Věnuji sestřičce Blažence :* promiň že mi to tak trvalo...

Kapitola 8. - Záhady Sabriny

Sabrina ale seskočila z koně dřív, než dojeli ke stájím. ,,Počkám před domem," oznámila ještě. (A nikdo se tomu nebude divit, protože to tak autorka potřebuje, aby se dostala k zápletce. Teda... pokud tam vůbec nějaká je.)

Když Sabina odsedlala Lusaku, běžela (jedna) k domu. Ale Sabrina tam nebyla, a tak ji Sabina běžela (dva) hledat do domu. Když prohledala celý dům, musela přiznat, že tam Sabrina není. Moc se vylekala (až teď? Ty jo a ty popisy pocitů, to je nádhera :\) a vyběhla (tři) před dům. Najednou spatřila (pokus o umělecké vyjadřování?) u lesa nějaký pohyb. Byla to Sabrina a Sabina se za ní rozběhla (čtyři. Právě jsem v pěti za sebou jdoucích souvětích použila čtyřikrát sloveso odvozené od běhat).

,,Ty jsi byla v lese? Proč?"

,,Jen jsem musela něco vyřídit se svými kamarády."

,,V lese? Jak to, že to tady znáš?" (Jo, to se taky divím. Nějak jsem automaticky očekávala, že se sem Sabrina zrovna přistěhovala...)

,,Pojď, vyzvala ji Sabrina a a vykročila ke stromům (wau, synonymum, to chce potlesk). Sabina ji následovala. (Minusové body za tuhle naprosto zbytečnou větu.)

Překvapeně si uvědomila, že si Sabina vykračuje (hahaha. Tak ona vykročila a teď si vykračuje. Kromě toho, to slovo vykračuje mi bůh ví proč navozuje představu poskakování :DDD) po cestičce (zadusínkujte mě, prosím), kterou znala jen ona - nebo si to aspoň doteď myslela. Přišly až na mýtinku (já si s těmi zdrobnělinami nedám pokoj!), kde se pásli Jan a Lana. Lana (jak můžu napsat dvakrát za sebou to samé slovo?) zvedla hlavu od malého kolouška (okej, tohle slovo zní divně, ale tentokrát to není moje vina...). Byl černý jako uhel (pokud by vám to nedošlo - a já bych se ani nedivila, protože jsem to tu zatím vůbec nevysvětlila - jde o to černé z auta) a hrdě se nesl na vratkých nožkách (překvapivě... tahle část věty se mi docela líbí :o).

,,Lana... Jan... a ten koloušek..." (Ech, snaha vyjádřit překvapení přímou řečí. Moc to nevyšlo, co?)

,,Nal," opravila ji Sabrina. (Heej další pitomé jméno do sbírky! Počkat. Teď jsem si něco uvědomila. JAK TO, že jí opravila jen to jedno jméno? Když pojmenovala kolouška, snad mi nechceš tvrdit, že mamku a taťku jeleny nechala bez jména, nebo že je dokonce pojmenovala STEJNĚ jako Sabina, že ne? Lio, tak pitomá jsi být nemohla, fakt ne...)

,,To je fuk, koloušek Nal, ale odkud je znáš?" (Vážně mám pocit, že jsem jako mladší měla problém rozeznat lidi a zvířata. Nejdřív Sabina vypadala jako srnka nebo co, teď se zase o Laně a Janovi mluví jako o lidech, kteří se vám můžou představit -_-)

,,Viděla jsem vás tady dnes ráno." (Hm. Takže se teď přistěhovala nebo ne? Teoreticky možná jo. A že by slyšela Sabinu, jak zvířecí kamarády oslovuje jmény? Ale kde se tam sakra vzal ten koloušek? A proč pořád píšu kouloušek??? Pak to musím furt opravovat! Kde jsem to byla... Aha. Logika mého mladšího já občas fakt přesahuje moje momentální hranice chápání.)

,,Tys tady byla? (Ne, sledovala vás dalekohledem, asi.) Jak to, že jsem tě neviděla? (Vždyť to říkám, měla dalekohled...)"

,,Nejenom dnes ráno, ale i minule a jindy." (Věta za všechny prachy, fakt.)

,,Jak ses sem dostala? Musela jsi to mít strašně daleko." (Echm, chybí nám část myšlenkových pochodů!)

,,Nikdy jsi ale nešla tudy dál, že ne?" (Pár řádků schází, haló, autorko...) a vykročila (jiné sloveso by nebylo?) směrem hloub do lesa.

Asi po 5-ti (ÍÍÍÍÍÍÍÍ MAMÍ FŮŮŮJ, JE TU ČÍSLICE, POMOC, LEZE PO MNĚ! UÁÁÁ!) minutách začalo světlo výc (přišla o oči) (přepsáno) víc pronikat mezi stromy a za chvíli viděly prostrannou mýtinku (ale už mi ty zdrobněliny fakt lezou na nervy!) s domkem (tak ty nepřestaneš?) uprostřed.

