To, že jsem nedostala na Valentýna žádnou květinu bylo smutné. Oplakala jsem to, až dlouho do noci, až jsem samou únavou usnula. Přesto, tenhle svátek byl pro všechny zamilované. Pro ty, kteří si to přiznali a kteří to dávají celému světu na obdiv. To jsem musela respektovat a opravdu jsem tomu rozuměla. Jenže včera byla další příležitost, kdy jsem nějakou tu kytku mohla dostat. A nemuselo to nic znamenat, nic křičet do světa, neukazovat žádné city. A zase se tak nestalo.

Byl mezinárodní den žen. Všechny ženy na celém světě mají být obdarovány alespoň tou nejubožejší květinou pod sluncem. I kdyby sedmikráska z přerostlého trávníku, tak by mě zahřála u srdce. Na jednu stranu jsem byla ráda, že i naše čarodějnická škola drží takové svátky. Ale na tu druhou, i když byla chodba plná květin, které přinesli ze skleníku, tak nikdo nebyl schopen mi nějaké poupě předat.

Studenti mužského pohlaví většinou darovali květy dívkám, které pro ně něco znamenali – byli milenci anebo rodina. Harry Potter, můj dobrý kamarád věnoval květ Ginny Weasleyové, té kterou miloval. Ron Weasley, další můj skvělý přítel, daroval kytku Ginny, protože je jeho sestrou. Dokonce tu byl i někdo, kdo si chtěl šplhnout u profesorek.

Jenže já neměla žádného sourozence. Jenže já neměla žádného chlapce, ke kterému bych se mohla nahlas hlásit. Milovala jsem, samozřejmě. Milovala jsem jednoho studenta ze Zmijozelu, se kterým to je... složité. Náš vztah je složitý. Ušli jsme společně opravdu dalekou a trnitou cestu, od nenávisti po toleranci. Od nepřátelských kolejí po akceptující se spolužáky. Od kamarádů po dva mladé lidi, které je to k sobě táhne.

Lhala bych, kdybych ten vztah hanila. Byla jsem za něj ráda a láska si nevybírá. Dřív jsem se tomu bránila, ale pak jsem si uvědomila, že to nemá cenu. A poddala jsem se. Byla jsem šťastná, zamilovaná. Začalo to náhodami, vzájemnými dotyky, úsměvy, pohledy z očí do očí. Trávili jsme spolu čas, taky jsme si vyměnili pár polibků. Bylo to kouzelné.

Ráda bych to nazvala nějakým druhem partnerství, ale není tomu tak. Vím, že se za mě nestydí, vím, že ke mně něco cítí a rád se mnou tráví čas. Jenže on to chce držet v tajnosti. Nejsme na veřejnosti ničím. Jen dva studenti kouzelnické školy čar a kouzel v Bradavicích. Všechny ty tajnosti a ukradené chvíle mě trápí. Neznám důvod toho tajnůstkaření a o to je to horší. Nikdy se mi nesvěřil, proč to nechce nikomu prozradit.

Smířila jsem se s tím. Nepotřebuju, aby o nás někdo věděl a vyprávěl si. Nestojím o veřejný zájem. Jsem ráda, že můžu mít jeho a jsem spokojená. Jen mě to mrzí. A také mi je líto, že i když jsme něčím utajeným před okolím, že mi ani v soukromí neprojeví víc citu anebo mi nedokáže dát ani pitomou kytku. Říkám si pak, zda mu za to všechno vůbec stojím. Zda mě má opravdu rád.

Hlavou se mi honí nespočet myšlenek a ačkoliv jsem celkem chytrá, na tohle nedokážu přijít. Nerozumím tomu a akorát mě z toho bolí hlava. Musela jsem si namočit ručník do ledové vody a následně jsem si ho přiložila na čelo. Hlava mi tepala a bylo to nepříjemné. Za chvíli byl čas večeře, kde jsme se měla potkat s přáteli a taky s množstvím dívčích rozzářených očí a úsměvů, které včera dostali alespoň poupě od nějakého chlapce, protože ženy měly nejen svátek, ale hlavně proto, že si na ně muži vzpomněli.

