„Jimmy," zaťukal jsem na okénko auta a dál jsem mlčky čekal, ani jsem moc nevnímal dešťové kapky, které mi dopadaly na záda.
Po chvilce se ozvalo cvaknutí zámku a já si nastoupil na místo řidiče. Opřel jsem se a zíral jsem před sebe. Kapky vody mi stékaly po tváři a zanechávaly za sebou vlhké cestičky.

„Detektive?" ozval se jemný hlas. Já se k němu však neotočil. Dál jsem hleděl před sebe a pozoroval jsem kapky, jak s ťukavým zvukem dopadají na auto.

„Co se stalo? Nevyšlo něco?" mluvil hlasem plným obav, já namísto útěchy vytáhl z kapsy pomačkanou fotku a ukázal jsem mu ji. Koukal jsem na jeho tvář, která neprozrazovala nic. Jen nehnutě hleděl na fotografii, jediný náznak toho, jak se cítí prozradily jeho ruce, které fotografii křečovitě svíraly a třásly se.

„Kde jste to vzal?"

„V jejím autě."

Přikývl a fotku položil na palubní desku auta. Poté se ode mne odvrátil a pozoroval stupňující se déšť venku.

„Nic mi na to neřekneš?" Jen můj hlas prozrazoval můj potlačovaný vztek a zoufalství.

„A co chcete slyšet?"

Nechápal jsem, proč jeho hlas zní tak moc posměšně a proč se mu na tváři objevil ten falešný úsměv, který nikdy nevěstil nic dobrého.

„Byl jsi u té baby, víš, jak to u ní chodí. Tak mi to řekni!" nevydržel jsem to. Má pěst velkou silou dopadla na volant, svůj výpad jsem ještě několikrát opakoval. Nešlo mi se ovládnout. Nešlo myslet na nic jiného.

„Stále nevím, co chcete slyšet," sykl tichým hlasem a já jej chytil za předloktí, které jsem pevně stiskl. Na tváři se mu zjevil výraz potlačované bolesti.

„Nevíš? Nevíš, kdo je na té fotce? Znal jsi ho. Znal jsi mého brášku, tak mluv!"

Bez výrazu na mě hleděl, po bolesti v jeho tváři už nebylo ani památky, já však stisk nepovolil, to jen on se rozhodl bolest ignorovat.

„Eric James Harrison, třicítka. Další děvka, se kterou si všichni dělali, co chtěli a on jim to dovolil.

Šokovaně jsem na něj hleděl. Má ruka zareagovala rychleji než má mysl.
Hlava se mu pod silou facky otočila na stranu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Stejný osud jako potkal mě a přesto si pořád ponechával ten svůj odporný optimismus. Jakoby stále věřil, že se objeví rytíř, který nás zachrání. Pořád mluvil o svém velkém bráchovi, který pro něj přijde a zachrání ho i mě."

Uchechtl se. Celý jeho proslov zněl posměšně a přesto jsem z jeho hlasu cítil nehoráznou bolest.

„Nenáviděl jsem jej a současně zbožňoval, detektive. Podržel mě a já vždy podržel jeho. Prošli jsme si spolu vším, vším, detektive a i tak, i tak. Byl tak dobrý. Vždycky mi před spaním přál sladké sny. Vždy byl tak laskavý. "

Umlčely jej vzlyky. Se zoufalstvím jsem hleděl na jeho uslzenou tvář, ve které se zrcadlilo tolik výčitek, tolik bolesti, tolik emocí.

„Neboj se, Jimmy, budu v pořádku, nic se mi nestane." Tvář si zabořil do dlaní.

„Lhář! Byl to lhář, detektive. Tak pitomý lhář a já mu i tak věřil a on se nevrátil. Nevrátil se. Ta ruská svině ho... Ten špinavý parchant."

Z nosu mu tekl sopel, který se marně snažil utřít do rukávu. Zalikal se vlastními slzami, které mu z očí tekly proudem, až po chvilce mi došlo, že jsem na tom úplně stejně jako on.

„Omlouvám se. Omlouvám se," šeptal a chytil mé tričko, za které začal tahat.

„Je to moje vina. Moje. Já tam měl být, já ne on. Já, já m-mám, on ne. On tu měl být s tebou, ne já."

Přitáhl jsem jej k sobě. Pevně jsem jej objal a hlavu jsem mu zabořil do ramene. Nebyl jsem sto promluvit. Nebyl jsem schopen ničeho.
Slyšel jsem jen tlukot kapek o střechu auta a neutichající vzlyky a pláč.