„Detektive? "

„Jo?"

„Proč mě ignorujete? "

„Neignoruju," zamručel jsem, ale nepodíval jsem se na něj. Nedokázal jsem se k tomu po dnešní noci přinutit. Mé nitro svíraly výčitky a mé svědomí na mě křičelo jednu nadávku za druhou. Jak jsem ale mohl obvinit to, co se mi zdá? Nijak. Byl jsem v tom zčásti nevinně, kdyby roli nehrál i fakt, že sny jsou někdy zrcadlem toho, po čem toužíme. Představa, že ale toužím po něčem takovém, mě ani trochu neuklidňovala.

„Notak! " rozkřikl se a já vyděšeně vypískl.

„Dej tu ruku pryč!" rozkázal jsem hned, jakmile jsem byl schopen mluvit z toho šoku.

„Tak mě neignorujte, nesnáším, když to děláte." Svou ruku ještě více přiblížil k mému rozkroku a já rezignoval.

„Dobře, dobře! Vzdávám se. " Pevněji jsem sevřel volant a on ruku konečně oddělal.

„Tak co se stalo? A pravdu," začal rozkazovat svým typickým panovačným hlasem.

„Jen jsem prostě." Mozek mi šrotoval na plné obrátky, až jsem se divil, že mi z hlavy nestoupá dým.

„Stala se taková věc," nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych mu to řekl. Jak bych taky mohl? Asi bych mu to neřekl ani s pistolí u hlavy.

„Brzo tam budeme," pokusil jsem se odvést pozornost.

„Jen ještě nakoupíme v supermarketu, ten nedaleko od našeho cíle. Máš rád čokoládové sušenky? Ty tam mají fakt dokonalé."

Nechápavě na mě civěl a po chvilce začal nesouhlasně vrtět hlavou.

„Nebo mají i medový, ty mám obzvlášť rád. Nebo nějaký ovoce? Třeba banán... Nebo ne. Radši jahody... Ne. Meloun!" vybral jsem nakonec ovoce, u jehož konzumace má mysl nebude vymýšlet dvojsmyslné situace.

„Tak dost! " Zmateně jsem k němu otočil hlavu.

„No... Vydechl. Nevěřil jsem, že mi někdy polezete tak moc na nervy, ale opak je pravdou. Je to možné," promnul si spánky, „jen mě teď nutíte přemýšlet o tom, co hrozného jste provedl, že se to tak moc snažíte zakecat. Zabil jste někoho?"

„Ne! " vyhrkl jsem zděšeně. Co ho to napadá?

„Drogy?"  Opět jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Tak pak netuším, co se stalo a asi ani nevím, jestli to chci vedět," pronesl  velmi zadumaným hlasem, jakoby řešil otázku života a smrti.

„Co to takhle nechat být? " navrhl jsem s nadějí a s naprosto jasnou naivitou.

„Ale notak, však já na to přijdu, " usmál se a tímto naše konverzace byla ukončena. Po zbytek cesty k supermarketu jsem si mohl akorát užívat jeho nových absurdních teorií, co jsem v noci dělal. Od například zácpy až po to, že jsem upír.

„Jsme tu, půjdeš se mnou?" otočil jsem se na sedadle směrem k Jimmymu. Ten si se zájmem prohlížel červenou budovu, na jejíž střeše sídlila obrovská kráva.

„Jdu s Vámi," vyhrkl okamžitě a začal se sápat z auta. Já jej následoval a konečně jsem se taky pořádně protáhnul. V zádech mi křuplo a já zanaříkal.

„Tak pohněte!" vyjekl natěšeně a chytil mě za ruku. Než jsem se nadál, protáhl mě dveřmi skrz lidi a poté se mi ztratil mezi regály. Zakroutil jsem nad ním hlavou. Zas jak malej.

Došel jsem si pro nákupní vozík a začal jsem vybírat jídlo, které vydrží a bude i dobré. Po zaváhání jsem do vozíku vhodil i balíček kondomů. Jen tak. Nebylo by to, že bych chtěl dělat něco s Jimmym. Je to jen... Jen tak.

Vše jsem měl již nakoupeno a teď mi zbývalo najít Jimmyho. Vozíkem jsem zahnul do uličky s cukrátky a nechápavě jsem se zastavil. Poté jsem však rázným krokem zamířil doprostřed uličky a bez okolků jsem chytil muže za kožich, co měl na sobě a odtrhl jej od Jimmyho. On, jakmile mě uviděl, se ke mně přitiskl a pevně mě objal.

„Darrene, "šeptl plačtivě a já svou ještě víc rozzuřenou pozornost opět upřel na toho chlapa. S naprostým šokem jsem však zjistil, že je to žena. Tedy... Na puse to mělo napatlanou jakýsi růžový hnus a hlas to mělo taky pištivý. Pod její sukni jsem se ale rozhodně dívat nehodlal.