Byl neobvykle teplý, podzimní den a v parku, ukrytého uprostřed rušného města, se procházel stařičký pár. Muž s prošedivělým vousem, který byl za svého mládí jistě pohledný a urostlý se nyní opíral o svou drahou polovičku a o berličku. Mírně kulhal, ale přesto se zdál šťastný, alespoň to říkaly jeho usměvavé oči, které byly ještě plny života. Naopak osoba vedle něj vypadala poněkud tělesně čileji. Podpírala svého muže a ve volné ruce nesla chleba, aby jako každý den nakrmili kachny v jezírku. Stala se z toho jejich rutina. Milé gesto, kterým si oba připomínali místo, kde se scházeli jako mladí, a kde již starý muž požádal svou vyvolenou o ruku.

„Tak bychom nikdy neskončili, viďte, detektive? Jako staří páprdové, co se vodí za ruce a krmí kachny. Já osobně krmení kachen ani neschvaluju, vždyť ten hloupý chleba zamořuje rybníky a k tomu to ty vykrmené kačeny ani nepotřebují." Muž ve středních letech se odmlčel a nepřítomně se zadíval na jezírko.

„Což mi připomíná, že ani krmení holubů se mi nelíbí z jednoho prostého důvodu. Proč by někdo měl krmit krysy s křídly? Akorát to roznáší nemoci a podobná svinstva.
Jak ale tak přemýšlím, detektive. Vy byste byl přesně ten tip, co ty obludy opeřené vykrmuje. Že je to tak?" Muž se tiše uchechtl, přesto jeho hlas zněl poněkud truchlivě.

„Ano, už vás vidím v tom fajnovém klóbrcu a s hůlkou. Nosil byste teplákovky a měl byste kočku. I když vlastně. Měl jste vůbec rád kočky?" promnul si zátylek a nervózně zatěkal očima po okolí.
„Vlastně toho o vás nevím tolik a při tom bych si to přál znát. Každou maličkost, i když pochybuju, že bych si je všechny zapamatoval. Na mou obranu, vy jste taky nebyl žádný detailista. Rozhodně žádný detailista," mírně zvýšil hlas.
„Neotesané hovado jste byl. Dobytek, co si trencle radši obrátí, než aby si je vypral."
Vítr profoukl muži vlasy a on se trochu nahrbil.

„Je to těžké, detektive. Všechno to, co se stalo. Kdybych vám nevstoupil do života, kdybych vám nezkazil život. Myslel jsem, že po tom, co jsem zabil toho..., když mě zatkli myslel jsem, že zemřu. Byl jsem připravený zemřít a život mi před sebe strčil vás.
Ten první den jste vypadal strašně. Jako mýval a smrděl jste jako staré, špinavé prádlo." Zakousl se do rtu. „A přesto na vás něco bylo. Něco přitažlivého, a když jste se mi pak ukázal konečně upravený jako člověk..."

Na delší dobu zavládlo ticho. Muž si pohrával se svými prsty a jemně se usmíval.

„I tak jsem vám nevěřil, to až pak. Až když jste mne unesl a posadil do auta. Představil mě své mámě, kéž je jí země lehká." Poslední část věty zašeptal a párkrát se zhluboka nadechl. V jeho obličeji byla nastávající panika víc než zřejmá, ale on ji přesto zvládl ovládnout a udusit v sobě.

„Byl jste úplně jako váš bratr. Nebo spíš váš bratr byl úplně stejný jako vy. Dlužím vaší rodině za svůj život a nemůžu ten dluh nikdy splatit. Nikdy." Zatahal se za bundu, co měl na sobě, a tvář nyní ukazovala ostatním ohromnou bolest.

„Nikdy vám to nemůžu splatit a nikdy mi nemůžete odpustit... Ale přesto. Já vás doopravdy, už to vím jistě. Nebyla to žádná závislost a touha po něze. Možná ze začátku ano, ale přísahám, přísahám, že jsem se do vás zamiloval. Doopravdy. Miloval jsem tě, Darrene. Nevím, jaké city jsi ty choval ke mně, ale z mé strany to bylo upřímné. Pravé. Konečně to bylo něco stálého a krásného, to nejlepší, co se mi mohlo přihodit."
Po tvářích se mu kutálely slzy a on se je ani nesnažil stírat.

