Zadýchaný Draco se koukal na spící brunetku v jeho posteli.

Opravdu jsem jí neublížil? ptal se sám sebe a ustaraně se na ní podíval.

Tak po tomhle už neusne.

To radši umře na nedostatek spánku než aby jí nechal bez dozoru.

Co kdyby...

Co kdyby jí tam ublížil...

A nejen tak jako teď, kdy jí způsobil jen škrábance, ale jinak.

Doopravdy.

„Draco ne!“

„Kurva,“ zaklel a vztekle hodil polštář na zem.

„Já jsem tu s tebou, neboj se,“ přibližovala se k němu. Tak důvěřivá.

Viděl v jejích očích, i přes všechen ten strach, že mu věří.

Myslel si, že to díky lektvaru zvládne, ale když oba udělali krok blíž -

„Draco ne!“ vykřikla.

„Co kleješ?“ zamumlal Goyle.

„Něco se ti zdá, pitomče," odsekl Draco a čekal na reakci, ale pak bylo ticho.

Ticho, které potom přerušilo zašustění peřiny a následně kroky bosých nohou.

„Kam jako jdeš?“ zeptal se vystrašeně.

„Mám hlad, jdu se najíst," broukl Goyle a Draco už jen slyšel, jak se za ním zavírají dveře a úlevou vydechl.

Bylo půl sedmé.

Seděl tu teprve půl hodiny.

Ale mohl být rád, že tu vůbec sedí už teď.

Byl si vědom toho, že příští přeměnu by mohl v tuhle dobu ještě běhat po lese.

Byl říjen, byl zázrak, že se rozednilo tak brzy.

Skoro jako kdyby to vesmír chtěl.

Podle Severusových instrukcí a svých zkušeností z první přeměny šel hned po večeři k Vrbě mlátičce.

U večeře si dal vlkodlačí lektvar a vzhledem k tomu, že se měl přeměnit až za dvě hodiny, neboť to byla předpokládaná doba západu slunce, nesl si s sebou ještě trochu lektvaru, aby byl aspoň trochu při vědomí.

Naposledy to pomohlo.

Naposledy...

25. září celý den strávil v posteli a večer zmizel.

Přečkal přeměnu víceméně v klidu a potom se s několika malými šrámy vrátil do postele, kde byl po zbytek víkendu.

Když se v pondělí vrátil do školy a seděl vedle Grangerové, chovala se odtažitě, jakoby něco tušila.

A o týden později se začala zajímat až moc, až měl pocit, že to nebude jen tak.

Dnes u večeře si všiml, že se na něj divně kouká.

Nebo se koukala na Theodora, jež seděl vedle něj?

V poslední době spolu trávili až přehnaně moc času.

Že by se Theo rozhodl rozejít se s Daphne kvůli ní?

Jen nad tím zavrtěl hlavou a dál jedl.

***

Když odcházel z večeře, viděl, jak jdou Hermiona s Theem před ním.

„Ne vážně, Hermiono, já tě nenechám tam jít a už vůbec ne samotnou,“ slyšel, jak se mladý muž zlobí.

„A co ty mi máš co rozkazovat, hade," poslední slovo pronesla s neskrývaným odporem.

„Najednou ti vadí, že jsem ze Zmijozelu? A pak že kdo je tu pokrytec, co?“ zasmál se Theo hořce, nicméně Draco se rozhodl, že přestane poslouchat a radši sebou hodí, aby se nedej Merlin proměnil uprostřed hradu.

Když konečně došel k Vrbě mlátičce a dostal se přes ní do Chroptící chýše, stačil se jen tak tak napít lektvaru než se začal proměňovat.

Nejdřív pěkně od nohou, potom pas, ruce, ramena, krk, hlava a nakonec se mu jako pokaždé změnila barva očí.

Jako smyslů zbavený se rozběhl pro cokoliv, co by mohl ulovit.

Měl hrozný hlad.

Hlad jako vlk.

A tentokrát doslova.

Ještě chvíli vnímal, ještě chvíli věděl, co dělá a potom najednou ztratil kontrolu nad svým tělem a pohltil ho jeho vlkodlačí gen.

