Stejně rychle jako ses v okně objevil, tak jsi taky zmizel. Nebojácně jsi skočil do náruče chladné noci, čekání na mou odpověď se ti zdálo zřejmě příliš dlouhé.

Měl jsem nutkání se ihned štípnout do paže, protože by mě nepřekvapilo, kdybych znovu sestoupil z divokého snění ke svému počítači a rozlitému džusu, víčka stále napůl slepená spánkem.
Zase by se rozjel ten stereotypní kolotoč, kde bych prostě automaticky mačkal mezerník, občas podlehl únavě, pak sebou zase cuknul, panáček by skočil, zemřel a takhle až do chvíle, dokud by se nerozezněl ten zvuk.

Uširvoucí siréna, ze které se naježí všechny chlupy na těle, krev ztuhne v žilách a vy si nepřejete nic jiného, než navěky ohluchnout. Nebo taky budík, chcete-li.

Jenže tohle se zdálo tolik skutečné, až se moje nohy samovolně odlepily od podlahy ve strachu, že bys opět někam utekl.
Opět a sám, Arlee.

Tma mě pohltila hned, co jsem se posadil na parapet okna, absolutně bez idey, jak ses sakra dostal sem nahoru, když pod paží očividně žebřík neneseš. Ovšem nedal jsi mi dostatek času, abych nad tím mohl trochu více popřemýšlet.

„Tak co bude, Same? Skočíš, nebo radši počkáš, až tím hlukem vzbudíme vaše a ti tě z toho vokna shodí sami?" rozkřikl ses.
Mnohem raději jsem skočil.

„Au." Okomentoval jsem patřičně svůj dopad, protože přesně tohle slůvko křičelo celé mé tělo. A tys byl dále neoblomný, oči ti napjatě jiskřily, jako by ses nemohl dočkat následující hodiny.

Začal jsi vážně docela opatrně.

A už si vzpomínám, Arlee Galvine.
Tehdy nás rodiče přistihli při tajném nočním dobrodružství a my museli jít okamžitě spát. Nevyšlo nám to, dětský sen se dočista rozplynul.

Slíbils, že jednou se ta noční výprava povede.