Beze slov jsem na něj zíral. Minuty plynuly a ani jeden z nás neuhnul pohledem.

„Ztratil jste řeč, detektive? " uchechtl se a tak prolomil ticho.

Narovnal jsem se. Tyčil jsem se nad ním a on nejistě uhnul pohledem. Poprvé jsem v jeho tváři spatřil nefalšovanou nervozitu.

„Tak řekněte něco!" vyjel po mně a pokusil se postavit. Já jej však přitlačil zpět na židli.

„Seď," procedil jsem mezi zuby. Až teď jsem se dostal z toho tranzu podobného stavu. Stále jsem v ruce svíral jeho drobné rameno, až poté, co sykl bolestí, jsem jej pustil.

„Promiň," zašeptal jsem a posadil jsem se zpět na židli. Ruce jsem spojil na stole a nepřítomně jsem hleděl před sebe.

„Takže jsi znal Erica?" odhodlal jsem se zeptat na otázku se zřejmou odpovědí. Bál jsem se jej ptát. Bál jsem se po tolika letech, kdy jsem se konečně smířil s myšlenkou, že se nikdy nedozvím, co se mému bráškovi stalo, zeptat na pravdu. Jak bych se nemohl nebát? Takto jsem si mohl představovat, že žije někde spokojený živit. Má ženu, děti, psa. Ukolébával jsem se touto myšlenkou a teď jsem o ni měl přijít.

„Jo, znám Erica. Malej, sladkej blonďák. Jeho oči... Ty Vaše jsou úplně stejný."

Naklonil se ke mně, já se  neodtáhl.

„Zelená, modrá a hnědá. Divný oči si prostě nejde nepamatovat," zasmál se a já si odfrkl.

„Nebuď drzý. "

Jen na mě zamrkal.

„Jak jste se poznali?" zeptal jsem se po další chvíli.

Zhoupl se na židli a upřel na mě zkoumavý pohled.

„Přivedl ho John a já jej," začal chrlit jednu větu za druhou a plně si byl vědom toho, že to nedává smysl. Bylo mu to vidět ve tváři. To jak si ze mě i teď utahoval, tak moc mě to štvalo.

„Tak dost!" zavrčel jsem a on okamžitě sklapnul.

„Co se děje, detektive? Vždyť Vám to jen popisuju."

Hraně jsem se usmál.

„Všiml jsem si. "

„Tak v čem je problém?" pronesl poťouchle.

Promnul jsem si spánky.

„Co kdybys mi řekl celý svůj příběh?"

Zamrkal na mě.

„Proč bych to dělal? Nezajímá mě to."

Pěnil jsem vzteky.

„Tebe možná ne! Ale matky, otce, setry, bratry ano! Jsi klíč k tomu všemu!"

Poskočil mi bolestí hlas.

„Nevíš jaké to je, přijít o někoho, koho miluješ," pronesl jsem plný sebelítosti a vnitřního utrpení.

Rozesmál se a já naprosto nechápal jeho počínání.

„Jistě. Jak bych to mohl chápat, že ano, detektive? Já, který přišel o celou svou rodinu, já který viděl jak před očima zab..."

zakryl si ústa a zaklonil hlavu dopředu.

„Ticho, ticho, neříkej mu to. Je to tajemství," mumlal si pro sebe a já na něj beze slov hleděl. Poprvé jsem měl možnost pohlédnout na pravého Jimmyho. Ten pohled mě děsil. Nedobrovolně se mi ten pohled vypaloval do paměti.

Schoulený na židli a pomalu se kolébající dopředu a dozadu v  pravidelném intervalu.

Náhle si odkašlal, narovnal se, usmál se.

„Nic neřeknu."

Hlas se mu lehce třásl.

„Řekneš," zašeptal jsem tiše a on se na mě zmateně podíval.

„Stal jsem se policistou, protože jsem nechtěl, aby to, co se stalo mému bratrovi, aby se to stalo i jiným. Pokud budeš mluvit, mohu potrestat lidi, co ublížili tobě, Ericovi a mnohým dalším a za to, že budeš mluvit," odmlčel jsem se. On se na mě díval s rozšířenýma očima a pusou lehce pootevřenou.

„Tak co, detektive?"

„Dostanu tě na svobodu a postarám se o tebe."