V zámecké zahradě bylo toho dne opravdu rušno. Zahradníci pobíhali sem a tam, v rukou konve, zahradní nůžky a jiné pomůcky. Zalévali přenádherné květiny, nůžkami upravovali roztodivné tvary drobných keříků a pomocí smetáčků vymetali z chodníků popadané listí a jiné nečistoty.

Princ Chadwick postával u obrovského okna ve své komnatě, z něhož měl perfektní výhled právě na královskou zahradu.

Bystrým pohledem sledovat pilné zahradníky, kteří z oken hradu vypadali spíše jako mravenečci. Pozoroval je, jak pobíhají různými směry, jak nikdo nikomu nepřekáží. Bylo to fascinující.

I přes dechberoucí scenérii však princovu tvář zdobil neveselý úsměv. Nebylo se také čemu divit, když se celá tato šaráda a úprava zámecké zahrady konaly jenom proto, aby potěšily zraky hostů. Zraky krásných princezen ze široka daleka, z nichž si měl princ na dnešním večerním bále vybrat svou budoucí nevěstu.

Nikdo však nevěděl, že on už dívku svého srdce dávno našel. Že ji častokrát pozoroval z okna, jak společně s ostatními opečovává keříky v zámecké zahradě. Že ho učarovala svým umem a svými krásnými plavými vlasy. Miloval ji už od chvíle, co ji spatřil, i přes to, že spolu ještě nikdy pořádně nemluvili. Ptáte se proč?

Měl strach. Bál se za dívkou zajít, oslovit ji, vyjádřit jí své city. Koneckonců byl prvorozeným synem krále a následníkem trůnu. Neměl by se přeci zamilovávat do prostých děveček.

Srdci však neporučíte. Pro něj byla plavovlasá zahradnice jako múzou v temných dnech, jakým byl ten dnešní. Přál si ji zahlédnout, byť jen koutkem oka. Aby ho uklidnila, aby odvála pryč ony vtíravé myšlenky blížící se svatby. Svatba pro něj neměla žádný význam, pokud by plavovláska nestála po jeho boku jako nevěsta.

Obrátil pohled zpět do zahrady, dívku však neviděl. Rozhlížel se všemi směry, ale plavovlásky nikde nebylo. V jeho nitru se začaly tlouct dva názory.

Měl bys zůstat v komnatě, ona se objeví, přemlouval ho první hlas. Co takhle konečně zahodit své obavy a vydat se za plavovlasou zahradnicí osobně?, nabízel hlas druhý. Princ si povzdechl a opřel se čelem o chladné sklo v okenní tabulce. Zavřel oči a přemýšlel. Co mu radí srdce? Co je správné a co ne?

Cítil se rozpolcen, ale zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Rozhodl se - vydá se do zahrady a pokusí se dívku najít.

Opustil komnatu a rovnou zamířil za svými vznešenými rodiči, kteří si právě vychutnávali heřmánkový čaj v jednom z královských salónků. Omluvil se, že se půjde na chvíli projít do zahrady.

Samozřejmě, že dostal svolení, král s královnou však jen těžko skrývali výrazy překvapení. Bylo to totiž poprvé, kdy jejich prvorozený syn opustil prostory své komnaty nebo hradu. Nikdy moc nevycházel ven, pouze v případech, kdy to bylo opravdu nutné.

Oba měli jistě na jazyku spousty otázek, ale nechali si je pro sebe. Na princově tváři bylo vidět, že z dnešního bálu opravdu není nadšený a pokud mu procházka do přírody pomůže, poté nebylo v jejich pravomoci mu tuto skutečnost odpírat.

Chadwick mezitím mířil chodbami hradu směrem k východu. Proplétal se mezi služebnictvem a snažil se nevnímat ty hory jídla, talířů a příborů, které byly připravovány na dnešní večer. Místo litování sebe samého raději zatřepal hlavou a konečně stanul před masivními dveřmi, které mu dva vojáci po stranách s úklonem poslušně otevřeli.

Princ prošel dveřmi s hlavou vzpřímenou, i když se cítil pod psa. I stráže u dveří neskrývali údiv, že pouští ven samotného prince Chadwicka.

Bylo totiž známo, že princ zůstává ve své komnatě a proto je skoro nemožné jej zahlédnout. Služebnictvo v hradu samozřejmě vědělo, jak princ vypadá, mnozí však netušili, jak se stihl změnit za ten čas, kdy opravdu jen seděl na své posteli, zíral do prázdna a jídlo si vyzvedával přede dveřmi.

