Oukej lidi... Rozhodla jsem se zkopírovat jeden skvělý nápad ( Azerethia a Antilia ) a přepsat nějakou svoji dávnou (nedokončenou) povídku a dopsat tam, co si o tom myslím teď. Tahle má čtyři strany A5 a popravdě si už teď nepamatuju, o čem to bylo. Myslím, že tam jsou tři holky (s krásnými Mary Sueovskými jmény), které měly na konci zjistit, že jsou sestry (ale ne, prozradila jsem zápletku!). Jdeme na to. Chyby neopravuji, možná přidám pár odstavců. Bohužel si nevzpomínám, kdy jsem to psala, ale tipuji tak dvanáct až čtrnáct.

Z polospánku jsem se vzbudila docela. (Úchvatný začátek. Probuzení. Mimochodem, ta věta zní dost retardovaně, nezdá se vám? Asi jsem se snažila o nějaké umělecké vyjádření.) Slyšela jsem však jen ticho. Přesto jsem si byla jistá, že se něco stalo. (Proč? Co by se mělo stát? Asi se jí něco zdálo...) Rozhlédla jsem se po pokoji - jednoduchá místnůstka (COŽE? Tohle slovo někdo používá?) v dřevěném srubu v podkroví.

Když jsem vstávala, celá jsem se otřásla. Dřevěnou podlahu nemělo co zahřát, protože slunce ještě nevyšlo (stejně si myslím, že dřevo nebývá až tak studené. Ledaže by v pokoji byl fakt mráz).

Správně bych měla vstávat s východem slunce (echm... Proč?), ale vždy mě bavilo pozorovat oblohu s červánky. Postavila jsem se k oknu a přemýšlela, co mě vzbudilo (ach, jsme zpátku u divného pocitu, že se NĚCO stalo).

Mimoděk jsem se ohlédla na svou postel, postavenou tak, abych vždy vstávala na pravou stranu - byl to další ze zvyků mé matky (aha. Takže ona musí vstát vždy na pravou stranu - jak ale tohle ovlivní postavení postele? Co kdyby si lehla hlavou na druhou stranu? A ještě k tomu nesmí vstát před východem slunce, protože její matka... Co je vlastně s její matkou? Žije s ní nebo ne? Nemůžu si vzpomenout...).

Nečekaně mě zalilo sluneční světlo (jak nečekaně? Ona na ten východ slunce ČEKALA). Jako každé ráno jsem zvedla ruce k srdci a poklonila se slunci (skvělé, další pošahaný zvyk).

„Už si (ha, první chyba) vstala?" Moje chůva Gerta právě vešla do pokoje. Gerta (opakování... Kromě toho je to dost příšerné jméno, ale budiž) se o mě starala, protože rodiče jsem nikdy neviděla (ale ne. Pomoc, Mary Sue. Mimochodem, kde pak nabrala ty divné zvyky? No, třeba se to dozvíme...). Nesla mi venkovské šaty a hřeben (to zní divně. A stejně už víme, že bydlí na venkově. Vůbec to spojení šaty a hřeben zní divně). Když mi rozčesala vlasy, spletla mi je do dlouhého copu. Jemně pracovala s mými hnědými vlasy (minus body za extra dlouhé vlasy, plusové body za hnědé vlasy - i když se obávám, že je to jen proto, abychom od sebe hrdinky rozeznali, pokud si dobře vzpomínám. Minus body za opakování slova vlasy a taky za krátké věty). Když byla hotová, sáhla jsem si na hlavu (bez komentáře -_-).

„Proč," zeptala jsem se překvapeně, „jsi mi upletla jeden?" (ovládala jsem správně přímou řeč, ha)

Gerta se na mně - přepsáno - mě zadívala. „Vždy jsem ti zaplétala dva, že?"

„Ano." Nechápavě jsem pohlédla na šaty, které mi přinesla (copak jsem neznala ŽÁDNÁ synonyma?).

Nebyly to šaty, do kterých mě vždy oblékala. Tyhle měly sluníčkově žlutý živůtek (která část je vlastně živůtek? Do teď to nevím :D) a bílé rukávky. Červená sukně se rozprostírala dole (ne, asi nahoře) a zářila jako zapadající slunce (kolikrát už jsem použila slovo slunce? Ještě jednou a začnu střílet).

