"S Enkeladem?" Jason měl pocit, že to jméno ještě nikdy neslyšel. Oliver si pouze hlasitě povzdechl a protočil očima.

"Nechápu, jak to děláš, ale zcela očividně máš talent vybrat si ten nejméně vhodný moment na to mě ignorovat a zmařit tím mou snahu ti něco sdělit," pronesl brunet, přičemž nevěřícně kroutil hlavou. Jason, který chlapce skutečně neposlouchal, sebou prudce trhl a ve snaze nějak zachránit situaci se ze sebe snažil vykoktat něco smysluplného.

"J-já, totiž, omlouvám se, Olly, já se...zamyslel jsem se a...m-můžeš mi to zopakovat?" Jeho snaha byla, naprosto po právu, bez úspěchu.

"Uklidni se," zasáhl Oliver, jelikož začínal mít o blonďatého chlapce strach. Jason zarazil proud svých koktavých omluv a vykulil na bruneta své velké oči. Oliver ještě nikdy neviděl oči krásnější barvy, než byly ty Jasonovy. Světlounce modré, jako okvětní lístky pomněnky.

"Ještě jednou, ano?" začal Oliver pomalu, aby Jason opět nezpanikařil. Když blonďák přikývl, Olly pokračoval. "I když je teprve středa, král tento týden koupil již sedmého koně do své sbírky. Ale to samozřejmě víš." Panika v modrých očích brunetovi napověděla, že Jason neměl tušení ani o tomhle. Následoval další dlouhý povzdech.

"No, tak teď už to víš," pronesl s letmým úsměvem ve snaze odlehčit situaci, "je to vraník a jmenuje se Enkelados. A naší povinností, jakožto královských stájníků, je koně ustájit, vyčistit, osedlat a na přání krále projet." Velké modré oči, které byly až doteď upřené na Oliverovy rty, se náhle rozzářily jako lampiony.

"Vyjížďka!?" vyjekl Jason tak nadšeně, že se Oliver skoro divil, že si u toho neposkočil.

"Už to tak vypadá," zasmál se brunet Jasonovu nadšení a vyhlédl z okna jejich odpočinkové místnosti, kde trávili vskutku minimum času. Většinou měli tolik práce a povinností, že svou směnu strávili ve stájích nebo v blízkém okolí a poté ve svých pokojích. Nyní zde však čekali na nového koně, tudíž, alespoň tentokrát, měla tato místnost využití.

"Nechápej mě špatně, jako že bych chtěl odsud vypadnout nebo tak, to vůbec ne," začal se blonďák znovu ospravedlňovat, "jen jsem, od té doby co jsem tu, nevytáhl paty ze stájí, tak proto jsem z toho tak nadšený!"

Oliver však Jasona naprosto chápal. Sám si pamatoval den, kdy jel se svým tehdejším mentorem poprvé pod králem Williamem na vyjížďku. Dozvěděl se to den předem a jelikož byl natěšený jako malé dítě, celou noc nespal a v pět hodin ráno (kdy stájníci běžně vstávali) vběhl do pokoje svého mentora jako velká voda a nadšeně vykřikoval, že se jede na vyjížďku.

Při této vzpomínce se na brunetově tváři zformoval letmý úsměv, kterého si po chvíli všiml i Jason.

"Máš krásný úsměv," vyšlo z jeho rtů naprosto spontánně. Poté si však uvědomil, co řekl, a jelikož mu Oliver věnoval překvapeně pobavený pohled, nastala opět fáze snahy o záchranu situace.

"T-tedy, jakože když se usmíváš tak...je to hezký," koktal s rudnoucími tvářemi. "ehm, zapomeň na to." Oliver stále pobaveně pozoroval, jak blonďák rudne v obličeji. Po chvíli to Jason vzdal, jelikož bylo patrné, že pokud by pokračoval ještě chvíli, jeho hlava by s největší pravděpodobností explodovala.

Brunet měl na jazyku pár nemístných připomínek, ale raději si je nechal pro sebe a opět vyhlédl z okna. Vtom spatřil, jak se hlavní brána pomalu otevírá. Nový přírůstek do stájí právě dorazil.

"No, naše černá perla právě dorazila, tak pojďme. Máme spoustu práce," vybídl starší ze stájníků svého mladšího pomocníka a vydal se ke dveřím. Jason ho bez námitek následoval.

