„Tak tohle je naprosto vynikající!" vykřikl, až jsem sebou poplašeně škubl. Zatím se mi moc ani nestalo, že by si na něco nestěžoval. Nikdy nebyl s ničím spokojen na sto procent, vždy se našel nějaký problém, ač už to byla špatně ustlaná postel jako dneska ráno.

I když v tom, že se mu to líbilo, hrál asi i důležitý prvek fakt, že si jídlo chystal sám.

Seděl tu a cpal se jako pominutý. Šokovaně jsem sledoval jak jedna palačinka za druhou mizí v jeho útrobách. V jistých chvílích mi připomínal dokonce i vysavač.

Zamračeně na mě upřel svůj modrý pohled. „Proč nejíte? " dloubl do mě a já jen mávl rukou. Neměl jsem moc hlad, hlavně jsem ale nechápal, proč bych mu to měl vůbec říkat.

„Hej! Na něco jsem se ptal," založil si ruce na prsou a opět na mě vrhnul pohled matky, která kárá své děcko.

„Co je ti potom! " vyjel jsem na něj. Chystal jsem se zvednout a odejít, jednak proto, abych si pročistil hlavu, a taky hlavně proto, že nijak nereagoval. Jen mlčel a koukal na mě.

Nacházeli jsme se v domě, zhruba šest set kilometrů od místa, kde jsme byli ještě dnes ráno. Našli jsme si celkem hezké místo na přespání u člověka, který mi dlužil službičku a stejně se i momentálně nacházel mimo státy. Tato skutečnost nám dvěma jen hrála do karet. Počítal jsem už asi jen s dvěma dny cesty než dorazíme do našeho cíle. I tak to trvalo déle, než jsem čekal.

Závěrem jsme nyní obývali menší dům s dvěma ložnicemi, jídelnou, kuchyní, koupelnou, záchodem a  s obývacím pokojem.

„Kam jako jdete!?" ozvalo se za mnou dost nakvašeným a pisklavým hlasem.

„Jdu prostě pryč," odsekl jsem a pokusil jsem se vymanit z jeho sevření.

„Na to zapomeňte! Dělal jsem se s tím, takže se hezky najíte." Odvlekl mě zpět na židli a posadil se mi obkročmo na klín. Odtáhl jsem od něj hlavu v odmítavém gestu.

„Jezte!"

„Nechci!" tahle situace byla absurdní.

Překvapeně jsem se rozesmál, když jsem ucítil jeho prst, na svých bocích. Lechtal mě a v okamžiku, kdy jsem otevřel pusu mi dovnitř bez milosti narval palačinku. Takhle do mě nacpal asi čtyři rolky s marmeládou a se šlehačkou. Je pravda, že jsem jej mohl s lehkostí přeprat a shodit na zem, ale přišlo mi to jako drastické řešení. Ve skutečnosti mě to pak celkem i bavilo, navíc ty palačinky byly doopravdy dobré.

„Teď ze mě slez, " zafuněl jsem zmoženě a položil jsem mu ruce na útlé boky v úmyslu jej zvednout a dát na zem. On však své nohy obmotal kolem mých boků a zahákl je do sebe. Zvedl jsem se a on se mě i nadále držel jako klíště. Po pár minutách neúspěšné snahy jej ze sebe dostat jsem to vzdal a zase jsem si sedl. On se naopak celou dobu smál jako pominutý.

Funěl jsem mu do obličeje, který byl přímo před tím mým. Očima jsem sledoval jeho obličej a všímal jsem si detailů, které jsem dřív přehlédl. Například měl pod pravým okem miniaturní pihu. Jeden koutek úst se při úsměvu prohluboval víc než ten druhý a taky jsem v jeho jinak modrých očí nalezl na první pohled neznatelná černá zrníčka.

„Detektive? " znovu jsem začal vnímat celkově jeho postavu a nadzvedl jsem tázavě obočí. Upřeně na mě hleděl a kvůli tomu výrazu v jeho tváři jsem z něj nedokázal spustit zrak. Ten jeho výraz tváře jsem ještě neviděl. Ten podivný lesk v očích a zrychleně se nadzvedající hruď.

Pomalu se ke mně začal přibližovat a já jakoby zamrzl. Nedokázal jsem se pohnout. Jen jsem sledoval jeho přibližující se obličej.

„Máte tady marmeládu, " zašeptal mi do ucha a prstem mi setřel z koutku úst trochu té sladké hmoty. Na to se odtáhl a slezl ze mě. Teprve tehdy jsem se nadechl a rukou jsem si bezděky promnul místo, kde jsem stále cítil jeho horký dech.