"Už tě v životě nechci vidět," pronesl ledově chladným hlasem, jako kdyby se nic nedělo. Jako bych před ním nestála se slzami v očích, prosíc ho, aby neodcházel.

"Danieli, já tě prosím," zajíkla jsem se, natahujíc k němu ruku. On však odstoupil o krok dozadu, naposledy na mě chladně pohlédl a otáčeje se ke mně zády rozdrtil mé srdce na kousíčky. Ještě chvíli jsem žila v naději, že se co nevidět otočí a láskyplně mě obejme se slovy, že mi přeci slíbil, že mě nikdy neopustí. Jak jsem však uslzenýma očima pozorovala jeho vzdalující se siluetu, má naděje postupně vyprchávala. A až za sebou prudkým pohybem zabouchl dveře, veškerá naděje zmizela úplně.

-o několik týdnů později-

Se soustředěným výrazem jsem pohybovala tužkou po papíře a každou chvíli zvedla hlavu, abych pohledem zkontrolovala svou předlohu, která se nacházela přímo přede mnou. Tiše usazena na širokém okenním parapetu v mém pokoji, se sklenicí džusu v hubených prstech.

Odjakživa jsem ráda kreslila. Naučila jsem se hledat inspiraci kolem sebe a přenášet ji poté v podobě kresby na papír. Nejraději ze všeho jsem však kreslila osoby, konkrétně tu, která mi v této chvíli dělala předlohu, aniž by o tom sama věděla. Opírala se o okenní výplň a pozorovala dění na ulici, zatímco já jsem se snažila ztvárnit její portrét. Byla ke mně otočená pravou tváří, díky čemuž jsem ji kreslila z profilu. Pokaždé tvrdila, že z levé strany je hezčí. Nebyla to pravda. Byla krásná, ať už zprava či zleva.

Zrovna jsem ladila poslední detaily a nedostatky, když se má předloha pomalu pohnula a poté na mě upřela své hnědé oči.

"To už mě zase kreslíš?" zeptala se mě s úsměvem, odhrnujíc si z obličeje překážející vlasy. Řekla bych, že to byla spíše řečnická otázka, přesto jsem přikývla a natáhla k ní ruku se skicákem, který se pyšnil mými nejlepšími pracemi.

"Tak se na to podívejme," řekla si spíše pro sebe a opatrně si ode mě skicák přebrala.

"Bože, Kate, to je nádhera," rozplývala se, zatímco já se v pozadí tiše červenala.

"Mohlo to být i lepší, Tori," promluvila jsem po chvíli, zatímco se hnědovláska kochala portrétem a prohlížela si ho ze všech stran.

"Děláš si legraci?" zeptala se nevěřícně. "Vždyť je to naprosto úchvatné!" S přibývající chválou se mé tváře barvily čím dál více do ruda.

"Chceš si ho nechat?" otázala jsem se tiše, poukazujíc na portrét v její ruce. Po této otázce na mě překvapeně vykulila oči, ukazujíc na skicák.

"Ty bys mi ten portrét věnovala?" Pouze jsem přikývla a natáhla se pro něj. Když mi skicák opět předala, opatrně jsem z něj stránku s portrétem vytrhla a podala jej Tori.

"Jsem ráda, že se ti líbí," pronesla jsem poté tiše, když už si Tori s úsměvem prohlížela svůj malý portrét, mačkajíc ho v dlaních.

"Líbí, Kate," usmála se na mě, "ani nevíš, jak moc."

***

Po rozchodu s Danielem jsem s Tori trávila hodně času. Neskutečně mi pomohla a já jí za to byla moc vděčná. Jediné, co mi vadilo, byl její přítel Oskar. Nemohla jsem ji vinit z toho, že na rozdíl ode mě má šťastný vztah. Jen Oskar příliš nechápal, že jsem si prošla emotivním rozchodem a tak si čas od času jeho přítelkyni zaberu pro sebe. Byla to má nejlepší kamarádka a neskutečná podpora, kterou jsem v takovýchto chvílích prostě potřebovala.