„Byl jste to nejlepší, co se mi mohlo stát a já byl to nejhorší, co vás potkalo."

Chvíli trvalo, než muž ovládl své vzlyky a než byl schopen pokračovat.

„Je těžké to teď po těch letech všechno říct. Vypustit to ven, ale moje žena říká, že se mi tak konečně uleví." Jemně, skoro provinile se pousmál.

„Ano, mám ženu. Jsem už dva roky ženatý a čekáme miminko. Bude to chlapeček, tedy asi. Určitě to bude ale naprosto dokonalý chlapeček."
Nyní se už muž zase usmíval. Jemným a upřímným úsměvem, přesto ale tak křehkým.

„Po té, co jste se neukázal, jsem udělal to, co jste mi nakázal. Já. Je hloupé, když řeknu, že si ani neuvědomuju, jak se to všechno semlelo? Ten pán, tedy teď kmotr mého nenarozeného synka, byl zlý a hodný současně. Takový prašivý dobrák. Nevím, jak se mu to povedlo, nevím, jak se to povedlo vám. Nedokážu už ani vylíčit, kolik strachu, nervů a soudů jsem musel přetrpět, ale, ale ono se to podařilo. Chápete? Ono se to podařilo. Nedopadli všechny, mnoho jich bylo propuštěno, ale to je jedno. Vy, já. Společnost se k tomu konečně neotočila zády. Oni s tím začali něco dělat a pořád s tím něco dělají. Média o tom pořád mluví, ale já už nemusím dělat nic. Je to za mnou." Chvilková radost se ale změnila jako mrknutí oka v dusivý pláč.

„A když byl konec, tak jsem myslel, že mě k vám konečně vezmou. Lhali mi, detektive! Oni tvrdili, že jste v pořádku. Že jen čekáte, až ten poprask kolem mě skončí, abyste..." Nehty zarýval do své kůže a zanechával tak na kůži rudé skvrny. Kousal se zuřivě do rtu a dusil se vlastními vzlyky.

„Slehla se po vás zem, jen podle jakési výpovědi... Poslední svědek, který vás viděl, vypověděl, že jste byl naposledy v jakémsi skladu. Říkal jsem vám, že je to past. Měl jste mě poslechnout, měl jste zůstat se mnou. Slíbil jste, že budeme spolu." Mírně se zakymácel, nyní sám připomínal toho starého muže, kterého musela podepírat vlastní žena.

„Přestal jsem jíst. Zemřel jste kvůli mně. Jste mrtvý kvůli mně. Chtěl jsem taky umřít, jaké klišé, ale bylo to tak. Chtěl jsem zaplatit za to, co jsem vám provedl. Vás i vašeho bratra, vaši matku jsem poslal na smrt a sám jsem měl žít dál jakoby nic? Zapomenout spolu s penězi, které mi dali?"

Uchechtl se a osušil si oči.

„Byla by to ale až moc snadná cesta. Jen tak se zabít a tím na vše doopravdy zapomenout. Ne." Zavrtěl prudce hlavou. „Tak by všichni zapomněli i na vás a to jsem nemohl dopustit. Nemohl jsem přeci odvrhnout vše, co jsme spolu prožili, to prostě nešlo... Začal jsem chodit k psychologovi. Terapie, léky. Pomohlo mi to, i když jsem nevěřil, že je to možné, ale stalo se." Pokrčil rameny. „Funguju, protože doufám, že byste si to tak přál. Funguju, abych o vás mohl dál vyprávět. I tak si přijdu ale jako zloděj, žiju váš život a možná je to tak i dobře. Možná je dobře, že se snažím žít dál jako vy. Jako můj největší vzor, přítel, milenec a má oběť."

Další dlouhá odmlka, kterou narušovalo jen zpívání ptáků a teplé slunce. Poslední, blednoucí vzpomínka na parné léto.

