Vstřebával jsem tvůj příchod dobrých pár minut tak, že jsem tě prakticky skenoval pohledem jako nějaký starý, zapadlý dokument. Výraz ti odrážel očekávání z mé reakce, nejspíš jsi doufal v přivítání s otevřenou náručí, objetí, poplácání po rameni, ránu pěstí, pozdrav. Určitě jsi předpokládal alespoň nějakou odezvu.

„No promiň, máš něco proti Britney Spears?" vypadlo ze mě automaticky.
A ty ses pouze typicky ušklíbl, zatímco já si v duchu pořádně nadával za svou nekonečnou pitomost. Sem tam mě bavilo přemýšlet dřív, než jsem něco řekl, ovšem v důležitých situacích to zřejmě nepřicházelo v úvahu.

Přistoupils ke mně tak rozvážným krokem, snad ve strachu, že bych ti přece jen jednu oprávněně vrazil. Nepřemýšlel jsi nad tím úplně marně, ale pravdou je, že jsem byl z tebe natolik v šoku, že bych se nezmohl ani na takový jednoduchý pohyb.
Já si opravdu myslel, že už tě nikdy neuvidím, Arlee.

„Vyrostl jsi." Krátce ses zasmál, což mě trochu hodilo do klidu.

„Taky ses snažil," odvětil jsem prostým tónem.
Přivřels oči, mírně zdvižený pravý koutek, povytáhlé obočí – výraz, jenž jasně prozrazoval, že za všechny své poznámky brzy nějak zaplatím. Uměl jsem v tvé tváři tak dokonale číst.

Jen ses beze slova rozhlédl po mém pokoji, pak jsi zůstal hledět na mě a ukázal na otevřené okno za sebou. Vůbec ti nevadilo, že je půl jedné ráno nebo že ses mi po století beztrestně vkradl do života. Ještě ses hloupě ptal, Galvine.

„Tak jdeš nebo mám jít napřed a počkat tě tam?"