Duben se přehoupl v květen a květen v červen.

Hermiona strávila všechny úplňky z Dracem, navzdory tomu, jak moc se od jejich krásné společné noci nebavili.

Nakonec celé Bradavice usoudily, že to bylo jen to přátelství, které trvá, dokud se všechny věci nedají do pořádku.

A pomohl tomu ještě fakt, že se Ron rozešel s Levandulí a Draco se začal znovu bavit se svými zmijozelskými přáteli.

Vše bylo víceméně tak, jak mělo.

A i když se to nelíbilo ani Dracovi a ani Hermioně, ani jeden z nich neměl kuráž dojít za tím druhým a znovu oživit zaživa pohřbené přátelství.

Draca proto udivilo, když v dubnový úplněk, který byl jen týden od té osudné chvilky viděl, že si Hermiona jako vždy sedá na schody a kuňká povzbudivá slovíčka.

Ráno jej doprovodila do Zmijozelu, ujistila se, že si bezpečně lehl do své postele a poté se opět odebrala k jejím přátelům.

Spolu se poté celý měsíc nebavili, jen po sobě vrhali toužebné pohledy.

A vůbec ne ty, které to byly naposledy.

Toužili po tom, aby byli opět přátelé, ti nejlepší, toužili po tom víc než po čemkoli a stejně hrdost ani jednomu nedovolila uskutečnit jejich tužby.

V květnu přišla Hermiona za Dracem o něco dříve, lehla si k němu do staré, zaprášené postele a nechala ho, aby se k ní přivinul, zatímco mu vnutila hrnek zeleného čaje.

Proleželi tam celé tři hodiny bezeslov a téměř bez jediného pohybu, dokud se nesetmělo.

Hermiona jej ráno opět doprovodila až do Zmijozelu, kde ho uložila a vrátila se zpět ke svému životu.

Červnový úplněk přišla Hermiona jen tak tak, vlastně přišla jen pár vteřin před přeměnou, i tak vlkodlak její společnost velice uvítal a mrzelo jej, že brzy nato ztratil sebeovládání a zpět jej dostal až když byla pod neviditelným pláštěm.

Ráno jí sdělil, že musí ještě do Komnaty nejvyšší potřeby, že potřebuje vědět, jestli funguje to, co musí mít pro onen úkol, jež mu byl uložen.

Hermiona tedy souhlasila a doprovodila ho.

S posledními opravami mu dokonce pomohla a když měli hotovo, v rychlosti Draca objala a pak se znovu vrátila ke svému obvyklému životu.

A bylo po všem.

Bylo to jen pár dní před tím, než měl onen úkol uskutečnit.

A to by ani nebyl Harry Potter, kdyby všechny plány nezhatil, kdyby za ním nedošel, nepřipomněl mu všechny ty věci, které udělal a nepoužil na něj nějaké neznámé kouzlo, které na jeho  bledé kůži způsobilo řezné rány a on musel jít na ošetřovnu.

„Jak jsi mu to mohl udělat!“ křičela Hermiona.

„Vždyť se ani nebavíte," zavrtěl Harry hlavou.

„Ale my...se možná nebavíme, ale to neznamená, že mi na něm nezáleží," zamračila se.

„Jsi moje kámoška, on je Malfoy, neměl tě rád!“

„Ale teď má. Nebo nemá, ale to je jedno. Tisíckrát radši budu Malfoyova nepřítelkyně než Potterova kamarádka," procedila skrz zuby.

„Takhle to chceš, Hermiono? Tohle je tvoje přání?“

„Ne, ale v případě, že by bylo nutný rozhodnout se, chci, abys to věděl, i když jsi můj nejlepší kamarád,“ zašeptala.

„Já myslel, že chceš Rona,“ šeptl Harry.

„Tak jsi sto let za opicema," přiznala.

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Kdybys viděl, jak se tváříš," zavrtěla hlavou.

„Nechci tě soudit, ale... můžu jinak?“

„Ne Harry, nemůžeš," přikývla, „ale i tak tě prosím...o trochu respektu.“

„Rozhodni si to sama, je to tvůj život," zavrtěl Harry hlavou.

„Rozhodla jsem si to sama," přikývla a odešla na ošetřovnu, kde si sedla k Dracově posteli.

„Jdeš přesně o 143 hodin později," zamručel.

„Ne, jdu přesně o 143 hodin dříve," namítla, „nečekals mě, já vím.“

„Nečekal," přiznal, „ale jsem rád, že jsi tady.“

„Mám radost, že jsi v pořádku," vydechla a opatrně ho objala. „Proč zrovna teď.“

„Proč? To proto, že tvůj kámoš je magor,“ zaskučel.

„A teď mluvíš o kterým?“ ušklíbla se.

„O Potterovi, ne?“

„No nejspíš, čert ví, koho máš na mysli," zasmála se.

„Pořád tě mám plnou hlavu. Poslední dobou, kdy nemám co na práci a nemyslím zrovna na to, co mě čeká, myslím na to, co se stalo...mezi námi dvěma.“

„Je to už...delší doba.“

„Jo. Stejně si to ještě pamatuju. A dobře,“ pousmál se.

„To mám...radost," zasmála se.

„Pojď sem," roztáhl náruč.

„Cítíš se dobře?“

„Ale jo," přikývl a pevně ji stiskl.

„Nemůžeme být kamarádi," zašeptala. 

„Tak jimi nebuďme.“

„Ale nemůžeme být ani nic víc, víš, jak by to skončilo.“

„To víme oba," přikývl. „Kéž bych tě poznal dřív.“

„Kéž bys to neudělal,“ povzdechla si.

„Kéž bych nebyl vlkodlak," zašeptal.

„Kdybys jím nebyl, nikdy by se tohle nestalo.“

„No právě.“

„Fajn," vydechla překvapeně Hermiona, „tak já jdu.“

„Nechoď, já to tak nemyslel.“

„Tak to sis měl rozmyslet dřív, nežs to řek," zamračila se a vydala se pryč z ošetřovny.

„Jsem vůl,“ povzdechl si a zabořil obličej do polštáře.