„Na jedné z terapií jsem poznal Lauru. Ona je... Je skvělá, detektive. Sama si prošla domácím násilím a tak mě asi dokázala pochopit víc než jiní, byla trpělivá, nikam mě netlačila a i když jsme ji odháněl, stála při mně. Je trochu jako vy. Jen ne tak chlupatá a držkatá," uchechtl se a uhladil si pomačkanou bundu.

„Zamilovali jsme se do sebe. Miluje mne, i přestože ví, že ji nikdy nebudu milovat stoprocentně, že nikdy se nebudu chovat jako normální chlap a stejně tak já vím, že ani ona se nebude chovat jako normální žena. Nejsme normální a asi proto jsme se našli. Je nám spolu hezky, rozumíme si a je to... Všechno díky ní zase získalo barvy. Není to náhražka za vás. Jedna má část miluje ji a druhá zase miluje vás. Vy jste má minulost, kterou budu uchovávat v srdci a ona je budoucnost, kterou mám jen díky vám." Polkl a přivřel modré oči.

„Než jsem ale došel k tomuto uvědomění, tak jsem míval a stále mívám noční můry a i když je vedle mě, tak nemohu znovu usnout. Není totiž úplně jako vy.
Trápil jsem se poslední dobou víc a víc. Když jsem si řekl, že na vás zkusím zapomenout, udělalo se mi ze sebe tak moc špatně. Chvíli jsem s Laurou nemohl ani ležet v jedné posteli. Být v jednom domě. Co kdyby se jí stalo to, co se stalo vám? Co když ji ztratím jako vás?" Pokroutil odevzdaně hlavou a po před chvilkou tak úsporném tónu hlasu nezbylo ani památky. Nahradil jej tichý šepot, sotva slyšitelný.

„Dusil jsem to v sobě. Všechnu tu bolest, beznaděj. Byl jsem jako balón, který se ale přefoukal a měl brzy prasknout.
Od svatby jsem byl jednou nahoře, jednou zase dole. Trochu jsem pil, brával si víc prášků. Ona ale neodešla, zůstala. Jaký blázen musí být, že se mnou zůstává? Jaký blázen musí být, že mě miluje?

Když mi před čtyřmi měsíci oznámila, že je těhotná, řekla mi tohle. Vím, že nikdy nebudeš dokonalý manžel, ale chci, abys byl aspoň dokonalý otec, takový, jakého si naše dítě zaslouží a já takový doopravdy chci být, detektive. Chci a proto jsem dneska tady. Chci to uzavřít. Už mě nemůžete pronásledovat v nočních můrách. Chci, abyste byl to hezké. Minulost díky vám získává krásné barvy. Díky vám jsem tu. Už jsem sice řekl, že jste to nejlepší, co mě potkalo a říkám to znovu. Jste to nejlepší, co mě kdy potkalo, ale je čas, je čas jít dál. Našel jsem tenhle park, prý jste na tohle místo dost často chodil a tak, tak jsem tu. Nemáte žádný hrob a já chtěl být někde, kde vám to bylo blízké. Myslím, že jste mi tady o tom i jednou vyprávěl."

Další zasněný pohled přerušil příval slov a na chvíli dal opět možnost přírodě, aby rozehrála svou symfonii.

„Tohle je mé rozloučení s vámi. S mou minulostí. Miluji vás a proto, proto vás musím konečně pustit z hlavy jinak mě to zničí. Slibuju, že budu Lauře dobrým manželem a našemu dítěti skvělým otcem. Slibuju, že, že jste nezemřel zbytečně. Slibuju, že sem budu jezdívat každý rok. Popovídat si tady s tímhle starým stromem a budu doufat, že mě tam někde v nebi slyšíte a neignorujete, jak jste míval ve zvyku, když jsem spustil tak dlouhé vyprávění."

Vstal a na malý okamžik se zapotácel. Připadal si najednou o tolik lehčí.

Prsty se dotkl silného dubu, ke kterému celou tu dobu promlouval a jemně se usmál.
Velmi tichým hlasem pak řekl slova, která mu však nikdy říci nechtěl.

„Sladké sny, detektive, tentokrát už navždy. "

~Konec~