Horší než na Valentýna to být nemůže, tam k těm očím ještě ve vzduchu byla cítit láska, vřelost, štěstí a náklonost. Musela jsem se obrnit. No co. Vždyť se nic neděje. Určitě se na světě najde ještě alespoň jedna dívka, která taky nic nedostala. Jistě jsem nebyla jediná. Určitě ne, přesvědčovala jsem se neustále. Nezáleželo mi na nějakém darování kytky. Šlo o to gesto. O ten princip. Mám tu někoho, kdo by si na mě mohl vzpomenout a neudělal to. Měl na to včera celý den. A nic.

Myslela jsem na to a bolelo mě u srdce. Měla bych to nechat být, jenže... Bylo to nepříjemné a nedalo se na to zapomenout. Bylo to jako zabodnutá tříska, kterou ne a ne vyndat. Hnisala a bolela. Trápila tělo, duši a samotné srdce.

Bylo to těžké, ale měla bych se od toho odpoutat. Nejsem malicherná. Nejsem žádné rozmazlené dítě, které chtělo panenku a nedostalo ji. Ne, jsi skoro dospělá žena, která zanedlouho půjde sama do širého světa a bude se tam sama o sebe starat. A svět není dobré místo. Je drsné. Takže tohle, takovou pitomost, překleneš a jistě to zvládneš, Hermiono. Jo, zvládnu to.

Odhodila jsem ručník, který již přestal chladit bolavou hlavu a podívala se na sebe do zrcadla. Oči už jsem tolik rudé od pláče neměla. Obula jsem si boty a chystala se jít na večeři.

-

Vracela jsem se do společenské místnosti s Ginny, která mi něco vypravovala, ale upřímně, neposlouchala jsem ji. Byla jsem myšlenkami u čtvrtého jídelního stolu. Když jsem vcházela, spatřila jsem ho, jak seděl mezi svými kumpány na lavici u stolu. O něčem diskutovali, pošťuchovali se a smáli. Byl to hezký pohled. Byl spokojený, mezi svými a to bylo důležité. Zahlídnul mě, nepatrně kývnul hlavou a nadzvednul koutky úst do nepatrného úsměvu. Věděla jsem, že je to to nejvíc, co mi může na veřejnosti před celou školou věnovat. A stačilo mi to. Opravdu.

Pokračovala jsem v myšlenkách dál, když mě Ginny chytla za paži a zastavila mě. Byla jsem chvíli zmatená a nechápala jsem, co se to právě stalo. Až pak mi to došlo. Spatřila jsem na druhé straně chodby Harryho. Usmála jsem se na Ginny, kývla na srozuměnou a nakonec jsem Harrymu zamávala. Ginny mě opustila a běžela za svým chlapcem. Byli pár, o kterém se vědělo.

Nechtěla jsem, ale... tohle jsem jim z celého srdce záviděla. To, že se mohli procházet po škole v ruku v ruce. To, že se mohli za rohem bezostyšně políbit. Mít tajemství zní zajímavě, ale vždycky záleží, jaké to tajemství je. Tohle to moje bylo tíživé. Otočila jsem se, hlavu sklopenou a pokračovala jsem do cíle, tedy společenské místnosti a následně do své ložnice v Nebelvírské koleji. Už jsem tam skoro byla, když jsem zaslechla syčivý zvuk.

„S-ss. S-ss." zvedla jsem hlavu a podívala se do míst, odkud to vycházelo. Na konci chodby, z poza rohu vykukovala blonďatá hlava. Musela jsem se usmát. Srdce mi bušilo silněji než před malou chvílí. Rozhlédla jsem se, protože jsem věděla, že by jen nerad odhalil nějakému studentovi anebo profesorovi této školy naše tajemství.

Nikdo nikde, a tak jsem se k němu rozběhla. Hned jak jsem u něj byla, mě popadl a zatáhl do tmavého výklenku, který byl spíš lapačem prachu a pavučin než využívaným místem. První co bylo, tak mi dal pusu. Rozzářila jsem se jak samotné slunce. Sama jsem cítila, že jsem zrudla a začala jsem se pitomě culit. Byla jsem obyčejně zamilovaná a souhlasím, že láska dělá z lidí pitomce. Ze mě rozhodně.

„Ahoj, Hermiono." pozdravil mě tiše.

„Ahoj, Draco." vrátila jsem mu to a pohladila ho po vestě, která byla součástí jeho školní uniformy, na hrudi. „Kolik máš času?"

„Času? Jak to myslíš?"