Společně sešli až na nádvoří, na které právě přiklusal i ryzák královského obchodníka, který za sebou vedl nervózně vyhlížejícího vraníka. Z důvodu rozdílného společenského postavení se oba stájníci letmo poklonili, načež obchodníkovy těžké boty dopadly na kamenný podklad pod jejich nohama.

"Dle rozkazu krále přivádím vraníka Enkelada a svěřuji ho do péče královských stájníků," pronesl důležitě, načež na oba chlapce vrhl povýšený pohled.

"Víte, co máte dělat. Tak do práce!"

Oliver skoro okamžitě uchopil koně za ohlávku a párkrát ho pohladil po nozdrách, nejspíš za účelem Enkelada uklidnit.

"A odsedlejte Brega," přikázal obchodník, načež vtiskl ryzákovy otěže do rukou blonďatého chlapce. Ten se na muže stihl jen nehezky podívat, jelikož se s Oliverem vydali směrem ke stájím, doprovázeni klapotem koňských kopyt.

"Postarej se o Brega a přijď za mnou," zaúkoloval Oliver svého pomocníka, přičemž zamířil i s vraníkem k jeho stání. Jason už měl na jazyku nevhodnou poznámku na téma "vždyť ten ryzák může počkat", ale raději si ji nechal pro sebe. Došlo mu totiž, že by se poté nevyhnul přednášce o tom, že každý kůň je stejně důležitý, bez ohledu na to, kdo si na něm vozí svůj snobský zadek. Zavedl Brega do stání a odsedlal ho. Několika kusy slámy ho poté usušil, do žlabu mu nasypal krmivo, dolil vodu, následně opustil jeho box a odcupital za Oliverem.

Ten mezitím krouživými pohyby masíroval hřbílkem sametově černou srst statného hřebce. Jason se na Enkelada nemohl vynadívat. Vyhlížel tak majestátně, že se skoro bál se ho dotknout.

"Už jsi zpátky?" přivítal ho Oliver otázkou, jakmile si ho všiml. Blonďák opatrně vstoupil do boxu za brunetem a letmo hřebce pohladil.

"Je hodný, stojí jako socha," pochvaloval si Oliver, "což se docela divím, jelikož král si rád vybírá temperamentnější typy koní." Jason nemohl nesouhlasit. Mnohdy ani dva na jednoho koně nestačili, jelikož většina z nich tancovala ve stání jako divá a točila se na všechny světové strany. Enkelados byl v tomto případě příjemnou výjimkou.

"Je překrásný," vydechl Jason s úžasem, taktéž se chopil jednoho z kartáčů a začal hřebci jemně přejíždět po skvostné hřívě.

"Černá perla Williamových stájí," pronesl blonďák po chvíli ticha. "Myslím, že máme přezdívku."

Oliver i přes hřebcovo statné tělo spatřil Jasonův široký úsměv, který byl natolik nakažlivý, že donutil roztáhnout koutky úst i samotného bruneta.

Po chvíli oba mladíci odložili hřbílka a kartáče, jelikož Enkeladova srst zářila jako černý diamant. Nastala ta zábavnější fáze - najít pro hřebce vhodné sedlo, osedlat jej a opustit stáj.

"Je hodně robustní, takže bude těžší najít něco, co mu sedne," prohlásil Oliver se zamyšleným výrazem poté, co jen nehybně stál a pozoroval onen skvost mezi nimi.

"Půjdu něco najít," nabídl se Jason a nechal bruneta v boxu samotného, zatímco se vydal směrem k místnosti, ve které uchovávali sedla, uzdečky a celkově veškeré potřebné vybavení.

Jakmile vešel, jeho rty se skoro automaticky zvlnily do spokojeného úsměvu. Všude kolem sebe měl věci spojené s něčím, co miloval a proto se tu cítil jako doma. Zamířil tedy ke stojanům, na nichž visela sedla různých tvarů, barev i velikostí. Procházel pomalu kolem nich a u každého se na chvíli zastavil. Po chvíli hledání konečně spatřil masivní černé sedlo. Pro jistotu ještě změřil délku podbřišníku a jelikož se mu zdála vyhovující, uchopil sedlo a přesměroval svou chůzi pro změnu k věšákům s otěžemi a uzdečkami. Enkelados byl přiveden pouze na ohlávce a vodítku, musel proto vybrat i uzdu. Tu zvolil taktéž v černé barvě, po cestě ke dveřím ještě sáhl po nejlépe vyhlížející dečce a opustil sedlovnu.

