"Mio, počkej!"

Nezastavovat se. Neohlížet se. Utíkat.

"Zatraceně, tak počkej!"

Ani na minutu nepolevit. Nepoddat se mu.

"Já ti to vysvětlím, tak zastav, krucinál!"

Neposlouchat ho. Kolik lží už dokázal napovídat.

"Ksakru, Mio! Dávej bacha!"

Ten kamion jsem minula jen o malý kousíček, když jsem mu bez rozmýšlení vběhla pod kola. Charlie měl poněkud víc rozumu, proto zastavil a nechal všechna auta projet. To mi dalo čas navíc, abych se od něj vzdálila o dalších deset metrů.

"Prosím tě, zastav se!" křičel na mě znovu, jakmile přeběhl silnici. Mířila jsem k hotelu, neotáčela se za sebe, nezpomalovala. Cítila jsem nepříjemnou bolest v boku, které jsem se však snažila věnovat co možná nejméně pozornosti. Mým jediným cílem bylo utéct. Utéct co nejdál od něho a jeho zpropadených lží.

"Miuš, počkej na mě, prosím!" snažil se zvolit milejší tón hlasu a nějak mě tím uchlácholit. Na to už ale bylo setsakramentsky pozdě.

Vběhla jsem do vstupní haly našeho hotelu a okamžitě zamířila k výtahu. Všichni na mě koukali jako na psychicky postiženou. Nedivila jsem se jim - kdo by se nepozastavil nad plačící dívkou s lyžařskou helmou na hlavě, co utíká k výtahu s plyšovou liškou v ruce.

K mému neuvěřitelnému štěstí byl výtah v přízemí, proto jsem do něj ihned vběhla a jako šílená mačkala kulaté tlačítko s žlutě svítící sedmičkou. Jakmile se mi podařilo donutit výtah k nějaké činnosti a on se pomalu začal zavírat, vběhl do vstupní haly také Charlie a zběsile se rozhlížel na všechny strany kolem sebe. Spatřil mě pouze malou škvírkou mezi téměř zavřenými výtahovými dveřmi, což mu však bylo naprosto k ničemu.

Já mířila nahoru, zatímco on zůstával bezradně stát dole u recepčního pultu.

Až ve výtahu jsem svým slzám dala volný průchod. Po cestě mi sice sem tam nějaká ukápla, ale držela jsem se seč mi síly stačily, abych se nerozbrečela naplno. Se slzami v očích se totiž docela špatně utíká a mít zastřený výhled, možná bych pod tím kamionem skutečně skončila.

Svírala jsem v rukách onu plyšovou lišku, kterou se mě snažil udobřit. Co si myslel, zatraceně! A hlavně - co jsem si ksakru myslela já?

Byla jsem tak naivní. Vážně jsem věřila tomu, že si užijeme romantické vánoční prázdniny ve dvou. Že Štědrý den strávíme v tyrolských Alpách, daleko od všech a všeho doma, daleko od rodiny a poblázněných vánočních příprav. Byla jsem štěstím bez sebe, když mi to oznámil.

Když mi oznámil, že strávíme dva týdny na horách, v Alpách. Miluji lyžování a hory a měla jsem za to, že trávit vánoční svátky se svým přítelem bude to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Omyl.

I když, zprvu to vážně byla jedna z nejkrásnějších dovolených, které jsem dosud prožila. Jeli jsme do Alp už týden před Vánoci, abychom si mohli v klidu zalyžovat a strávit v hotelu také Štědrý den, načež bychom ještě minimálně týden v Tyrolsku zůstali. První dny byly krásné. V Alpách bylo nádherně, sluníčko svítilo a bělostný sníh odrážel jeho paprsky.

Sevřela jsem lišku ve svém náručí a popotáhla. Jak se tak nádherný začátek prázdnin dokázal rozplynout jako obláček dýmu během několika dní.

Lyžovali jsme, smáli se, snídali a večeřeli gastronomické delikatesy a po večerech leželi ve společném objetí, šeptajíce si do oušek láskyplná slova. Lživá slova, upozornila jsem se v duchu.

Jenže jak už jsem se přesvědčila mnohokrát a dnes obzvlášť, všechny krásné věci jednou končí a některé si rozhodně nevybírají příjemné způsoby, jak nás opustit.

