Úplněk.

Trávil jej sám, ona nepřišla. 

Začínal se pomalu ale jistě měnit, cítil to, jen to nebylo tak bolestivé.

Bolest, kterou cítil nyní, byla daleko horší než všechna ta fyzická bolest. 

Horší než všechny přeměny dohromady. 

Nesnášela ho, musela. 

Neexistoval jediný důvod, proč by ho měla ještě milovat. 

Neexistovala možnost, že by pro ni někdy mohl být to, co býval. 

Nebylo tu jediné světlo v temnotě, které by mu dokázalo, že se mýlí. 

Nedivil by se, kdyby na něj už nikdy nepromluvila za to, co udělal. 

Zachránil jí otce, to ano, ale nechal Smrtijedy, aby zabili její matku. 

Bylo to neodpustitelné. 

A přiznal před ní, že poslal její krev - nevinné mudly - na smrt, aby zachránil jejího rodiče - z čistě sobeckých důvodů.

Nebyla tady šance, že by jej mohla ještě někdy milovat. 

Ani ji k tomu nechtěl nutit, věděl, že nemohla. 

Věděl, že i kdyby v ní zůstal byť jen ždibec lásky k němu, zabil jej ve chvíli, kdy přiznal, že dovolil Smrtijedům zabít její matku. 

A ač věděl, že po ní nemůže žádat odpuštění, které si stejně nezasluhoval, to vědění jej ničilo. 

Ničilo a bolelo, protože on ji milovat nepřestal.

Cítil, jak se začíná měnit, jak se jeho zrak stává bystřejším, jak najednou roste, jeho sluch se zvětšuje a to byla chvíle, kdy si dovolil zmučeně vydechnout a otočit se, aby byl zády k zářivému světlu měsíce, když uviděl Hermionu. 

Nevěděl, kdy se tam objevila, jen viděl, že je celá zadýchaná a strachy to není. 

Ona šprtka, která objevila jeho lupinotuum morbus, alias malý vlčí problém. 

Byla to ona, celý jeho život to byla ona, která mu byla předurčená. 

Byla to ona, která mu byla psaná ve hvězdách. 

A kdo tvrdí, že hvězdy přepsat nejdou, lže.

Jenom sprostě lže, neboť on je důkazem toho, že hvězdy přepsat lze a že tu, která mu byla předurčena, může nechat přeurčit někomu jinému. 

Například Weasleymu...

Ale kdyby spolu chodili, nepřišla by, ne? 

Tolik se jí na to chtěl zeptat, utrousit na něj nějakou jízlivou poznámku...

Místo toho z něj vyšlo jen krátké zakňučení. 

„Vím, že to bolí," zašeptala a pohladila již proměněného Draca po srsti. „Počkám tu na tebe do rána, jo?" usmála se a použila na sebe zastírací kouzlo, které se jí během války zdokonalilo natolik, že nebyl vidět ani její obrys. 

***

„Ahoj," pozdravila jej, když se brzy ráno začal probouzet ze sladkého bezvědomí. 

„Ahoj," pozdravil ji nazpět. „Jak ses vyspala?" 

„Já nespala," usmála se jakoby nic. 

„No, přeměnil ses až nad ránem, byl jsi samý škrábnutí a nebyl jsi při vědomí, tak jsem tě ošetřila a pak jsem nemohla usnout, takže jsem došla něco ulovit. Třeťáci mají adapťák, víš?" 

„Aha, takže sis mě přišla zkontrolovat, abych něco nevyved," pokýval chápavě hlavou. 

„Ty sis myslel, že jsem přišla jen proto, abych se ujistila, že to zvládáš dobře?" ušklíbla se, ale když zachytila jeho zklamaný pohled, nevěřícně se na něj podívala, „fakt sis to myslel..." 

„Tak na to nemysli, prosim tě."

„Draco," povzdechla si, přešla k němu, posadila se a ruku mu položila na tvář, „nejde o to, že bych s tebou být nechtěla.“

„Tak o co?“

„O princip.“

„Jakej princip?“

„Draco...“

„Co?“

„Jen jsem chtěla vyslovit tvoje jméno,“ zasmála se.

„Hermiono, chodili jsme spolu někdy?“

„Nikdy,“ zavrtěla hlavou.

„Pojď to změnit,“ vyzval ji a ona na něj vyjeveně hleděla. „Buď moje holka,“ povzdechl si a vzápětí se rozesmál: „To je šílený, ty jsi mi řekla, že to nejde a já-“

„Co řeknu, bude šílenější,“ odpověděla, „budu.“

„To nedává smysl,“ zavrtěl hlavou.

„Ne, nedává,“ rozesmála se a on s ní.

„Takže se mnou chodíš?“

„No jo,“ přikývla, „ale hned jak něco poděláš, letíš.“

„Fajn," přikývl. „A teď vážně. Chodíš se mnou?“

„Jo.“

„Jako fakt?“

„Jako fakt.“

„Beze srandy?“

„Kolikrát to ještě budeš chtít slyšet?“ ušklíbla se, došla k němu a přitiskla své rty na jeho.

„Tohle bylo až moc jednoduchý, jakej je v tom háček?“

„Budeš mít šanci získat si zpět ztracenou důvěru,“ usmála se na něj a znovu jej políbila.

„Tak jo, to beru,“ přikývl.

„Tak ber,“ zasmála se.

„Tohle se mi jen zdá, že jo?“

„Nezdá,“ řekla s úsměvem, „nebude to jednoduchý, ale chci být s tebou. Už navždycky.“

„I když jsem vlkodlak?“

„I když jsi vlkodlak,“ ujistila ho.

„Jsi ta nejlepší holka na světě.“

„No jen aby,“ zasmála se.

„No určitě,“ zasmál se s ní a na důkaz pravdivosti svých slov jí věnoval ten nejněžnější a nejupřímnější polibek, jaký kdy Hermiona dostala.

Nikdo netvrdil, že to bude snadné, ale byla připravená dát mu druhou šanci, zkusit to s ním ještě jednou a tentokrát jim dát to, co si oba dva přáli a zasloužili.

Konec