Dny běžely dál a dál.

Zdálo se, že Pansy Parkinsonová dosáhla svého.

Draco a Hermiona spolu od té chvíle, co se pohádali, neprohodili žádné jiné slovo než ahoj, kdyz si k sobě sedli na hodině a potom znovu se ahoj, když z hodin odcházeli.

A tak to bylo stále dokola celý měsíc.

Když se večer 23. prosince konal Křiklanův vánoční večírek, rozhodl se Draco, že se tam dojde s Grangerovou rozloučit před tím, než odjede na Vánoce domů a zároveň si tak zkontroluje, jestli ji McLaggen neobtěžuje a jestli se má fajn.

Naneštěstí byl přistižen tím hloupatým motákem, a tak byl jako nějaký zloděj či co vyveden pryč a s Grangerovou se neviděl.

Potkal ji až ve vlaku, ale tam byla s Weasleyovou a nechtělo se mu za ní jít, když byla v tak nemilé společnosti, proto se laskavě usadil zpět na své místo a pokračoval v cestě domů.

Nedal vědět, že přijede, takže ani tolik neváhal nad tím, co se chystal udělat.

Když dojeli, počkal, až se Grangerka se všemi rozloučí a potom ji pronásledoval.

Chvíli šla pěšky, potom nastoupila do červeného dvoupatrového autobusu nahoru, takže on se posadil dolů ke schodům, když slezla, šel za ní. Ta si to akorát mířila k metru, kde jela jen pár stanic, na páté vystoupila a potom už šla jen pěšky do příjemně vyhlížející uličky a bezstarostně zaplula do útulného domečku.

Soudě podle prázdného parkovacího místa byla doma sama, ani neslyšel za dveřmi žádné nadšené rodiče, takže se rozhodl, že to udělá.

Odhodlaně přistoupil ke dveřím a chystal se zaklepat, ale zaslechl přijíždějící auto a všechna odvaha ho náhle opustila.

Místo toho se utíkal schovat za roh.

Po chvilce už auto i viděl a viděl i to, jak parkuje vedle domu, do kterého před chvílí vešla Hermiona, koukal se, jak z autíčka vylezli muž a žena a potom už jen viděl, jak se s nimi přiběhla přivítat jejich kudrnatá dcera.

Pan a paní Grangerovi.

Bylo jasně poznat, že jsou to její rodiče, žena byla až neobyčejně krásná a Hermiona jí byla až moc podobná a co se toho muže týkalo, nezkrotné husté kudrnaté tmavé vlasy, úplně stejné, jaké měla jeho dcera.

„Veselé Vánoce," přáli si navzájem a objímali se.

A Draco si až teď uvědomil, jakou pitomost vlastně udělal.

24.12.

Další zakroužkovaný den.

Dnes měl být úplněk.

A kdyby jen to.

Východ měsíce měl být už ve tři hodiny a celý úplněk měl být kolem šesté.

A to nebylo dobré.

Proč si to neuvědomil!

Taková stupidní chyba!

To ta neskutečná touha dostat Hermionu, tu nejlepší z nejlepších kamarádek, zpátky.

Ta touha byla daleko silnější než rozum.

***

„Panenko Maria, děkuju moc!" vypískla Hermiona nadšeně, když si otevřela vánoční dárek.

Draco se pousmál, když uviděl přímo obrovský modrozelený vlněný svetr, ze kterého byla viděl jen její chundelatá hlava.

Také dostala spoustu knih a novou sadu brků.

Bylo půl šesté, Draco se znovu napil vlkodlačího lektvaru a odhodlaně zaklepal na dveře.

Než však stačil kdokoliv přijít, zase zmizel.

Hermiona mezitím otevřela dveře a rozhlédla se po okolí, ale nikoho neviděla, snad jen stopy ve sněhu, ale ty šly všude možně a bylo těžké říct, které patřily tomu, kdo zvonil.

Vyděšeně vytáhla hůlku, ale pak se podívala na rohožku a viděla tam malou dárkovou taštičku.

Kupodivu zelenou.

Překvapeně se pro ni skrčila a zvedla ji.

„Hermiono, kdo je to?" ozval se z obýváku pan Granger.

„Nikdo," odpověděla mu Hermiona, zavřela dveře a i s taštičkou se vrátila zpět dovnitř. „Půjdu už spát, jsem utahaná," usmála se.

„To chápu, celý den ve vlaku, muselo to být náročný," přikývla její maminka.

„Dobrou noc," popřála jim brunetka.

„Dobrou noc, zlatíčko," usmáli se pan a paní Grangerovi.

Hermiona potom už jenom vyběhla nahoru, zavřela a pro jistotu zamknula dveře do svého pokoje, ještě v rychlosti použila Ševelisimo a pak se posadila na velký parapet u okna a zadívala se na zasněžené domy sousedů.

Sousedů, kteří tu po většinu času nebyli, ti od naproti byli věčně na cestách, sousedé, kteří bydleli na pravé straně používali onen domek jako chatu a dům sousedící nalevo byl prázdný již celé dva roky, neboť se nikdo neměl k tomu koupit jej, a tak bydleli Grangerovi v oněch končinách téměř sami.