Byly to těžké časy. S princem nebyla řeč, nechtěl nikoho vidět ani s nikým mluvit. Chtěl být sám, což mu bylo umožněno.

Započalo to dnem, kdy mu bylo na sedmnácté narozeniny oznámeno, že si za rok bude na bále vybírat svou nevěstu. Už tehdy byl ubohý princ bláznivě zamilovaný do zahradnice, proto s ním tato skutečnost opravdu zamávala.

Uzavřel se do sebe a na naléhání matky s otcem nedbal. Byl to opravdu skoro rok, kdy Chadwick tiše trpěl ve své komnatě a pozorováním plavovlasé dívky léčil své bolavé srdce.

Měsíc před jeho osmnáctými narozeninami však královi došla trpělivost. Měl s princem dlouhou a velice vášnivou výměnu názorů, po níž zakázal k princi donášet pokrmy. To aby ho donutil vyjít z komnaty a najíst se společně s ostatními.

Chadwick vydržel necelý týden, přičemž poslední dva dny pouze ležel na posteli, chvílemi bděl a chvílemi spal. Královna naléhala, aby mu bylo umožněno se nasytit, zcela oprávněně měla totiž o syna velké obavy.

Král nakonec svolil a princ se díky pravidelnému přijímání potravy zotavil. Poté však nechtěl tu samou bolest a prázdnotu absolvovat znovu, proto začal znovu stolovat se svou rodinou.

Bez pár dní již takhle fungoval tři týdny a vlastně si nemohl stěžovat. Jeho postava se vrátila do normálu, chybějící sociální kontakt byl nahrazen debatou u stolu a rozpor s otcem se urovnal.

Jediná věc, která se za ten rok nevyléčila, bylo jeho srdce.

Chmurné princovy myšlenky přerušil až fakt, že se ocitl před vstupní bránou do zahrady a málem přitom srazil nějakého muže s kolečky.

"Sakra, kluku, koukej, kam šlapeš!" osopil se na něj chlapík s plnovousem, načež se mu umně vyhnul a pokračoval v cestě.

Chadwick na něj koukal jako na zjevení. On mě nepoznal, problesklo princi hlavou. Nemohl to ubohému zahradníkovi míti za zlé, do zahrady vlastně nikdy pořádně nezavítal.

Skutečnost, že ho nejspíše nikdo nepozná, mu vykouzlila úsměv na tváři. A fakt, že na sobě měl pouze nevýrazné a pohodlné oblečení, mu v tuto chvíli dosti ulehčovala život.

Nenáviděl ty vyšňořené a vyoblékané šlechtice, kteří vypadali, jakoby mířili spíše na nějakou módní přehlídku extravagantních oděvů, než na lov či zasedání královské rady.

Měl rád své prosté oblečení a to sváteční si oblékal pouze tehdy, kdy nebylo možno jinak. Ono, komu se chtělo bezmála jedenáct měsíců sedět v komnatě v upnutém a příšerně nepohodlném svátečním kabátku.

Zvykl si na volné kalhoty a plandavou košili, která již nebyla tak bílá jako kdysi. Nyní mu přišlo, že tímto oděvem dokonale zapadal mezi pracující zahradníky. To, že se nemýlil, mu v momentě dokázala postarší paní, která mu vlepila pohlavek.

"Co se tu flákáš!?" vyjekla na něj, až chlapci zatrnulo. Následně mu byly do rukou vtisknuty zahradní nůžky a pro jistotu přiletěl i druhý pohlavek. "A koukej makat!"

Chadwick raději poslušně odběhl pryč, aby se vyhnul dalším ránám, a s bolestivou grimasou si třel postižené místo. Podřepl k jednomu z keříků, aby nepůsobil tak nápadně a trochu zmateně si prohlížel nástroj v jeho ruce.

"Není radno naštvat Olivii, ještě v tak důležitý den. To bys měl vědět," ozvalo se někde vedle něj a princ tak již podruhé málem vyletěl z kůže. Z houštiny se vynořila jeho plavovlasá víla, v celé své kráse a s úsměvem na tváři. Chadwick na ni vykulil oči a slova se mu zasekla někde hluboko v krku.