„Co se děje?"

„Dnes půjdeš do školy. Každá školačka nosí takové šaty. Je to známka (co?) toho, že jsi oslavila páté narozeniny (COOOOO? Ono jí je pět? Co to...) a začala chodit do školy (oukej, dodatek. Ještě jedno slovo škola a začnu střílet). Podle toho vždy poznáš na dívce věk (to vypadá jako hodně nepovedená adaptace nějakých lidových zvyků. Kromě toho, pár slov tady zní... divně)."

„Ale, Giselle a Scarlet (podle těch dvou šlapek v Pirátech z Karibiku. Všimli jste si, že pořád nevíme, jak se jmenuje hlavní hrdinka?) tam půjdou taky, viď?" (Já nenapsala "do školy"! To chce potlesk!)

S Giselle a Scarlet jsme byly nejlepší přítelkyně (kamarádky. Říká se kamarádky. Pětileté holky říkají kamarádky). Jednou je k nám Gerta přivedla (odkud? Proč?) a my jsme se hned spřátelily.

Giselle bydlela taky s chůvou. Jmenovala se Briony (obávám se, že tohle jméno mám pro změnu z nějakého Barbie filmu). Byla hodně mladá. (Bože ty krátké věty mě štvou.) Po zádech se jí vlnily černé vlasy, měla tmavší pleť a vždy se chovala mile (to je příšerný popis. Fakt). Giselle byla Brionin opak - měla světlé, rovné vlasy (ale ne, další popisování a ještě k tomu to vypadá na Mary Sue) a bledou pleť (kůži. Synonyma, prosím...). Scarlet se podobala na Briony (neměla nakonec zjistit, že je to její dcera nebo tak něco? Nebo byla Briony taky jejich sestra? Něco takového.), ale bydlela u jiné rodiny (jo, z týhle věty je to jasný, nějaký příbuzenský vztah tam měl být. A taky se tak ztrácíte v tom, kdo je kdo?).

Bydleli - škrtnuto - žili (jupí, synonymum!) na okraji vesnice a nechodili moc často ven (proč? Jak to spolu souvisí?). Manželé měli syna, ale nikdo ho nikdy neviděl (HA HA HA MUHAHAHA. NEEEEEE...), ani Scarlet, která u nich byla jako pomocnice (je jí pět!), i když ji nikdy nenechali dělat těžké práce a spíš se starali oni o ni (tahle slova by se neměla používat za sebou. A aha, tak oni se teda starali o ni. Tak to je v pořádku. Hlavně, že to dává smysl...). Nikdo nevěděl, jak se ten kluk jmenuje. Říkalo se, že je nemocný, už od narození (tak se mi zdá, že jsem se inspirovala filmem Secret garden...).

Scarlet nosila tmavé vlnité vlasy (a zpět k popisování...) svázané do culíku, i když se to neslušelo, říkala, že jí cop nesluší (*mlátí hlavou do stolu*). Když jsme ji jednou s Giselle upropisily (to tam fakt je), aby si ho upletla, měli (au) jsme možnost se o tom přesvědčit.

Já jsem si vždy připadala být prostřední (proč mám pocit, že v téhle větě něco přebývá a něco naopak schází?). Moje vlasy nebyly úplně rovné, ani vlnité a měly barvu kmenů stromu. Moje pleť nezářila (žádná pleť nezáří a přestaň už to slovo používat) jako Gisellina a Scarletina, a dokonce jsem byla nižší než Scarlet a vyšší než Giselle (hej, já na to teď kápla - ony nejsou jako tři Mary Sue. Dohromady jsou jako jedna složitá Mary Sue. Ha!).

„Ano, ony taky. (Jejda, zpátky k dialogu. Ehm, o čem že to byl?) Půl roku tam budete chodit jenom se dívat (co to...?). Máte štěstí, že jste se narodily v zimě. Budete mít dost času na rozkoukání."

S Giselle a Scarlet jsme oslavovaly narozeniny spolu - na Nový rok (och, jak originální. Rok má 365 dní, ale moje hrdinky mají narozeniny ve stejný den jako já... Kromě toho, to nikomu nepřišlo divný? Já vám říkala, že to jsou sestry).

