Co jsem to vlastně udělala?

To byla první otázka, kterou si pokládám, když se ještě jednou se smutkem v očích rozhlédnu kolem sebe. V upnutých světlých šatech nemohu dýchat, svůj zmalovaný obličej nepoznávám, nedokážu neustále stát na vysokých podpatcích a usmívat se na všechny hosty, stále říkat, že je všechno v pořádku, i když to tak není.

Sluneční paprsky hřejivě dopadaly na obličeje lidí, kteří neustále mluvili, hlasitě se smáli a nejspíše ze sebe dělali někoho jiného, než ve skutečnosti byli. Podobně jako já, snažím se naleznout místo, kde bych se mohla ukrýt před lidmi a nejlépe i před sebou samotnou. Připadalo mi, že jsem se upsala k něčemu, čeho nechci být nikdy součástí. Hnusím se sobě, těším se, až ze sebe strhnu drahý oblek a budu zase tou starou a introvertní dívkou, která ráda vařila a ještě raději jedla.

,,Zlato, pojď za námi." Jakmile uslyším onen hlas, nejprve se zhluboka nadechnu, několikrát si zopakuji, že ještě několik přetvářek a budu moci jet domů, kde ulevím svému smutku. Otočím se a co nejpomaleji a s širokým úsměvem na rtech se vydáváme ke skupině lidí, oblečených v černých oblecích.

,,Co si potřeboval?" zeptám se mile a zahledím se do očí svého manžela, kterého jsem si musela vzít před několika minutami.

,,Moji přátele," odvětil a rozhodil rukama, aby ukázal, že jich má skutečně mnoho, ,,od tebe chtějí slyšet, jak jsme se poprvé seznámily, drahá."

Otevřu ústa, zamračím se, než se znovu vzpamatuji a začnu ho v duchu proklínat. Jeho přátelé, kteří jsou spíše pouze lidé, kteří se chtějí znát s někým známým a nechutně bohatým, se na mně podívali a čekali, co přesně řeknu. Vím, že pravdu říct nemohu, nezačnu křičet veškeré špatné a smutné vzpomínky s mužem, který je bohužel mým manželem.

,,Seznámili jsme se..." odmlčím se a zahledím se na vázu s barevnými květinami. Jak se několik sekund změnilo na desítky vteřin, manželovi poskoci byli nervózní a nejbohatší muž mě očima vybízí, abych řekla cokoliv, co bude dávat alespoň trochu smysl.

Začínám se potit. Ledové kapky potu mi stékají po zádech a čele, snažím se je rychle stírat rukou. V jednom okamžiku jsem rozhodnuta vymyslet si lež, že jsme se poznali v restauraci, kde jsem byla kuchařkou a pomalu jsme se do sebe zamilovali, ale taková slova jednoduše nemohu říct, nechci je říkat. Už i mé podvědomí na mě křičí, abych řekla cokoliv, od rozkvetlé louky, ulice, kde jsem spadla na zem a on sám mi pomohl se znovu postavit na nohy, až po lesní cestu, kde jsem sbírala houby.

Není těžké lhát, vybízím se v duchu, nesmím říct pouze to, že jsem se mu upsala na dobu několika let, kdy s ním budu žít, abych dosáhnula svého celoživotního snu. Stala jsem se majitelkou známé restaurace, kde mohu stát nad ostatními kuchaři a oni mně musejí poslouchat, i kdyby nechtěli. Zní to hloupě, příšerně a nelidsky, ale raději jsem se vzdala své svobody, než toho, abych si nedokázala splnit své velké přání.

Mladé a podobně staré ženy se šklebí a zakrývají si ústa dlaní, aby nebylo vidět, že se mi smějí. Jsem jim pouze pro smích a vlastně se jim ani nedivím. Nedokážu ani říci, kde přesně jsme se seznámili. Je mi úzko, srdce mi těžce tluče a já pouze stojím a dívám se na lem svých bílých šatů. Zahledím se na manžela, ten pouze krátce zavrtí hlavou, jako kdyby říkal, že mi pomáhat nebude, ať si pomůžu sama.

Zaslechnu hlasitý smích, dodá mi odvahu udělat rychlý krok dopředu, vzít ze stolu sklenici s červeným vínem a celou ji až do dna vypít. Rty si utřu dlaní, i když dobře vím, že je to v této společnosti neslušné, ale je mi to upřímně jedno.

,,Co je vám vlastně do toho, kde jsme se seznámili? Nic vám nemusím říkat," zašeptám potichu, zuji si nepříjemné boty na podpatku, které hodím do suché trávy. Začnu si cuchat vlasy, abych je neměla hezky upravené.

Hnědovlasý muž mě prudce chytí za ruku, abych nemohla odejít. Přitáhne si mě k sobě, pevně chytí pramen kudrnatých vlasů a zašeptá mi do ucha: ,,Teď se otočíš, omluvíš a vymyslíš jakýkoliv zamilovaný nesmysl, který jsou pořád v televizi, jasné?"

Dupnu mu silně na nohu a zakřičím: ,,Jdi do háje. Vzala jsem si ho jenom proto, abych si splnila svůj sen. Nejspíše jsem se mu líbila, proto jsem si řekla, proč bych také neměla dělat, že se mi také velmi líbí? Ano, je to povrchní, ale kdo se tak nechová? Jdeme si za svými sny a většinou nám je jedno, jestli někomu zlomíme srdce. Nejspíše bych se měla přetvařovat, ale ne, nedokážu se tvářit spokojeně, když jsem smutná. Je mi upřímně jedno, co si o mně budete myslet. Já odcházím, sbohem."

,,Takže sis celou dobu dělala jenom legraci? Já tě miluju, co kdybychom se vzali?" snažil se napodobit můj pisklavý hlas. Nejspíše stále mluvil, ale já jsem jeho slova nechtěla slyšet, nemohla jsem neustále být na místě, kde jsem se necítila dobře. Rozeběhla jsem se ke svému autu, které postávalo za jeho velkým domem.

Sednu si na sedadlo, nastartuji a začnu rychle jet po cestě, která je posypaná pískem a malými kamínky. Musím pryč, neustále si opakuji a jedu ještě rychleji, abych mohla utéct před svými obavami a nesplněnými sny. Zběžně si utírám tváře mokré od slz, snažím se uklidnit, když zahlédnu malou benzínku, zastavím se na ní, abych se mohla uklidnit.

Stále nemůžu uvěřit tomu, co se ještě před chvilkou stalo. Zatočí se mi hlava, proto si sednu na šedý chodník, nezajímají mě pohledy lidí, kteří se na mě dívají. Je mi ze sebe samé natolik špatně, na druhou stranu jsem ráda, že jsem udělala dobrou věc, nemělo by cenu sobě a manželovi neustále lhát, zasloužil si upřímnou lásku a ne opovrhování.

Lehnu si do trávy, zavřu oči, abych se nemusela na nikoho a na nic dívat.

Jakou chybu bych měla jít napravit nyní?