"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit," omluvila se dívka, stále se usmívajíc. Chadwick jen pokýval hlavou, na slovní odpověď byl stále ještě dosti vykolejený.

"Nikdy jsem tě tu neviděla," začala dívka uvažovat, "najal tě král kvůli tomu dnešnímu bálu?" Při vzpomínce na bál se princ hořce pousmál.

"N-no, to-totiž...tak nějak," vykoktal ze sebe a byl na svůj výkon patřičně hrdý. Plavovláska se na něj dívala trochu nedůvěřivě, ale pořád s úsměvem.

"Aha, tak to asi musíš být dobrej," uznala po chvíli, "král by sem na tak důležitý den nenajal jen průměrné zahradníky." Chadwick v nitru tiše panikařil, když dívka podřepla vedle něj a začala se věnovat keříku vedle toho jeho.

"No, být tebou sebou pohnu, tohle musí být do večera hotové a ještě nám zbývá skoro půlka," upozornila chlapce zahradnice a chopila se nůžek, načež se pustila do stříhání.

Princ velice nenápadně pozoroval její pohyby, přičemž se je snažil napodobovat. Ne, že by mu to zrovna šlo, ale alespoň si místo vyčnívající větvičky neustřihl kus prstu.

"Co se vůbec dneska děje, že je kolem toho takový povyk?" pokusil se navázat konverzaci. Dívka na něj pohlédla, jakoby spadl z višně.

"Copak to nevíš?" divila se. "Princ si dneska bude vybírat nevěstu." Chadwick přemýšlel, zda to byl pouze výplod jeho fantazie nebo zda v jejím hlase skutečně zaslechl zklamání.

"Sjedou se sem princezny z celé země, aby se mu mohly dvořit," pokračovala plavovláska, "je to zvláštní. Myslíš, že se princ chce ženit? V osmnácti letech?" Chlapec se zamyslel.

"To nevím," pověděl upřímně. "Pověz, jaký vůbec je?" Plavovláska se usmála.

"Zajímavé, že se ptáš," odpověděla, "nikdo vlastně neví. Prince jsme neviděli skoro rok, kdoví, jak vypadá nebo jestli se za tu dobu vůbec změnil." Změnil, pomyslel si Chadwick. Nový účes, nová róba,...

"Ale co si ho pamatuju já, tak byl vždycky krásnej," pověděla dívka zasněně, načež Chadwickovo srdce vynechalo několik úderů.

"Sice byl skoro pořád uvnitř a na zahradě snad nikdy nebyl, ale párkrát jsem ho viděla při nějaké akci, proslovu nebo tak," pousmála se plavovláska. "Měl nádhernej úsměv."

Tato věta Chadwicka k úsměvu opravdu donutila. Dívka si toho všimla a dokonce na něj zůstala chvíli zírat, přičemž měl princ strach, že ho pozná. Plavovlasá zahradnice poté však jen zatřepala hlavou a odvrátila pohled.

"Takže se ti princ líbí?" pokračoval Chadwick ve vyzvídání a zjišťoval, že keřík před ním byl již bez nedokonalostí, proto se přesunul kolem dívky k dalšímu a pustil se do práce.

"Líbil," opravila ho dívka, "nevím, jak teď vypadá a vůbec, proč tě to tak zajímá?!" Ke konci věty zvýšila hlas a musela se držet, aby jí z koutku oka nevytekla osamocená slza.

"Omlouvám se, nechtěl jsem tě tak rozhodit," bránil se Chadwick s kajícným výrazem na tváři. Dívka však jeho omluvu jen odmávla rukou.

"Co na tom záleží, jestli se mi líbí nebo ne," popotáhla, "stejně si dneska vybere nějakou z těch nafrněných kachen a o mě ani pohledem nezavadí." V princi se znovu odehrával vnitřní boj.

Prozradit jí svou identitu nebo zůstat jako neznámý zahradník?

"Do háje s princem," zamumlala si dívka pro sebe. "Jak se vůbec jmenuješ ty, zahradníku?" Tato otázka přerušila tok jeho myšlenek a on se obrátil na dívku vedle něj, která si mezitím osušila oči a uklidnila svůj roztřepaný hlas.

"Cha-" začal princ automaticky, načež se zarazil a opravil. "Eh, Charlie."

Plavovláska přikývla a pousmála se. "Jsem Diana." Diana...to jméno mu rezonovalo v hlavě ještě několikrát. Bylo tak...čisté.