Dnešní den začal stejně jako čtyři předchozí. Ráno jsme se vzbudili ve společném objetí, po chvíli probouzení se a společného smíchu jsme vstali a vyrazili na snídani. Připadala jsem si jako ten největší žrout světa, když jsem si na bílý talířek pokládala různé druhy pochutin, které mě lákaly. Charlie to tak nikdy nevnímal. Prostě si nabral všechno, na co měl chuť, a poté to všechno také s labužnickým požitkem snědl. Já s tím měla odjakživa větší problém. Neustále jsem měla pocit, jakoby mě někdo sledoval, nějak hodnotil nebo kritizoval.

"To si nemůžeš tak brát," říkával mi Charlie vždycky. Samozřejmě, že měl pravdu, ale vysvětlete to dívce, která se až příliš ohlíží na to, co si o ní myslí ostatní.

Po snídani jsme, stejně jako dny předtím, zamířili na svah, jenž byl prakticky liduprázdný. Nejspíš jsme byli jedni z mála, kteří se rozhodli den před Štědrým dnem strávit v mrazivém počasí. Já si ale nestěžovala. Sjezdovky byly krásně upravené, počasí úžasné a v areálu v podstatě nikdo. Já a ani Charlie jsme z okolí nikoho neznali, proto jsme většinu času trávili na svahu spolu. Hah, tedy alespoň to jsem si myslela.

Uvědomila jsem si, že jsem si na pokoji nechala lyžařské brýle. Charliemu už se nechtělo vracet, takže jsem se pro ně vydala sama. Jak neskutečně moc jsem nyní vděčná za to, že jsem to tak udělala. Jinak bych toho hajzla nikdy neodhalila a nadále žila v lživé představě o našem vztahu.

Zamířila jsem tedy zpět na hotel, zatímco Charlie pokračoval směrem k areálu. Nebyla to nijak daleká cesta, stačilo mi jen přejít cestu, prokličkovat mezi auty na parkovišti a projít nádvořím, jež vedlo k hotelu. Ten měl minimálně deset pater a bylo mi jasné, že po Vánocích v něm bude narváno k prasknutí. Prozatím si však všichni užívali klid vánočních svátků, tudíž jsem usoudila, že většina populace sem zamíří až po nich.

V rychlosti jsem pozdravila paní na recepci a pár dalších přítomných, načež jsem nastoupila do výtahu a nechala se vyvézt do sedmého patra. Výtah byl krásně vyzdoben, z jeho stropu visely barevné ozdoby a v pozadí hrála tichá vánoční hudba.

V sedmém patře výtah cinkl a dveře se otevřely dokořán. Vykročila jsem k našemu pokoji, který se nacházel v chodbě naproti výtahu. Pomocí klíčů v kapse jsem odemkla dveře, ze stolku, jenž vévodil malé chodbičce hned za dveřmi, jsem vzala své brýle a pokoj zase zamkla. Se stále ničím nepokaženou náladou jsem se výtahem svezla dolů, věnovala upřímný úsměv všem přítomným a vyrazila vstříc lyžařskému středisku. Avšak to, co jsem ihned po vstupu spatřila, budu mít v živé paměti ještě hodně dlouho.

Charlie. Jeho tělo přitisknuté na těle té blonďaté dívky v neonově růžové lyžařské bundě. Jejich rty spojeny v jedno. Zastavila jsem se. Chvíli jsem dokonce naivně doufala v to, že to není Charlie a jedná se jen o obrovské nedorozumění. Otočila jsem se zády zrovna ve chvíli, kdy se ten, jemuž jsem darovala své srdce, rozhlédl kolem sebe.

Se slzami v očích jsem zamířila k občerstvení, které se nacházelo pod svahem. Kecla jsem si do jednoho ze sedacích pytlů a v rukou žmoulala pásek od svých lyžařských brýlí. Jak mi to mohl udělat? Byla jsem tak špatnou přítelkyní? Co ona má a já ne?

Myšlenky mi v hlavě lítaly jako splašené a já se jen modlila ke všem bohům, abych se tu, sedíc na sedacím pytli, naplno nerozbrečela.

Neměla jsem k tomu však daleko, když mi zezadu někdo zakryl oči a zaslechla jsem jeho veselý hlas, ptající se: "Kdo jsem?" Idiot, měla jsem na jazyku, ale nahlas nic neřekla.

"Podívej, co jsem ti koupil," vtiskl mi do klína malou plyšovou lišku. Když jsem se na něj otočila a on spatřil mé skleněné oči, trochu znejistěl.