Jak se však dny měnily v týdny, týdny v měsíce a měsíce v rok, bývala jsem s Tori čím dál méně, a to i přes to, že jsme se s Oskarem začali navzájem víceméně tolerovat. Bála jsem se s ní trávit čas. A to z jednoho prostého důvodu - věděla jsem, že k Tori začínám chovat podivné city, které bych k ní rozhodně chovat neměla. Daniel mi mužské pohlaví poněkud znechutil a tím, že jsem skoro všechen svůj volný čas trávila s Tori, jsem k ní začala něco cítit. Proto jsem nyní v ruce držela svůj mobil, který vyzváněl přes celý pokoj, a přemýšlela, jestli ho vůbec zvednout, jelikož na displayi svítilo jméno Tori. Nakonec jsem se však odhodlala a pomocí zeleného tlačítka hovor přijala.

"Kate? No konečně!" ozval se z reproduktoru úlevný výdech mé kamarádky. "Už jsem si dělala starosti, že se ti něco stalo."

"Ahoj, Tori," pozdravila jsem ji, "neměj strach, nic se neděje." Lhala jsem. Rozhodně se se mnou něco dělo a já se za to nenáviděla.

"Už dlouho jsme spolu nikde nebyly, co takhle zajít na kávu? Dnes odpoledne?" ptala se Tori se slyšitelným nadšením v hlase. Už už jsem měla na jazyku další z mnoha výmluv, kterými jsem jí nalhávala, že mám brigádu, že musím pomáhat doma nebo hlídat sourozence. Zarazila jsem se však, zhluboka se nadechla a převzala mobil z levé ruky do pravé.

"Jasně, proč ne?" položila jsem řečnickou otázku. "Tak ve tři?"

"Perfektní, budu tam!" zajásala Tori. "Jako vždy?"

"Jako vždy," potvrdila jsem a s letmým úsměvem hovor zavěsila.

***

Pár minut před třetí hodinou odpolední jsem již seděla na našem oblíbeném místě v kavárně, do které jsme se zamilovaly hned při první návštěvě. Byla to malá, útulná kavárnička, nacházející se v centru města, jen kousek od domu, kde jsem bydlela. Měla jsem strach, ruce se mi klepaly a krk jsem měla podivně sevřený. Nervozita proudila celým mým tělem a nutila mě vymýšlet ty nejvíc katastrofické scénáře, jaké mou mysl jen napadaly. Poté jsem instinktivně pohlédla ke dveřím, v nichž jsem spatřila přicházející Tori, která ke mně mířila s úsměvem na tváři. Zvedla jsem se tedy ze židle a letmo ji objala. Poté jsem se znovu usadila a věnovala své kamarádce úsměv.

"Ahoj, Kate!" pozdravila mě zvesela a usadila se na židli naproti mě. Poté se rozhlédla kolem ve snaze zastihnout některou z číšnic, které se kolem nás hemžily v hojném počtu.

"Už jsem nám objednala," ozvala jsem se, s úsměvem pozorujíc její marné snažení, "doufám, že si dnes neplánuješ dát něco jiného než tvé oblíbené cappuccino." Tori se v rychlosti otočila zpět ke mně a roztáhla rty do nádherného úsměvu.

"Oh, bože, ty jsi úžasná," vydechla dojatě. Její slova mě zahřála u srdce, proto jsem jí úsměv jen mile oplatila a poté už stočila pohled k pultu, odkud se k nám blížila servírka.

"Tak, jedno cappuccino," usmála se na Tori a položila před ní její hrníček, "a jedno karamelové latté. " Popřála nám zdvořile dobrou chuť a následně odešla. Uchopila jsem svůj hrnek do ruky a trochu si z něj upila. Milovala jsem latté a obzvlášť to karamelové, protože bylo takové...sladší.

Odložila jsem svůj šálek zpět na stůl a vzhlédla ke své hnědovlasé kamarádce. Ta byla nyní tak fascinovaná svým cappuccinem, že si ani nevšimla, že ji pozoruji. Sledovala jsem každý detail jejího obličeje, snažíc se přijít na pravou podstatu svých pocitů.

"Copak?" ozval se po chvíli její melodický hlas, který mě vyrušil z okatého zírání. Rychle jsem zamrkala a omluvně se na ni podívala. Pozorovala mě s úsměvem, nevypadala, že by se na mě zlobila.