"Moc mě těší," pověděl upřímně. Diana přikývla. Princovo srdce nadšením plesalo - vždyť právě hovořil s dívkou svých snů a ona se svým princem, i když o tom zatím neměla ani ponětí.

"Au!" sykla najednou dívka vedle něj, přičemž princ okamžitě zpozorněl.

"Co se stalo?" vyhrkl s obavami. Dívka po jeho boku se rozesmála.

"Jen jsem se trochu střihla," vysvětlila a ukázala princi krvácející ránu, z níž se Chadwickovi na malý moment udělalo nevolno.

"Zajdu si to ošetřit, omluv mě," zvedla se Diana a vydala se někam pryč. Princ si však nemohl nechat ujít ani chvíli v její přítomnosti, proto se okamžitě zvedl také a zařadil se po jejím boku.

"Pro jistotu," vysvětlil, když na něj plavovláska upřela tázavý pohled. Společně, za doprovodu pohledů všech okolo, došli až k malému domku, do něhož Diana zamířila.

Uvnitř, jak Chadwick posléze zjistil, se nacházela místnost s vybavením a za ní poté něco jako malá klubovna, v níž byla mimo jiné i lékárnička.

Chlapec usadil dívku na volnou židli a započal s hledáním desinfekce a vatových polštářků. Po chvíli oba předměty úspěšně našel a vrátil se k Dianě.

"Nejspíš to bude trochu štípat," upozornil dívku větou, která je ve spojení s desinfekcí říkávána snad pokaždé. Poté dívce ránu očistil a vylovil z lékárničky i rozkošnou náplast se srdíčky, jež jí na ránu nalepil a bolavé místo letmo políbil.

"Eh...díky," pronesla Diana trochu rozpačitě a ucukla rukou směrem k sobě. Chadwick usedl na židli vedle ní a chvíli si ji pouze zbožně prohlížel. Plavovláska naopak zkoumala svou ránu, nyní už skrytou pod náplastí.

Seděli v tom malém domečku nějaký čas, načež oba zaznamenali, že je venku nějak příliš rušno. Oba se tedy jako na povel zvedli a zamířili před domek, načež v princi zatrnulo.

"Výsosti?"

"Veličenstvo?"

"Princi Chadwicku?"

Plavovláska vykulila oči.

"On je tady někde princ Chadwick!?" vyjekla nadšeně a okamžitě se chopila chlapcovy levé ruky.

"Poběž, třeba ho uvidíme!" zavýskla a rozběhla se směrem za volajícími hlasy, táhnouc ubohého prince v závěsu za sebou. Ten by se nejraději otočil a rozběhl úplně opačným směrem, avšak ten hřejivý dotek plavovlásky byl až příliš příjemný.

Diana se zastavila až kousek od vstupní brány, odkud měli dokonalý výhled na princovu osobní ochranku v čele s vyšším rádcem krále Williama, hrabětem von Marciusem.

"Tak tohle bude problém," zamumlal si Chadwick pro sebe a ze zvyku si nervózně prohrábl své kučeravě hnědé vlasy. Shlédl na Dianu a málem se roztekl, když spatřil její natěšený výraz. Ten však pominul, když dívka zaznamenala, jak se pohledy princovy ochranky i hraběte upřely na ni, respektive na chlapce vedle ní.

"Princi!" zvolal hrabě úlevně a dosti humorným způsobem se ke stojící dvojici rozběhl. Diana se zmateně ohlédla za sebe, na koho že to von Marcius volá.

"Fredericku," oslovil ho Chadwick a pokýval hlavou. Diana vzhlédla a vykulila na něj oči.

"Ty ho znáš?" šeptla k němu skoro neslyšně, neskrývajíc zaujetí ve svém sametovém hlase.

"Tak trochu," ušklíbl se princ, nadále zůstávaje po boku Diany a čekaje, až k nim hrabě dokráčí.

"Výsosti, málem jste mi způsobil újmu na zdraví," promluvil hrabě, jakmile k nim 'doběhl'. Princ se v duchu pousmál, navenek však stále udržoval kamennou tvář. Cítil, že se Diana trochu stáhla a schovala za něj. Bála se.

"Vskutku?" ohradil se Chadwick nezaujatě a jednu ruku nenápadně vsunul za svá záda, aby mohl plavovlásku uchopit za třesoucí se dlaně.

