„Jestli se to dneska nepovede,“ pousmála se Hermiona, „a my nepřežijeme, měl bys vědět, že tě miluju, Rone. Odjakživa.“

„To už jsi mi přece říkala. Dole, v Tajemné komnatě,“ řekl Ron.

„Já vím, ale já chci, abys to věděl," zašeptala a opřela si hlavu o jeho rameno a začala tiše plakat, „neměli jsme Harryho nechat jít samotného.“

„Je to Harry, zvládne to,“ ujišťoval ji Ron a pevně ji objal kolem ramen, „vždyť ho znáš.“

„No právě Rone, právě že ho znám," vzlykala.

„Občas dělá blbosti, pravda," přisvědčil nejmladší syn Weasleyových, „ale zvládne to.“

„Fred říkal taky, že to zvládne," zašeptala a rozplakala se tak moc, že už se neudržel ani Ron a dal se do pláče s ní.

„Je to Fred," zašeptal, „na co sáhne, to je neštěstí,“ pokusil se o vtip, ale ani jednomu z nich do smíchu nebylo.

„Ještě ale není konec," zavrtěla hnědovláska hlavou, „fakt si nemyslím, že to je konec. Ještě něco přijde.“

„Nepřijde,“ zavrtěl Ron hlavou, když slyšeli z venku spoustu kroků a nadšené, spokojené štěbetání spolu s prapodivným ženským hlasitým chechtáním.

„Rone," zadržela Hermiona dech, než se rozběhla ven a Ron s ní.

„Harry Potter je mrtvý!“ zvolal nadšeně Voldemort a Ginny s Hermionou začaly usedavě naříkat. „Od dnešního dne vložíte svou víru ve mě," usmál se a otočil se na své milované Smrtijedy, kteří se začali smát. „A nyní je čas abyste se vyslovili. Pojďte a připojte se. Nebo zemřete.“

„Draco,“ vyzval hned Lucius svého syna, jež byl na druhé straně a kterého si nikdo nevšiml.

Jenže ten se ani nepohnul.

„Draco!“ zamračil se jeho otec a rukou jej pobídl, aby šel k němu.

A i když si byl při tom, co začal bojovat proti Smrtijedům jistý, že už jej nic nezviklá a on dodrží, co slíbil tenkrát Hermioně, začínal být na vážkách, když s mírným úsměvem promluvila jeho matka Narcissa: „Pojď zlato.“

Stejně by nepřešel, ale přišlo něco, co jej zlomilo.

Konečně viděl Hermionu.

Tu, kterou kupodivu všech stále nepřestal milovat, jak se tiskne k Weasleymu.

A zlomené srdce dokáže zázraky, to ví každý.

A tak se rozhodl a pomalu se vydal za svými rodiči, během čehož procházel kolem studentů Bradavic, svých bývalých spolužáků.

Procházel kolem lidí, kteří z něho kdysi mívali respekt a teď se na něj dívali jako na špínu.

Procházel kolem lidí, kteří ho nesnášeli a teď na něj koukali jako na zrádce.

Procházel kolem lidí, kteří se kdysi tvářili jako jeho přátelé, teď mu neřekli jediné slovo, neprojevili jediné přání, aby zůstal.

Ale všechny ty pohledy pro něj znamenaly daleko méně ve srovnání s tím příjemné čokoládovým, se kterým se skoro rok nesetkal.

Chápal, že je na něj naštvaná, nebo že je zklamaná, když jí ubližovali, on se jenom koukal a nic neudělal, chápal, že se zlobí a nemohl jí to mít za zlé.

Jenže pohled, se kterým se setkal teď, přebil všechny ty, se kterými se setkal.

V těch předchozích byla aspoň trocha překvapení.

Ona překvapená nebyla.

Jakoby to čekala, že to udělá.

Stačil by jediný člověk, který by jej zastavil, který by si přál, aby zůstal.

Ale nebyl nikdo.

Jediný člověk.

A tak přešel a za pochvalného pobrukování lorda Voldemorta se přidal ke svým rodičům.

Místo aby poslouchal, co Longbottom žvejká, přemýšlel nad tím.

Neměl právo být na ní naštvaný.

Ale měl pocit, že si zaslouží její odpuštění. Proto dal nakonec Harrymu Potterovi svou hůlku, aby vybojoval poslední bitvu a osvobodil je.

Středeční kapitolka bude delší, I promise. ❤️
Deni 😁