"Něco se děje, viď?" zeptala se mě, i když odpověď asi znala. Za všechny ty roky, které jsme spolu doteď prožily, mě znala jako vlastní boty a poznala, když něco nebylo v pořádku. "Se mnou si o tom můžeš promluvit, ale to víš, že jo?" Pouze jsem přikývla a sklopila pohled.

"Někdy ti to řeknu," pronesla jsem tiše, "až na to budu sama připravená."

***

Po společné návštěvě kavárny jsem se s Tori začala opět více vídat, což zahrnovalo i pár setkání s Oskarem, která mi kupodivu ani tak nevadila. Rozhodla jsem se zjistit, co vlastně cítím, proto jsem s Tori trávila tolik času, kolik bylo možno. A tak jsem tomu pomalu začínala přicházet na kloub.

Uvědomila jsem si, že se veškeré mé myšlenky točily pouze kolem ní. Že mé skicák byly, díky mé fantazii, plné jejích portrétů, kreseb a aktů. Že ať jsem se snažila sebevíc, přišla mi i ta sebemenší část jejího těla nadpozemsky krásná.

Její hnědé oči, které zářily jako diamanty. Její plné rty, které se každou chvíli zvlnily v upřímný úsměv. Její mírně vlnité kaštanové vlasy, lesknoucí se v paprscích slunce. Její úžasná postava, vypadající dobře v čemkoliv.

Ano, po tolika letech, které jsme trávily spolu, jsem si to uvědomila. Že jsem se zamilovala.

***

Často jsem v noci nespala. Pozorovala jsem bílý strop nad sebou, přemýšlejíc, co se to vlastně děje. Jak se mohlo stát, že jsem se zamilovala do své nejlepší kamarádky, která měla přítele a která mi mé city nikdy opětovat nemohla.

Dusila jsem to v sobě. Všechny pocity, slova i myšlenky. Věděla jsem, že se jí s tím někdy budu muset svěřit. Nevěděla jsem však, kdy ten osudový den nastane.

***

"Co myslíš? Budou se mu ty šaty líbit?" Zvedla jsem pohled od dispalye mobilu, který jsem až do této chvíle svírala v ruce, a pohlédla na Tori, která si právě vybírala šaty do divadla, kam ji Oskar dnes večer pozval. Zdvořile mi nabídl, že bych mohla jít s nimi, což jsem však odmítla. Nehodlala jsem strávit večer sledováním dokonalého páru, cítíc se jako páté kolo u vozu.

"Samozřejmě, že se mu budou líbit," řekla jsem s malým úsměvem, "jsi nádherná."

"Říkáš to tak přesvědčivě, že jsem ti skoro uvěřila," zašklebila se na mě, otočila se zpět k zrcadlu a dlouze vydechla.

"Je to pravda, Tori," odvětila jsem, myslíc svá slova smrtelně vážně. Hnědovláska se na mě tiše otočila, s úsměvem přešla k mé posteli a posadila se vedle mě. Něžně mě uchopila za ruku a já měla nutkání celému světu vykřičet, co se mnou i ten pouhý dotek dělal.

"Děkuji, že mi je půjčíš, moc si toho vážím," začala tiše, s pohledem upřeným do mých očí a s upřímným úsměvem na tváři.

"To je samozřejmost, Tori," pousmála jsem se, "od toho jsme přeci...kamarádky."

"Vidím, že tě něco trápí," povzdechla si Tori, pozorujíc mě smutným pohledem. Jen jsem zavrtěla hlavou a pohladila svou kamarádku po paži.

"Tím se nezatěžuj, dnešek si máš přeci užít," usmála jsem se na ni, zatímco mě zkoumala poměrně podezíravým pohledem.

"Můžeme si o tom promluvit někdy jindy, ano?" ujistila jsem ji, stále se usmívajíc.

"Ale-" začala, načež mnou byla přerušena. "V těch šatech vypadáš úžasně, Oskar z tebe dnes nespustí oči."

***

Tori se ze společného večera s Oskarem poté vrátila tak nadšená, že jsem neměla to srdce jí celý večer zkazit povídáním o mně a mých pocitech, jak jsem to měla původně v plánu. Místo toho jsem jí nabídla, aby u mě přespala, a tak mi až do noci popisovala všechny detaily dnešního večera, i ty, které jsem ani slyšet nechtěla.

