Procházel jsem školní chodbou a s mírným znechucením sledoval lidi kolem sebe. Blížilo se léto a přišlo mi, jakoby se odněkud vyrojilo hned několik nových párů. Na jednom z nich jsem se na chvíli zadíval. Jednalo se o přibližně dvoumetrového chlapce a dívku, jejíž velikost skoro určitě nepřesahovala sto šedesát centimetrů. Tyto páry jsem nikdy nechápal. Byli tak odlišní a přitom vypadali naprosto spokojeně.

"Lucasi, ty mě vůbec nevnímáš," ozvalo se najednou vedle mě. Trhl jsem sebou a otočil se na Eliotta, mého kamaráda. Podle všeho mi celou dobu, co jsem kritickými pohledy sjížděl páry kolem sebe, něco vyprávěl.

"Ehm, promiň? Asi?" znejistěl jsem a prohrábl si vlasy. Dělal jsem to vždycky, když jsem byl nervózní. Bylo to logické - mělo to jakýsi zvláštní uklidňující účinek, který přesměroval onu pozornost na mé vlasy a tím trochu ulevil celé situaci.

"Asi? To jsi vážně tak sebestředný, že tě nezajímají moje zážitky s Elenou?" Tak o tomhle tady celou dobu žvanil!

"Zajímají," bránil jsem se, "jen jsem se na chvíli zamyslel." Eliott si povzdechl.

"Tak ještě jednou. Byli jsme včera na tom rande, jak jsem ti říkal." Přikývl jsem, to jsem si ještě pamatoval.

"Vzal jsem jí do té restaurace, jak mi poradil Mike. A řeknu ti, byla to trefa do černýho," usmál se a mně bylo hned jasné, že u večeře to neskončilo.

"Takže?" zeptal jsem se se zájmem.

"Takže po večeři byla hrozně nadšená a celou cestu k jejímu domu pořád mluvila. Myslel jsem, že se normálně sbalím a odejdu, bylo to strašný." Potichu jsem se uchechtl, ale Eliott mě nejspíš slyšel, jelikož mě počastoval ne příliš spokojeným pohledem.

"Každopádně," pokračoval blonďák už mnohem spokojenějším tónem, "došli jsme před její dům a chvíli jen stáli venku. Stáli a koukali jeden na druhého." Eliott se na chvíli odmlčel, jakoby chtěl vystupňovat napětí.

"Vypadala, jakoby na to čekala. Tak jsem ji políbil." Po této větě jsem začal hlasitě tleskat, až se na mě pár lidí nechápavě podívalo.

"Ticho, kreténe," umlčel mě Eliott, "to nejlepší teprve přijde." Zmlkl jsem a poslouchal dále.

"Jak jsme tam tak stáli venku, objímali se a líbali se a-" Vydal jsem zvuk čirého znechucení.

"Hele, ty detaily si nech. Bylo něco?" zeptal jsem se na otázku, jež mě zajímala ze všeho nejvíce. Eliott protočil očima.

"Kdybys mě nechal domluvit, tak by ses to dozvěděl," pokáral mě. "Po zhruba půl hodině toho venkovního líbání a objímání se ohlédla na dům za sebou. Poté se podívala na mě a zeptala se, jestli nechci jít k ní."

"To ne!" vyjekl jsem s nadšením malého dítěte.

"Jo, přespal jsem u ní. A něco bylo," usmál se a naznačil prsty známý akt. Nemohl jsem tomu ani za nic uvěřit.

"Ty ses vážně vyspal s Elenou. S tou Elenou, o které jsi básnil snad už od prváku," opakoval jsem nevěřícně.

"Hustý, co?" smál se vedle mě Eliott, očividně sám se sebou velice spokojený.

"A co ty," zeptal se mě najednou, "ty nehledáš nějakou svoji princeznu?" Protočil jsem očima.

"O tom už jsme mluvili, Eliotte. Pár holek se mi během střední vyznalo a pár jich bylo i zatraceně hezkých, ale když jsem se na to podíval z logického hlediska, tak žádnou holku nepotřebuju. Jo, přináší to spoustu hezkých chvil a chvil uspokojení a co já vím čeho všeho, ale asi nejsem takovej typ." Eliott mi věnoval skeptický pohled.

"Každý je na to typ, jen jsi ještě nepotkal takovou holku, se kterou bys do toho šel," přesvědčoval mě blonďák, načež se se zasněným úsměvem podíval někam za mě.

Pár metrů za námi stála Elena s partou holek a něčemu se smály. Eliott zasněně koukal na svou vyvolenou, která po chvíli zvedla pohled a zamávala na něj.

"Půjdu za ní, nebude ti to vadit?" zeptal se mě Eliott. Abych byl upřímný, trochu mě to zahřálo u srdce, že se o mě zajímá.

"Nebude mi to vadit," ujistil jsem ho, "uvidíme se po obědě." Eliott přikývl, mávl na mě a odběhl za Elenou. Koutkem oka jsem ještě zahlédl jejich uvítací polibek.

Nasadil jsem si kapuci a pokračoval v chůzi. Mířil jsem na školní dvůr, který jsem měl z celé této školy asi nejraději. Bylo tam hezky, upravená zelená tráva, lavičky ve stínech vysokých stromů a hlavně automat na kávu pod střechou budovy.

