S jemností jsem ze sebe odvalil jeho tělo a odhrnul jsem mu i vlasy z tváře. Byl jsem si nejistý sám sebou. Svými rozhodnutími a celkovou situací mezi mnou a Jimmym. V jednom jsem si byl však jist. Nemá cenu zabývat se depresivními myšlenkami jako včera. Zbytečně z toho vznikají problémy.

Postel pode mnou zaskřípala, jak jsem se zvedl a protáhl se. Křupnutí stejně jako pokaždé doprovodilo tuto moji ranní činnost. Byla to již zavedená rutina, jejíž pravdivost se ještě zvětšila, když jsem trávil celé dny za volantem auta.

„Hmp." Ozval se tichý zvuk a já se zaměřil na hromádku v mé posteli. Spal jako zabitý. Nohy přitisklé k hrudi, za to ruce pohozené jen tak na obě strany postele. Vypadal směšně a roztomile zároveň.

Peřiny byly rozházeny a polštáře ležely spíš na zemi než na posteli. Další práce, co se bude muset udělat.
Jinak pokoj vypadal uklizeně. Vše bylo sice sladěno do fialové, což se mi moc nelíbilo, ale lepší něco než nic. Dubová skříň, pracovní stůl, židle a televize zabudovaná ve stěně naproti posteli dokonale tento handicap vynahrazovaly.

Začal jsem se přehrabovat ve skříni s tím, že se obléknu do čistého oblečení. Tento lehký úkol mi však zkomplikovala obvázaná ruka a nedostatek jednoduchých triček. Všude byly jem samé košile a jejich miniaturní knoflíčky.

„Sakra!" zavrčel jsem a radši jsem se zkusil  nasoukat do kalhot, u kterých se ale vyskytl podobný problém. Tentokrát ve formě starého dobrého pásku, který měl specifické a ne zrovna jednoduché zapínání.
Pomalu jsem dostával chuť vzít nůž a jednoduše to oblečení rozpárat. V tom mě však zarazily drobné ruce a vlhko na krku, to jak se mě dotkly jeho rty.

„Dobré jitro, detektive," zavrněl mi Jimmy do ucha a já se ošil. Úplně jsem zapomněl, že tu je se mnou.

„Dobré," odkašlal jsem si a provinile jsem si uvědomil, že jsem jej určitě vzbudil.

„Co to tady vyvádíte?"

„Co vyvádím?" Dostal jsem ze sebe po chvilce ticha a nepřetržitého sledování jeho rukou, kterak putují po mé odhalené hrudi.

„Snažím se obléknout." Tak jednoduchá věta a i tak trvalo tak dlouho, než jsem ji ze sebe zvládl dostat.

„Víc Vám to sluší takto. Taky na sobě nemám nic, detektive." Nepřestával můj krk laskat svými rty a mně ze rtů unikl spokojený vzdech.

„Oba na sobě máme trenýrky," ohradil jsem se konečně a trochu jsem se z jeho dosahu odtáhl.

„Ale jen proto, že jste na tom trval, detektive," připomněl mi.

„Stejně si myslím, že to bylo k ničemu. Nazí jsme se už přeci viděli víc než dobře."

Nad jeho popichováním jsem se jen kousl do rtu a nadále se snažil ignorovat ruku, kterou nyní bloudil po mých zádech.

„Pomohl bys mi?"

„Tak jako večer?"

„Jimmy!"

„Ano, dobře, dobře." Se smíchem zvedl ruce v gestu, vzdávám se, a stoupl si přede mě. Pomaličku mi zapínal knoflíčky košile a nezapomněl mě sem tam na odhalenou pokožku políbit. Jeho chování mě nutilo odvracet pohled stranou, zarazit jsem jej však nedokázal.

Pomalu si klekl a začal i s mými kalhotami. Teď jsem jej sledoval o to ostražitěji, ale hlavně jsem si jej nyní prohlížel a všímal jsem si všech změn, které na jeho těle byly patrné od prvního pohledu.

„Jimmy, tohle ne... " zamručel jsem a prohrábl jsem mu vlasy.

„Ale včera večer jste říkal to samé, detektive," broukl nevinně a jako neposkvrněná panna na mě zamrkal.