„No, než budeš muset jít za klukama, aby tě nehledali. Nebo, aby tě nenašli se mnou." prozradila jsem na vysvětlenou a podívala se do země. Bylo mi to tak líto. Nikdy moc dlouho se mnou na těch skrytých místech nebýval. Nechtěl, aby nás někdo našel, a tak brzy mizel. Nedokázala jsem se ovládnout a zaslzely mi oči.

Najednou jsem ucítila, jak mě vzal jemně za bradu a zvedl ji. Donutil mě podívat se do jeho nádherných modrošedých očí. Nedokázala jsem přes slzy moc dobře zaostřit, přesto mi neuniklo, že ho pohled na mě překvapil.

„Co se děje?" nerozuměl.

„Nic." pousmála jsem se. „Jak ses dnes měl?" zajímalo mě. Dneska jsme měli pouze jednu společnou hodinu, proto mě to zajímalo. „Nepotřebuješ pomoc s nějakým úkolem?" nabídla jsem mu. Bylo směšné, že jsem toužila potom, aby mě tahle využil, jako šprtku pro esej do hodiny, než aby se mnou nebyl vůbec. Neměla jsem tušení co, ale ukrutně mě bolelo na hrudníku.

„Lžeš mi a zamlouváš to. Přestaň to dělat, Hermiono. Co se děje?" zopakoval svou otázku.

„Miluju tě." zašeptala jsem. Dívala jsem se do jeho pohledné bledé tváře, která se ze zvědavé změnila na překvapenou. Nedivila jsem se, bylo to poprvé, co jsem mu to řekla. Poprvé, za tu dobu, co se stýkáme. A to už bylo pěkně dlouho.

„Co-že?" zakoktal se. To je dobré anebo špatné znamení?

„Opravdu jsi mě neslyšel? Mám to zopakovat anebo tomu jenom nerozumíš?"

„Já... slyšel, jen mě to dost překvapilo, abych byl upřímný. To je to, co se s tebou děje? Pláčeš, protože mě miluješ? Jsi smutná a chodíš poslední dva dny jako tělo bez duše, to proto, že mě máš ráda?"

„Ne, samozřejmě, že ne." povzdechla jsem si. „Je to složité a vlastně banální a sama nevím, proč na tom tak lpím a řeším to. Promiň, jen mě bolí hlava." vlastně jsem se o tom nechtěla vůbec bavit.

„Hermiono, prosím. Znáš mě natolik dobře, že víš, že se většinou neptám dvakrát, ale ty jsi výjimka. Zajímá mě to, protože mi na tobě záleží. Nestýkal bych se s tebou, kdybych tě neměl rád. Pokud tě něco trápí, je čas mi to říct." vybídl mě a pohladil mě po tváři. Jeho pohled byl přívětivý, teplý. Věřila jsem mu celou svou bytostí. Přesto se mi do toho nechtělo, a tak jsem si povzdechla.

„Nevím, kde začít. Nebudu ti tu vyprávět o našem vztahu, protože sám moc dobře víš, jak to mezi námi vzniklo. Už dávno tě mám moc ráda a záleží mi na tobě. Tolik tě miluju, že bych pro tebe udělala cokoliv. To, že tohle mezi námi tajíme akceptuju jen kvůli tobě. Přál sis to a já nevidím důvod ti to nesplnit. Jenže... Draco, nerozumím tomu. Opravdu neznám důvody, které tě k tomu vedou. Tvrdil jsi mi, že se za mě nestydíš, takže...? Lhal jsi mi? Vážně mě to tíží a hrozně mrzí. Kolem mám kamarády, kteří s někým chodí, ostatní to ví. Promenádují se kolem a nikdo z toho nic nedělá. Všichni to berou jako hotovou věc. Tak proč nemám tohle taky? Tohle je přece normální. Takovým párům závidím. Chtěla bych se po těchto chodbách taky procházet s tebou po boku, ruku v ruce. Tak moc. Jenže nemůžu, protože ty to chceš tajit a skrývat se. Jen prostě... nechápu to." spustila jsem. Během těch slov mě napadlo, zda mě prostě neodstrčí, nesebere se a neodejde. Bála jsem se. Měla jsem strach z neznáma. Z jeho reakce a slov.

„No, co na to říct. Nezačala jsi ničím snadným." ozval se a sevřel si kořen nosu.

„Omlouvám se. Neměla jsem nic říkat."