„Dnes je Nový rok?" (Ne asi...) Myslím, že jsem trochu ztratila přehled o čase (jediné, podle čeho se pětileté dítě orientuje v čase, jsou jeho narozeniny!)

„Gerto!"

„Copak?"

„Já nemám žádné dárky pro holky!" (Ne. Správně by bylo: a kde mám dárky?)

„To jsem si myslela. Proto jsem je připravila. Pojď se na to (na ně, ne?) dolů podívat." (Taky vám ty krátké věty tak vadí?)

Rychle jsem v nových šatech vyběhla z pokoje a letěla po schodech. (Kdy se převlékla? A schválně, kdo z vás z toho má pocit, že z těch schodů sletěla? Já jo.) V kuchyni jsem uviděla tři balíčky. Otevřela jsem ten se svým jménem (ona umí číst?) a našla sadu korálků.

„Děkuji, Gerto! Moc a moc děkuju!" (*opět mlátí hlavou do stolu*) Z korálků jsem vyráběla strašně ráda (je jí pět!!!).

„Běž ven, Matyldo (schválně kdo z vás chytil výtlem... Plusové body za to, že neřekla "jmenuji se Matylda a dnes je mi pět let". Mínusové body za podivné jméno a nezvládnutí myšlení pětiletého dítěte), a vezmi si kabát!"

Rychle - škrtnuto - okamžitě jsem se oblékla a obula. Popadla jsem dárky, otevřela dveře a -

„Sněží!" (Počkat počkat počkat. Ona jde ven sama? K čemu má chůvu, když chodí sama ven? A kromě toho, myslím, že ještě tak před půl hodinou, když se klaněla slunci, nesněžilo. Dobře no, mohlo teď začít...)

Doopravdy sněžilo. (ech) Za chvíli jsem se musela brodit závějemi. (Zpět k předchozímu komentáři - ještě před chvílí rozhodně nesněžilo. Jestli je to taková vánice, opět, co dělá pětiletá holčička sama venku?)

K Giselle jsem to měla blíž. Po zaklepání mi otevřela Briony. (Ty - krátké - věty - grrr.) Krásně se usmála a já se jako vždy podivila její podobnosti se Scarlet (no neke!).

„Matyldo!" vykřikla Giselle a smála se jako zvonečky (mooooc hezké přirovnání. A proč že se to vlastně směje?) „Scarlet nás pozývá (snad zve, ne?) k sobě (pokud vím, Scarlet je něco jako služka. Nemůže si k sobě zvát hosty. Ani pozývat...). Vezmu si kabát a půjdeme." (Bez komentáře. Fakt...)

Za chvíli jsme ruku v ruce běžely vesnicí. (Cestou sem se Matylda brodila závějemi. Jak můžou teď utíkat?)

„Gissie! Matie!" Scarlet nám vyběhla naproti. (A teď pozor! K tomuto příběhu existuje seznam jmen se správnou výslovností. Ano. Takže, pro vaše potěšení: Giselle [džizel], Scarlet [skarlet], Matie [meití], Gissie [džizí], Scarie [skeri]. Ach jo...)

„Scarie," oplatila jsem jí. (Co jí oplatila? Ony ty přezdívky nemají rády?)

„Víš, že mě tohle jméno vážně dělá strašidelnou (ne. Strašidelná je tahle věta...)," zavrčela a všechny jsme se zozesmály (fakt to vypadá jako z).

„Pojďte. Chci vám něco ukázat," pozývala (k tomuhle jsem se už vyjadřovala...) vás (oukej, já vím, že to je n. Ale na první pohled to vypadalo jako v...) Scarlet dovnitř.

A tohle je konec mého slavného díla. Teda, ne konec. Já to prostě jen nikdy nedopsala. A asi je to tak lepší. Stejně se mi zdá, že tam měli všichni skončit jako sestry a bratři, uf...

A jedna rada pro vás: neinspirujte se při psaní Barbie filmy. Vidíte, jak to pak dopadá.

Chtěli byste další? Ještě bych tam něco našla...