Jednou nadejde den, kdy všechny otázky světa začnou dávat smysl a kdy objevíš veškeré klíče ke svým hádankám, Eliáši.

Tenké spojení se přerušilo a Luna jednoduše nebyla. Tentokrát nebyla doopravdy a navždy.

„Ahoj, Eliáši," ozvalo se za za ním. Eliáš sebou překvapeně trhnul a rozhlédl se. Vzduch již nevoněl štiplavě po mořském příboji a kolem něj nebyl zlověstný útes. Místo nich se tu rozprostíraly koberce rudě červených máků.

Eliáš si vzpomněl na Luniny náušnice, a jakmile vsunul ruku do pravé kapsy, aby se nějak zaměstnal, mezi prsty se mu zatřpytilo jedno jahodově červené srdce. Nechápavě je pustil zpátky a ruku vytáhl tak prudce, jako by se popálil. Nevšiml si, kdy mu je tam Luna dala, a už vůbec neměl ponětí, jak je mohl mít nyní u sebe.

Luna přece nebyla, ne?

„Včera jsem na tebe zvonil. Po cestě domů jsem přece jen dostal chuť na tu tvoji božskou čokoládu a říkal jsem si, že bys možná ocenil společnost," zazubil se Gabriel. „Ale nedozvonil jsem se. I když bych byl přísahal, že jsem viděl, jak se na mě díváš z okna. Dlouho jsi ale nepřišel, tak jsem myslel, že se možná dělit nechceš."

Mlčení ze strany Eliáše očividně bylo pro Gabriela výzvou k tomu jeho pověstnému dotyku. Eliášovy tváře se rozhořely, když se kostnaté prsty jeho osobního Kostlivce s uhrančivýma smaragdovýma očima dotkly jeho studených dlaní.

Gabrielova ruka byla zaťatá v pěst, a jakmile povolil stisk, upustil do Eliášovy dlaně jahodově červené srdce. „Dala mi ho Luna. V den, kdy zemřela. Chtěla, abych se o její náušnice staral, protože je měla moc ráda." Gabriel se při té vzpomínce smutně pousmál. „Ale mám pocit, že jedna zmizela spolu s tím, co jsme se odcizili my. Vlastně si myslím, že si to špatně pamatuju a Luna mi tenkrát nedala obě dvě náušnice..."

Eliášova víčka se zachvěla a volnou pravou rukou si znovu sáhl do kapsy bundy. V dlani se mu zatřpytila identická jahodově červená náušnice a Eliášovi připadalo, že se na něj v odrazu usmívá Lunin rozzářený obličej. Pochopil. Tu náušnici měl celou dobu u sebe a Luna mu svým způsobem připomněla, aby ji znovu našel.

„Proč vlastně zemřela? Luna." Ta otázka byla zcela oprávněná. Některé vzpomínky se Eliášovi jako mávnutím kouzelného proutku vrátily, avšak některé hádanky zůstávaly stále hádankami i přesto, že měl oči na stopkách a snažil se hledat vodítka k nim na každém kroku.

„Věřil bys, že jeden malý, černý tvor, jež se přisaje na kůži a je tam sotva vidět, může být silnější než sama smrt? Ani já, ani ty nebo Luna jsme do té doby nevěděli, co to slovo znamená. Borelióza. Myslel jsem si, že je to nějaké kouzlo... dokud mi to kouzlo nevzalo Lunu před očima."

Eliášova brada se při těch slovech zachvěla. Měl jen dvě možnosti – mohl Lunu navždy oplakávat, nebo ctít. Vybral si tu druhou.

„Je čas, abych vypustil svého kostlivce ze skříně. Abych mu dal svobodu stejně jako dala Luna tomu svému," vyřkl nakonec Eliáš a jeho pomněnkově modré oči se zaleskly tak, jako by jeho tělo zmáhala horečka. Kdyby však někdo přiložil stetoskop k jeho hrudi, slyšel by, že Eliášovo srdce bije odhodlaně a v tom správném rytmu.

Jahodově červené srdíčko spadlo do trávy mezi vlčí máky.

To druhé následovalo hned poté.

„Je čas, abych vypustil svého kostlivce ze skříně." Eliáš to zopakoval několikrát, jako nějakou mantru, když odcházeli z louky porostlé vlčími máky. Potom se otočil na Gabriela. „Děkuju. Za slib, který jsi dodržel."

„To aby Luna zářila věčně."

Jupí, já mám takovou radost, že jsi právě přečetl poslední kapitolu Slibu, čtenáři. Budu Ti moc vděčná, když mi napíšeš, jak se Ti příběh líbil. Tentokrát nebudu pokládat žádnou otázku a nechám čistě na Tobě, co vymyslíš :) Cokoli Tě napadne, si moc ráda přečtu, rozhodně se neboj rozepsat. Přijímám veškeré připomínky a za konstruktivní kritiku platím zlatem! ♥ A pokud patříš ke čtenářům, kteří nekomentují a jenom čtou, případně hvězdičkují, i Tobě moc děkuji za podporu! ♥

S láskou,
vaše (uplakaná) Sterrča

-2. 8. 2022-