„Draco,“ přihnala se k němu nebelvírka a máchala tlustou černou knihou, „vydej to,“ vydechla.

„Cože?“ vyvalil oči.

„Ten příběh je...je prostě fantastickej, vydej to," řekla a knihu mu podala.

„Samozřejmě žes to četla," povzdechl si a uklidil knihu do brašny.

„Proč jako sepisuješ můj životopis?“ zeptala se jej.

„Není to tvůj životopis, je to příběh o holce jménem Hermiona Grangerová, která je shodou okolností stejně stará jako ty, stejná šprtka jako ty a má stejné známosti jako ty. A všichna jména se kupodivu shodují se jmény všech lidí ve tvém životě," zazubil se.

„Proč jsi chtěl, aby to Levandule viděla? Aby si přečetla tu jednu kapitolu?“

„To asi -“

„Chci to vědět. Dělej, říkej, přeháněj," ušklíbla se.

„Podívej, jde o tohle. My dva jako kamarádi, to je špatně. My dva jako pár, ještě horší. Měla to vidět, aby se rozešla s Weasleym. Ty by ses s ním potom dala dohromady, mě bys odstřihla, protože jsem to já, a tak bych se mohl vrátit zpět ke svému starému životu," pokrčil rameny. „Protože mě samotnýho štve, jakej na mě máš vliv. Jsi můj důvod k žití, Grangerová a mně se to nelíbí.“

„No, o tomhle jsem taky chtěla mluvit," povzdechla si, „jde o to, co se stalo včera," řekla a posadila se.

„A chceš to fakt rozebírat tady?“ zvedl obočí, ale posadil se vedle ní na zem.

Řešit něco takového na chodbě bylo riskantní, ale byl si jist, že Grangerová ví, co dělá.

„Jo. Já totiž...jak to vnímáš ty?“

„Jak to vnímám já?“ uchechtl se. „Hele, byla to jen pusa, nic si z toho nedělej," mávl rukou.

„Byla to jen pusa? A to je všechno?“ řekla zklamaně a překvapeně zároveň.

„A co víc chceš slyšet? Nic to neznamenalo.“

A měl pravdu.

Nic to nebylo.

Jenom to byly ty nejupřímnější polibky, jaké kdy zažila.

„Jo, máš pravdu, nic to neznamenalo," povzdechla si a odmlčela se, „ale tohle už znamená, ne?“ zašeptala, když se přiblížila k jeho rtům, kterých se následně chopila a byla nadšená, když jí polibek oplatil.

A stejně jako včera převzalo srdce a touha moc nad rozumem a nechali je, aby si věnovali ty hříšné polibky.

Oba dva se jako jeden postavili, zabořili tomu druhému prsty do vlasů a vychutnávali si navzájem chuť svých rtů.

Až když to opět směřovalo k tomu, co oba dva sakra moc chtěli, se jakoby po ráně odtrhli.

„Co to bylo?“ vydechl Draco.

„To jsem nebyla já," zavrtěla Hermiona hlavou, „teda aspoň to nebyla ta racionální část,“ řekla tiše.

„Jedeš po mně, Grangerová,“ prohlásil samolibě, když tu se zamračil, „ale já jedu po tobě, takže...“

„Tohle není dobrý," řekli oba dva.

„Co budeme dělat?“

„Bavit se nepřestanem, to je moc nápadnej nesmysl," ušklíbl se.

„Souhlasim," přikývla Hermiona.

„Ale tohle už se nesmí opakovat," zavrtěl hlavou.

„Nikdy," ujistila jej.

„Nikdy," vydechl Draco.

„Nelíbí se mi to,“ řekla.

„Ani mně ne.“

„Draco, ale musíme s tím přestat, tohle se stát nemělo.“

„Ale vždyť se vlastně nic nestalo," pokrčil rameny, „jen jsme se líbali.“

„Ale víš, kam to mohlo zajít, ne?“

„Ale nezašlo, takže co tu řešíme?“ mávl rukou.

„To, že jestli to takhle půjde dál, dojde k tomu," pískla.

„Ale takhle to dál nepůjde.“

„Jak si můžeš bejt tak jistej?“

„Blíží se prosinec," připomněl jí, „a čas začíná ubíhat čím dál víc rychleji, víš, co to znamená?“

„Že brzy bude červen,“ pokývala hlavou.

„Správně. A oba dva víme, nebo alespoň vzdáleně tušíme, co bude v červnu," pokrčil rameny a Hermioniny kudrlinky se znovu zatřásly.

„Nikdy se už neuvidíme," řekla překvapivě slabounkým hlasem, „protože vyhrát může jen jedna strana,“ zašeptala.

„Grangerová," povzdechl si, přišel k ní blíž a ruku jí položil na tvář.

Nebyl zdaleka tak vysoký jako Ron, a tak nebelvírka jen lehounce vzhlédla vzhůru, aby se na něj podívala. 

„Ano Draco?“ zeptala se.

„Jsi můj život," pousmál se, „nevadí, že může vyhrát jen jedna strana, oba dva přece můžeme přejít,“ pokrčil rameny.

„Přešel bys kvůli mně?“ vydechla překvapeně.

„Ty kvůli mně snad taky, ne?“

„Já mám důvody zůstat tam, kde jsem," zašeptala.

„Taky mám důvody k tomu, abych zůstal tam, kde jsem, Hermiono,“ zamračil se, „a přešel bych. Přešel bych jen kvůli tobě,“ řekl, „jen kdyby se mě někdo nepokusil zastavit.“

„A kdyby se tě rodiče pokusili zastavit, zůstal bys?“

„Zůstal," odpověděl.

„Draco, to mě těší, že přemýšlíš o přechodu, ale-“

„Ty kvůli mně nepřejdeš.“

„Ne," zavrtěla hlavou, „žene nás k sobě touha.“

„A to je všechno?“

„Touha není láska. Kdybych tě milovala... přešla bych, ale teď? Ne. Ne, zůstala bych. Ani pro tebe bych neodešla.“

„Nemáš mě ráda. Nejsi moje kamarádka.“

„Jestli je ti to všechno, co jsem udělala málo, tak ne, nejsem tvoje kamarádka," přikývla.

„Pravá kámoška by přešla," řekl.

„Tak to nikdy nebudu pravá kámoška pro nikoho," zašeptala a naštvaně odešla pryč.

A Draco věděl, že zle bude teprve teď.