Zdravím! Máme tady oficiálně první povídku na přání pro mou milovanou QM_theYaoisticWeeb! Snad se ti povídka bude líbit a snad splním všechna tvá očekávání :3 Bude vycházet každé úterý.

Pro všechny ostatní - od této povídky rozhodně nečekejte žádnou odlehčující komedii. Jedná se o mystery drama z osmnáctého století, které jsem dle požadavků na dobu zasadila do Paříže a reálných událostí :3

Enjoy!

Paříž, 1722

Listopad byl v plném proudu a na obrovské, zalidněné město se toho dne snášela hutná a těžká, neprostupná mlha, která nikomu ze zdejších obyvatel nedovolovala, proniknout bystrým pohledem skrz a spatřit, co všechno se nachází na druhé straně mohutné bariéry. Zatímco ještě nedávno si bohatí pánové se svými nafintěnými, těžkými šaty ověšenými paničkami vykračovali po nábřeží podél řeky Seiny, aby zdejší upatlané a ušmudlané spodině ukázali, o jaký vytříbený vkus a módu ve své chudobě přichází, a hřáli se v posledních, teplých paprscích podzimního slunce, nyní už na nábřeží nebyla ani noha. Jediné, co dělalo společnost osamělým vlnám na rozvlněné řece, byli bílí rackové spolu s holubi, kteří se na vydlážděné silnici podél vody snažili najít sebemenší stopu po drobečcích či odpadcích místních lidí, které by jim stálo za to ukořistit.

Mlha spolu s chladným, téměř až mrazivým počasím ale nebyla zhola to jediné, kvůli čemu byla Paříž takřka prázdná. Bylo to teprve pár minut, co se setmělo, až nebylo vidět na krok a to byla pro všechny slušné a normální lidi výzva k tomu, uchýlit se na blížící se noc do svých soukromých příbytků a domů, do bezpečí. Venku se po večerech potulovali mnohé, nebezpečné a ztracené existence, s nimiž nechtěl mít slušný člověk nic dočinění. Těžká tma spolu s inverzí jim poskytovala perfektní útočiště pro dokonalé přepadení posledních zmatených človíčků potulujících se po okolí a jediné, co by je snad mohlo prozradit, byly těžké, z těžkého železa tepané a zdobené, plynové lampy, které již několik let osvětlovaly městské ulice.

Zrovna jedním takovým místem, přesněji řečeno přes řeku po starém, kamenném mostě, přejížděl starý, černý a ošuntělý kočár se znuděně se tvářícím vozkou v přední části vozu. Postarší muž si cosi broukal pod prošedivělými vousy a podle výrazu v obličeji neměl nejspíš moc dobrou náladu. Očividně se mu zrovna dvakrát moc nelíbilo, že v tuhle hodinu a hlavně v tomhle odporném počasí, kdy mu zima zalézala pod nehty a nutila ho, jemně se třást od hlavy až k patě, musí být venku a trmácet se strach nahánějící temnotou. Jelikož se ale musel řídit příkazy svého pána, nedalo se vůbec nic dělat. A možná, že dokonce bylo lepší, zkusit jednou v noci prubnout přepadení, než nesplnit rozkaz a pak se vystavovat jeho hněvu.

Trvalo to ještě několik minut, ale nakonec se přece jen dostal přesně tam, kam potřeboval. Pomocí otěží a krátkého, tlumeného pokřiku, dal dvěma jako uhel černým koním znamení, aby zastavili u dlážděného chodníku, vymezeného pro obyčejné obyvatele, kteří bohužel neměli to štěstí, aby si mohli dovolit kočár s koňmi a kočím, a s ne moc dobrou náladou seskočil dolů na zem, aby mohl svému pánovi otevřít. Oběhl vůz, sáhl na kliku, otevřel a počkal, dokud jeho vysoký a statný zaměstnavatel nevyleze ven.