„Ne. Ne, ne. Je dobře, že jsi mi to řekla. Tohle musíme jednou pro vždy vyřešit. Mám tě vážně moc rád a nerad bych tě zraňoval nebo tak. Je samozřejmé, že tohle se netají, vím to. Nestydím se za tebe, v tom jsem nelhal. Naopak jsem hrdý na to, že tě můžu považovat za svou, ale..."

„Ale?" nadechla jsem se, potom, co jsem dlouho tajila dech. Visela jsem mu na rtech.

„Ale... byl jsem vůl. Kluci jsou debilové, respektive ještě dostatečně nedozráli, a tak jsem se chtěl vyhnout blbým kecům. To je všechno. Omlouvám se, Hermiono. Nedošlo mi, že by tě to mohlo tolik trápit. Věř, že jsem to nechtěl. Jen jsem nechtěl poslouchat žádný remcy, protože vím, že by mi to ti pitomci jen předhazovali. My dva nejsme tajemství – nebudeme. Jsi moje holka a budu poctěn, když to budu moct říct celý týhle škole." usmál se na mě. Někde v půlce jeho odpovědi jsem se rozbrečela. Dojalo mě to, rozněžnilo. Donutilo mě to se zamilovat ještě víc. Představovala jsem si bůh ví co a přitom to byla jen taková prkotina.

Hrozně se mi ulevilo. Utírala jsem si slzy a přitom se smála jako blázen. Chytil mě za ruku a sevřel. Naklonil se ke mně a opřel čelo o to mé. „Mrzí mě to." zašeptal a políbil mě. Jemně, vřele a láskyplně. Projela jsem mu prsty jeho dokonale upravené blonďaté vlasy, které nosil sčesané dozadu. „Proč jsi tak napjatá?"

„Já... promiň, to nic." vyhrkla jsem.

„To není všechno, že ne?" odtáhnul se a řádně si mě prohlížel. „Znám tě."

„Bože, je fakt těžký před tebou něco tajit." skoro jsem si odfrkla, i když mě tížilo něco jiného.

„Takže? Mluv, Grangerová." nakázal a nadzvedl jedno své krásné obočí.

„Víš, co bylo včera za den?"

„Středa?" zatvářil se nechápavě. Úplně jsem na něm viděla, jak si sám pro sebe pokládá otázku, jestli mi náhodou nehráblo. Vždyť na tom nezáleželo, takže asi jo. Hráblo.

„Včera byl mezinárodní den žen. Dole v hale byly stoly, které se prohýbaly pod váhou květin. Nepotkala jsem žádnou dívku, která by neměla v ruce nějakou květinu." zašeptala jsem. Při poslední větě se mi zlomil hlas. Cítila jsem se trapně. Hodně. Vždyť o nic nešlo, proboha!

„Co mi tím přesně chceš říct?" přimhouřil oči.

„Nic, je to hloupost. Zapomeň na to." promnula jsem si tvář a následně oči.

„Je to o tom, že jsi čekala, že ti dám kytku? Protože byl nějaký svátek? A když jsi ji ode mě nedostala, tak jsi byla zklamaná?"

„Já... já... jo, sakra. Byl svátek, kterým se oslavovaly všechny ženy a já nedostala od nikoho žádnou květinu. Byla jsem snad jediná na celý škole. Hrozně mě to zabolelo, že si na mě nikdo nevzpomněl. Že sis na mě nevzpomněl ty. Mě by udělala radost asi i odkvetlá pampeliška, při vědomí, že by byla od tebe. Jenže včerejšek uplynul a nic. Rozumím tomu, že jsi mi nedal nic na prostranství školy, ale... potají se scházíme skoro každý den. A včera jsme se viděli. Zním jako rozcapená a rozmazlená blbka, přiznávám, ale nečekala jsem, že mě taková věc tolik zasáhne. Omlouvám se, musíš si o mě myslet hrozný věci. Já jen... bože." otočila jsem se k němu zády a schovala obličej do dlaní. Bylo mi tak neskutečně trapně. Po kolikáté už?

Někde hluboko v sobě jsem cítila, že nebude trvat dlouho a já se tu rozbrečím z plna hrdla. Ve spáncích mi opět začalo tepat a oči se mi už plnily slzami. „Půjdu. Sejdeme se jindy. Dobrou." pípla jsem a opouštěla místo, kde jsme se schovávali.