"Snad jsem vybral dostatečně velké sedlo, tohle je to největší, co máme," oznámil Jason, jakmile došel k boxu černého hřebce a položil výstroj na dveře od stání. Oliver stál celou dobu u vraníka a jemně ho hladil po hlavě, krku a nozdrách, za účelem udržet Enkelada v klidu.

"Tak jdeme na to," vybídl brunet Jasona, který opatrně vstoupil do boxu a začal Oliverovi postupně podávat Enkeladovu výstroj. Jako první elegantní tmavě modrou dečku, následovanou černým sedlem a poté i uzdečkou stejné barvy. Ve výstroji vypadal hřebec ještě mnohonásobně majestátněji.

"Páni," neodpustil si Jason, když trochu odstoupil a pohlédl vraníkovi do očí, které působily neskutečně klidně a mírumilovně.

"Vyveď ho ven, já zaběhnu pro helmy," pobídl Oliver svého blonďatého asistenta a vtiskl mu do rukou Enkeladovy otěže. Sám poté vyběhl z boxu, aby oběma stájníkům obstaral zmíněné helmy.

Jason, svíraje vraníkovy otěže, taktéž vykročil z hřebcova stání, ale směrem k východu. Enkelados neprotestoval a poslušně kráčel za ním, rozvážně a přesto elegantně.

"Člověk se vedle takového koně cítí sám jako král, co?" položil Oliver řečnickou otázku, jelikož blonďáka právě doběhl a položil mu na hlavu jeho helmu. I když to byla řečnická otázka, Jason s úsměvem přikývl a zkušeným pohybem si helmu volnou rukou zapnul. Oliver následoval jeho příkladu a poté již konečně vyšli na denní světlo královského nádvoří.

"Pojedu první, kdyby byl pod sedlem trochu divočejší," rozhodl Oliver a začal si upravovat délku třmenových řemenů. Poté, až bylo vše připraveno, vložil nohu do třmenu a vyšvihl se vraníkovi na hřbet. Jason následně přehodil otěže koni přes hlavu a nechal bruneta, ať je uchopí.

"Kdyby něco, půjdu vedle tebe," ujistil Olivera s úsměvem a na důkaz svých slov se zařadil vedle koňské hlavy. Brunet mu ze sedla věnoval děkovný úsměv a pobídl vraníka k chůzi. Stačila jen lehká pobídka a Enkelados vykročil kupředu, stejně tak i Jason.

"Má dobré reakce," usmál se blonďák a jemně koně poplácal po krku.

Krokem opustili nádvoří i hrad a zamířili směrem k blízkému lesíku. Enkelados kráčel kupředu bez protestů, pouze čas od času zastříhal ušima nebo se rozhlédl kolem sebe.

"Nejspíš mapuje neznámé území," vysvětlil Jasonovi jeho starší kamarád, když hřebec opět zastříhal ušima. Blonďák chápavě přikývl a nyní pro změnu pohladil vraníka po krku, aby jej uklidnil.

"Časem si zvykne," pousmál se Jason. "Chceš ho proklusat?"

"Že váháš," zasmál se Oliver a pobídl koně do klusu. Jason odstoupil stranou, aby měli lesní cestičku jen pro sebe, a sledoval vzdalujícího se vraníka. Jakmile si vytvořil dostatečný odstup, vykročil blonďák pomalu za nimi. Očekával, že dvojice brzy zpomalí opět do kroku a vrátí se, ale to by nebyl Oliver. V klusu se otočil v sedle a mávl na Jasona.

"Chci s ním zkusit i cval, sejdeme se na té louce na konci téhle cesty, dobře!?" křikl a než mu stihl Jason jakkoliv odpovědět, vybídl Enkelada k svižnému cvalu a zmizel v blízké zatáčce.

"Soukromá procházka lesem, co víc si přát," pronesl blonďák ironicky, rezignovaně si povzdechl a znovu vykročil cestou, na níž zvířila prach Enkeladova statná kopyta.

Jason kráčel po cestě docela dlouhou dobu, přičemž v dáli stále slyšel dunění vraníkových kopyt. Najednou však poklidný periodický zvuk proťalo hlasité zařehtání, následované křikem.

"Oliver," zašeptal Jason zděšeně a rozběhl se k místu, odkud tento zvuk přišel. V jednom úseku cesty zahnul ostře doprava a málem ho skolil infarkt, když uviděl horu svalů v podobě vraníka, jak se řítí jeho směrem. Roztáhl ruce a rozkročil se, aby zabral co největší prostor lesní cestičky, a začal na Enkelada mluvit, což bylo poměrně těžké, když se k němu svižným cvalem blížila skoro tuna živé váhy. Snažil se však zachovat klid a uklidnit také hřebce před ním.