"Nevím, jak dlouho se zdržím," ozvalo se z kočáru a o chvíli později z něj skutečně vylezl urostlý a mohutný muž v bílých upnutých kalhotách a v dlouhém, tmavě modrém plášti se zlatými, robustními knoflíčky. Na bílých krátkých vlasech, zvláštně zčesaných dozadu, kterými jasně bojkotoval aktuální pařížskou módu, mu seděl černý, trojhranný klobouk se zlatým lemováním. Podíval se na svého služebníka, krátkým posunkem ruky mu naznačil, ať zavře dveře a pak vykročil na chodník. "Tak tu na mě laskavě počkej."

"A-ale pane-," chtěl začít stařec protestovat, že v tuhle večerní, téměř noční hodinu není dobrý nápad, se tu potloukat, ale to už muž zpoza těžkého kabátu něco vyndával a o sekundu později vozkovi v roztřesených prstech s naškrobenou kůží a s mnoha mozoly přistála drahá a zdobená tříhlavňová pistole. "P-počkejte, myslíte, že je d-dobrý nápad-"

Bělovlasý jen pokrčil rameny a v záři plynové lampy se zlehka pousmál, až jeho dokonale bílé zuby zazářily prostorem.

"Dole se nemám čeho bát. Navíc mi něco říká, že ty ji možná budeš potřebovat víc než já," postrašil ho, s posledními slovy na něj mrkl a pak, aniž by se byť jen jednou otočil, zda se náhodou neklepe od hlavy až k patě, vyrazil k obrovskému, zdobenému kostelu, který se nacházel přímo před ním.

Sepjal ruce na hrudi, aby se alespoň trochu ochránil před vlezlou, vlhkou zimou a v tichu, jenž narušoval pouze pravidelný klapot jeho nejnovějších, moderních párů bot, došel až k k majestátním dveřím z tvrdého dřeva, kde už na něj čekal jakýsi obtloustlý, zarostlý vrátný. Mlčky k němu došel a jen beze slov kývl hlavou, čekaje, jestli se od druhého něco dozví. Tlouštík ale jen také lehce pokýval tlustým obličejem, otočil se, odemkl dveře a jako by čekal, že ho druhý bude ihned následovat, vstoupil dovnitř.

On na nic nečekal a okamžitě se vydal za ním, meškaje za ním sotva pár krátkých kroků. Muž jej zavedl až na druhou stranu kostela těsně za oltář, který obešel a přešel až ke zdi. Znalecky, jako kdyby to snad dělal každý den, zatlačil na jeden z kamenů ve zdi a o krok ustoupil. Několik okamžiků bylo ticho, než se jeden z velkých, robustních kamenů zasunul ještě víc dovnitř do stěny a odhalil tak oběma tajný průchod a schody, které vedly kamsi dolů do sklepních prostorů.

Vrátný se konečně otočil, aby se na něj podíval a zdviženým palcem ukázal za sebe přes rameno.

"Už na vás čekají. První pochodeň je asi po deseti metrech a pak každých patnáct, víc světla bude až dole, tak se nezabijte."

"Vy jste tu nový?" nakrčil obočí zvědavě fialovooký a několikrát zamrkal.

Tlouštík se podrbal v hustých, špinavých vlasech. "Je to tak moc poznat?"

"Ne," zalhal, "jen jsem vás tu ještě neviděl. Pokud budete čekat venku, zkuste hodit očkem po mém vozkovi. Zdá se být trochu nervózní."

"A vy se mu divíte?" zamrkal druhý, "Vždyť je to jen týden od poslední vraždy. V tuhle hodinu by se vznešení pánové a dámy, jako jste vy, neměli potulovat za tmy. Ani jejich podřízení."

Kdybys tak věděl, pomyslel si jen, ale dál už neřekl ani slovo, prošel otvorem a vydal se po schodech dolů.