„Hermiono, počkej." zadržel mě. Zastavila jsem se, ale neotočila. Jak se mu jen můžu podívat do očí? Co si o mě dalšího pomyslí?

„Nemůžu tady zůstat, je mi tak nehorázně trapně, Draco. Musím jít."

„Grangerová, sakra! Věnuj mi chvíli. Rád bych ti to vysvětlil."

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nebyla tvá povinnost mi včera nic dávat. Já to věděla a stále to vím. Je to v pořádku. V naprostém pořádku. To jen... nevím, co jsem si to vzala do hlavy."

„Podívej se na mě!" nakázal. Bože, někdy byl tak zatraceně panovačný. Věděla jsem, že pokud bych to neudělala, otočil by si mě k sobě sám. Takže jsem mu to ulehčila a otočila se. „Včera, protože byl svátek, jsem ti něco mohl dát, to je pravda. Ne, že bych ti kytku dát nechtěl. To ne. Ale jsem jiného přesvědčení."

„Co? Jakého?"

„Proč by mi měl nějaký zvyk či svátek diktovat, kdy tě mám a nemám obdarovat květinou? Valentýn, MDŽ? Koho to sakra zajímá? Možná jsem to neudělal právě z toho důvodu. Byla to povinnost, kterou diktuje datum v kalendáři. A já si chci dělat, co se mi zlíbí a kdy se mi to zlíbí. Protože jsem podělanej Malfoy, chápeš? To, že jsi včera ode mě nic nedostala, nebyl záměr, abych ti tím ublížil. To jsem vážně nechtěl. Asi jsem jen zabedněnej chlap, ale překvapuje mě, že ti na tom tolik záleželo."

„Jsem jen ženská a romantička k tomu. Tohle by těšilo přeci každou ženu, ať už si to přizná nebo ne." opáčila jsem ve vysvětlení. Jako by to říkalo všechno.

„Jasně." zasmál se. „To to vysvětluje." přikývnul. Popadl mě za ramena a přitáhl si mě k sobě. Následně mě chytil za pas až jsme byli tělo na tělo. Cítila jsem, jak mu zrychleně buší srdce. Vnímala jsem jeho dech, který se mi proháněl hřívou vlasů. Sehnul se ke mně a políbil mě. „Nezlob se na mě. Nechci, abys kvůli mně byla smutná. Nesmí tě to trápit, rozumíš?" promluvil mi do úst. Odtáhla jsem se od něj, abych mohla zase začít aspoň přemýšlet.

Jenže jak jsem od něj byla na krok, jemně mi položil ruce na tváře, dotýkal se uší, schovaných ve vlasech a zároveň čelistí z obou stran hlavy. Opět se ke mně sklonil a zmocnil se mých rtů. Chytla jsem ho nad lokty, a to spíš, abych se udržela na nohou. Nechala jsem se líbat jako nikdy předtím.

„Něco pro tebe mám." pověděl mi s upřeným pohledem do mých očí, hned potom, co se přestal věnovat našim polibkům.

„Opravdu?" překvapilo mě to. Nic jsem nečekala. Vzhledem k tomu, jak jsme měli ještě do dneška stanovený náš vztah, nebylo divu.

„Jo. Přijde mi to celkem jako dobrá náhoda, především proto, co jsem se od tebe teď dozvěděl." uchechtl se. Zmateně jsem zamrkala. Otočil se, vrátil se do výklenku a pak se ke mně vrátil s velkou kyticí nádherných, uhrančivě žlutých slunečnic. Bylo vidět, jak se cítí nesvůj, ale já tam stála jako to nejnatěšenější dítě, které má každou vteřinou dostat obrovský dárek.

Draco Malfoy držel v rukou puget květin, slunečnic, které přinesl pro mě. Tomu se ani pomalu nechtělo věřit. Pár slz mi steklo po tváři, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Dívala jsem se na tu nádhernou kytku a pak do těch nádherných očí.

„To je pro mě?" chtěla jsem se ujistit.

„No..." podrbal se druhou rukou za krkem a trochu zrůžověl. Byl tak nehorázně roztomilý.

„Je nádherná." přiznala jsem, když mi ji konečně vrazil do náruče. Slunečnice měli velké hlavy, orámované okvětními lístky, které měli ten nejkrásnější žlutý odstín. „Děkuju, Draco." usmála jsem se na něj, když jsem svírala slunečnice v rukou.

