Hoch v posvátném tichu hleděl na tesklivý, skomírající obraz, jenž dohoříval jako svíčka. Maličký sluneční plamínek se pomalu ukládal ke spánku a s ním usínal celý svět.

Na nebi se líně povalovaly červánky, nadýchaní beránci poskakovali po obloze a neúnavně si hráli na honěnou.

Kéž by tak mohl být jedním z těch beránků. Svobodným jako ptáče.

Slunce se již pomalu loučilo a odevzdaně se nořilo do tmy za vrcholky dalekých rozlehkých kopců. A pak přišla noc. Čas, kdy nejniternější přání člověka ožívají, divotvorná noc plná zázraků. Černočerné roucho, jenž zahalilo předměstí jako tlustá deka, zprvu nemělo nikoho, kdo by se s ním přel o vládu, avšak brzy jej zastínily hvězdy. Jejich třpyt se rozprostřel po celé té černotě, až byla obloha zalitá pouze tou drásavou září.

Chlapec se usmál.

Hvězdy jej rády škádlily; mlčely, když naříkal – s úpěnlivým přáním, aby mu byly přítelkyněmi a nenechaly ho zcela samotného –, avšak i přesto všechno je miloval. Byly svobodné, krásné a čisté, a takovou nádheru bylo třeba náležitě opěvovat.

S téměř posvátnou úctou vzal do rukou drobný mentolový bonbónek, který si ještě zabalený odložil na stolek pro případ, že by se mu zdálo zírání na ožívající hvězdy příliš zdlouhavé. Chvíli jej otáčel mezi kostnatými prsty, načež ho vložil do úst. Jazyk mu obestřela sladká chuť, jíž se nechal hýčkat jako mateřským objetím.

Poté opět vzhlédl k otevřenému oknu; na tvář mu dýchl chladný, večerní vzduch. Oděn jen do lehké šedivé noční košile se zachvěl a sám sebe objal. Zachumlal se do měkoučkého, hřejivého plédu, co mu ještě předtím udržoval v teple jen nohy, a se spokojeným přivřením pomněnkově modrých očí se nechal konejšit kvílením větru, který se proháněl mezi ovocnými stromy a shazoval na zem červená lesklá jablka.

Poskakoval jako malý chlapec mezi spadlými jablky? Smál se, když mu jablečná šťáva tekla po bradě?

Nevěděl. Vzpomínky na minulost se mezi sebou proplétaly, tříštily, schovávaly se před ním, jako by nikdy nechtěly být spatřeny.

Světlo hvězd bylo sice dráždivé a brzy jej z něj bolely oči, ale něco se na něm i přes všechny ty strasti zdálo být přitažlivé. A tak jen na chviličku semkl víčka a pak se zase pomněnkovým pohledem vpíjel do té záře.

Ty hvězdy třpytící se na noční obloze byly jeho tajemstvím. Nejniternějším tajemstvím, neboť každičké drobné světelné vlákenko tiše tančící kolem nich vdechovalo život barevným obrazům. Výjevům, které jako by mohl vzít do rukou a přesvědčit se tak, že jsou skutečné.

A přesto, že byly pravdivé, pro tento pomíjivý moment byly pouhou lží.

Sama budoucnost se mu ukazovala jako na podrobné mapě – alespoň to, co se mohlo stát. Eliáš v oněch výjevech za celý svůj život nenašel žádné posloupnosti a pravidla, ba dokonce málokdy získal víc než jen pár útržků, nad nimiž mohl v tichosti rozjímat.

Jeho malé tajemství.

A stejně jako mlčící hvězdy, i Gabriel byl tajemstvím.

Ahoj čtenáři,

vítám Tě u Slibu! :) Slib je už starší povídka, první pokusy o její napsání se datují do října/listopadu 2020. Po roce a půl jsem se ji rozhodla podrobit kompletní úpravě, a ačkoli zrovna prolog zůstal skoro neměnný, ostatní kapitoly se změnily téměř k nepoznání. Původní text je zachován jen výjimečně, a to jen některé jeho části.

Nyní je Ti kromě prologu k dispozici i první kapitola i první kapitola, čeká Tě ještě dalších 8 kapitol, které budou přibývat každý den.


Těším se na Tvoji zpětnou vazbu a hlavně Ti přeji, ať si čtení užiješ a také ať máš krásné léto!

-Sterrča | 25. 7. 2022