Vnímat začal až kolem čtvrté ráno.

A koho to neviděl přímo před sebou!

„Draco,“ zašeptala.

On se na ní chvíli díval a nemohl uvěřit tomu, jak je ve světle měsíce krásná.

Nemohla to být ta stejná Grangerová, nebo snad ano?

Nebo měly jeho vlkodlačí oči nějakou poruchu?

Nebo byla takhle krásná vždycky?

„Draco, jsi to ty?“ zeptala se ho znovu.

Opět šeptem.

On jenom zakňučel, aby jí dal najevo, že je to opravdu on a koukal se, jak si sedá.

Tázavě naklonil hlavu ke straně a o pár kroků couvl.

„Přišla jsem ti ti...dělat společnost," pokrčila rameny a radši se zvedla, neboť sebou Draco podivně cuknul.

Draco se zamračil a tiše na ní zavrčel.

„Draco, jsem tu, neboj se," řekla uklidňujícím hlasem.

On na ní však znovu zavrčel a o krok couvl, a tak chvíli zastavila.

„Já jsem tu s tebou, neboj se,“ přibližovala se k němu. „Neboj se, věřím ti."

Tak důvěřivá.

Viděl v jejích očích, i přes všechen ten strach, že mu věří.

Myslel si, že to díky lektvaru zvládne, ale když oba udělali krok blíž...

„Draco ne!“ vykřikla najednou, když se proti ní vrhl a znovu ztratil nad svým tělem kontrolu.

K sobě přišel až ve chvíli, kdy nad ním Hermiona klečela a různě jej ošetřovala.

„Promiň Draco, promiň,“ šeptala a různě nad ním mávala hůlkou a říkala všelijaká zaklínadla a zaříkadla.

A i když byl úplně vyčerpán a cítil na sobě, že je ještě vlkodlak, neovládl se, vyskočil na všechny čtyři a skočil po ní.

Naštěstí byla rychlá a kousíček odběhla, ale pro něj to byl opravdu jen malý kousek.

Už už se připravoval k dalšímu skoku, když ho najednou začala příšerně bolet hlava a on se zkácel k zemi.

Konečně, řekl si a stočil se do klubíčka.

Všechno se zdálo být v pořádku, kdyby Grangerová nepřiběhla s dobrým úmyslem pomoct mu a on se po ní neohnal.

Cítil, že má v ústech kus látky a když se konečně přeměnil úplně, zjistil, že ta látka je z Hermionina kabátu.

Okamžitě se posadil a podíval se nejdřív na kabát, pak na sebe a potom až na ni.

„To nevadí, já to pak spravím," řekla s lehkým úsměvem a vytáhla odněkud deku, kterou jej přikryla, protože jediné, co z jeho oblečení zůstalo v pořádku, bylo spodní prádlo a světě div se, dokonce i košile.

„Není ti nic?“ zeptal se.

„V pohodě," ujistila ho a Draco se koukal, jak se snaží zakrýt ruku.

„Ukaž mi to a fofrem," nakázal jí.

„Mlč, aspoň chvíli mlč," zaúpěla, ale Draco ji neposlechl a stáhnul si její ruku k sobě, ale než se stačil podívat, zase jí stáhla.

„Pojď,“ řekl.

„Fajn," přikývla a zvedla se s tichým zakňučením.

„Tak co ti je?“

„Nic," zalhala.

Draco se nakvašeně otočil a pořádně si ji prohlédl.

Vypadala, že je v pohodě.

Až do chvíle, kdy se podíval na její poraněnou ruku a nohu.

„Čím to bylo?“ zeptal se a celý zbledl.

„Jenom rukou, teda...tlapou," řekla. „Je to v pohodě.“

„Není to v pohodě. Podívej se na sebe.“

„To nemůžu,“ usmála se a když se na ní Draco nechápavě zadíval, dodala se smíchem: „Není tu zrcadlo.“

„U Merlina, Grangerová, ještě si z toho dělej srandu," protočil oči a vzal jí do náručí. „Bolí to dost, že?“

„Ale byla i horší bolest," zašeptala.

„Nevěřím.“

„Tak děláš správně," přikývla. „Protože to fakt bolí ukrutně,“ zakvílela.

