Awojda lidi !! Přináším novou povídku tak snad se vám zalíbí :) vaše Akemi Manautsu :)

  Vlekla sem se pomalu ze školy a nademnou poletovaly tmavé skoro černé mraky. Nechtěla jsem jít domů... no musela jsem jinak by byl znovu problém. Všichni kolem mně už měli na sobě hrubé zimní bundy jenom já jsem šla v tenkém kabátu. Choulila sem se do tenké látky no ani to nemohlo zabránit větru aby se mnou zacukal. Všichni kolem mě procházeli jako kolem ducha. Však proč si všímat mladé holky, která jde v tenkém kabátu když je kolem všude půl metru sněhu. Když už jsem stála před domem ruce se mi rozklepaly jako pokaždé. No ryhcle jsem otevřela. snažila jsem se být co nejvíc potichu, avšak hned jak jsem trošku popošla ve dveřích do kuchyně se objevil můj adoptivní otec i s flaškou v ruce.„Tak ty neumíš ani pozdravit ?! ty malá suko!" vykřiknul. Napřáhl se a uvalil mi takovou, že sem zletěla na zem.„Promiň já , zapomněla..." kňukla jsem na zemi, když jsem si držela tvář.„Zapomněla, zapomněla! A na co jsi zase myslela?!" křičel a já raději nezvedala pohled.„Co neodpovídáš?! jsi snad hluchá?!" rozkřičel a hodil po mě flašku od alkoholu . Jedniným štěstím bylo, že jí asi před chvíli vypil a tak mě netrafil. Flaška se rozletěla na střípky o dveře, které byly za mnou."Vidíš co za nepořádek jsi tady udělala?! Ty jsi ale nešikovná! To já mám za to že tě s láskou opatrujii od té doby co tvoji rodiče chcípli? Hezky to tady uklidíš ty suko malá !" zakřičel a hned na to mi letěla další facka na tvář.„Neslyšel jsem odpověď!"„Ano, vše to uklidím..." šeptla jsem on jenom kývnul hlavou a opilým kývavým krokem odešel.Já se zvedla a hned na to se mi zatočila hlava. Opřela jsem se o zeď a šla do kuchyně pro koště a lopatku. Našla jsem to tam, kde jsem jí naposledy nechala. Zametla jsem sklo, jako pokaždé ho vyhodila a všechno to dělala co nejvíce potichu. Obě tváře mě neskutečně pálily a štípaly. když bylo všechno hotové zalezla jsem do svého pokoje. Tašku jsem si položila ke stolu jako pokaždé a ihned jsem zalezla do koupelny.Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Obě tváře jsem mněla nateklé a z jedneho koutku rtů mi tekla krev. Opřela jsem se rukama o umyvadlo a po tvářích se mi začely kutálet slzy.„Proč musím právě já tak trpět? Proč jste mě nemohli vzít sakra s sebou?! Proč musím právě já takhle trpět?!" šeptala jsem si jenom do ticha pokoje a pořád myslela na mé rodiče. Ošetřila sem si koutek rtů . Lehla jsem si na postel a hleděla jsem... vlastně nikam.„Marinette! Pojď sem dolů, okamžitě!" zakřičel asi po hodině můj otec. Rychle jsem se zvedla a běžela dolů abych neměla další problémy. Stál tam otec, v rukou měl tlustý balíček peněz a stál při něm nějakej chlap.