Došel jsem k automatu, vylovil z kapsy nějaké drobné a vhodil je dovnitř. Zvolil jsem si pouze obyčejnou kávu a minimum cukru. Zatímco se můj nápoj připravoval, rozhlédl jsem se kolem a pozoroval studenty, kteří se taktéž jako já rozhodli strávil obědovou pauzu tady. Zahlédl jsem i partu svých kamarádů, za nimiž jsem se rozhodl vydat.

Měl jsem ve škole poměrně dost známých lidí, se kterými jsem se znal jak osobně, tak pouze od vidění. Mnoho lidí jsem potkal na studentských oslavách a akcích, jiné zase například u Mika na jeho každoroční vánoční párty.

Automat mi oznámil, že můj nápoj je hotov, proto jsem do rukou uchopit kelímek a rozešel se k Mikovi a ostatním klukům z našeho týmu.

"Čus," pozdravil jsem a usedl na volné místo na lavičce u stolu.

"Lucasi, nazdar. Vyprávěl ti už Eliott o tom jeho rande s Elenou?" vybalil na mě Mike, jakmile jsem dosedl. Přikývl jsem.

"Jo, zmínil se, když jsme šli ze třídy. Tu restauraci jsi mu prý poradil ty," kývl jsem hlavou směrem k mému kamarádovi, jehož vlasy zářily tmavě modrou barvou. Rád si barvil vlasy a bylo to něco jako tradice. Už několikrát jsme s ním byli v kadeřnictví a pomáhali mu vybírat odstín a barvu.

"Jo, je to tak. Jsem prostě skvělej," chválil se Mike, načež schytal tvrdou ránu od Patricka, který seděl po jeho levici.

"Aby ti to nestouplo do hlavy," vysvětloval chlapec s kudrnatými vlasy své chování. Pokrčil jsem rameny a Mike ho zpražil nehezkým pohledem.

"Mluvil s námi trenér," ozval se z mé pravé strany poslední člen naší pětičlenné party - Ryan. Upil jsem si ze své kávy a pobídl ho, ať pokračuje.

"Prý nám domluvil přátelské utkání s Kojoty," zašklebil se na mě. Jakmile jsem uslyšel název toho týmu, zvedl se mi tlak. Kojoty z Hathawaeyské Střední jsme nenáviděli už odpradávna.

"Lucasi, uklidni se," promluvil Mike se zlomyslným úsměvem, "asi je na čase, aby jim Buldoci ukázali, kdo vládne americkýmu fotbalu mezi školami." Všichni u stolu jsme začali bušit pěstmi do dřevěné desky a skandovat "Do toho, Buldoci!" Začali si toho všímat lidi kolem nás, kteří se na sebe vždy podívali a začali skandovat s námi. Americký fotbal na naší škole byla dlouholetá tradice a hlavně událost, kdy za týmem stála celá škola. Kdy jsme všichni táhli za jeden provaz.

Společně s Mikem, Patrickem a Ryanem jsme vylezli na dřevěnou desku stolu, která se pod naší vahou možná drobně prohnula, ale vydržela.

"Tento pátek! Zápas! Buldoci versus Kojoti!" vyvolávali jsme do davu a všichni nadšeně jásali.

"Budeme vás potřebovat!"

"Přijďte všichni!"

"Podpořte Buldoky v cestě za vítězstvím!"

Stáli jsme na dřevěném stole na školním dvoře, drželi se kolem ramen a všichni kolem nás skandovali "Buldoci!". Smáli jsme se a chvástali se, jak jim nakopeme ty jejich kojotí prdele.

Po chvíli show skončila a my jsme konečně ulevili dříve stabilně vypadající dřevěné desce stolu.

"Rozdrtíme je!" slibovali jsme si, zatímco jsme společně mířili zpět ke škole.

"Kdy bude trénink?" zeptal se Ryan.

"Trenér to vždycky nechá na nás, takže se můžeme rozhodnout, kdy chceme. Viděl bych to tak každý den aspoň hoďku," navrhoval Patrick.

Všechny jsem je přelétl vševědoucím pohledem. "Hoši, a co takhle až ve čtvrtek odpoledne?" zeptal jsem se, načež jsem málem umřel smíchy z jejich vyděšených pohledů.

"Až ve čtvrtek!? Vždyť to je strašně pozdě!" vyjekl Mike. Patrick i Ryan s ním očividně souhlasili.

"No a? Porazíme je i bez tréninku," pronesl jsem sebejistě.

"Jo? A jak to chceš jako udělat?" ptal se mě Ryan s jasně zřetelnými pochybami v hlase.

"To se nějak zvládne borci, klídek," smál jsem se. Mike mě bleskurychle uchopil za límec školní uniformy a pohlédl mi přímo do očí, takže jsem měl skvělý výhled na veškeré nasrání, které se v nich skrývalo.

"Ten zápas je důležitý, Lucasi," promlouval mi do duše.

"Musíme vyhrát. Takže budeme trénovat ode dneška každý den, abychom byli řádně připravení! Všichni víme, že jsi improvizátor, ale toto je věc, která se nedá zvládnout jen čistou improvizací. Musíš mít natrénováno, chápeš? Takže pro jednou buď chlap a nenechávej všechno na poslední chvíli!" zvýšil na mě hlas a poté mě konečně pustil.

Odkašlal jsem si a všechny je přelétl očima. Pousmál jsem se.

"Fajn, ukecali jste mě."