,,Páni," užasla Sabina, ,,tady bydlíš?" (No Sherlocku, styď se. Vidíš, tahle malá holka na to přišla mnohem dřív než ty. Sherlocku...?)

Sabrina se usmívala: ,,Pojď, ukážu ti můj pokoj." (Měla bych použít jiné sloveso. Člověk přece nemůže mluvit úsměvem.)

,,Myslela jsem, že nemáš klíče." (Konečně logická úvaha! Výborně, Lio, jen tak dál!)

,,Nemám," odpověděla tajuplně a rozběhla se k zadní části domku.

,,Tak pojď," zaslechla ji Sabina za chvíli. (Víte co? Radši zapomeňte, že jsem říkala něco o logickém uvažování, jo? Protože tahle věta je divná nejenom stylisticky.) Když k ní došla, Sabrina (přepsáno) Sabina (když už ani autorka neví, která postava je která, je to moc špatný) ji spatřila na stromě. Nechápala, jak se tam dostala, dokud si nevšimla, že po stomě (jedno r, které nám předtím přebývalo ve jméně, chybí tady) zezdola nahoru vedou větve jako žebřík.

Když vylezla nahoru (která? Zní to jako Sabina, protože o té jsme zrovna mluvili, ale prozradím vám tajemství - byla to Sabrina -_-), Sabrina lehce proběhla po (snad přeběhla po, ne? Proběhnout by mohla něčím) tlusté větvi (hele, už tu nemáme velkou větev, ale tlustou :D od minula asi přibrala :D), která rostla přímo u okna, a otevřela ho. (Jů, já mám tady správně čárku, waaaau :ooo) Pak vlezla dovnitř. Sabina ji opatrně následovala. (Tady vidíte moji představu akčního vloupání do vlastního domu ;P)

Uvnitř pokoje (v pokoji, snad. Mimochodem, víte, na co jsem si minule vzpomněla? Já tuhle povídku původně napsala slovensky a pak ji přeložila. Takže tady jsou kořeny některých mých podivných vyjádření :D) bylo teplo a slunce pronikalo několika okny, umístněnými (není správně umístěnými? Musela jsem si to ověřit, takže ano, mám to špatně :D) po všech čtyřech zdech pokoje (ve. Ve zdech, proboha), což znamenalo, že pokoj (opakování slov!) je jediný na patře (ha, a že prej domek... To bude spíš vila. Jen tak na okraj, takový pokoj jsem vždy chtěla) a sešikmený (takové slovo snad ani neexistuje! Šikmý by ti nestačilo, Lio?) strop naznažil (ale ono to č fakt vypadá jak ž...), če (a tohle ž jako č... o.o) se nacházejí v podkroví. V pokoji byly (dopsáno) otevřené padací dveře a uvnitř (naštěstí škrtnuto) dole schody. Sabině se v pokoji (nešlo by použít třeba nějaké zájmeno? Tam, jen tak například. Ne? Nelíbí?) okamžitě zalíbilo (-_-). Na poličkách knihovny leželo hodně knížek (awww, ano) a sešitů, a když k nim přistoupila (přistoupila), zjistila, že sešity jsou plné zápisků a povídek, které zřejmě napsala sama Sabrina. (A to je nemusela otevřít, aby věděla, co je tam napsané???)

,,Můžeš si to prohlédnout," nabídla jí (díky, není třeba, jsem jasnovidka s laserovým pohledem, takže přesně vím, co jsi tam zapsala, i když jsem se zatím ani jednoho sešitu nedotkla) Sabrina, ,,Dojdu (tam má být malé písmeno) pro pití." (Jooo bude párty! Jejda, jim je vlastně jedenáct, ups :D)

Když Sabrina slezla dolů, Sabina sáhla po sešitu s názvem ,,Sešit 1.", (ta čárka je jako co? Btw, tak se mi zdá, že můžu být ráda, že jsem tehdy tuhle povídku nepojmenovala. To by dopadlo... třeba Povídka 2 -_-) otevřela ho na první straně a strnula úžasem. Celá stránka byla ručně malovaný komix. (V té větě něco chybí. A uvítala bych jiný přísudek.) Dychtivě se do něho začetla a každou chvíli žasla nad dokonalými obrázky, poutavým dějem a bezchybným písmem (-_-).

Ani si nevšimla, kdy přišla Sabrina.

,,To se stalo už dávno," usmála se.

,,Počkat, tohle se doopravdy stalo? Tobě?"

,,No jasně, podívej na datum - bylo to před pěti lety, ještě jsem nechodila do školy."

,,Ty jsi uměla takhle psát? Kde ses to naučila?"

(,,Protože jsem dokonalá Mary Sue, naučila jsem se to samozřejmě sama!") Sabrina se ale jen záhadně usmívala. ,,Dáš si pití?" nabídla jí.

Zbývá ještě poslední kapitola! Ale nebojte, ještě tam mám nachystané nějaké perličky ve slovenštině ;)