Hermiona si s povzdechem položila hlavu na studené sklo okna a dál hleděla ven.

A mohla by tak koukat celé dny a hodiny, jen sledovat, jak vločky padají, jak se každou chvíli některá z nich přilepí na okno, kam po chvilce přimrzne.

Také obloha byla krásná.

Z mraků, jež byly plné sněhu, padaly vločky a tvořily tak zvláštní barvu.

Lehounce modrou, skoro až šedivou.

Tajemnou, zároveň tak jasnou.

Jako oči toho, na kterého nemohla přestat myslet už celý měsíc, ač se o to snažila sebevíc.

„Ale dost," napomenula se a zadívala se na taštičku.

Bylo snad možné, že by to bylo od něj?

Ale proč by odcházel?

Je snad takový zbabělec, že jí nemohl předat vánoční dárek?

Zakroutila nad tím hlavou.

Vždyť ani nevěděla, jestli je to od něj.

S povzdechem taštičku otevřela a vylovila z ní kartičku s přáníčkem.

Hermiono,
i když je to mezi námi
pořád takový divný, chci,
abys věděla, že jsi stejně
jediný důvod, proč jsem
ráno ochotný otevřít oči,
ty jsi můj život.
Moje nejlepší kamarádka.
Veselé Vánoce, Grangerová.

Brunetka nad tím vším jen nevěřícně zakroutila hlavou.

Takže to byl on.

A pitomec jí ještě nazve kamarádkou.

Skoro až naštvaně položila kartičku vedle sebe a z dárkové taštičky vylovila plyšáka, velkeho asi jako mango, který měl podobu domácího skřítka.

Měl oblečený zelený svetřík, na němž měl červeně vyšitý nápis S.P.O.Ž.Ú.S. a u jednoho ouška měl červenou čepičku se zelenými pruhy. Na pravé noze měl červenou ponožku a na levé zelenou a v jedné ručičce měl knihu, ve které malinkými písmenky stálo: „Od Draca"

Hermiona se div nerozplakala, když viděla onoho skřítka a slzy jí vytryskly proudem, když zmáčkla na knihu a skříteček objal její ruku.

Ale tak láskyplně, že z toho cítila něco, co jí prostě připomínalo Draca.

Ještě v rychlosti nahlédla do taštičky a vylovila z ní další kartičku.

Toho plyšáka jsem dělal sám,
doufám, že tě potěšil.
Když už se blíží ta válka a když
už se máme rozdělit, chci,
abys u sebe měla vždy něco
ze mě.
A taky chci, aby sis už nikdy
nepřipadala sama, takže
doufám, že to kouzlo bude
fungovat.
Zároveň jsem tomu skřítkovi
udělal červené a zelené hadříky,
abys viděla, jak moc se ty
barvy nehodí k sobě.
Stejně jako naše koleje,
stejně jako my dva.
Nemůžeme být pár, neklapalo
by to, ale můžeme být
kamarádi, dokonce ti
nejlepší, protože to nám jde
skvěle.
Jen tenhle malinký skřítek
má sám tolik symbolů,
že snad i počítám s tím,
že najdeš další.
Kdo ví, jestli ti ten dárek vůbec
někdy dám, když koukám
na nás přístup, mám pocit,
že se snad ani nedočkáme.
Nicméně jsi pro mě
nesmírně důležitá,
Grangerová a doufám,
že to spolu nakonec urovnáme,
vždyť kamarádi to
urovnají vždycky.
S pozdravem,
Draco.

„Ty jeden Malfoyi," zašeptala s úsměvem, opřela si hlavu o sklo a setřela si slzy.

Vzápětí se ale zatvářila absolutně vyděšeně, zahlédla totiž měsíc...

Měsíc v úplňku.

V rychlosti otevřela okno a zavolala do ticha ulice: „Draco, jsi tady?!"

A nic, bylo ticho...

„Draco!"

Zase nic.

„DRACO!"

A tentokrát jí bylo odpovědí jen dlouhé zavytí.

Bylo pozdě.

Byl tady.

V mudlovském světě a ve své vlkodlačí podobě.

A co lidi neznají, to zraňují.

Proto se bez rozmyšlení vydala ke skříni, ze které vytáhla svůj starý kabát a zimní boty, které nerada nosila, oblékla se, obula se a pak za pomoci hůlky vyskočila z okna.

Neměla sice tušení, jak dlouho bude venku, ale hodlala být s Dracem až do východu slunce.

„Draco?" zašeptala do ticha a vlkodlak se zčista jasna objevil vedle ní. „Ještě jsi to ty," vydechla a pohladila jej po kožíšku. „Veselé Vánoce," usmála se, než na sebe použila zahřívací a zastírací kouzlo, aby s ním mohla strávit skutečně celou noc.

22. kapitola 22 hodin, já se v tomhle vyžívám. 😂
Kdyby existovala 31. hodina, určitě bych to vydala tehdy, ale bohužel. 🙈
Doufám, že se vám kapitolka líbila. 🥰
Deňuše ❤️