"Klid chlapče, hou!"

Pak se však stalo něco neuvěřitelného. Enkelados, jakmile překročil vzdálenost zhruba padesát metrů od Jasona, zpomalil chod, následně přešel do klusu, poté do kroku a nakonec zastavil přímo před Jasonem, bez toho, aby mu nějak ublížil. U huby se mu tvořila pěna, byl zpocený a zadýchaný, ale přesto koukal na Jasona těma svýma velkýma očima, že blonďáka ani na chvíli nenapadlo, že by se na tohle stvoření mohl zlobit.

"Co vyvádíš? Vždyť sis mohl ublížit," pokáral vraníka s letmým úsměvem a pohladil ho po nozdrách. "Půjdeme najít Olivera, co říkáš?"

Jason uchopil hřebce za otěže a otočil ho stejným směrem, odkud přiběhl. Začal se ho zmocňovat čím dál větší strach, kde je Oliver a co se mu stalo. Proto se s Enkeladem rozešel a jakmile vraník alespoň trochu zklidnil svůj splašený dech, dal se Jason do běhu.

Hřebec klusal vedle něj a naštěstí to nebylo nijak závratné tempo, díky čemuž i po svém dobrodružství blonďákovi bez problémů stačil.

"Olivere!?" zavolal Jason směrem do lesa a při běhu se rozhlížel na všechny strany, jestli někde svého kamaráda nespatří. Prozatím marně.

"Kde může být?" Mladší stájník už si opravdu začínal dělat starosti. Najednou se s hřebcem ocitli na křižovatce a Jason netušil, kudy se vydat. O tom, že od svého příjezdu nevytáhl paty ze stájí, skutečně nelhal.

"Tak kudy, Enkelade?" položil koni otázku, na kterou mu však vraník nemohl odpovědět. A nebo možná ano. V momentě, kdy se Jason vydal rovně, se hřebec vytrhl z jeho sevření a zabočil doprava, načež se rozběhl hlouběji do lesa.

"Enkelade!" vykřikl Jason a i když se po otěžích natahoval sebevíc, nedosáhl na ně. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než vyběhnout na vraníkem. Naštěstí byla cesta dlouhá a rovná, tudíž pro něj nebylo těžké hřebce sledovat.

Enkelados uběhl slušný kus cesty, po němž se najednou zastavil a otočil na Jasona, snad aby zkontroloval, jestli ho následuje.

"Počkej na mě, ty ďáble, nejsem ve formě," supěl na ním blonďák, kterému se však neskutečně ulevilo, jelikož hřebec zůstal na místě a počkal, než k němu Jason doběhne. 

"Co to tady provozuješ za výlety? Málem mě kleplo," zastavil se udýchaný Jason vedle vraníka a sáhl po jeho otěžích. Enkelados však ucukl a pohodil hlavou směrem k příkopu vedle lesní cesty.

"Co to?..." Jason stočil pohled stejným směrem a zorničky se mu rozšířily zděšením.

"Olivere!" Jeho přítel ležel v příkopu u cesty, potlučený a pomlácený, ale naživu.

"Jasone," oddechl si brunet a usmál se. Jason k němu okamžitě přiskočil, poklekl vedle něj a začal zjišťovat stav Oliverových zranění.

"Bolí tě něco?" ptal se, zatímco kontroloval brunetovu hlavu. Přilba ho naštěstí před nějakým vážným úrazem ochránila.

"Jen trochu pravý kotník," vydechl Oliver a pousmál se. Jason přikývl a opatrně chlapci sundal helmu.

"Jsem rád, že jsi naživu, protože tě asi zabiju za to, jak moc jsi mě vyděsil," mumlal si Jason pro sebe a ohmatával chlapci jednotlivé končetiny. Jakmile sáhl na pravé zápěstí, Oliver zkřivil tvář bolestí a ucukl.

"Promiň," omluvil se blonďák okamžitě.

"Tak mě asi bolí i pravá ruka," zasmál se Oliver tiše. Ani v takovýchto situacích neztrácel smysl pro humor.

"Můžeš vstát?" zeptal se Jason opatrně. Brunet jen pokrčil rameny, zdravou rukou se Jasona pevně chytil kolem krku a blonďák chlapce pomalu zvedl.