"Vskutku, Veličenstvo," ohradil se von Marcius, "smím znát důvod Vašeho pobytu v této zahradě místo přítomnosti na slavnostních přípravách na Váš velký den?" Chadwick zůstával stále ledově chladný, i když mu Diana za jeho zády mlčky svírala ruku a on tak mohl cítit její nejistotu, strach a směsici dalších emocí v onom pouhopouhém doteku.

"Potřeboval jsem se rozptýlit a dostal jsem svolení od rodičů," vysvětlil Frederickovi, "je s tím snad nějaký problém?" Von Marcius horlivě zavrtěl hlavou.

"Ovšem, že ne, Vaše Výsosti, ale připozdívá se a bál za několik hodin započne. Musíte se ustrojit," uvedl hrabě důležitě. Chadwick se ani nepokoušel skrývat svou nechuť.

Místo odpovědi se k hraběti otočil zády a stanul tváří v tvář dívce, která ho stále křečovitě svírala za ruku a vypadalo to, že ho jen tak nepustí.

"Omlouvám se, že jsem ti nic neřekl," promluvil tiše, aby je von Marcius neslyšel.

"Věř, že jsem chtěl, ale bál jsem se, že kdybych se ti představil jako princ, nemluvila bys se mnou tak otevřeně," vysvětloval dále, "a taky jsem tě chtěl poznal jako obyčejný kluk a ne jako nějaký vznešený princ Chadwick, který si má dneska vybírat nevěstu." S koncem věty dívčina tvář rázem posmutněla.

"Ale neboj se," uklidňoval ji chlapec nadále, "já už si svou nevěstu vybral dávno." Diana vzhlédla a s neskrývaným překvapením pohlédla princi do kaštanových očí.

"Tebe," šeptl Chadwick tak jemně, jak jen dokázal. Plavovláska vykulila oči.

"A nedokážu slovy vyjádřit, jak moc moje srdce plesá zjištěním, že i ty jsi o mě smýšlela jinak, než o princi tvého království." Princ se pousmál. "Jsem rád, že mohu být i princem tvého srdce."

Diana stála mlčky, jen se na Chadwicka upřeně dívala a chlapec po chvíli zaznamenal, že jí z očí kanou slzy. Zděsil se.

"Neplakej, prosím," snažil se situaci zachránit a začal jí slané potůčky nemotorně stírat z tváří. "Řekl jsem snad něco špatně?" Dívka zavrtěla hlavou.

"Ne, to vůbec ne, já jen," odmlčela se, "tahle konverzace je jako splněný sen a já nechci zjistit, že opravdu jen sním." Chadwickova tvář se rozzářila a jeho rty se zformovaly do krásného úsměvu. Přesně takového, do jakého se Diana kdysi dávno zamilovala.

"Nesníš, má vílo zahradnice," pohladil princ plavovlásku po tváři. "Mám na tebe prosbu a věřím, že se na tebe mohu spolehnout." Dívka naklonila hlavu v tiché otázce.

"Buď večer před západem slunce u královských sadů," poprosil, "uděláš to pro mě? Prosím."

Diana chvíli pouze stála a kulila na prince oči, poté však rychle přikývla a s tichým "Budu tam." se rozeběhla pryč. Chadwick sledoval její vzdalující se siluetu, poté si povzdechl a otočil na hrabě von Marciuse, jenž stále vyčkával za jeho zády a nervózně podupával nohou o písčitý chodníček.

"Nuže?" ptal se hrabě, snažně skrývaje svou nedočkavost a mírné podráždění.

"Nuže, Fredericku, odprovoďte mě prosím do mé komnaty," neodpustil si Chadwick nadřazeně znějící tón hlasu a nechal von Marciuse, aby se mu zdvořile poklonil.

Poté se princ konečně rozhodl vyrazit směrem k hradu, následován svou ochrankou a samotným hrabětem.

***

Sváteční přípravy. Nic nudnějšího snad Chadwick v životě nezažil.

Byl přinucen obléci si onu zatraceně těsnou a nepohodlnou sváteční róbu, služebné mu učesaly vlasy do dosti nehezkého tvaru a na hlavu usadily korunu.

Připadal si jako kašpar, když procházel uličkou poddaných, kteří se mu klaněli až k nohám. Cítil se tak zvláštně a nepatřičně, že ze zvyku pouze nasadil umělý úsměv a nechal se dovést až těsně ke svému trůnu, na něhož následně usedl.