„Ještě že je východ takhle brzy, jinak by to nemuselo zůstat jen u škrábanců,“ zavrtěl hlavou.

„Sežral bys mě?“ pousmála se.

Jak může být v tuhle chvíli tak vysmátá.

„Mohl bych tě pokousat. Chápeš? A už nikdy bys nebyla...normální.“

„Proto se teď chováš, jak se chováš? Proto se bavíš s mudlovskou šmejdkou?“

„Když už mám bejt vlkodlak," začal, „tak ať jsem aspoň trochu v pohodě, no ne?“

„No jo," přikývla Hermiona a zavrtěla oči. „Jsi unavený, Draco?“

On se jen pousmál. 

„Zní to moc hezky, když to říkáš.“

„A co?“

„Moje jméno," zašeptal.

„A jsi unavený?“

„Docela jo, ale to přežiju,“ usmál se na ní.

„Hm," zamručela.

„Hm," přikývl a vešel do hradu.

Tam nenápadně prošel až do sklepení, prošel do Zmijozelu a v ložnici položil Hermionu na postel a přikryl ji, neboť byla opravdu zima.

Sám si v té největší rychlosti doběhl dát sprchu s převlékl se do něčeho pohodlnějšího, do tepláků s trička.

Neměl v plánu Grangerovou pouštět ven a tím pádem ani neměl v plánu někam chodit, takže si to mohl dovolit.

A teď tu seděl.

Seděl a čekal, co bude.

Nepokousal ji, to už by se projevilo.

Na to, aby byla ve fázi přeměny byla moc v klidu.

Nemohla by takhle ležet, kdyby ji pokousal.

A přesto se cítil provinile.

Kdyby nebyla tak podezřívavá.

Protočil oči.

Jak na to mohla vlastně přijít?

Choval se víceméně normálně. Sice sem tam zmizel opravovat rozplývavou skříň, ale jinak to byl on.

Tak jak?

Zrovna v tu chvíli někdo roztrhl závěsy u jeho postele.

„Theo?“ zamrkal blonďák.

„Jak jsi mohl?“ vytřeštil Theo oči, když viděl spící nebelvírku.

„Theo, to není jak to vypadá,“ hájil se hned Draco. „Já jsem s ní nespal, fakt, přísahám.“

„A kdo říká, že jsi s ní spal?“ zvedl Theo obočí.

„Je to tvoje holka-“

„Není to moje holka, je to moje kamarádka. Pokousal jsi jí?“ zeptal se brunet ostře.

„Cože?“

„Pokousal jsi jí?“

„Ne," vydechl a bylo vidět, že Theovi se ulevilo. „Jak o tom víš?“

„Napadlo jí, že bys mohl mít porfyrii. Ale to nepřipadalo v úvahu, tak nás...ji napadlo, že bys mohl mít lupinotuum morbus," řekl.

„A jak jste na to přišli?“

„Já nevím. Tu teorii jsme zavrhli, protože jsme si uvědomili, že když jste měli v září školní trest, byl úplněk," řekl.

„Byl den před úplňkem," ušklíbl se Draco.

„Ona na to zjevně taky přišla. Víš, spíš jsem věřil tomu, že tě taky zasvětili. Mezi smrtijedy.“

„Ne," zavrtěl hlavou.

„No, jenže jí to nedalo, furt se zajímala o lupinotuum, protože jí zřejmě došlo, že úplněk byl až 26. A včera na večeři mi řekla, že půjde prověřit naší lupin teorii. Tak šla. A já jsem to nevěděl, přísahám. Kdybych tušil, že se proplíží ven pozdě v noci, nenechal bych jí.“

„Tak to je moc hezký,“ utrousil Draco.

„Takže jsi vlkodlak?“ zeptal se Theo.

„Nesnáším to. Ale jo. Jo, jsem vlkodlak.“

Omlouvám se, že vydávám tak pozdě, ale dnešek byl fakt mega cool den! 😂❤️
Děkuju všem za hlasy, komentáře a přečtení, děláte mi hroznou radost! 🥰
Mám vás ráda. 💖
Deni Grangerová-Malfoyová ❤️💚💙💛