„A co vysát Protivu?" zazněl téměř prázdnou kruhovitou místností pubertou mutovaný hlas.

Ozvalo se zamručení. Kdyby chlapec se špinavými blond vlasy neseděl vedle svého snědšího kamaráda, ani by nedokázal určit, z čí hrdla se to vydralo. Vlastně spolu trávili tolik času, že jejich spontánně vytvářené zvuky z těla zněly podobně.

„To jsme udělali před týdnem. A taková zábava to nebyla, spíš jsem přišel o další kravatu," zamumlal poslední z nich a ukázal si na holý krk, aby svým slovům dodal váhu.

„Nemůžu za to, že to s vysavači neumíš," bránil se blonďák a předklonil se, načež spojil ruce před sebou, lokty opřené o kolena. „Stejně si myslím, že to nebyl sběrač na duchy."

„Možná proto, že jsme to sebrali z Filchova kumbálu. Tam jsme neměli vůbec lozit," přidal se do diskuse nejmenší cvalík.

„No jo, Petere, kdyby bylo po tvém, nudili bychom se celý rok," poznamenal holokrček.

Oslovený pokrčil rameny a objal si pažemi kolena. I na něm byla znát jistá únava, která však nepramenila z toho, že by dělali něco fyzicky, dokonce ani psychicky náročného. Nudili se. Mohli se sice pustit do domácích úkolů, ale ani jeden z nich na to sílu neměl.

„Rozbrečel jsi ho, Siriusi."

„Alespoň jsem ho zabavil," namítl Sirius a zaklonil hlavu, kterou si opíral týlem o opěradlo pohovky.

„Nebaví mě se koukat na jeho utrpení. Vůbec jsme ho neměli nutit do toho, aby zůstal vzhůru tak dlouho. Má už dávno po večerce," poznamenal blonďák s pohledem na cvalíkovi.

„Velká máma Remus. Tak co kdybys tady mimčo odvedl do postýlky?" zažvatlal Sirius, pomáhaje si rukou, která cvakala prsty stejně jako jeho ústa.

Remus obrátil oči v sloup. Další nevýhoda nudy byla v tom, že každý z jeho přátel byl originálně nesnesitelný. Bývalo běžné, že Peter usínal, i přestože bylo poledne, Sirius si neodpustil jedinou jedovatou poznámku a James... byl kapitola sama o sobě.

Rozhostilo se ticho. Netušil, jestli to bylo tím, že by Sirius cítil vinu - o čemž skutečně pochyboval -, nebo Jamesovým bdělým sněním. Jemu samotnému do řeči taktéž zrovna nebylo, navíc ani neměl slova, jimiž by je mohl potěšit.

Minuty ubíhaly. Nikdo z nich se neodvážil promluvit jako první. Remus si byl jistý, že i ostatní hořečně přemýšleli nad možnostmi zabavení, které by tu příšernou nudu zahnaly. On by navrhl studium - ačkoli byl dobře na další den připraven -, ale to by mu u jeho přátel neprošlo.

S povzdechem se zvedl z křesla a začal pochodovat po ohněm vyhřáté místnosti - ten zůstal jen v krbu, na to si dávali pozor. Ani netušil, kolik koleček kolem skupinky mručivých studentů udělal, než Peter přestal fňukat a zeptal se, proč se neposadí k nim.

„Za chůze se lépe přemýšlí," odvětil Remus okamžitě, potěšen, že se o něj alespoň cvalík zajímal.

Snažil se vyprázdnit hlavu, zbavit ji všeho, co by ostatní považovali za nudu. Byla vázání mašlí zábava, nebo si to pletl s něčím jiným? Bavil se u vytírání podlahy, či u toho neskutečně trpěl, jen na to pomyslel? Z té změti dobrých i horších úvah se ztrácel, obstojný nápad zůstával v nedohlednu.

Ucítil na sobě několik párů očí. Očividně to i Sirius s Jamesem vzdali a pomocí špatně vysílané telepatie - která neexistovala a nefungovala, ať si profesorka tvrdila, co chtěla - podporovali jejich hlavičku, aby je vysvobodila.

„Remus je génius," poznamenal po chvilce Sirius a promnul si holý krk. „Přijde na to."

„Nejsem génius," namítl oslovený.

„To ne. Ale někde jsem četl, že když to řeknu, dostaneš skvělý nápad."