Po levém boku seděla jeho matka s otcem, kteří se nadšeně usmívali a mávali všem přítomným a známým. Chadwick tiše trpěl.

Myslel si, že už to nemůže být horší, když v tu chvíli kdosi ode dveří rázně zahlásil, že se již na bál všechny zvané princezny dostavily a že co nevidět započne slavnostní představení.

To byl pro prince pokyn, aby zpozorněl.

V tu chvíli totiž započal jeho vznešený plán pod krycím názvem Útěk z bálu. Jak originální.

Místností se ozývaly vznešená jména princezen, které pokaždé předstoupily před královskou rodinu a s červenajícími tvářemi se poklonily.

Chadwick pouze silou vůle udržoval na tváři svůj nacvičený úsměv, který však připomínal spíše výraz, jakoby kousl do citrónu.

"Princezna Adeline z království Trezzien," oznámil vyvolávač další z přítomných princezen. Ta však, na rozdíl od ostatních, prince zaujala.

Nebyla nevkusně vyšňořená ani se před princem všelijak nekroutila, aby upoutala pozornost. Místo toho se pouze se skromným pohledem poklonila a odstoupila stranou, načež dostala ne příliš vlídnou přednášku od své matky, proč že se na Chadwicka více neusmívala.

Hnědovlasý princ se pousmál. Tato dívka byla pro zrealizování jeho plánu perfektní.

Když už byly všechny princezny předvedené a rozestoupené kolem, přišel čas, aby princ, totiž Chadwick I., pronesl zahajovací proslov, který cvičil ve své komnatě celých sedm minut a jehož znění bylo kvůli této skutečnosti značně změněno a upraveno.

"Všechny vás tu zdravím a vítám v království Ferendile!" zvolal ke všem přítomným, jen co vstal ze svého trůnu.

Vykládal a popisoval, a ačkoliv se jednalo o naprosté hlouposti, všechny princezny hltaly slova z jeho úst jako věřící při modlitbě. Všechny? Ne tak úplně. Princezna Adeline sice na prince upírala pohled, nevypadala však tak zaujatě, jako jeho ostatní nápadnice.

Proto byla pro jeho skvostný plán dokonalá.

Po proslovu mu všichni přítomní zatleskali a rodiče věnovali dojaté pohledy, načež bylo na princi a jeho uvážení, aby si vybral první nápadnici pro zahajovací tanec.

Nemohl se rozběhnout k Adeline a odvléct ji někam pryč - to by bylo až příliš nápadné. Místo k ní tedy zamířil k princezně v růžových šatech, která z pohledu na něj doslova slintala.

"Smím prosit, slečno?" otázal se zdvořile s falešným úsměvem na rtech. Oslovená se, jakmile si setřela nevábně stékající sliny od pootevřených úst, poklonila a přijala princovu nataženou dlaň.

Spustila hudba a všichni přítomní se dali do tance. Chadwickovi neuniklo, že většina ostatních princezen po něm i princezně Vanesse (jak se mu blondýnka představila) vrhala pohledy plné závisti a naštvání, že si k tanci nevybral právě je.

Král s královnou svého syna pouze spokojeně sledovali a šeptali si, jaký má princ dobrý vkus. Kdyby tak věděli, že co nevidět bál opustí a už se na něm nikdy neukáže.

Při tanci vedl nenucený rozhovor s princeznou Vanessou a snažil se tvářit, že má o seznam jejích bot opravdu zájem. Snažil se na tváři držet úsměv a přitom nenápadně kontroloval, kde tancuje princezna Adeline.

Jako na boží smilování čekal na konec písně, aby mohl Vanessu opustit a vyzvat k tanci Adeline, načež by dostal skvostnou příležitost se odsud vypařit a doufal, že mu v tom hnědovláska v sytě tmavě modrých šatech dopomůže.

Dočkal se.

Píseň skončila, s Vanessou se navzájem poklonili a Chadwick si vyrazil hledat další partnerku k tanci. Bylo tradicí, že princ za celý večer vystřídal několik tanečních partnerek, načež se poté v závěru rozhodl, kterou z nich si nakonec vezme.

Chadwick se však rozhodl, že tradice trochu změní. Bude se tvářit, že si svou partnerku vybral již nyní a poté se s ní vypaří do zahrady, kde ji opustí a vydá se za Dianou.

