„Proč?!"

Čekal jsem, že to nenechá jen tak být, ale nečekal jsem, že se na mě takhle rozkřikne a ještě k tomu do mě na oplátku taky strčí.

„Protože na tebe nemám náladu, dej mi pokoj!" vyjel jsem na něj stejným tónem, jako on vyjel na mě. Na hrubý pytel hrubá záplata, i když jsem to prakticky začal já.

Jimmy se celý nafoukl a zrudl. Opět do mě praštil pěstí a já na něj šokovaně koukal.

„Ještě jednou do mě prašti!" výhružně  jsem zahřměl a chytil jsem jej za drobnou ruku. On nejspíš takové škubnutí nečekal a dopadl tak přímo na mou hruď. Já tak akorát díky tomu tvrdě narazil do linky.

„Nebo co!" prskl mi do tváře a já mu chytil bradu mezi prsty.

„Zmlátíš mě?"

„To bys chtěl?"

Mlčky na mě koukal. Už jsem si myslel, že se uklidnil, to jsem se ale nehezky spletl. Kopl mě do holeně, co největší silou mohl. Bolestně jsem zaskučel a chytil jsem se linky za sebou. Další můj výkřik se rozlehl domem, tentokrát to bylo ale o mnoho víc hlasitější a bolestnější.

„Detektive!" cítil jsem, že mě cosi táhne o kousek dál, přes ten šok jsem stále moc nevnímal.

„Mrzí mě to, hrozně mě to mrzí, omlouvám se, moc se omlouvám," ozývalo se mi u ucha. Já si však nadále přidržoval spálenou ruku pod studenou vodou, mezitím co Jimmy běžel pro lékárničku.

„Doprdele práce," sykl jsem a kousal jsem se do rtu. Na svou ruku jsem se radši ani nedíval. Bolelo to jako čert a to bylo ještě mírně řečeno.

-

„Tolik mě to mrzí, nevím, co to do mě vjelo. Omlouvám se, detektive, je mi to strašně líto. Měl jsem Vás nechat na pokoji, jak jste chtěl, udělal jste toho pro mě tolik a já... " vyjekl, když jsem si jej stáhl k sobě do křesla. Zraněnou ruku jsem měl pečlivě obvázanou a ošetřenou.

„Co se..."

„Shhh," utišil jsem jej a dál jsem si jej tiskl na hruď. Neohrabaně jsem jej hladil nezraněnou rukou po zádech.

„O co jde, Darrene? Proč jsi byl najednou tak odtažitý?"

„Nejsem si jistý, jestli to chceš vědět."

„A to víš odkaď?"

Musel jsem se opět nad jeho drzostí uchechtnout.
Stále jsem se však neměl k odpovědi.

„Hnusím se ti?"

„Co?" vypadlo ze mě nechápavě. „Ne, samozřejmě že ne."

„Ale řekl jsi, že už se tě nemám dotýkat."

„Ty jsi snad nikdy neřekl žádnou hloupost?"

Tentokrát se uchechtl on. Více se zavrtal do mé hrudi. Ticho narušoval jen tikot hodin a naše zklidněné dechy.

„Nedovedu na to přestat myslet," vypadlo ze mě náhle a Jimmy zpozorněl. „Nejde to. Stále mám v hlavě to samé dokola. Mohl tu být teď se mnou? Mohl tu být, kdyby nebylo tebe? Mohl být můj bráška naživu?" zavrtěl jsem zoufale hlavou.

„Vím, že vlastně nemůžeš za jeho smrt, ale ale kdyby. Kdyby tam nebylo to kdyby..." mluvilo se mi o tom těžce, hruď mi svírala neuvěřitelná tíseň.

„Pokaždé, když se na tebe podívám, musím na to myslet a pokaždé musím myslet i na to, že tě mám vlastně rád," chtěl jsem pokračovat, ale on mě přerušil.

„Já to chápu, detektive. Až moc dobře to chápu. Tohle přesně cítím, když se dívám do zrcadla."

Bylo ticho. Nevěděl jsem, co mám na tohle říct.

„Nezlobíš se?"

Odpovědí mi byl tichý smích, tedy do chvíle, než se před mým obličejem zjevil ten jeho.

„Ne, možná mě jedna vaše část nenávidí, ale ta druhá část mě bezmezně miluje."

„Nevěříš si až trošku moc?" naklonil jsem se k němu stejně jako on ke mně.

„A není to právě to, co vás vzrušuje, detektive?"

Děkuji všem za vaše reakce, snad už se na Darrena tolik nezlobíte. Já osobně jej celkem chápu a ani se nedivím, že jej napadají tyto myšlenky. Snad jste si kapitolu užili, budu se na vás těšit u další části. 😊