„O tom si nech zdát, Siriusi. Co kdybyste i vy zapojili to, co máte na krku?" Aby nepadla další nemístná poznámka, rychle dodal: „Třeba hlavu?"

„Dal by se hrát Famfrpál s vlastní hlavou?" zamumlal James nepřítomně. Pravděpodobně si nebyl jistý, co říká. I tón jeho hlasu tomu napovídal.

Odezva na tuto poznámku byla různá. Peter se vystrašeně třepal jako drahá myška v bludišti, Sirius se smál na celé kolo. Remus nechápavě vrtěl hlavou a opět si pokládal otázku, co že ho vlastně svedlo s touto partou podivínů dohromady.

Zastavil se na místě mezi krbem a pohovkou, kde si pohodlně hověl láskou - a hlavně naivním poblázněním - opilý James. Bál se ho na něco dalšího zeptat. Za celou dobu, co tu spolu seděli, z něj nic kloudného nevypadlo. Ostatně jako z nikoho z nich, pokud se nepočítá chvilka, kdy z Petera museli vytlačit skoro spolknutou botu.

„Házení šišek?" navrhl blonďák nakonec.

„A máš šišky, génie?"

Siriusova poznámka byla sice kousavá, ale nehodlal se vzdát. On byl ta hlavička, on měl znát řešení. Zkoušel to dál.

„Vyvolávání duchů?"

„To zní celkem -"

„Jen vtip, na to bych nepřistoupil," přerušil ho okamžitě a sežehl jej pohledem, aby na dalších pár sekund laskavě mlčel.

Další nápady nepřicházely. Obyčejně by je zahrnul i dobrými radami - někdy ne úplně vhodnými, musel přiznat -, ale tentokrát nemohl přijít na nic, co by jim mohlo pomoct. Už byl dokonce skoro tak zoufalý, že chtěl vykřiknout méně promyšlené návrhy - naštěstí se k tomu nesnížil.

Otočil se na patě čelem k ohni. To obvykle pomáhalo, alespoň co se naučil z filmů, které jeho matka sledovala. Celé léto obdivoval tu kouzelnou krabičku, kde mohl přepínat mezi několika programy, bavit se nad nepovedenými vtípky o vaření a... poslouchat muziku.

Nebyl to jeho úplně nejlepší nápad, ale byl si jistý, že by je to mohlo zabavit.

„Co vytvořit kapelu?"

Ta slova zůstala bez odezvy ani ne sekundu. Neočekával žádné jásání, to by se to muselo týkat nepěkného žertíku nebo něčích narozenin, i tak však z jejich reakce zklamaný nebyl.

„Co to je?" zajímal se Peter.

„No... to je partička lidí, která se schází a hraje. Mají spousty fanynek, vlastní stejné účesy... tak jako Beatles," odvětil Remus s větším nadšením, než chtěl ukázat. Čím méně nad tím přemýšlel, tím více se mu nápad líbil.

„Něco jako Poberti," poznamenal Sirius s úšklebkem. „To nezní špatně. Nikomu ještě spousta fanynek neuškodila."

„A mně by se stejný účes líbil," zakuňkal Peter.

„Ne, nebudu mít na hlavě hrnec, to je vyloučeno. Ale nápad se mi líbí." James se zvedl z pohovky a tleskl rukama před sebou. „Tak co budeme hrát?"

„Vybíjenou, ta je hodně populární," navrhl Sirius, který následoval kamarádova příkladu a postavil se vedle něj.

„Ne. Hudbu, pánové. Budeme dělat muziku," opravil je blonďák a podíval se na Petera. „Co říkáte?"

Peter na sebe nenechal dlouho čekat. I přes značnou únavu vyskočil na nohy a docupital do kroužku. Kolem ramen se mu usadila Jamesova teplá paže, která přisunula cvalíka blíže ke kolektivu.

„Jsem pro!"

Byl až překvapený, že první, kdo se ozval, byl věčně nespokojený Sirius.

„I se mnou počítejte."

„Já bych pořád šel i do těch účesů..."

Hřálo to u srdce. Další jeho nápad se dočkal úspěchu. Už se chtěl poplácat po rameni - alespoň v mysli, aby se před kamarády nevytahoval -, když vtom si uvědomil jeden zásadní problém.

„A umíme vůbec na něco hrát?"

Nastolené ticho bylo lepší odpovědí než Petrovo stydlivé kuňkání.