Na Grimmauldově náměstí se v krbu rozhořely zelené plameny, z nichž vystoupili dva na vlas stejní zrzaví mladíci. Rozhlédli se po kuchyni. Kdyby se na lince neválely tři lahve od piva a čtyři zátky, možná by si mysleli, že majitel odjel na velmi dlouho.

George odložil na stůl horký talíř, vytáhl z kapsy čistý příbor a začal shánět ubrousek. Fred držel v ruce svitek pergamenu a nehodlal ho pustit, dokud ho nebude předávat do ruky adresátovi.

„Siriusi! Večeře!" zahalekal George do chodby. Že to byla osudová chyba, si uvědomil, až když obraz paní Blackové spustil svou triádu.

„Silencio!" zkusil Fred, který ihned vyrazil bratrovi na pomoc. Nepomohlo to. Obraz byl zjevně imunní.

„Kterej blbec tu starou můru zase probudil?!" zařval odkudsi z patra rozespalý Sirius, hlas zesílený Sonorem.

„To my, Weasláči," houkli bratři unisono ve chvíli, kdy se paní Blacková nadechovala.

„Tak přes ní hoďte tu červenou deku!" navigoval je Sirius, který se mezitím pomalu a velmi neochotně hrabal z postele. Bratři ho ihned poslechli a museli se znovu sklonit před silou a mocí magie. Paní Blacková sice nezmlkla, ale zněla tlumeně, jakoby z velké dálky. Při troše soustředění bylo možné její jekot ignorovat.

„Tak jdeš, Siriusi?" zavolal Fred do patra.

„Máš tady večeři!" dodal George.

„Fakt?" ozval se Sirius o něco nadšeněji. „A co to je?"

„Kočka na kyselo!" zahlásil Fred a George ho šťouchnul loktem pod žebra. Fred taky všechno div neproflákne hned.

Sirius stojící už na vrchním schodu svraštil obočí. Ale nakonec nad tím jen mávl rukou. Určitě jim jenom špatně rozuměl. Teď se probudil a navíc tam stále hučela jeho drahá matinka. Ještě, že s Brumbálem vymysleli, jak integrovat do červeného přehozu sadu tišících kouzel, která dokázala tu semetriku alespoň utlumit.

Sešel schody a vešel do kuchyně. Ihned ho praštila do nosu typická vůně čočky. Nakrčil nos. Čočka nepatřila mezi jeho favority, stejně jako zbytek luštěnin, ale byla to teplá večeře, což bylo víc, než čeho se obvykle dočkal od Krátury. A vlastně to nevonělo vůbec špatně.

„Najíte se se mou, kluci?" zeptal se zrzků. Fakt by byl rád za společnost.

„Možná zítra," pokýval hlavou Fred.

„Mamka nás čeká doma, už asi bude pěkně zuřit, že nám to stydne," doplnil George a spiklenecky na bratra mrknul.

„Škoda," zabručel Sirius a pustil se do svého přídělu. Fakt to nebylo vůbec špatné na to, že to byla čočka.

„Jo, tady máš od mamky připravený jídelníček," podal mu Fred pergamen a culil se jako Ginny na Harryho.

„Máš si to projít a dát mamce vědět, kdybys něco z toho nejedl," předal pokyny George, šup, a zmizeli v zelených plamenech, než Sirius dokázal říct alespoň díky.

Spokojeně si strčil do pusy další lžíci čočky a rozvinul pergamen. Sousto mu zaskočilo a rozkašlal se. Musel to zapít. Jakmile měl v dýchacích cestách opět pouze vzduch, dal se do čtení jídelníčku na příští týden. On to vlastně byl Psídelníček, jak hlásalo svítivě modré písmo, vedle škrtnutého textu od Molly. A v podobném duchu byl vyvedený celý pergamen. Večeře zůstala prozatím zapomenuta.

Sirius se dosyta vysmál a poté hrábl na krbovou římsu pro Letax. Poklekl u krbu, a se zvoláním „Doupě!" se naklonil nad plameny. O zlomek vteřiny později se v kuchyni Weasleyových objevila jeho hlava.

„Ahoj Molly, děkuji Ti za večeři a za menu."

„Vůbec neděkuj," odpověděla oslovená s úsměvem. "Stačila ti porce? A doufám, že jíš všechno."

„No, vlastně," začal Sirius, „jsem si jistý, že žádné z těch jídel jsem ještě nikdy v životě neochutnal..."

„Cože?" zamračila se Molly v domnění, že si z ní známý vtipálek dělá legraci. Není se čemu divit – takové kousky měla doma dennodenně a navíc dvojmo.

„No, třeba takový Setrdínský guláš, nebo pečeně Bedlington..." vypočítával Sirius a cukaly mu koutky.

Jindy dobrosrdečný výraz vládkyně domu Weasleyů potemněl. Evidentně byla terčem nějakého vtipu a, i když musela přiznat, že to, co říká Sirius, zní vtipně, moc se nebavila. Přeci jenom, na urážky svého kulinářského umění byla trochu háklivá. Střelila po Siriusovi vzteklým pohledem, pak ji ale napadla děsivá myšlenka. Vždyť ona na Grimmauldovo náměstí s jídelníčkem poslala Freda a George!

Znovu věnovala svou plnou pozornost Siriusovi, který jí nyní předčítal celé menu, jako by byl číšníkem v jakési luxusní restauraci. Molly střídavě bledla a rudla, zatímco Sirius kuckal smíchy. Nakonec došel až k závěru:

„A kdyby se ti po něčem z toho udělalo šoufl, neboj, dodáme ti k vyzkoušení naše nové Vlkodávidlo. Irské..." dokončil a rozřehtal se tak, že nemohl popadnout dech. „Molly, vyřiď, prosím, těm dvěma, že mají za ten Psídelníček deset bodů z deseti!"

Znovu se složil v záchvatu smíchu, až se nadechl sazí v krbu a rozkašlal se, a tak přeslechl tlumené a výhrůžné: „Já jim toho vyřídím mnohem víc!"

Sirius konečně popadl dech a usmál se na Molly: „Díky, že se o mě ten týden postaráš, moc se těším na tvoje speciality. Zatím se měj, ahoj," rozloučil se a za zvuku doznívajícího smíchu zmizel.

Neměl tak nejmenší šanci zaslechnout Mollyin rozzuřený křik: „FREDE! GEORGI!"

KONEC