Ten plán byl geniální, právě proto, že Adeline nevypadala jako někdo, kdo by se v nejbližší době plánoval vdávat. To mu hrálo do karet.

Přistoupil k dívce v tmavě modré róbě a uklonil se jí. "Smím prosit?" Tušil, že Adeline přijala jeho nabídku pouze ze slušnosti a povinnosti vůči matce, a nechala se Chadwickem dovést zhruba do středu místnosti, načež se spustila hudba a oba začali tančit.

"Jakým shledáváte dnešní bál po prvním tanci, smím-li se ptát," rozhodl se princ rozvést nějakou nenápadně znějící konverzaci.

"Vskutku působivým, ačkoliv můj taneční partner by jistě uvítal nemalé množství tanečních lekcí a tréninků, aby příště nešlapal více na mé nohy než podlahu sálu, Výsosti." Chadwick se po této humorné výpovědi tiše rozesmál.

"Pokusím se neopakovat jeho chyby, slečno," ujistil ji. Adeline se usmála.

"Ve Vaší přítomnosti se o své střevíce nebojím, Veličenstvo," odpověděla, stále se usmívajíc.

"Oslovujte mě, prosím, jménem. Připadám si příliš vznešeně a nadřazeně, když mi někdo říká Výsosti nebo Veličenstvo," poprosil hnědovlásku, která s úlevou přikývla. Ani jí nejspíš tato ne příliš podstatná formalita nevyhovovala.

"Jsem Chadwick," představil se princ, i když Adeline jeho jméno jistě dávno znala.

"Adeline," kývla hlavou princezna a pousmála se.

"Takže, Adeline," oslovil dívku princ poté, co dohrála hudba, "snad nevadí, že ti tykám." Místo odpovědi hnědovláska zavrtěla hlavou.

"Výborně," pousmál se Chadwick, "co bys tedy řekla na to, kdybychom se odsud na chvíli vypařili? Třeba na zahradu?" Adeline ani nemusela odpovídat, princ totiž jasně viděl němý souhlas v jejích přátelských očích. Uchopil ji za ruku a rozeběhl se pryč.

Tato událost samozřejmě způsobila v sále značné pohoršení, král s královnou však raději nijak nezasahovali. Dospěli totiž k názoru, že si princ vybral a tudíž si chtěl s dívkou promluvit někde mimo doslech ostatních.

"Děkuji, že jsi mě odtud vytáhl na vzduch," vydechla Adeline, když doběhli k vstupní bráně do zahrady a poté se o něco pomaleji rozešli směrem do jejích útrob. Chadwick se usmál.

"Tipoval jsem tedy správně, že ani ty tu dnes nejsi dobrovolně?"

"Ovšem, že jsem tu dobrovolně!" vyjekla Adeline s hraným afektem. "Přeci je snem každé mladé dívky, aby se vdala za někoho, koho ani pořádně nezná!" Princ se rozesmál.

"Nic proti tobě, přijdeš mi takto na první pohled jako moc milý a pozorný mladík," hájila se dívka okamžitě, "ale neuraz se, vdávat se opravdu nechci."

"To ani já ne," odvětil Chadwick, "alespoň za žádnou z těch vyšňořených slepic tam uvnitř." Mávl rukou kamsi k hradu a pokračoval.

"Jsem zamilovaný do mladé zahradnice, což se pro prince a následníka trůnu sice vůbec nehodí, ale srdci neporučíš." Adeline se na něj mlčky, snad až lítostivě, podívala.

"Vím, jak se cítíš," pousmála se trpce, "u nás v Trezzienu máme rozsáhlé královské stáje, v nichž pracuje mnoho stájníků. Jeden z nich mi před každou mou vyjížďkou přichystá koně a pomůže mi na něj usednout." Chadwick náhle spatřil zasněné jiskřičky v jejích čokoládových očích a i on sám slyšel nadšení v jejím hlase. Pousmál se.

"Vylézt na koně v té příšerné róbě je skutečně zdraví nebezpečné!" vysvětlovala Adeline dál, jen co spatřila úsměv na princově tváři.

"To věřím," odvětil Chadwick pobaveně a zastavil se uprostřed cestičky. Princezna zastavila také a upřela na prince tázavý pohled.

"Moje víla na mě čeká při západu slunce v královských sadech," rozhodl se vyjít s pravdou ven. Nějak tušil, že Adeline by ho mohla pochopit. A nemýlil se.

