Pátráme. Pátráme, aniž bychom hledali tam, kde skutečně hledat máme. Odpovědi máme obvykle přímo před sebou, jen jsme příliš vystrašeni na to, abychom jim dovolili procitnout, Eliáši.

Lunina drobná postava stála naproti útesu. Její rty, rozzářené jahodově červenou rtěnkou, se neslyšně pohybovaly.

Eliáš si objal tělo pažemi – směrem od moře vál studený a zlověstný vítr, jenž krutě vysával z jeho končetin teplo. Bylo komické, že místo, které nebylo skutečné, mohlo studit. Eliáš moc dobře věděl, že jen stěží by jen pár kroků od pomerančového domku našli útes a pěnící moře. Ačkoli žil na zdánlivém konci světa, jeho domov moře nenabízel.

A Luně to jistě vysvětlovat nemusel. Luna, jeho překrásná Luna, byla nyní vševědoucí; teď, když ji už ztratil. Když už nebyla.

„Proč to děláš?" ozval se Eliáš nakonec, když Luna nepřestávala pohybovat rty. Medovlasá dívka zakroutila hlavou a její náušnice opět tiše zacinkaly. „Byla to naše tradice. Navzájem jsme se zkoušeli, jak umíme odezírat ze rtů. Ty, já a Gabriel."

Eliáš mlčky přikývl a spustil paže podél těla, aby se mohl zapřít dlaněmi, když si sedal do trávy. Její zeleň pomalu ustupovala barvám podzimu.

„Co říkám?" vyzvala jej po chvíli ticha Luna a sama si přisedla. Přitáhla si kolena k hrudi a prsty svírala krajku růžových šatů. Znovu začala pohybovat rty. Eliáš zůstával tichý jako pěna a díval se na moře. Nebylo skutečné, a i přesto působilo tak krásně. A zlověstně. Metaforicky znázorňovalo jeho pocity a nejniternější tužby – to proto stáli teď tady, a ne kdekoli jinde.

„Omlouvám se," vydechla nakonec Luna, jakmile se její rty přestaly jen neslyšně pohybovat a Eliáš pochopil, že prohrál. Neuhodl a Luna mu musela říct, co její rty celou tu dobu formulovaly. V odezírání očividně nebyl tak dobrý. Rozhodně ne nyní.

„Za co?" nadhodil Eliáš a cítil, jak se jeho pomněnkově modré oči skoro proti jeho vůli zvedají k obloze.

„Za to, že jsem vás opustila." Luna vedle něj naopak oči přivřela a s víčky pevně semknutými k sobě pozorovala oblohu nad nimi. Tentokrát na ní nebyl ani mráček, ani stopa po předchozí časné podzimní plískanici. Luna skrz zavřená víčka ovšem viděla pouhou černotu.

Přesně jako Eliáš viděl prázdnotu, kdykoli se podíval naproti své minulosti a chtěl si na prsou hýčkat staré vzpomínky.

„Nemohla jsi za to, že jsi nás opustila. Bojovala jsi. Do posledního dechu. Vím to," zašeptal Eliáš a odvážil se na Lunu podívat. Již se znovu dívala na moře a šťastně se usmívala, jako by právě vůbec nehovořila o smrti. Eliáš nerozuměl tomu, jak je možné, že ví, ale věděl. A to bylo to jediné, na čem záleželo.

„Bojovala. Do posledního dechu. Ale i tak si vyčítám, že jsem vás s Gabrielem nechala. Byli jste jen malí kluci. Mně bylo jedenáct. To je pořád víc než sedm a osm," spočítala Luna a celá zářila. Eliáše zraňovalo, že kdyby ji obejmul, i přes pocit, že drží dívku z masa a kostí, by objímal pouze své představy.

„Nemohla jsi vědět, že tvá smrt mezi nás postaví nepřekonatelnou bariéru a že se odcizíme. Nevyčítej si to, prosím. Copak bys udělala něco jinak?"

„Nevím."

Nastalo mezi nimi ticho. Zvedl se vítr. Potom se z jejího hrdla ozval zvonivý, hlasitý smích. „Vážně ti to nepřijde absurdní? Rozmlouváš s někým, kdo není duch, ani přízrak. Jsem tu, skutečná. Ale ve světě, ve kterém žiješ, neexistuju. Setrvávám jen v tvých nejniternějších představách. Ani tomu nemůžeme říkat vzpomínky, protože tuhle podobu jsi pro mě vymyslel ty."

Eliáš se ušklíbl a přitáhl si kolena k tělu podobně, jako to předtím udělala Luna. Zazoufal, že si nevzal silnější bundu, nebo alespoň rukavice, aby neměl promrzlé konečky prstů. „Jsi překrásná," vydechl učarovaně. A jako by se bál, že by se na něj za jeho slova Luna hněvala, rychle vyhrkl: „Pomáhá mi to, ty naše konverzace. Mám pocit, že se konečně můžu taky smát. A možná, že se už tolik nebojím svého Kostlivce."

Kučeravý hoch tušil, že se ještě pořád bojí, a před vševědoucí Lunou nemělo cenu zapírat. Trošku se bál určitě. V hlavě mu jako ve včelím úle bzučely myšlenky a vzpomínky. Osmiletý Gabriel uštědřující ránu modrému kopačáku. Jedenáctiletá Luna ve vysokých žlutých holinkách, jež si se smíchem kecla do kaluže bláta, protože po výšlapu na kopec už neměla sílu.