Usnuly jsme hodně pozdě a o to později také vstávaly. Když jsem ráno otevřela oči a spatřila Tori ležící vedle mě, můj tajný sen se alespoň na chvíli stal skutečností.

"Dobré ráno," šeptla jsem tiše, když jsem spatřila, že i hnědovláska pomalu otevírá oči.

"Dobré," zamumlala s úsměvem. Chvíli jsem pozorovala její bezchybnou tvář, načež jsem také postřehla, že i ona si mě prohlíží. V tichosti jsme na sebe zíraly, ani jedna z nás nepromluvila. Věřím tomu, že bychom se takto na sebe dívaly ještě dlouho, kdyby se z přízemí neozval hlas, oznamující, že snídaně je na stole.

Při snídani jsme obě mlčely, proto jsem se opět ponořila do svých myšlenek. Již mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybych byla kluk. Jestli by se tím něco změnilo. Jestli by mi Tori mohla mé city opětovat, zda bych se jí vůbec líbila. Těžko říct. Bylo by to však stoprocentně mnohem jednodušší, než to bylo teď. Ano, kdybych tak byla klukem...

"Kate?" vyrušila mě z myšlenek Tori. Když jsem k ní vzhlédla, spatřila jsem, jak na mě utrápeně kouká. Z pouhého pohledu na ni se mi sevřelo srdce.

"Ano?" odpověděla jsem jí poněkud přiškrceným hlasem, klopíc pohled zpět ke svému talíři. Ten však již zel prázdnotou.

"Ale nic," zamumlala, zvedla se od stolu a odešla nahoru. Já jsem zůstala sedět, tupě zírajíc před sebe. Když jsem opět uslyšela kroky na schodech, zvedla jsem hlavu a setkala se s jejíma smutnýma očima, jimiž se na mě dívala. S tichým 'Ahoj' poodešla do předsíně, obula si boty a až zvuk vchodových dveří mě ujistil v tom, že opravdu odešla.

***

Ode dne, co u mě Tori spala, se chovala zvláštně. Vídaly jsme se, to ano, ale cítila jsem, že není v pořádku. Jelikož byla neskutečně pozitivní, člověk na ní hned poznal, že se něco děje. Právě její rozpoložení bylo jedním z důvodů, proč jsem jí i Oskarovi navrhla, abychom se sešli u mě doma a popovídali si. Dělávali jsme to často, některý den v týdnu (většinou to byla středa) jsme se sešli u někoho z nás doma a strávili spolu odpoledne. Povídáním, hraním různých her nebo třeba také sledováním filmů či seriálů.

K mé velké radosti Tori souhlasila, proto jsem, po příchodu ze školy, vše pečlivě nachystala a pak už pouze vyčkávala, až zazvoní domovní zvonek.

Ten se ozval o půl čtvrté odpoledne. Jelikož jsme byli na tento čas domluvení, s úsměvem jsem se vydala ke dveřím a následně je otevřela. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem v nich místo spokojeného páru spatřila pouze svou nervózní kamarádku, žmoulajíc v ruce spodní lem svého lososového svetru.

"Tori," vydechla jsem, stále ještě zmatená, "ahoj. Kde máš Oskara?" Neuniklo mi, že při zmínce jejího přítele sebou trochu cukla a nervózně se rozhlédla kolem.

"J-já," promluvila tiše, "rozešli jsme se." Tato věta mě probrala jako ledová sprcha. S udiveným výrazem jsem pozorovala hnědovlásku, která se všemi možnými i nemožnými způsoby vyhýbala očnímu kontaktu a ruce zaměstnávala neustálým popotahováním si svého krásného svetru, jenž jí mimochodem neskutečně slušel.

"Pojď dál," odstoupila jsem ode dveří a pokynula jí, aby vešla dovnitř. I když mi oznámila, že se s Oskarem rozešla, tipovala jsem si, že to nebylo pravou příčinou její nervozity.