"Rozumím," usmála se, "běž za ní. Kdyby se po tobě někdo ptal, musel sis jít něco zařídit nebo tak." Chadwick upřel na dívku vděčný pohled.

"Jsem Vaším dlužníkem, spanilá princezno," poklonil se, hravě se navraceje k poněkud přehnané formalitě. Adeline se zasmála, poté však nasadila vážnou tvář.

"Věřím, že se znovu setkáme, abyste svůj dluh mohl náležitě splatit," odpověděla a s hlavou pyšně vztyčenou se otočila k odchodu. Ještě předtím se však na prince otočila a usmála.

"Hodně štěstí," šeptla tak tiše, že ji Chadwick téměř neslyšel. Poté se k němu skutečně otočila zády a vydala se po cestičce zpět k hradu. Slunce se pomalu blížilo k obzoru a zapadalo.

Musel si pospíšit.

***

"Diano? Diano?!" volal udýchaně, když s vypětím všech sil doběhl mezi královské jabloně. Dívky nikde nebylo a Chadwicka se začalo zmocňovat neblahé tušení.

"Je tu krásně, viď?" ozvalo se kdesi za ním, načež zpoza stromu vystoupila jeho plavovlasá víla, oděná do vínového šatu, s vlasy volně spuštěnými do půli zad. Princi došla slova.

"Na co tak koukáš?" zasmála se Diana a popošla tak, aby se ocitla po jeho boku.

"Jsi překrásná. Dokonalá. Úžasná. Bože, moc ti to sluší," lichotil dívce princ, nešetře pochvalami. Diana se mírně začervenala a uhodila Chadwicka do ramene.

"Přestaň," zarazila jej, "myslím, že přeháníš." Princ rázně zavrtěl hlavou.

"Ani náhodou!" oponoval. "Pro mě jsi dokonalá." Plavovláska vzhlédla a setkala se s dojatým pohledem korunního prince.

"Nevěřím tomu, že jsi vážně přišla," šeptl, přičemž jí zastrčil pramínek vlasů za ucho. Slunce už pomalu zapadalo, díky čemuž zbarvilo celé nebe do krvavě rudé barvy, jenž zvýrazňovala onen půvab a krásu dívky vedle něj. Vínová barva vypadala ve světle krvavého nebe dokonale.

"Je to nádhera, viď?" zašeptala Diana, opírajíc se o princovo rameno. Chadwick ji uchopil kolem pasu a přivinul k sobě.

Jen on a ona. Krvavé nebe, stromy v sadu a hrad kdesi v dálce za nimi. Okamžik. Tak pomíjivý a přitom tak úžasný.

"Miluju tě," vyslovil Chadwick ty dvě kouzelná slůvka, kterými si byl nyní již stoprocentně jistý. Dívka v jeho náruči se zavrtěla a přivinula o něco blíže k jeho tělu.

"Já tebe taky," odpověděla po chvíli tiše, načež Chadwickovo srdce poskočilo radostí. Ta hluboká propast, která donedávna vévodila jeho nitru, se nyní díky této tiché odpovědi zacelila pocitem lásky. Opětované lásky.

Princ od sebe dívku odtáhl, aby jí mohl naposledy pohlédnout do očí, načež se k ní tiše sklonil a něžně ji políbil. Její hebké rty jakoby přesně zapadaly do těch jeho, její prsty jakoby byly přímo stvořeny pro to, aby si hrály s jeho kadeřemi.

Nestarali se o to, jaké následky by jejich chování mohlo mít. Nezajímali se, co by se mohlo stát, kdyby někdo na bále zjistil, že je princ až podezřele dlouho pryč. Neřešili, co by se stalo, kdyby je tu někdo objevil.

Prostě byli.

Oni dva, v tomto momentu.

Zastavili čas a vnímali pouze přítomnost toho druhého.

Byli zamilovaní, ač v nesprávný čas a do nesprávné osoby. To však bylo právě nyní to poslední, na co princ se zahradnicí mysleli.

Užívali si, jelikož to bylo to poslední, co si za normálních okolností mohli dovolit.

Krvavé nebe svítilo nad jejich hlavami, tichý vítr si pohrával s listovím stromů a vysoká šlechta se na bále královsky bavila.

A v sadu po rozkvetlými jabloněmi stály dvě spřízněné duše, jenž v onen kouzelný den naplnily své osudy.