Eliáš. Sedmiletý Eliáš se zkroucenými zády krčící se nad chodníkem a žlutou křídou kreslící usměvavé sluníčko s červenými tvářemi. Tuhle vzpomínku už jednou viděl a myslel si, že začíná být jeho nejoblíbenější.

A přál si – bylo to jeho nejniternější přání, to, jež během nocí sděloval vysmívajícím se hvězdám –, aby postupně získal všechny své vzpomínky zpátky a uložil si je do prasátka s mincemi jako ten nejdůležitější poklad. Věděl, že i nebýt jeho kouzla či prokletí, jež dřímalo v jeho duši a umožňovalo mu vidět střípky budoucnosti; a díky němuž tu nyní šťastně posedával se svojí překrásnou, éterickou Lunou, nebyl by schopen takhle uchovat všechny své vzpomínky.

Na to byla dětská mysl v některých odhadech až moc krátká.

I tak jej uklidňoval pocit, že nějaké přece jen navěky věků nespolkla černota.

„Víš, myslela jsem si, že když před svým kostlivcem zavřu dveře a budu ho držet v zajetí, že se tím všechno vrátí do starých kolejí," rozpovídala se najednou Luna.

Eliáš se váhavě pousmál. Rozuměl jejímu žalu. Jen s tím rozdílem, že ona svého kostlivce již vypustila, a on se toho stále bál. Bál se, že kostlivec na svobodě bude mnohem děsivější než ten, co se krčí v koutě jeho duše a sžírá ji.

„Ale nevrátilo?" odtušil a skousl si ret.

Zavrtěla hlavou a založila si ruce na prsou.

Bylo s obdivem, že se dokázala tak dlouho dívat na neklidnou mořskou hladinu, i ve chvílích, kdy se Eliášovi začala točit hlava a on musel odvrátit zrak.

„Nezměnilo se nic. Vůbec nic, Eliáši. Snažila jsem se před svým kostlivcem skrýt, ale on tu stále byl. Mohla jsem mu dát jednou provždy sbohem a žít své štastně až navěky, jenže jsem měla strach. Bála jsem se, že když se smířím se smrtí, bude to jako předem prohrát hru v odezírání ze rtů, kterou ani nezkusíš."

Kučeravý hoch se proti své vůli zazubil. Luna nevypadala ublíženě. Naopak by jí dělalo starosti, kdyby Eliáš plakal, a byla ráda, že ho vidí se smát.

„Věděla jsem, že tu je řešení. Jenže to řešení se zdálo být jako... nedosažitelné. Prostě jsem se bála tu zpropadenou skříň otevřít a smířit se s tím, že prostě budu žít jinde. Nějaký lepší život, ve světě, který je skutečně dokonalý a není to jen iluze, již si vytváříme, abychom se navzájem chránili od démonů v ulicích. Od nemocí, nehod, ztrát, zatoulaných koček nebo špatné úrody." Dlaněmi jemně přejela po žloutnoucích stéblech trávy a zhluboka se nadechla. Do plic se jí dostal slaný, mořský vzduch.

„Sem jsem utekla v den, kdy mi řekli, že umřu. Jedenáctiletému pískleti, jakým jsem byla, to samozřejmě neřekli přesně takhle, ale... já to prostě věděla. A tak jsem si vytvořila vlastní svět, předtím než se budu muset rozloučit s tímhle. Ležela jsem na posteli, vyděšeně zírala na strop a představovala si, jak sedím na útesu a koukám do věčného moře." Eliáš se neodvažoval do jejích slov vstupovat, jako by se bál, že když se nadechne a promluví, jejich spojení tenké jako nit se přeruší a kouzlo pomine.

„Bála jsem se, že když ztratím svého kostlivce, že to možná už nebudu já. Lidi se přece bojí, no ne? Je normální mít strach, viď, Eliáši?" Zkoumala ho vševědoucím pohledem, jenž se klučinovi až děsivě zarýval až do morku kostí.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Magický moment, kdy jediné, co bylo slyšet, byl tlukot jejich polámaných srdcí.

Možná, že tím oba utíkali před pravdou, možná, že na chvíli chtěli být jen sami se svými myšlenkami. Eliáš tak či onak tak nějak tušil, že nyní by mě zůstat potichu a nechat mluvit jen a pouze Lunu.

„Ale pak jsem si řekla," odmlčela se Luna nakonec, „že život je o tom, abychom svým strachům čelili, ne abychom je měnili v kostlivce a zavírali je do špinavých, temných skříní."

„Takže jsi toho svého pustila ven?" Eliáš již znal odpověď. Kdyby se se svojí smrtí nesmířila, Lunina tvář by nebyla tak klidná a zbožná. Ona i tak zakývala hlavou a pootevřela jahodová ústa, aby mu věnovala svá slova: „V den, kdy jsem zemřela, jsem si slíbila, že nenechám ostatní trpět. Že život ostatních půjde dál. Tvůj a Gabrielův. Patříte k sobě stejně, jako jsem k vám kdysi patřila já. A proto jsem teď tady. Abys..."

„Abys i ty vypustil svého kostlivce ze skříně. A nemyslím tím tvoji hubenou kočku," dokončil to za ní Eliáš nesměle.

Nyní už věděl.

Já vás varovala, že kapitola bude "dlouhá", ale vzhledem k tomu, jak krátké jsou všechny předchozí, doufám, že vás to leda příjemně potěšilo! Určitě mi dejte vědět do komentářů, jak na vás tahle tajemná kapitola působila, jestli se vám Lunina promluva do Eliášova srdce líbila a jak vlastně vnímáte celou situaci :)

-Sterrča | 1. 8. 2022