"Máš přece ráda lišky, ne?" zeptal se, načež se nervózně podrbal pod helmou.

"Já vás viděla," zašeptala jsem místo odpovědi na jeho otázku. Neslyšel mě.

"Já vás viděla!" zvýšila jsem hlas, když se mě nechápavě zeptal, co jsem říkala. Ztuhl a rozhlédl se kolem sebe. Pár lidí na nás upíralo pohled, jakmile však byli přistiženi při činu, otočili se pryč, tváříce se, že je absolutně nezajímáme.

"Jak dlouho?" zeptala jsem se, když Charlie mlčel. "Jak dlouho už mi lžeš!?"

"Mio, není to tak, jak to vypadá," začal své ospravedlňování frází, kterou jsem celý život ze srdce nenáviděla.

"Kašlu ti na to, jak to je nebo není!" vyjekla jsem na něj. "Vždyť jsi měl jazyk v jejím krku, sakra!" S touto větou jsem se prudce postavila. Charlie mlčel a díval se do země. Já, svírajíc lišku ve své pravé ruce, jsem zadržovala pláč.

"Jak dlouho už to trvá?" zeptala jsem se znovu. Kluk naproti mně poznal, že nemá cenu dál lhát. Pohlédl mi do očí a s kajícným výrazem se ujal vysvětlování.

"Nic mezi námi není," ujišťoval mě, "potkali jsme se na té pracovní konferenci před půl rokem, ale nic mezi námi nebylo. Tady jsem ji potkal a ona se na mě vrhla a-"

"Mlč už," uťala jsem jeho lživý monolog, "a ještě mi tady do očí nalhávej, že jsi vlastně v tom, co se tam mezi vámi stalo, úplně nevinně." Charlie sklopil pohled.

"Půl roku. Půl roku mi do očí lžeš, podvádíš mě a zatímco já na tebe čekám doma, ty jsi někde s nějakou blondýnou. Už je mi jasné, že jsi musel na pracovní pohovory skoro každý druhý týden. Žádný pohovory jsi neměl, co?" zeptala jsem se ho na konci, i když jsem znění jeho odpovědi tak nějak předpovídala. Dlouho nic neříkal, poté však letmo přikývl.

"Bezvadné, už jsem asi slyšela dost," poupravila jsem si helmu na hlavě a otočila se k němu zády. "Díky za krásné Vánoce." V ten moment jsem se rozběhla pryč. Jeho natažená ruka jen taktak minula mou paži, ve snaze mě zachytit a nejspíš se pokusit zvrátit nezvratné. Nastal náš konec.

"Mio, počkej!"

No, a dál už to znáte. Humorný příběh o tom, proč teď stojím jako troska ve výtahu, nechávám se vyvážet do sedmého patra, abych si sbalila kufry, s lyžařskou helmou na hlavě a plyšovou liškou v náručí. Ta bude asi jedinou věcí, která mi po něm zůstane. Je až příliš hezká na to, abych ji snad vyhodila nebo spálila na popel.

Výtah cinkl, ale já nevystupovala. Papírové ozdoby se mi houpaly nad hlavou, popruhy helmy se volně pohupovaly kolem uší, plyšová liška hřála mé ruce a slzy na mé tváři pomalu vysychaly.

Ne vždy jdou věci podle plánu, důležité však je, abychom každou změnu plánu ustáli, abychom se po pádu dokázali zase zvednout a bojovat dál. A já bojovat chtěla. Byla jsem odhodlaná ho nechat za sebou a netrápit se něčím, co už je minulostí. Vystoupila jsem z výtahu a mou tvář, jen co jsem se ocitla u okna, ozářily sluneční paprsky.

Lidé na protějším svahu lyžovali a bavili se, já si v zamknutém pokoji balila kufry a nedbala na Charlieho zoufalé klepání. Bylo rozhodnuto. Odjedu odsud a zapojím se do vánočních příprav.

I když byla moje rodina občas otravná, nevyzpytatelná a protivná, měla jsem je ráda. A rozhodně pro mě bylo lepší strávit Vánoce s nimi, než s někým, kdo surově ukradl mé křehké srdce a jenom kvůli nějakému zatracenému románku ho rozdupal na malinké kousíčky.

Nepotřebuji v životě lidi, jako je on. Jsem připravená jít dál, to move on, jak by řekl můj strýček z Anglie. Život jde totiž dál a pro mě bude jenom dobře, když v něm bude o jednoho idiota méně.