„Kdybych věděl, jak ti na tom záleží, samozřejmě bych ti nějakou kytku věnoval už dávno, a nejen včera. Každopádně se držím toho, že nechci, aby mi něco někdo předepisoval. Tohle jsem ti přinesl proto, protože jsem chtěl. Protože mi tě připomínají, tvým úsměvem, když se na mě díváš. Taky celá záříš a máš velké hnědé krásné oči a ty tvoje nezkrotné vlasy ti vlají kolem hlavy. Je to to nejmenší, co jsem ti mohl dát."

„Dal jsi mi hodně. Ani netušíš." prozradila jsem. Byla jsem tak šťastná. Z těch slunečnic, z jeho slov a vysvětlení. Všechny chmury a smutek zmizeli jako mávnutím kouzelné hůlky. Tyhle květiny mi chtěl dát. Protože na mě myslel, protože jsem mu je připomínala, protože chtěl. Bez ohledu na to, jaký datum byl.

„Budu ti květiny nosit častěji, když vidím, co to s tebou udělalo. Jsi nádherná. Jsi moje a přísahám, že už ti nebudu nikdy ubližovat. Takže náš vztah oznámíme klidně celému světu, i kdyby se z toho měli podělat do kalhot. Ty pitomce, co považuju za kamarády nějak zpacifikuju, i kdybych je měl nakopat do zadku. Byl jsem vlastně sám blbec, že mi záleželo na takovým nesmyslu. Jsem na tebe hrdý a bude mi ctí tě držet za ruku v těchto zdech. Nebudeme se už skrývat v temných výklencích. Přísahám."

„Děkuju." poděkovala jsem, kytku držela jako by mi ji měl někdo ukrást a pevně ho zároveň objala.

„Miluju tě, Hermiono."

„Cože?!" slyšela jsem správně? Tohle mi ještě nikdy neřekl. Přiznal, že mě má rád, ale to bylo všechno.

„Miluju tě." zopakoval mi a usmál se.

„Zopakuj to, prosím."

„Miluju tě a budu ti to opakovat každý den, dokud tě to neomrzí." zasmál se.

„Neboj, tohle se mi neomrzí nikdy. I já tebe miluju, Draco." usmála jsem se a políbila ho.

-

V tom koutě, který byl skrytý pod stíny jsme byli spolu ještě hodně dlouho. Povídali si, dotýkali se, líbali. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Zpětně jsem nerozuměla, proč mě tolika trápil fakt, že jsem od Draca nedostala žádnou květinu. Protože jeho důvod, proč to neudělal byl vlastně milý. Zamrzelo to, to každopádně, ale nebyl důvod z toho dělat žádnou katastrofu. Ženy by od svých milých měly dostávat květiny kdykoliv. A ne jen proto, že je nějaký svátek.

V okamžiku, kdy takový krásný, živý a voňavý dárek žena dostane, to znamená všechno. Ví, že je milovaná, ví, že na ní někomu záleží a ví, když se ty květy pořizují, že na ně někdo myslí. A to je to nejdůležitější. Tohle jsem věděla.

Nedostala jsem nic na mezinárodní den žen. Ale to by nemělo vadit. Ani mě ani žádné jiné. Každá jsme silná a přežijeme to. Není to konec světa. A vždycky nastane den, kdy můžeme dostat puget jen tak. Ten den přijde.

Svou kytici slunečnic jsem vložila do vázy, kterou jsem si postavila na noční stolek. Dostala jsem je z lásky. Jen tak. Od Draca Malfoye, kterého miluju. A který miluje on mě. Měla jsem vlastně všechno. To nejkrásnější a nejcennější. Bylo to úžasné. Dokonalé.

Byla jsem šťastná. Dostala jsem slunečnice a slib, že už se nebudeme skrývat.

Zalehla jsem do postele s úsměvem, který mi nemizel z tváře. Cítila jsem na rtech jeho polibek, na tváři jeho pohlazení. Na srdci mě hřálo gesto i slova. Byla jsem spokojená a těšila jsem se na nové zítřky.

-

Nebuďme smutné, že jsme kvůli nějakému svátku nic nedostaly. Ne všichni se drží pravidel a zajetých standardů. Víme přece, že nás mají rádi. Že na nás myslí. Blízcí našemu srdci.

Mějte rády samy sebe.

Květina není všechno.