„Draco!“

„Hermi," vydechl, „nechtěl jsem-“

„Neudělals...nic špatnýho," pousmála se a objala ho.

„Tys chtěla tu pusu v dešti," zašeptal a než stihla cokoliv říct, sehnul se k ní a políbil ji. „Já chtěl políbit tebe. Naposledy.“

„Není to naposled," zavrtěla Hermiona hlavou, „nemůže být.“

„Říkalas to.“

„Trepala jsem,“ povzdechla si. „Slib mi, že až to jednou skončí, budem spolu.“

„Přejdu pro tebe.“

„Já pro tebe,“ slíbila mu a ještě jednou jej políbila.

„Letos naposled.“

„V šestém ročníku naposled.“

„Sbohem lásko," usmál se, pohladil ji po tváři a pak se otočil a odešel.

„Sbohem," zašeptala.

„Zas je duchem mimo," zašeptal Harry Ronovi.

„Poslední dobou pořád častějc," souhlasil zrzek.

„Kdo je duchem mimo?“ zeptala se Hermiona, když si k nim přisedla s hrncem se zvláštní houbovou polévkou.

„Nikdo," odbyl ji Ron rychle a Harry si utrápeně povzdechl.

Jeho kamarád nebyl žádný idiot, přesto se kolikrát Harry pozastavil nad tím, zda vůbec přemýšlí.

„Abyste věděli," začala Hermiona naštvaně, „není nic hezkýho přijít o rodiče a hledat nějaký pitomý viteály, tak mě laskavě nechte," zakřičela na ně a potom se s pláčem vydala ven ze stanu, kde se posadila na skalku a rozplakala se naplno.

Nejen kvůli jejím rodičům, neměla o ně strach, udělala všechno potřebné pro jejich záchranu a byla si jistá, že jen ona sama bude mít problém najít je, natož pak aby je našel někdo jiný, ale měla starosti o Draca.

Vyčítala si, že ho nechala jít,
že si myslela, že to bude tak snadné, že se zase brzy uvidí, že všechno bude dobré.

Jenže nemělo.

„Draco," zašeptala a zadívala se na měsíc.

V tuhle dobu byl již určitě přeměněn a běhal někde po lese u Malfoy manoru, to měl být snad jediný den, kdy měl trochu volnosti.

Ale co jinak musel protrpět?

Nebo se měl až tak dobře, že ten vlkodlačí problém byl jeho jediný problém?

Třeba ho má teď pán zla rád, i když nezabil Brumbála.

Třeba na ni ani nemyslí.

Třeba je mu jedno jako předtím.

Třeba ho konečně klovla Pansy.

Při té představě se jí zvedl žaludek a ona se náhle vzchopila, zastavila proud slz a uvědomila si, že ji Ron svírá v náručí.

S úlevou vydechla a zavrtala se u něj.

„Děkuju," zašeptala.

„Za málo," přikývl a hladil ji po vlasech, které měla stažené vzadu v ohonu.

„Pro mě to moc znamená.“

„Máš to teď těžký, snažím se být konečně kamarád," povzdechl si a dál ji hladil.

Kamarád taky rád? 😏
Co myslíte? 😁
Omlouvám se, že teď jsou to kratší kapitoly, ale potřebuju už tu knížku dopsat, protože je pomalu půlka listopadu a já mám z adventní pobídky napsané pouhopouhé dvě kapitoly. 🙈
Takže Sluhu Měsíce nechci říct, že osekám, ale moc mu nevěnuju pozornost. 😅
Ale kapitolka tu vyjde i zítra, tak doufám, že se vám bude líbit. 😊
Pá. ❤️