu. Budeš mě prosit, abych s tebou už skončit, ale zároveň si budeš přát, abych pokračoval. A až se dostaneme na samý konec, složíš mi slib, že o tom, co se tady odehrálo, pomlčíš, jinak si to s tebou vyřídím mnohem horším způsobem. Jasné?"

Hidan jen zamrkal, než jemně kývl hlavou.

"Fajn," řekl nakonec rudovlásek, než dveře otevřel velkým, starým klíčem a ztěžka je otevřel, "Tak pojď dál."

Muž s rudofialovýma očima hraně strachy polknul, než v přímém závěsu vešel do sklepní místnosti přímo za Sasorim. Několik vteřin jen mžoural do zatemělého prostoru, ale když lucerna matně osvítila i poslední roh malé místnosti, šokovaně zalapal po dechu.