Trvalo mu jen několik okamžiků, něž po točitém, kamenném schodišti sešel do nejspodnějšího podzemního patra. Prošel malou, loučemi osvětlenou místností, otevřel těžké, zrezivělé mříže a konečně vešel do prostorného, podzemního sálu, který osvětlovalo několik plynových lamp připevněných ke stěnám, pochodních na podstavcích a svíček všude kolem na zemi.

Vzduch kolem byl těžký a ještě mrazivější než venku, až mu od úst šla pára. Ze stropu na některých místech kapaly chladné kapky, rozbíjející se o stejně tak studenou zem. Muž se na moment zastavil a nasál do nosu těžký pach kadidla smíchaného s exotickými bylinami, než se zadíval na několik málo postav před sebou v těžkých, černých kabátech s kápí.

"To je dost, Hidane," ozval se prostorem drsný, téměř až nepřátelský hlas, vycházející z úst muže, jemuž skrz tmavou kapuci prosvítaly jasně zářivé, zrzavé vlasy, "Už jsme mysleli, že nedorazíš."

Zmíněný prošel kolem dřevěného stolku, odkud sebral poslední černý plášť, rychle se do něj oblékl a vyrazil do středu místnosti, aby zaplnil poslední volné místo v jinak dokonale pravidelném, lidském kruhu. Hidan rozhodně nebylo jeho pravé jméno. Přece jenom pocházel z dost vysoko postavené, šlechtické rodiny, která přišla o většinu pozemků a majetku teprve až poměrně nedávno, kdy na trůn nastoupil regent momentálního, na kralování až příliš mladého panovníka. A přesně proto byl tady - se skupinkou zdánlivě cizích lidí, kteří jeho vlivem přišli o své vysoké postavení a kteří se rozhodli, začít s tím něco dělat. Svá pravá jména ani příjmení neznali, pouze přezdívky, které sami sobě tenkrát té první noci, když se sešli úplně poprvé, dali. Měsíc před tím, než se v Paříži odehrála ona první, strašlivá vražda.

"Potřeboval jsem sehnat kočár, který nebude tak nápadný," řekl jen, aniž by se za svou nedochvilnost omluvil. Nehodlal se omlouvat a rozhodně ne Peinovi, jejich pomyslnému leadrovi.

Zrzavý jen zlehka kývl, pak si konečně sundal kápi a ukázal v tlumeném světle spoustu kovových, zvláštních cvočků, jimiž měl propíchlý obličej. Těžko říct, jestli to byla jen atrapa, aby tu přede všemi působil ještě víc tajemně a mysticky, nebo jestli to byla jeho normální móda, ale Hidanovi to popravdě bylo úplně fuk. Jestli dostane infekci nebo ne, byl jen a jen jeho problém.

Pein se rozhlédl kolem a každému jednomu z nich, od modrovlasé ženy se zvláštní kytkou mezi jednotlivými prameny, přes nově příchozího až po spoustu dalších, vydechl a vážným, pevným hlasem promluvil.

"Je to už několik měsíců, co jsme se odštěpili od řádu jasenistů a pro dobro naší země vytvořili řád zcela nový, Jashinisty a stejně tak dávno, co jsme vzali spravedlnost do našich rukou. Králův regent, Filip Orleánský téměř zdecimoval veškeré původně osazenstvo Krále slunce a pozval si na dvůr ty, kteří to nemají srovnáno v hlavně, ale mají spíše nadité peněženky. Nyní jsme už jen pouhý krůček k tomu, abysme ho konečně svrhli z trůnu a aby na jeho místo konečně nastoupil právoplatný král, i když je to ještě teprve dvanáctiletý kluk. V cestě nám ale stále stojí dva významní členové jeho dvora, které je třeba zlikvidovat."

Na moment je všechny znovu přejel ostřížím zrakem, než silně stiskl ruce v pěst.

"Akasuna no Sasori a Uchiha Itachi. Kdo z nich jako první zemře naší z rukou a kdo z vás to vykoná?"