„Takže.“

„Takže?“

„Ruším módní kroužek. Víš, kdo se přihlásil? Lenka. A víš, kdo ještě? Ginny. A pozor, čtenářský? Jen ty!“

„No, abych byl upřímný,“ začal Theo, „chtěl jsem ti říct něco velmi podobného,“ přiznal.

„Ani dramaťák?“ vyvalila oči.

„Ne, jen doučování,“ pokrčil rameny.

„Tak aspoň ty soutěže mají soutěžící,“ povzdechla si.

„To je jediná útěcha,“ přikývl Theo.

„Ale vždyť se jim to tak líbilo,“ zakňuhrala Hermiona.

„Prefektům,“ pokrčil rameny.

„Nevadí, hlavně ty soutěže, na ty se strašně těším,“ přiznala.

„A adapťák taky půjde,“ mrkl na ni.

„Theo?“

„Hm?“

„Neriskujeme?“

„Proč?“

„Úplněk. Vychází to na 16. října a 14. listopadu,“ řekla.

„Já vím. Ale nic se nestane,“ uklidňoval ji.

„Vychází to na třeťáky a na nás,“ přiznala.

„Hele, fakt to bude dobrý, třeba se nám ho podaří udržet v Chroptící chýši,“ zadoufal Zmijozel.

„Snad máš pravdu,“ povzdechla si Hermiona.

„Ono to klapne, neboj,“ usmál se.

„Právě že se bojím,“ přiznala.

„Hermi,“ začal Theo opatrně, „já myslím, že bys byla klidnější, kdybys ho měla trochu...pod kontrolou.“

„Co tím myslíš?“ zamračila se.

„No, víš...předtím ses takhle nikdy nestresovala. Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že to bylo proto, že jste se spolu bavili.“

„Tím mi chceš naznačit co?“

„Tím ti chci naznačit to, že kdybys mu dala ještě šanci, možná -“

„Proč se pořád snažíš, Theodore? Proč tak hrozně chceš, abych byla jeho kamarádka?“

„Vím, že je to pro tebe nepředstavitelný a chápu to. Po tom všem je toho tak moc...ale on se trápí. Má výčitky, určitě není zkaženej.“

„Byl u smrti mojí mámy!“

„Ale uvědom si, že nemohl nic dělat. Celej život dělá jen to, co po něm chtějí ostatní. Protože nikdy neměl na výběr.“

„Každej má na výběr, jde jen o to zariskovat a vystoupit z komfortní zóny,“ řekla.

„Tak tohle si myslíš? Myslíš si, že neriskoval dost?"

„Neriskoval dost.“

„No dobrá, když myslíš,“ pokrčil Theo rameny.

„Ty si myslíš, že riskoval? Jestli risknul, tak snad jen tehdy, když nás tehdy neprozradil.“

„Hele,“ povzdechl si Zmijozel a posadil se na židli obkročmo, „já vím, že tobě to tak nepřijde, protože on pro tebe vždycky bude někdo, kdo ti zabil mamku. A sám nejlíp vím, že tu ti nikdo nikdy nenahradí. Ale on se snažil a fakt zariskoval. Měla by sis poslechnout, jak to bylo.“

„No tak mi pověz ten zázračnej hrdinskej příběh.“

„Rád,“ ozval se vzadu hlas jistého blonďáka.

„Tak já vás tu nechám,“ pronesl Theo nervózně a co nejrychleji vyklidil pole působnosti.

„Smrtijedi řádili v Anglii. Odjakživa.
A jednou jedinkrát se rozhodli vyjet si někam pryč, řekli na výlet. A oni, ti nejhorší, dostali za úkol vzít mě s sebou, zaučit mě. A vzhledem k tomu, že oni to brali jako výlet a neuvěřitelný relax pro ně byl, když mohli někomu ublížit. Hledali nějaký pěkný místo a vydali se do Austrálie. Byla to blbá náhoda, protože našli jednu pěkně uklizenou vesničku.
A víš proč? Protože v ní cítili stopy magie. Došlo jim, že se někdo z mudlovských kouzelníků zřejmě snažil ukrýt někoho, na kom jim záleželo, protože ta stopa nebyla tak silná, jako kdyby se tam pohyboval kouzelník. Hledali dlouho, byli odhodlaní zabít všechny tamní obyvatele. A když tu vesnici konečně našli, pustili se do vraždění,“ chvíli počkal, aby se sám trochu vzpamatoval a zjistil, jak na to reaguje Hermiona.

Ta jen seděla a koukala, bez emocí ve tváři, a tak pokračoval: „Chtěli způsobit tomu, kdo se snažil ukrýt mudly, tu největší bolest, a tak se uchýlili k té největší krutostí, nebýt toho, že jsem tam byl jen k zaučení, zabíjel bych taky...oni vraždili nejhůř jak mohli, co nejpomalejc a nejbolestivějc. Pamatuješ, jak jsem tě byl o Vánocích navštívit? Samozřejmě jsem si zapamatoval, jak vypadají tvoji rodiče a když jsem viděl tvýho tátu, tak jsem to vymyslel...no, chytře.“

„Jak?“

„Řekl jsem, že jeho skupinku chtějí někde jinde...to, co jsem udělal, bylo krutý, ale jeho jsem nechal zaběhnout pryč a ostatní jsem fakt převedl. A co se maminky týče, tam jsem nemoh nic dělat.“

„Proč?“

„Když jsem zachránil tvýho tátu, šel jsem se podívat po mamince.“

„A?“

„Měla ji Bellatrix.“

„Proč jsi nic neudělal?“

„Bellatrix je šílená, ale není blbá, poznala by to. Stejně jsem to šel zkusit, jenže pozdě. Hermiono, já jsem se jí díval do očí, než po ní po tom Cruciu hodili zelenou.“

„A nic jsi neudělal?“

„Nemoh jsem. Jak bych to asi zahrál?"

„Jdi pryč, prosím.“

„Já rád zůstanu a se vším ti pomůžu,“ řekl.

„Ale já nechci. Jdi pryč.“

„Dobře. Jak myslíš,“ přikývl Draco a opustil Hermioninu společnost.