Počkala jsem, až si sundá boty, a poté jsme společně zamířily do obýváku. Tam už byly vzorně nachystané deky, polštáře, jídlo, pití a sbírka našich oblíbených filmů. Alespoň pohled na tohle malé království vykouzlil na hnědovlásčině tváři úsměv, který byl u ní poslední dobou raritou.

Usadila jsem se na deku, kterých bylo po podlaze rozmístěno více, a trpělivě vyčkávala, až se Tori rozpovídá. Už podle jejího chování bylo znát, že se mi přišla nejspíš s něčím svěřit, vůbec jsem však nevěděla, o co by se mělo jednat.

"Rozešla jsem se s Oskarem," promluvila, když se usadila vedle mě. Přikývla jsem a opatrně ji uchopila za ruku, snažíc se vyjádřit podporu. Všimla jsem si, jak naše spojené ruce hypnotizuje pohledem, poté však zatřepala hlavou, několikrát se zhluboka nadechla a poté se rozpovídala.

"Kate, všimla jsem si, jak na mě koukáš, jak mě pořád kreslíš, jak-" Zmlkla, když jsem její ruku silněji stiskla, vnitřně mírně panikaříc, nyní však odhodlaná vyjít s pravdou ven.

"Teď tě přeruším, ano?" položila jsem řečnickou otázku a ihned pokračovala. "Po tom, co jsem se rozešla s Danielem, jsme spolu trávily hodně času a ty jsi byla mou neskutečnou podporou, po celou to dobu. A já-...já si postupem času začala uvědomovat, že k tobě necítím jen pouhé přátelství, jak by tomu mělo být. Zamilovala jsem se, Tori. Zamilovala jsem se do tebe a i když vím, že mi mé city nikdy opětovat nebudeš, tak-" Mluvila jsem se sklopenou hlavou, pohledem pozorujíc naše spojené ruce. Zarazila jsem se, když jsem ucítila letmý dotek na bradě, jak mě za ni Tori uchopila a pomalu mi zvedla hlavu tak, že jsme si koukaly zpříma do očí.

"A teď tě přeruším zase já, dobře?" pousmála se na mě se slzami v očích. Začala jsem panikařit. Proč pláče? Je to snad kvůli tomu, že jsem se jí právě vyznala?

"Důvod, proč jsem se rozešla s Oskarem," začala opět tiše, hledíc na mě jako na svatý obrázek, "jsi byla ty, Kate." Další věta, kterou mě totálně odzbrojila. Nezbývalo mi nic jiného, než jen tiše sedět a poslouchat ji.

"Celou tu dobu, co jsme byly spolu, jsem... já jsem začínala cítit, že je něco jinak. Chovala ses ke mně jinak, chválila mě, lichotila mi..." Na chvíli se odmlčela, mírně se usmívajíc. "Asi víš, že Oskar na tebe docela žárlil." Ne, to teda nevím... "Každopádně měl důvod." Strnula jsem a nervozitou ani nedýchala. "Nevím, kdy se to stalo ani jak se to stalo. Nemám nejmenší ponětí, co se stalo s mojí orientací, ale stalo se to. Já...začala jsem tě mít ráda víc než jako kamarádku, Kate. Chtěla jsem ti to říct už dlouho, ale neměla jsem na to odvahu. Navíc jsem chodila s Oskarem, ale toho...jsem nikdy nemilovala." Pobrat ony nové informace pro mě bylo složité, když však ze svých něžných úst vypustila poslední větu, pochopila jsem úplně všechno. "Já...já tě asi miluju, Kate."

Šest slov, která naprosto změnila můj život. "Takže jsme k sobě celou tu dobu něco cítily, ale bály se to vyslovit nahlas?" zeptala jsem se ve snaze ujistit se, že se to skutečně děje.

"Řekla bych, že už to tak bude," pousmála se Tori a volnou rukou mě jemně uchopila za tvář, láskyplně se usmívajíc, což mě hřálo u srdce.

Stihla jsem se jen pousmát, načež se ke mně sklonila a spojila naše rty v něžný polibek, který byl snad ještě stokrát nádhernější, než jsem si ho kdy vysnila.

S neustupujícím úsměvem jsem si opřela čelo o to její a konečně vyslovila nahlas ta krásná a kouzelná slůvka, která jsem v sobě celou tu dobu držela.

"Taky tě miluju, Tori."