"Dobrý?" ptal se Jason, jakmile už stál Oliver na vlastních nohách. Tedy, alespoň na jedné z nich.

"Snad ano," pousmál se Oliver a trochu zavrávoral. Jason začínal mít podezření na otřes mozku, ale nahlas raději nic neříkal, aby svého přítele příliš nestresoval. Místo toho podřepl před něj.

"Naskoč, vynesu tě z toho příkopu," přikázal Oliverovi, který neměl prostor na odmlouvání. Jen se na Jasona položil a ten se s ním zvedl. Když bruneta nesl na zádech, překvapilo ho, jak lehký ve skutečnosti je. Samozřejmě věděl, že je hubený, ale připadalo mu, jakoby na zádech nesl jen nepatrné peříčko, ne osmnáctiletého kluka.

Vystoupal s ním až zpět na cestičku, na které čekal Enkelados. Jason skoro nevěřil, že tu opravdu zůstal a počkal, jelikož měl dostatek času na to se vytratit a utéct tak daleko, že už by ho blonďák jen stěží dostihl.

"Enkelade, chlapče, dostaneme Olivera domů, ano?" promluvil na vraníka Jason hned poté, co k němu i se starším stájníkem došli.

"Neboj se, Olly, už nebude bláznit," mluvil k brunetovi Jason, když ho ze zad opatrně sundal a pohladil hřebce po krku. V tu chvíli jakoby vraník pochopil, co se děje. Poklekl, aby na něj mohl Oliver bez problémů vylézt.

"Hodný kluk, moc hodný," mluvil k němu tiše Jason, zatímco pomáhal Oliverovi dostat se do sedla. Když už se brunet usadil, Jason uchopil vraníkovy otěže a ten se pomalu zvedl.

"Ty jsi ale šikovný, dobrá práce," pochválil blonďák hřebce a vykročil kupředu.

Jason by se nejraději také posadil do sedla a pobídl vraníka do cvalu, aby byli u hradu rychleji, ale bylo to příliš nebezpečné. Oliver se sotva držel v sedle, jen se kymácel v pravidelném rytmu Enkeladovy chůze a levou rukou pevně svíral hranu přední rozsochy sedla.

"Nebyla to jeho chyba," promluvil najednou brunet. Jason se překvapeně otočil, přičemž stále kráčel směrem k hradu.

"Jak to myslíš? Co se vůbec stalo?" Tyto otázky ho pálily na jazyku již od chvíle, co uslyšel ono hlasité řehtání a křik, ale Oliverův zdravotní stav mu přišel důležitější než cokoliv, proto s tím nezačínal. Když to však nyní Oliver zmínil, rozhodl se konečně zjistit, co předcházelo tomuto pádu.

"Celé to vystihuje jedno jediné slovo - veverka," zasmál se Oliver a Jason s ním.

"Cože? Veverka?" nechápal blonďák.

"Upravoval jsem si pravý třmenový řemen, který mi při cvalu poněkud překážel," začal Oliver s vysvětlováním. "Asi to nebylo úplně moudré, ale to mi také došlo, jakmile jsem uviděl veverku, která se rozhodla přeběhnout přes cestu těsně před Enkeladem. Ten samozřejmě prudce zastavil a cukl doleva, díky čemuž mě vymrštil ze sedla opačným směrem. Spadl jsem na kraj cesty a pak se skutálel do příkopu. Myslím, že jsem byl na chvíli mimo, protože poté už si pamatuji jen dusot jeho kopyt a to, jak tě sem dovedl."

Jason byl totálně v šoku. "Vlastně ti zachránil život," pronesl po chvíli, "bůhví jak dlouho bych tě tu hledal sám." Oliver se zasmál.

"Holt jsem měl štěstí," usmál se a poplácal hřebce po krku. "Děkuji, chlapče."

"Jo, nemáš zač," odpověděl mu Jason, který už se otočil zpět po směru chůze a tudíž byl k brunetovi zády.

"To bylo na Enkelada," uvedl Oliver situaci na pravou míru a rozesmál se, když mu blonďák věnoval ublížený pohled.

"Pche, abych ti nezačal říkat padavko," vrátil mu to Jason a zašklebil se.

"To by bylo neekvivalentní, já nejsem padavka."

"To teda jsi."

"Nejsem."

"Ale jsi."

"Jasone?"

"Co je?"

"Buď zticha."